Typickým spoluhráčem bývá i mírný vítr, který dodává hře dynamiku a autentickou atmosféru linksového hřiště.

Mstětice jsou vlídné ke středně pokročilým i rekreačním golfistům – hřiště nebere zbytečně míčky, ale přesto zůstává zajímavé a férové.

Zároveň nabízí dostatek výzev pro hráče s nízkým handicapem, kteří tu mohou usilovat o výsledky odpovídající jejich herní úrovni.

Ať už patříte mezi aktivní hráče, nebo teprve objevujete krásu golfu, ve Mstěticích vás přivítá přátelská atmosféra, kvalitní zázemí a vstřícný přístup našeho personálu.

Golfový resort Mstětice je ideální volbou ve východní části Prahy – nabízí skvělý poměr ceny a kvality. Pokud toužíte zažít atmosféru tradičního skotského linksového hřiště, aniž byste opustili okolí metropole, najdete ji právě tady.

Tréninkové zázemí

• 280 metrů dlouhý driving range s 30 odpališti (část krytá)
• Cílové greeny a tréninkový box s analyzátorem švihu
• Modelovaný chip & pitch green
• Putting green o ploše 160 m²

Součástí resortu je Bendy Restaurant s kapacitou 66 míst uvnitř a 60 míst na letní terase, kde si můžete dopřát poctivou kuchyni v příjemném prostředí.

Pro maximální pohodlí hráčů i návštěvníků nabízíme také šatny, sprchy a možnost využít finskou saunu.

Zdroj foto: Golf Mstětice

Golf má na Mauriciu, ostrovech v Indickém oceánu východně od Madagaskaru, dlouhou tradici, jenž se váže k časům britské koloniální nadvlády. Vůbec první golfový klub, Gymkhana, zde byl vybudován již roku 1902 a patří tedy ke klubům s velmi dlouhou tradicí.

S rozlohou pouhých dva tisíc kilometrů čtverečních nabízí Mauricius jedenáct mistrovských hřišť, pod nimiž jsou podepsáni významní hráči minulosti i současnosti jako jsou Ernie Els, Bernhard Langer či Louis Oosthuizen.

Nejoblíbenějším hřištěm je Ile aux Cerfs ležící na stejnojmenném ostrově, kam vás z pevniny přepraví lodní taxi, takže úchvatné výhledy jsou zaručeny. Hřišti od Bernharda Langera dominují kokosové palmy a mořské laguny. Jezer je zde celkem devět, takže vody si užijete hodně. Do hry také často vstupují hluboké rokle, proto raději do bagu přibalte pár míčů navíc.

Vzhledem k rovinatému terénu a minimálním přechodům lze hřiště snadno a rychle obejít pěšky, což je na Mauriciu spíše výjimka. Pouze v hlavní sezóně jsou autíčka z důvodu tempa hry povinná.

O hřiště pečuje padesátka greenkeperů, takže plochy jsou dokonale upravené a chybičky hledáte jen těžko. Samozřejmostí je proto zavlažování recyklovanou vodou a pesticidy organického původu. Vybrat jednu ikonickou jamku je na tomto hřišti nemožné.

Stejně těžké je soustředit se na hru, a ne na fantastické výhledy. Po odehrání kola vás před klubovnou čeká caddy master s příjemně vychlazeným ručníkem. Umytí holí a jejich uložení je samozřejmostí. Tak jako jejich transfery mezi hotely a golfy, takže bag za celý pobyt nevezmete do ruky. Kromě tréninkových ploch, restaurace a proshopu je hráčům k dispozici privátní pláž.

Hned v sousedství leží mistrovské hřiště Anahita, které nabízí výhledy na lagunu Indického oceánu i na okolní hory. Ernie Els a jeho tým architektů zde hráčům nachystal přátelsky široké fairwaye, ale také velkou řadu bunkerů a vodních překážek. V atraktivním prostředí se mísí vodní plochy, vzrostlé palmy a mangrovníky, a tak každá jamka je jedinečná.

Po celou dobu hry vás také budou provázet nádherné květiny, díky nimž si budete připadat jako v botanické zahradě. Nejatraktivnější jamky jsou ty s výhledem na oceán, které přicházejí v závěru.

Anahitu lze hrát z pěti různých odpališť, takže neodradí začátečníky, ale je výzvou i pro zkušené hráče, což dokládá pořádání řady mezinárodních turnajů. Hráčům jsou k dispozici rozlehlé šatny a restaurace, z jejíž terasy je dokonalý výhled na green osmnácté jamky. Nechybí pro shop, kvalitní cvičné plochy a služby caddy mastera zahrnující i leštění bot.

Povinnou golfovou zastávkou by měl být také La Réserve Golf Links. Tento poslední přírůstek na mauricijskou golfovou mapu najdete na divokém jižním pobřeží u přírodní rezervace UNESCO. Pod jeho designem jsou podepsáni Peter Matkovich a Louis Oosthuizen, kteří ho dokonale zakomponovali do dramatických křivek panenského pobřeží a vysloužili za to řadu ocenění včetně nejlepšího hřiště v Indickém oceánu. Výhodou je, že za den tu projde hřištěm jen asi třicítka hráčů. Mezi nimi bývá i Marcel Siem, který zde bydlí a trénuje. Areál zdobí klubovna od slavného architektonického studia Perrot & Richard, heliport a Leadbetter Academy.

Hotelů se skvělými plážemi a azurovým mořem najdete na Mauriciu celou řadu. Pro golfisty je ideální volbou resort Shangri-La Le Touessrok na východním pobřeží. Když se zde ubytujetealespoň na tři noci, hrajete totiž zdarma na mistrovském hřišti Anahita a Ile Aux Cerfs, kam vás přepraví vodní taxi.Hotel se navíc pyšní výjimečným servisem i soukromým ostrovem a zaručuje jedno z nejlepších míst ke koupaní a nádherné západy slunce.

Shangri-La Le Touessrok nabízí prostorné pokoje a rozlehlé suity, které zachycují kulturní dědictví ostrova. Pokud pojedete s rodinou, ubytujte se v beach vile s nekonečným bazénem a úchvatným výhledem na průzračný oceán. Kromě golfu se zde můžete věnovat paddle boardu, plachtění i šnorchlování. Jen pár metrů od břehu je laguna vytvořená korálovým útesem s bohatým podmořským životem. K dispozici vám také budou dva rozlehlé bazény, moderní fitness centrum a čtyři tenisové kurty. Relaxovat můžete potom ve spa které nabízí skvělé masáže i omlazující procedury.

K resortu Shangri-La Le Touessrok patří také ostrov Mangénie, kam mají vstup povolen pouze hoteloví hosté. Zaplavte si v laguně, nechte si naservírovat lobstera nebo si dopřejte privátní večeři. Jak se na kvalitní resort sluší, nechybí heliport, módní butik, vinný sklep a několik restaurací. Milovníci asijské kuchyně by měli zamířit do Kushi, kde servírují skvělé sushi i teppanyaki. Pokud preferujete indické pokrmy, zajděte do restaurace Safran. Coco’s vám naservíruje čerstvé mořské plody v kombinaci s pečlivě vybraným vinným lístkem. Místní rumy a hudbu ochutnáte v Sega baru. Milovníky champagne nadchne nově otevřený sun club Veuve Clicquot, první na africkém kontinentu.

Věra Bechyňová

Vypravil jsem se za kamarádem žijícím na západním pobřeží v Kalifornii, přímo v Silicon Valley. Obešli jsme tam tři jeho oblíbená hřiště. Čekal jsem luxus, trochu neznámého, a byl jsem malinko napjatý a nervózní.

První hřiště se nacházelo blízko. Všechny názvy okolních lokalit znám ze životopisu Steva Jobse, ale jakmile zahnete z dálnice a následujete směrovky GOLF, ocitnete se ve sportovním prostředí doby pana Načeradce. Klubovny v Podbořánkách, na Svratce nebo na Grabštejně jsou luxusní sídla proti téhle kalifornské. A to nemluvím o zatuchlém smradu, špíně a nepořádku uvnitř. První jamka začínala drajvem přes cvičné greeny, předposlední kopírovalazadní části zahrádek levných řadovek. Zahrádkyovšempřipomínalyspíš smetiště než lidská obydlí.Celkem chápu, že si sem místní odskočí na golf,ale je to trochu jako hrát fotbal na škvárovém hřišti poblíž autovrakoviště. I když proč ne? Zahráli jsme si dobře, levně a bez velkého cestování.

Druhé hřiště mělo vyšší standard, vyšší cenu a bylo dál. Sem tam vyprahlé holiny s výhledy do okolní pouště střídalyvelké drny dužnaté, intenzivně zavlažované trávy. Fairwaye docela hezké. Když jsem šel pro míček do ostrůvku džihádu(každý to slovo zná, ne?), spoluhráči spustili povykkvůlipoisonoak, prudce jedovatému břečťanu. Do vysoké trávy se tu nechodí a nový míček si přece hodíš tam, kde sám chceš.

Slova o chřestýších mi připadala přehnaná do té doby, než jsem jednoho zahlédl. Zlaté naše kopřivy! Míček jsem viděl, ale nehrál. Další ostrůvek roughu byl prošpikován norami lištiček nebo kojotů, kteří se na nás zblízka dívali s hrdě vztyčenými hlavami. Co já o nich vím? Trochu jsem se bál a míček radši šlajsnul přesně na opačnou stranu–k potoku. Ale mezi fairwayía potůčkem,jen pár metrů od hřiště, se táhl nekonečný pás houmlesáckých obydlí, která ze hřiště nebyla vidět. Zblízka však byla i cítit. Tam se pro míčky taky nechodí, protože český houmlesáka americký homeless, to jsou úplně jiné kategorie. Zahráli jsme si docela dobře, jen míčků jsem ztratil spoustu a večer jsem musel vyrazit do golfshopu pro nové.

Třetí štací byl Coyote Creek Golf Club, jižně od San José. Moc hezké hřiště, i když poněkud drahé. Lepší český standard. Protože je tu v létě přes den vedro, hraje se od časného rána a bývá plno. Na nás zbyly horší časy. Vedro k padnutí. A protože jsem opět šel s dvojicí Američanů, už potřetí, mohu paušalizovat.

Američané na golfu mě začali štvát. Američané nosí běžně džíny a trika bez límečků, což mi kdysi přišlo cool, ale teď se mi to nelíbilo. Američané jezdí výhradně autíčky, což mi připadá nesportovní – a hlavně mi vadilo, jak se podivují nad tím, že chci jít po svých. Prý je zdržuji… Američané zásadně nedohrávají metrové putty, nehledají míčky ani nepomáhají hledat ty vaše. Dropují, kde se jim zlíbí. Mluví, když odpalujete.

Zahráli jsme si dobře, chlapi byli milí, ale už jsem se začal těšit na naši golfovou kulturu. Vůbec není zlá.

Vždycky jsem byl na golfu trochu rebel. Triko s límečkem mě iritovalo a považoval jsem ho za stejný dres, jako má fotbalista. Než jsem začal hrát golf, žádná trička s límečkem jsem v šatníku neměl. K čemu mi límeček vůbec je?! Roky jsem odmítal říkat bagu bag, teetimu teetime a nechtěl jsem hrát ty golfové hry na tradici a konvence.

Po mé americké zkušenosti se ze mne stal golfový purista. Líbí se mi golfová móda a jsem rád, když se dodržují pravidla. Považuji za neuctivé, když vám někdo vrhá stín do dráhy puttu nebo trhne suchým zipem, když jste zrovna v nápřahu. Naučit se pořádně markovat nebo vypichovat by přece také nemělo být nad síly nikoho. Neohrnu nos nad tím, když jsou u nás v létě fairwaye trochu vyprahlé a roughy trochu zarostlé. Mám rád skoro všechna česká hřiště, včetně těch levných a ztěžka udržovaných. Z nových pravidel se mi nelíbí puttování na vlajku. Je to tak americké! Ne, nejde o to, jestli fangle hází stín, praporek vlaje nebo je jamka o tu tyčku uvnitř menší. Jde mi o to, že mám rád ten obřad, kdy hráči komunikují, ptají se, vlajku vám podrží nebo odstraní. Je v tom určitá úcta ke spoluhráči, slušnost, spolupráce. A také příhodné zpomalení hry. Je to rituál, který ke golfu patří.

A hlavně – je to neamerické. A to se mi líbí. Bylo to dobrá zkušenost.

Martin Raufer

Golfové vybavení řeší většina golfistů. Golfistky až tolik ne, těm stejnou měrou, ne-li dokonce větší, záleží spíše na oblečení. Tedy jak na golfu vypadají. Ale my muži jsme orientovaní na výkon, a pokud nám ho pomůže cokoli zvýšit, hned bychom si dotyčnou věc pořídili. Co nás většinou drží zpátky, jsou finance. Utratit každé dva roky 50 000 a více korun za nové golfové vybavení, na to skutečně nemá každý. A to golfisté nejsou ani v Česku žádní chudáci.

Za skoro dvacet let hraní jsem vystřídal pět setů golfových želez, z nichž jen dva mi prokazatelně zvýšily výkonnost. Nejprve jsem hole méně známé značky a na grafitu vyměnil za kvalitní set s ocelovýmishafty od známé firmy. S nimi jsem pak z HCP 15 dokráčel k HCP 11. Další dva sety byly sportovní, ale pořád jsem se motal nad HCP 10. Teprve pátý a současný set, železa s kovanými hlavami, mi opět pomohl: z HCP 10 na 8. Číselně žádný velký skok, ale alespoň jsem prolomil hranici, na které jsem byl skoro patnáct let. Svou roli hrál i nový driver. Oproti starému, který jsem měl asi devět let, jsem se prodloužil o zhruba 10 metrů a neslicuji tolik.

V pravou chvíli vám nové vybavení může pomoci. Ale musí být skutečně jiné než to předchozí. A také je potřeba vybrousit i hru samotnou. Jinak vám stálá výměna náčiní bude přinášet jen chvilkový psychologický zisk, po kterém se rychle vrátíte ke své staré hře.

Je tu však ještě druhá věc: faktor radosti. Všichni víme, že nové hole nám samy o sobě zlepšení nepřinesou, ale chceme si prostěudělat radost. Potěšit se pohledem na krásu novinky a polaskat se dotykem s netknutostí. Držet v rukou nový driver, železo, wedge,putter, pak s ním zahrát první rány –jaká to slast pro naši tak často trápenou golfovou duši!

Také jsem si nové vybavení v minulosti kupoval pouze proto, abych si nadělil nadbytečný, ale hezký dárek. Někdy si to člověk vyčítá a často jsem manželce neřekl, kolik to stálo (miluji aforismus „i ti nejodvážnější z nás přiznávají jen polovinu ceny“). Ale nemohl jsem si pomoci. Pak se radost postupně, nenápadně a neslyšně vytrácela. Hole zevšedněly. Ovšemv jisté chvíli se objevily na trhu nové. A koloběh začal znovu.

Skoro všechna náboženství světa nám říkají, abychom byli střídmí, abychom potlačili žádostivost, abychom chtivost a lačnost omezovali. Moudří proroci mají pravdu. Ale evoluce nás vybavila jinak. Stále chceme víc, spěcháme vpřed, toužíme a nedocházíme uspokojení. Jsme jen lidé. A světců mezi námi je málo.

Andrej Halada, šéfredaktor Golf Digest C&S

Je vždycky dobré podívat se na věc z druhé strany. A pohled hostesky na hrající golfisty je neúprosný. Mluvím o děvčatech, která pomáhají pořadateli golfových turnajů, aby se pozvaní cítili jako v bavlnce a partneři turnaje byli vhodně odprezentováni. Kdo komerční turnaje nehrává, možná se s tím nikdy nesetkal– ale roli hostesek není těžké si představit. Registrují vás, nabídnou drink, předají míčky na uvítanou a postávají po boku ředitele, když vás vítá a sype z rukávu jeden golfový vtip za druhým. Jezdí autíčkem po hřišti a rozvážejí občerstvení, stojí u stánků, kde se prezentují hodinky, alkohol, automobily nebo postele partnerů. Prezentují ceny na nearestu i longestu a nakonec asistují u předávání cen a upomínkových balíčků při rozloučení. Zajímavá brigáda na čerstvém vzduchu, slušné peníze pro studentku. Taky spousta zkušeností a poznatků do života.

„Hlavně nebuď vtipnej“, zní mi dceřino varování v uších, když se k takové slečně při turnaji blížíme. Kolegové se však snaží být vtipní. Na jazyku mám taky nějaké věty, ale poučen a varován je stihnu spolknout. Odpalujeme na tří paru na nearest,a když chrastí kovové měřidlo v rukou toho, kdo umístil míček nejblíže, zazní větička:„Slečna přivře oko nebo se otočí…“Slečna se tomu snad už ani nezasměje. Jsme na dalším tří paru, kde se prezentují rolexky za velmi nepravděpodobné hole-in-one. Chlapská slina ukápne:„Však my se nějak domluvíme a pak půjdeme napůl.“ Děvče se povinně zachichotá –přece jen postávat u drahých hodinek je malinko příjemnější práce než měřit nearest. Oblíbené bývají všudypřítomné ochutnávky alkoholu: „Jen když si dá slečna s námi! “To je výzva! Nejsem si ale jist, zda na ta slova někdo čeká nebo je poslouchá. Chlapi se hrnou k pití. Ona ani kapku, odmítnutí z její strany je ryze praktické. Jinak by to nebohé děvče bylo úplně na šlupky už dlouho před ukončením turnaje.

Každý boreček na golfu si myslí, že je originální a neodolatelný. Ale ta slečna se povinně usmívá na první, třetí, sedmý, desátý flajt, a to x-tý víkend za sebou. Je to její práce. A myslí si své. O golfu. O chlapech. O světě, na který ji rodiče ani škola nepřipravili. A přichází o mladické iluze. Snažím se nic neříkat– pozdravit, poděkovat, mile se usmát, popřát, ať jí to rychle uteče. Nesnažím se být vtipný. Všichni říkáme dokola pořád to samé. Nejsme ale vtipní, jsme spíš trapní. Taky jsem tak trochu byl.

Jednou jsem hrál ve flajtu s váženým padesátiletým panem doktorem, kterého potkáte skoro na každém druhém turnaji (nic proti, ale kdy vykonává lékařskou praxi, je mi záhadou). Ten den jsem se za sebe strašně styděl. Že jsem nezasáhl. Vím, že bych měl zkažený den i hru, náladu ve flajtu bych dost vyhrotil– ale měl jsem! Já si však hleděl svého, soustředil jsem se na svůj golf. Dodnes toho lituji. Tady nešlo o trapné vtípky ani o koketerii. Tak agresivní, vulgární a přímé nabídky na společné pokračování dne a večera (nebo jen na pár minut někde „bokem“) asi slečna ještě nedostala. Je mi jasné, že ta děvčata jsou tam i pro „jiskření“, pro svoji krásu a sex-appeal. Jsou jednotně oblečené, mají krátké sukně a výrazný make-up, vypadají starší a některé vyzývavě. Téhle ale mohlo být tak šestnáct. Možná jí tatínek golfista domluvil brigádu jako já své dceři. Možná s žádným klukem ještě ani nechodila. Styděl jsem se v té chvíli za to, v jaké situaci se musela ocitnout a že já jsem dospělý chlap a že hraji golf. 

Co si ty dívky z takového dne odnášejí? Jaký obrázek o golfu, golfistech, o roli žen v pracovním prostředí, a především o mužích samotných si vytvoří? Proč se tak chováme? Proč jsou někteří tak trapní? Proč tak sprostí? Proto, že takoví doopravdy jsou? Proto, že na golfu odhodíme své společenské role a uvolníme se–a jsme to my? Nebo jen hrajeme role siláckých chlapáků? Nebo se snad chceme povýšit nad ty, kdo jsou zrovna v práci nebo na golf nemají? Nevím. Snažím se alespoň o jedno: nebýt vtipný, jak mě nabádala dcera. Jsem si jistý, že to děvčata, která nám dělají den na golfu hezčí, ocení. A doufám, že je ten den pro všechny příjemnější.

Autor: Martin Raufer