STUD…

V GOLFU NASTÁVAJÍ okamžiky, kdy se cítíme dokonale zahanbení, až máme chuť dělat věci, za které bychom se styděli i před vlastními dětmi. Nemluvím o tom, když netrefíte ránu 4-železem, s tím se tak nějak počítá. Emočně nejtěžší jsou selhání tam, kde to má být snadné – třeba když minete pat z půl metru. Připadáte si tak trapně! Přitom stačí jen lehce strčit do míčku, a přesto tyhle paty kolikrát ani neolíznou jamku. Dostaví se stud – i když ho maskujete nevěřícným potřásáním hlavou nebo to budete svádět na nerovnost povrchu.

CO S TÍM: Především si uvědomte, že váš strach, že se ztrapníte, pramení vlastně z toho, co předpokládáte, že si o vás ostatní pomyslí nebo řeknou. Realita je taková, že jim je to fuk. Mají plnou hlavu vlastní hry. Tak si přestaňte dělat starosti. Riziko je spíš v tom, co tréma dělá s vaším tělem: ovlivní vaše pohyby, takže hrozí, že z patovacího úderu bude nervózní cuknutí. Míček pak nemá šanci. Lékem je zaměřit se na cíl a odehrát rychle. Podobně to dělají basketbalisté při trestných hodech. Čím déle se v té emoci topíte, tím horší je. Tak si vyberte místečko na zadním okraji jamky, jednou se podívejte a hrajte.

VZTEK…

▼
Když nechápete, jak jste mohli ránu takhle zkazit, připomeňte si, že tak dobří zase nejste.

NEMLUVÍME TADY o prosté frustraci. Jde o vzteklost utrženou ze řetězu. Máte chuť zahodit hůl daleko do jezera nebo ji přelomit přes koleno. Kde se taková zlost vzala? Možná jste začali kolo zbytečným bogey, po kterém přišlo double bogey a ve vás to začalo vřít. A pak už to jede – na další jamce se sice vytasíte s krásným drajvem, po kterém zbývá snadná rána wedgí do greenu, ale je z toho tlusťoch následovaný dvěma zkaženými chipy a trojpatem do triple bogey. Hotovo.

CO S TÍM: Může se zdát, že vztek se objevil náhle, ale ve skutečnosti se zrodil už před tím, než jste vůbec vyrazili na hřiště – ve chvíli, kdy se vaše očekávání rozešla s realitou. Ve chvíli, kdy jste si představovali, jak vám to ten den určitě sedne a zahrajete své dosud nejnižší skóre. Tyhle předpoklady vedou k napětí, což je podhoubí vzteku. Abyste mu předešli, připusťte si, že tahle hra je zatraceně těžká a vy zkrátka chyby dělat budete. Pamatujte, že tak dobří zase nejste. Netrénujete tak usilovně, abyste měli právo se vztekat, když něco zkazíte. Pokud cítíte, že ve vás začíná doutnat hněv, vzpomeňte si, že golfisté většinou po zkažené ráně umí zahrát na druhý pokus perfektně, protože už o nic nejde. A tenhle pocit uvolněnosti si zkuste navodit i při prvním pokusu.

Celý článek si přečtete v aktuálním čísle časopisu Golf Digest C&S

Objednejte si předplatné, ať Vám již žádný článek neuteče.

Zářijové vydání Golf Digest C&S vychází ve čtvrtek 4. září 2026

Magazín Golf Digest C&S si můžete předplatit ZDE

Brian Rolapp je už rok ve vedení PGA Tour, jedné z nejmocnějších organizací ve světovém golfu. Ta od roku 2028 plánuje mít novou a jinou podobu turnajového kalendáře. Rolapp v ústředním materiálu zářijového čísla Golf Digest C&S vysvětluje, co ho do světa golfu ze světa amerického fotbalu, kde působil dvě desetiletí, přivedlo.

Na Ukrajině se válčí, ale přesto se tam také hraje golf. Která hřiště přežila a jsou v provozu? Ohrožují hráče ruské střely či drony? A jaké pocity mají golfisté, když si jdou zahrát, zatímco jejich krajané bojují a umírají? Vydali jsme na východ, abychom zjistili skutečnost. V článku Golf ve válce je odpověď.

Brandt Snedeker bude kapitánem Američanů v zářijovém Presidents Cupu, ale na stránkách GD nyní nabízí několik praktických rad hráčům, i těm starším, jak být stále v herní formě a jak si poradit v některých složitějších herních situacích.

Golf není o hlavě, je o emocích. Negativní pocity nám brání v tom, abychom si hru užili a často i v tom, abychom hráli lépe. Jak se vyvarovat hlavních emočních chyb při hře, to radí jeden z nejlepších amerických trenérů současnosti. Také říká: „Váš strach, že se ztrapníte, pramení vlastně z toho, co předpokládáte, že si o vás ostatní pomyslí nebo řeknou. Realita je taková, že jim je to fuk. Mají plnou hlavu vlastní hry. Tak si přestaňte dělat starosti.“  

Obsah zářijového vydání Golf Digest C&S

Zbraslavský driving: golfová idyla

Prague City Golf a jeho perfektní zázemí.

Vypusťte svůj vztek

Není od věci, když caddie poslouží jako hromosvod.

Co kluby dělají se vstupními poplatky?

Nahlédnutí do světa klubových financí.

 „Nechte si své hloupé mulligany“

Ti úplně nejlepší nemusí litovat žádné rány.

Pět zásadních pravidel pro hru z bunkeru

Možná vám ušetří ránu nebo dvě za kolo.

Nový šéf golfu

Brian Rolapp je dnes nejdůležitější osobou nejsledovanější tour.

Jak porážet mladší chlapy

Brandt Snedeker hraje i ve středním věku skvěle.

Slavný Yale a jeho hřiště

Univerzitní hřiště v New Havenu vyrostlo do obnovené krásy.

Kolik vás bude stát renovace hřiště?

Někdy musíte mít v kapse i desítky milionů dolarů.

Zásadní proměna

Po rekonstrukci byste osmnáctku Medinah č. 3 nepoznali.

Peníze potřebují klid, plán a správný horizont

Rozhovor s Vladimírem Hořejším, předsedou představenstva Banky CREDITAS.

Golf není o hlavě… Je o emocích.

Nepotřebujete ukočírovat myšlenky, jako spíš emoce.

Golf ve válce

Jak je to s hraním golfu na Ukrajině, ve válečných podmínkách?

Jak zvládnout každý třípar?

Chce to hlavně čistý kontakt s míčem.

Brooke Henderson: stabilita, spolehlivost a délka

Měří jen 163 centimetrů, ale pálí 245 metrů daleko.

Oči jen pro míč

Zkuste jednoduchý recept Aarona Raie a proměníte toho víc.

Trefte víc fairwayí „střelou“

Tahle rána přijde ohromně vhod v mnoha situacích.

Rady k chipování od slavného Texasana

Lee Trevino uměl rány kolem greenu lépe než kdo jiný.

Proč tolik řečí o dřevech?

Dříve těžko hratelné, dnes vhodné i pro rekreační hráče.

Jak zatočit s gagariny

Jak se zbavit odpalů, které míří příliš vysoko do nebe.

Golf je perspektivní

V debatě se potkali Klára Davidson Spilková a Petr Uhlík.

Levné, nebo drahé?

Sportovat znamená utrácet. Někdy více, někdy méně.

A s tímhle jsem začal hrát golf. Najednou se po mém „systému“ chtělo, aby ovládal a kontroloval tak složitý pohyb, který jde výrazně přes osu těla.

Podobně je na tom dnes většina populace. Pohyb přes osu těla, pokud nehrajete golf nebo tenis, v životě prakticky neexistuje. Vymizelo sekání trávy kosou, hrabání sena, máchání prádla, vytírání podlahy i žehlení. Myslím, že i toto rozpojení hemisfér je na vině, pokud jde o množící se diagnózy jako ADHD a podobně. Golfový švih je jednostranná věc a lze ji kompenzovat snad jen tím, že se jej budete učit na obě strany, s pravými i levými holemi. Věřím, že by to na rozvoj mozku a nervosvalové koordinace mělo pozitivní vliv a bylo pro hráče benefitem.

Kamarád dělal od mládí gymnastiku a je na tom výrazně lépe. Jeho tělo ví, co dělá. Moje nikoliv. Říká se také, že tanečníkovi nebo baleťákovi předvedete golfový švih a on jej dokáže reprodukovat. Asi nebude znát doběh míče, faktor větru či záludnost doglegů, ale jeho tělo je pro golf připravené. Pokud tedy chcete vychovat dobrého golfistu, musí od malička metat kozelce v tělocvičně nebo se natřásat v piškotech před zrcadlem.

Někdy pozoruji malé golfisty na rohožkách, v golfovém kroužku, na příměstském golfovém táboře a kladu si otázku, co je na tom golfu vlastně baví. Mají pružná těla, skvělý švih – ale jsou takoví nezúčastnění, snad až trochu smutní, odložení.

Děti motivuje k činnosti parta, řádění, hra, soutěže, dobrodružství. Věřím, že je spousta skvělých trenérů, kteří to do golfové přípravy umí vnést. Motáme se ale v uzavřeném kruhu, protože zkuste vzít malé golfisty na bradla nebo na kruhy– příště vám jich na trénink přijde pár. Podobně je to ve všech sportech, říká se tomu příliš raná specializace. Přináší výsledky, ale zabíjí v malých sportovcích přirozenou lidskou univerzálnost.

Struktura českého sportu je na vrcholový sport dětí zatížená. Kluby jsou hodnoceny za výsledky a tlak ze strany ambiciózních rodičů vede k tomu, že české žákovské reprezentace v mnoha odvětvích patří k mezinárodní špičce. Už v juniorech ale začínáme zaostávat a v dospělých kategoriích se mnohde nedokážeme prosadit vůbec. Příliš raný tlak vede k fyzickému i psychickému vyhoření dětí –a koneckonců i rodičů. Rozhodně ne k sportovnímu mistrovství v dospělosti.

Styl výchovy budoucích sportovců například ve Skandinávii je úplně jiný. Děti tam dlouho vůbec nesoutěží, neexistují výsledkové listiny. Rozpor mezi tlakem na ranou pohybovou specializaci a nesoutěžním „skandinávským“ pojetím sportu je jen zdánlivý. S pohybově složitými činnostmi je opravdu potřeba začít co nejdřív, tlak soutěží a odpovědnost za výsledky je však nutné odložit na co nejpozději. Někdy se to hodně plete.

Jak tedy vychovat vynikajícího golfistu? Přiznávám, že o speciálním golfovém tréninku dětí nevím mnoho, ale jsem přesvědčený, že je nezbytné naučit se ovládat celé své tělo. Tak, jako to umí baleťáci, gymnasté nebo třeba boxeři a karatisté. Mladý sportovec by měl být pohybově všestranný a odolný proti jednostrannému zatěžování. Věřím také na smyslový rozvoj, na vyspělou zrakovou schopnost a podobně.

Tuším, že vychovat vynikajícího golfistu od útlého věku je složitá a dlouhodobá věc a že je na té cestě spousta úskalí, která je těžké překonat. Začít by se ale určitě mělo v tělocvičně, a to všestranným pohybovým rozvojem.

Martin Raufer

Na druhou stranu lze pochopit, proč většině golfistů záleží na tom, s kým je při turnaji organizátor spojí dohromady. S danými lidmi budete trávit okolo pěti hodin. Neznáte je a nevíte, co jsou zač. Vzteklouni, či pohodáři? Povýšenci, či sympaťáci? Skvělí hráči, nebo kopálisti? Pomalí, nebo rychlí? Ukecaní, či mlčící? Optimisté? Pesimisté? Věční fňukači? Nebo že byste měli jít s notorickým podvodníkem? To se nechce nikomu.

Pokud hraji mimo turnaj a bez počítání ran, je mi jedno, koho mi náhoda přidělí do flightu anebo s kým se spojím při hře. Jsem naopak rád, když se mohu dát s někým neznámým dohromady. Rád komunikuji a poznávám nové lidi.

Jenže jakmile jde o něco, tedy o rány či stablefordové body, taky bývám nervózní. Pokud turnaj hraje někdo z mých známých, i já se někdy organizátorů občas dotazuji: „Hele, nemohl bys mě dát s tímhle? S ním si to víc užiju.“ Anebo navrhnu: „A kdybyste mohli, rád půjdu s nějakými ženami.“ Ženy totiž dokáží vytvořit lepší atmosféru ve flightu než muži.

Na lidech skutečně záleží. Kdybych si vzal své každoroční nejlepší výsledky, potvrdilo by se, že jsem jich dosáhl v situacích, kdy byla ve flightu pohoda. Nebo jsem dokonce hrál s přáteli a kamarády. A mají to tak, myslím, mnozí. Golf je psychicky náročný a vnitřní vyrovnanost hraje významnou roli. Profesionálové si dokáží vytvořit svoji bublinu, často se baví jen se svým kedíkem, ale rekreační hráče dokáže rozhodit ledacos, jsou na to také sami.

Jistě by bylo ideální, kdyby si všichni účastníci turnajů mohli určovat, s kým jít a s kým ne. U turnajů s malým počtem účastníků, třeba do třiceti, to je ještě řešitelné, ale pokud máte účastníků nad padesát či dokonce sto, je to už problém. Pořadatel turnaje by strávil spoustu času sestavováním flightů a kombinováním hráčů, a někdy by mu tahle křížovka ani nemohla vyjít. Přání by se vzájemně rušila a protiřečila by si. Prostě 35 požadavků na 25 lidí.

I proto bývám na turnajích spíš smířený s volbou pořadatele. A ani se mi moc nestává, že bych šel s někým, kdo by mi skutečně vadil. Většina golfistů se dnes chová v normě, hráčů „zvláštního ražení“ je obecně málo. Jezdím také na určitý typ turnajů, kde bývá mně příbuzná sociální skupina. Ovšem mám v paměti i turnaje, či přímo série, které mi svým osazenstvem už tak příjemné nebyly. Měl jsem pocit, že to je jiný svět a mí spoluhráči také museli vidět, že se mezi ně nehodím. Takové turnaje jsem si trochu protrpěl a většinou jsem zahrál špatný výsledek.

Česká realita, při níž pořádáme turnaje jako diví a v některé jarní či podzimní víkendové dny najdeme turnaje až na čtyřiceti hřištích ze sta, je ve světě neobvyklá. Když už jsme ale tuto praxi, toto sportovní chápání golfu, vzali za své, pak musíme přijmout i to, že jeho součástí je určitá míra mentálního diskomfortu. Pokud chce někdo hrát především v psychické pohodě, pokud si chce den na golfu užít v uvolněné atmosféře, asi by neměl jezdit na turnaje, kde se při sestavování flightů účastní pořadatelské loterie. Nechť chodí hrát „jen tak“. To je ostatně i ten nejběžnější model užívání golfu.

Byl jsem u toho, když vznikal sportovní mountainbiking (MTB, jízda na horském kole). Teprve v roce 1990 se konalo první mistrovství světa i první seriál světového poháru. Pravověrní cyklisté bikery uráželi, smáli se jim a vedení svazu nedokázalo rozlišit MTB od BMX (plést si běžky se sjezdovkami). Nástup tohoto sportu byl ale tak raketový a byznys, který se kolem roztočil, tak obrovský, že jsme si chvílemi i mysleli, že se MTB stane globálním sportem číslo 1. Všechno si to ale časem sedlo, počty účastníků akcí začaly klesat a už dlouho je jasné, jakou pozici horské kolo má.

Pak je tu jeden sport, kterému se TO podařilo: biatlon. Někteří fanoušci jsou jím úplně posedlí, zrovna tak média. A není se co divit. Nalíčené slečny s vypracovanými těly uléhají se zrychleným dechem na podložku, svůdně pootevřená ústa lapají po dechu, televizní kamera ostří na ladné křivky střelkyně v těsně obepnuté kombinéze. Ženy se zbraněmi v rukou vypadají tak nebezpečně – a mužská vášeň někde mezi „lovcem a krotitelem“ se probouzí ze zimního spánku. To si přece nemůžu nechat ujít !Jen zvuk musím trochu ztlumit, aby si žena v kuchyni nemyslela, že v neděli dopoledne sleduji hanbaté filmy. (Ne, tomuhle sportu nemůže golf konkurovat, přestože se o to golfistka Kordová svými výkřiky „do p…“ pokoušela.)

Když se zrovna neběží, tak alespoň víme o tom, jak se Kátě spí a co měla Jíťa ke snídani. Máza, ležka, položka, kalibr, Makule…Vše je navíc servírováno v bavlnce, neúspěchy prakticky neexistují, je to pořád „málem“ a „kdyby to tam spadlo“. Nakouknout do první dvacítky je pro českého biatlonistu úspěch, ovšem dvacáté místo cyklisty nebo golfový turnaj nestojí ve sportovním zpravodajství za zmínku.

Jak se tohle povedlo? A je možné si z biatlonu něco vzít, přiučit se?

Horská kola se o to ze všech sil snaží. Závody se zkrátily, přidaly se disciplíny, umělé překážky, mechanická depa. Dnes jde o dost jiný sport, než byl v devadesátkách. Jenže žádný druhý boom nepřišel. Ale co takhle přidat na rámy kol držáky na čtyři granáty a každý jezdec bude mít na střelnici pár hodů na terč 3 × 3metry? Netrefíš? Vyrážíš na trestné kolečko! Ostatně i biatlon prošel proměnou, původně to byl armádní sport sedmičlenných hlídek, který se – i pro potřeby televize– stal něčím úplně jiným.

Nemusíme si říkat, jak vypadá golfový turnaj. Co kdyby do budoucna vypadal takhle: rough by bylo takové minové pole, takže kdyby tam hráč vstoupil, pod nohama by mu vybuchovaly barevné nálože tvořící kouřovou clonu. To by byla švanda i napětí… A taky trest za nepřesnou ránu, protože hráč by přes dým neviděl, kam hraje tu další. Kedíci by ovládali drony (ať jsme vojensky moderní), kterými by se snažili lapit míček v letu a donést ho nad terč (asi přestaneme jamce říkat jamka, ne?). Hra by trvala kolem dvaceti minut a vyhrát by mohl prakticky kdokoliv, komu by „to tam spadlo“. Hrálo by se i o tituly ve sprint golfu, golf štafetách a smíšených golf dvojicích a na závěr by se hrál golf masák –jedno plné kolo na golfové akademii. Pro urychlení a potřeby televize. Úplně cítím v zádech to vzrušení u obrazovky!

Zní to jako blbost, co? Mně, s odpuštěním, připadá jako blbost běhat na běžkách kolem střelnice s malorážkou na zádech, navíc většinou na umělém sněhu, a doufat, že tentokrát to tam spadne a národ bude jásat.

Říkal jsem na začátku něco o chroustovi? Ty krátké dny a depresivní temné večery dělají svoje.

Autor textu: Martin Raufer

Elektronické měření a vyhodnocování golfových odpalů bylo dlouhou dobu doménou indoorů. Na venkovním drivingu Prague City Golf Rohan mezi Libní a Holešovicemi ale můžete od letošního května parametry svých ran sledovat také: ukazují se vám na obrazovce, která je instalována v každé zastřešené kóji. Celkem je tu k dispozici dvanáct krytých odpalovacích míst, které tuto techniku nabízejí. Jde o vůbec první použití sytému Toptracer Range u nás.

A cena? Člověk by řekl, že za tuto službu se bude připlácet, ale není tomu tak. Koupíte si košík padesáti míčů za cenu 180 korun a jdete pálit a měřit. Pokud jste členy Prague City Golf, pak to máte ještě levnější – košík míčů stojí 120 korun.

Základem instalované technologie Toptracer Range jsou čtyři kamery, které tvoří dva páry očí sledujících odpalované míče. Kamery jsou umístěné v horních rozích řady kójí (dvě řady po šesti stáních) a začnou sledovat míč zhruba tři metry po odpalu. Systém tedy analyzuje pouze let míče, nikoli švih samotný. K dispozici jsou pak data o délce rány, a to carry i s doběhem, o dosažené výšce, rychlosti míče, nakolik se odchýlil od rovné dráhy atd.

Celý článek si přečtete v aktuálním čísle časopisu Golf Digest C&S

Objednejte si předplatné, ať Vám již žádný článek neuteče.

Tento turnaj představuje jedinečný koncept spojující vášeň ke golfu s nezapomenutelným gastronomickým a nápojovým zážitkem – to vše ve spolupráci s několika partnery. Společnost AlkoDrink pro Vás připraví Prosecco Point, další bary pak nabídnou Staropramen, Žlutá Ponorka Poetic Cocktail Bar, pivovar Hulvát, Limoška, Svachovka s Old Well Whisky a pálenky z DESTILÉRKA.CZ

Na co se můžete těšit:

• Prosecco Point – Le Contese, Veneto
• Lillet Spritz Bar – ve spolupráci se Žlutá Ponorka Poetic Cocktail Bar
• Vinný Bar – výběr vín z vinařství Gotberg
• Beer Point – Staropramen
• Beer Point – pivovar Hulvát
• Nealko Mix Drink Bar – Limoška
• Svachovka  – ochutnávka kolekce jihočeské whisky Old Well

O prvotřídní občerstvení během celé hry se postarají:
Naše Farma, Pastry Romana Liebing, pekárna Leipomo, makronky od Evči, Penam a vybrané speciality naší golfové restaurace.

Program dne:

08:00 – 09:30 Registrace hráčů, snídaně a welcome drink
10:00       Zahájení turnaje, představení partnerů
10:30       Canon start
16:00       Slavnostní vyhlášení vítězů, raut a předání hodnotných cen

Těšit se můžete na hodnotné a atraktivní ceny od našich partnerů, které potěší každého účastníka.

Kapacita turnaje je omezena, proto doporučujeme včasnou registraci na www.cgf.cz nebo přímo na naší golfové recepci.

Těšíme se na Vás a na den plný skvělého golfu, dobrého jídla a nezapomenutelné atmosféry!

Nastává pár sekund ticha. Dotyčný znejistí; očekával totiž, že coby golfista budu svůj sport hájit. Jenže já si opravdu myslím, že negativa, klišé a stereotypy, které jsou s golfem a jeho obrazem spojeny, jsou do jisté míry pravdivé.

Tak například. Golf bývá nudná hra, protože v reálu je pomalá, víc chodíte, než šviháte, a při televizním přenosu mnoho diváků usíná. Je to sport fyzicky málo náročný, nevyplaví se vám endorfiny. Není lehké se ho naučit, je technicky složitý. Může to být dost drahý sport, a to jak co do nákupu výbavy, tak při provozování. Zabere fůru času, i proto ho mohou hrát hlavně lidé nezávislí, vyšší manažeři, šéfové nebo vlastníci firem, lidé svobodných povolání. Na golfu se schází všelijaká, ne vždy milá společnost. Taky se občas při hře podvádí, mluví se sprostě a někdy se tihle „gentlemani“ i poperou (viz letošní video z Kanady).

Podobně se to má i s tvrzením, že „golf je hra pro každého“. Teoreticky je přístupný a otevřený všem, realita však ukazuje, že zdaleka není přitažlivý pro každého. Někdo není golfový typ, oslovují ho úplně jiné sporty či aktivity.

Při všímavém a upřímném pohledu nelze tyto skutečnosti nevidět. K balíku takových negací ale vždycky dodávám: „Golf má také spoustu projevů dobrých a krásných, vlastností prospěšných a následováníhodných. Tak se teď pojďme bavit o nich. A pozitiv vám vyjmenuji víc než negativ.“

Každý rybář i zahrádkář, každý sběratel čehokoliv, také umělec nebo sportovec, člen politické strany nebo příslušník národa bude vidět svoji činnost, svoji sociální skupinu i svůj svět spíše v lepších barvách. Je to lidská přirozenost, vnímat věci blízké dobře a ty vzdálené lhostejně či kriticky. Nadšenému boxerovi nebo zápasníku MMA se bude jevit golf jako neakční a zženštilý, mně zase tyhle sporty budou připadat příliš agresivní a tupé.

Spousta golfistů v sobě nese apoštolský plamen víry, ochotně přesvědčuje okolí o tom, jak je golf úžasnou náplní života. Když vidím u okolí zájem a zvědavost, chuť golf zkusit, stávám se také golfovým věrozvěstem a snažím se dotyčného zlákat. Golf chválím a říkám to pozitivní, negativa nezmiňuji. Ale jsou zase chvíle, kdy jsem především golfovým novinářem, který musí vidět všechny skutečnosti a jevy s hrou spojené. Tedy i její negativní projevy, její přirozená úskalí a limity. Nevidím přitom rozpor v obou pohledech. Oba jsou relevantní, ale oba se hodí do jiných situací.

Někdo by mohl namítnout, že kritický pohled nikam nevede, nic nevytváří, je to jen problematizování a torpédování. Jenže kritika a poukazování na stinné stránky k lidské společnosti vždycky patřily. Dovedete si představit, jak by vypadal svět, kdyby novináři nemohli kritizovat politiky? Kdyby vše líčili jen v pozitivních barvách? Spousta z nás to už zažila, a to v letech 1948–1989. I dnes je to realita života v Rusku, Číně a mnohde jinde.

Ve Formanově filmu Hoří, má panenko z roku 1967 jeden z hasičů říká, že je mu dobrá pověst hasičského sboru milejší než „nějaká poctivost“. Tehdy se to vykládalo i jako politická alegorie: pověst KSČ je pro její vedení důležitější než poctivost, čest a pravda. Schopnost lidí předstírat a zakrývat, také přikrášlovat a nadhodnocovat je věčná a nemizí s politickými převraty. Se vším se setkáváme i dnes. Proti tomu stojí potřeba vidět pravdu, pojmenovávat ji a sdělovat. Platí to i pro golfové prostředí.

Proto uznejme, že i golf má své stíny. Byť pro nás, jeho aktéry, září prosluněně.

Autor textu: Andrej Halada

Jde o hřiště rozlohou spíše menší, jamky bývají ne tak náročné a hru si tu užije i méně zkušený golfista. Návštěvníci si takové areály pochvalují pro domáckou atmosféru a osobní přístup, protože lidé tu mají k sobě blízko. Jde o hřiště cenově levnější, za golf tu neutratíte tisíce, ale někdy možná jen stovky korun. Významným pozitivem je, že areály často generují mnoho nových hráčů–začátečníci se tu neostýchají golf zkusit, na hřišti si nepřipadají nepatřičně.

Devítijamkové areály mají stejnou porci pozitiv jako ty osmnáctijamkové, i když asi nejsou tak viditelné, nepíše se o nich tak často v médiích a nejezdí se na ně hrát ze vzdálenějších míst v takové míře jako na velká hřiště.

Pro následující rozhovor jsme vybrali zástupce dvou devítek, které patří u nás k herně nejvyspělejším, velmi kvalitním. Mají za sebou už delší historii a ve svém okolí si vydobyly pevné místo. Obě hřiště leží v severních Čechách. Areál KOTLINA Terezín byl otevřen v roce 2004, hřiště Bitozeves v roce 2011. Obě hřiště mají par 36 (resp. 72) a délkově i designem jamek jsou srovnatelné s mnoha osmnáctkami. Kotlina má ze žlutých 5 934 metrů a je po Svobodných Hamrech druhou nejdelší devítkou v Česku, Bitozeves je s délkou 5 834 metrů čtvrtým nejdelším českým hřištěm devítkové kategorie.

Za Kotlinu Terezín odpovídal zakladatel, budovatel a dodnes klíčová osoba hřiště Jiří Hamr, v případě Bitozevse hovoří rovněž ústřední osoba areálu, zakladatel a majitel Ivan Kolár.

Zkuste stručně říct: jak se vaší devítce žije?

Jiří Hamr, Kotlina: Myslím, že dobře. Žijeme s nadšením, protože dlouholetí členové stále chodí hrát a noví lidé také přicházejí. Vidíme víc lidí, kteří přijdou a chtějí golf vyzkoušet. Zastavují se u nás cyklisté, a to ve větším počtu oproti minulosti. Vzniká tu komunita lidí, kteří rádi přijdou jen proto, že je tu krásně a hodně zeleně, golfový areál na ně dělá dobrý dojem. Golf nehrají, ale dají si kafe. Zároveň žijeme trochu se strachem o budoucnost, protože golf v Česku neroste.

Ivan Kolár, Bitozeves: Pokud jde o zájem hráčů, tak situace je ustálená. Přesněji řečeno: stagnuje. My teď ovšem narážíme na konkrétní problém, který se týká restaurace –ta nám totiž prodělává. Počet golfistů by na samotnou údržbu hřiště stačil, ale protože jim chceme nabídnout lepší služby, kvalitnější gastronomii i celkové posezení, tak hráči samotní už nestačí. Potřebovali bychom v restauraci více hostů, i těch negolfových.

Celý článek si přečtete v aktuálním čísle časopisu Golf Digest C&S

Objednejte si předplatné, ať Vám již žádný článek neuteče.

Nejsem jeho skalní fanoušek, ale provázel mě po desítky let a jeho hudba mě nikdy nezklamala. Fungovala jako terapie– když mi bylo nejhůř, hlava se vařila, srdce svíralo (život takové chvíle přináší), často jsem si sedl na zem před věž, na hlavu si dal sluchátka, přenosku položil na A stranu alba Paranoid (1970) a volume otočil doprava. Po dvaceti minutách jsem byl „vyléčen“; svět byl krásnější, tráva zelenější, problémy vzdálenější. Fungovalo to pokaždé spolehlivě. Možná v tom byla nějaká černá magie, něco mezi nebem a zemí, třeba něco „za světem“ anebo „pod zemí“… Kdo ví? Kdo ví, kam až Ozzyho pustily ty obrovské dávky drog, alkoholu a léků, které užíval?

Byly roky, kdy jsem zapomněl, že nějaký Ozzy vůbec existuje. Ale když jeho kapela oznámila poslední turné, propadl jsem panice, že o něco zásadního v životě přijdu a už to nepůjde vzít zpátky. Vyrazil jsem na koncert Black Sabbath do Berlína. Byl to fenomenální zážitek. Když o pár měsíců později agentury oznámily Ozzyho smrt (vzhledem k jeho životnímu stylu asi očekávanou, ale dožil se vlastně vysokého věku), přepadl mě intenzivní pocit ztráty. Takový, jaký jsem mockrát v životě nezažil. Začal jsem si znovu pouštět skladby Ozzyho sólové dráhy i písně Sabbathů, k postům na Instagramu jsem vybíral jen jeho tvorbu, četl jsem si oněm, myslel na něj. Sám jsem svým pocitům moc nerozuměl, vždyť jsem ho předtím až tolik neposlouchal.

Hráli jsme ten golfový turnaj. Nálada byla taková nijaká, výsledky pod psa, každý jsme se se svými neúspěchy prali v tichosti a v golfovém smutku, kdy ani nevíte, proč vám to nejde. Asi po osmi jamkách jsem si vzpomněl na svých dvacet minut na koberci u věže Toshiba a pustil jsem si na mobilu část jedné Ozzyho skladby. Musel jsem to spoluhráčům vysvětlit.

Začali jsme si o Ozzym povídat– někdo ho znal lépe, někdo skoro ne, někdo znal jen jeho rodinnou show na MTV z let 2002 až 2005 a hnusil se mu. To ale bylo jedno. Ozzy byl najednou s námi.

Další jamka: dvě birdie, dva pary. Neskutečné. Černá magie přišla na pomoc golfistům. Při každém přechodu jsem na telefonu vybíral části skladeb a pouštěl je. Ti, kdo předtím tvrdili, že Ozzyho neznají, zjistili, že tohle už slyšeli. Litoval jsem, že nemám sluchátka a nemůžu poslouchat pořád. Hra se otočila o 180 stupňů. Co – otočila! Střelka signalizující úroveň naší hry se roztočila jako vrtule a při každém odpalu se zastavila ve správném směru. Po třech jamkách snového golfu jsme měli husí kůži a vnímali, že s námi jde ve flightu někdo další. A musím přiznat, že stejné pocity mám i při psaní tohoto textu.

Spoluhráč, velmi racionální člověk, zahrál dobrý pat, jenže míček zůstal stát na samotné hraně jamky. „Mám deset vteřin na to, aby tam spadl,“ prohlásil. „Ne ne, ty jen potřebuješ neviditelný Ozzyho prst, aby ho tam dotlačil,“ prohlásil jsem. Míček se zlehka pohnul. A ozval se zvuk, který ta bílá kulička vydává, když právě spadne do jamky. V tu chvíli mě napadlo, že takhle by mohla začínat některá ze skladeb Black Sabbath. Uslyšel jsem kytarový riff písně Paranoid a v dáli lehce zaševelil křídly netopýr. „No more tears, pánové, už žádný pláč nad nepovedeným golfem, jsem s vámi.“

Vždycky je někdo nebo něco s námi. To jen naše druhé já nám říká, že ten golf neumíme, že to nejde. „Can you help me occupy my brain? … And so as you hear these words telling younow of my state, I tell you to enjoy life I wish I could.“ Tohle se zpívá v Paranoid. Něco jako: „Pomůžeš mi něčím zaměstnat hlavu? … Posloucháš, jak ti vyprávím, co prožívám, a říkám ti, aby sis užil život, jaký bych chtěl i já.“

Pro něj už je pozdě, ale nepochybuji, že užíval života naplno. Po svém, ale naplno. Díky, Ozzy! Byl to super golf, užil jsem si ho, a budu si ho užívat dál a naplno. A až bude zle, vím, za kým zajít.

Autor: Martin Raufer