Na druhou stranu lze pochopit, proč většině golfistů záleží na tom, s kým je při turnaji organizátor spojí dohromady. S danými lidmi budete trávit okolo pěti hodin. Neznáte je a nevíte, co jsou zač. Vzteklouni, či pohodáři? Povýšenci, či sympaťáci? Skvělí hráči, nebo kopálisti? Pomalí, nebo rychlí? Ukecaní, či mlčící? Optimisté? Pesimisté? Věční fňukači? Nebo že byste měli jít s notorickým podvodníkem? To se nechce nikomu.

Pokud hraji mimo turnaj a bez počítání ran, je mi jedno, koho mi náhoda přidělí do flightu anebo s kým se spojím při hře. Jsem naopak rád, když se mohu dát s někým neznámým dohromady. Rád komunikuji a poznávám nové lidi.

Jenže jakmile jde o něco, tedy o rány či stablefordové body, taky bývám nervózní. Pokud turnaj hraje někdo z mých známých, i já se někdy organizátorů občas dotazuji: „Hele, nemohl bys mě dát s tímhle? S ním si to víc užiju.“ Anebo navrhnu: „A kdybyste mohli, rád půjdu s nějakými ženami.“ Ženy totiž dokáží vytvořit lepší atmosféru ve flightu než muži.

Na lidech skutečně záleží. Kdybych si vzal své každoroční nejlepší výsledky, potvrdilo by se, že jsem jich dosáhl v situacích, kdy byla ve flightu pohoda. Nebo jsem dokonce hrál s přáteli a kamarády. A mají to tak, myslím, mnozí. Golf je psychicky náročný a vnitřní vyrovnanost hraje významnou roli. Profesionálové si dokáží vytvořit svoji bublinu, často se baví jen se svým kedíkem, ale rekreační hráče dokáže rozhodit ledacos, jsou na to také sami.

Jistě by bylo ideální, kdyby si všichni účastníci turnajů mohli určovat, s kým jít a s kým ne. U turnajů s malým počtem účastníků, třeba do třiceti, to je ještě řešitelné, ale pokud máte účastníků nad padesát či dokonce sto, je to už problém. Pořadatel turnaje by strávil spoustu času sestavováním flightů a kombinováním hráčů, a někdy by mu tahle křížovka ani nemohla vyjít. Přání by se vzájemně rušila a protiřečila by si. Prostě 35 požadavků na 25 lidí.

I proto bývám na turnajích spíš smířený s volbou pořadatele. A ani se mi moc nestává, že bych šel s někým, kdo by mi skutečně vadil. Většina golfistů se dnes chová v normě, hráčů „zvláštního ražení“ je obecně málo. Jezdím také na určitý typ turnajů, kde bývá mně příbuzná sociální skupina. Ovšem mám v paměti i turnaje, či přímo série, které mi svým osazenstvem už tak příjemné nebyly. Měl jsem pocit, že to je jiný svět a mí spoluhráči také museli vidět, že se mezi ně nehodím. Takové turnaje jsem si trochu protrpěl a většinou jsem zahrál špatný výsledek.

Česká realita, při níž pořádáme turnaje jako diví a v některé jarní či podzimní víkendové dny najdeme turnaje až na čtyřiceti hřištích ze sta, je ve světě neobvyklá. Když už jsme ale tuto praxi, toto sportovní chápání golfu, vzali za své, pak musíme přijmout i to, že jeho součástí je určitá míra mentálního diskomfortu. Pokud chce někdo hrát především v psychické pohodě, pokud si chce den na golfu užít v uvolněné atmosféře, asi by neměl jezdit na turnaje, kde se při sestavování flightů účastní pořadatelské loterie. Nechť chodí hrát „jen tak“. To je ostatně i ten nejběžnější model užívání golfu.

Jenže co naplat! Kulatiny na krku,v té době jí zároveň odešel už druhý z rodičů, což jivelmi zasáhlo, děti dospělejší, bezproblémové, ale jedno se k založení vlastní rodiny nemělo a druhé zamířilo do zahraničí, nejspíš nadobro. Perspektiva zdánlivě bez překvapení, bez těšení se na věci příští. A přitom:co by za takhle rozdané karty leckdo dal! Dobré zdraví, spousta volna, starostí málo, k dispozici peníze i zázemí…

Jediným jejím koníčkem je sport. Badminton, squash. To zní zajímavě, ale jak jsem posléze pochopil, komunita je to nevelká a soupeřek v její věkové kategorii poskrovnu. Sportovních zápasů a turnajů minimum, pár do roka. Chcete-li soutěžit, často musíte jet přes půl republiky. Někoho porazíte, pak čekáte půl dne na druhé kolo, případně na finálový zápas. Čím lépe hrajete, tím hůře hledáte soupeře ochotné postavit se vám. Bez ohledu na roční období nebo počasí trávíte celý čas v tělocvičně nebo ve squashovém akváriu pod umělým osvětlením. Psychice nepomůže ani fakt, že pokud jste byli v nějakém sportu dobří, s přibývajícím věkem se budete jen zhoršovat.Trochu začarovaný kruh.

Její manžel se jí hodně snažil pomoci a východisko našelv golfu, přestože se o něm sám rokyvyjadřoval skepticky a přezíravě. K životnímu jubileu jí věnoval golfový kurz pro dva. Výtečný nápad pro ni, geniální nápad pro ně oba, pro jejich vztah. Golfová hra trvá několik hodin a zcela naplníváš volný čas a přinese i spoustu emocí. Za golfem se vyplatí jezdit, protože můžete poznat nová hřiště i nová místa. Turnaje se hrají prakticky každý den, je z čeho vybírat. Stále můžete potkávat nové spoluhráče, ale také lze trávit dlouhý čas se svými nejbližšími. Můžete s nimi sdílet své pocity a zážitky. Díky handicapovému systému máte šanci soutěžit prakticky s kýmkoliv, lzestále měřit výkonnost. Máte před sebou dlouhou cestu učení se azdokonalování, bez ohledu na věk. V případě hráčů raketových sportů to může být cesta snadnější, protože mají cit pro míč a je jim vlastní pohyb přes osu těla. Často se proto v golfu zlepšují se záviděníhodnou rychlostí. A nakonec notoricky známá věc: při golfu jste hodiny a hodiny na čerstvém vzduchu.

Zelenou kartu oba zdárně dokončili. Viděl jsem ji párkrát hrát a vážně jí to šlo (manželovi o něco méně). Zdála se být ve svém boji s věkem zachráněna.Jenže po nedlouhém časehole odložila. Záchranné lano nechytila,a dál tedyvede nelehký boj sama se sebou a se svým věkem. Ale detaily nejsou důležité, protože její příběh už není o golfu. Naopak příběh jejího manžela pokračuje, s holemi a různými hřišti se pere statečně a prokousává se k hezkému handicapovému číslu.

Neznám moc sportů, které lze provozovat celý život, až do pozdního věku. Pokud jste v mládí hráli házenou nebo třeba házeli oštěpem, lze se tomu věnovat i v padesáti? Kdo si jde rekreačně hodit oštěpem? Dát dohromady mužstva pro týmový sport také není ve středním i pozdějším věku snadné. Jistě: znám spoustu starších cyklistů, plavců, lyžařů, běžců, znám i mnoho velmi starých chodců –turistů. Ale na golfu, tam vidím celou paletu hráčů všeho věku, od nejmladších až po nejstarší, ženy i muže.

Proč jednoho člověka golf osloví a zadře se mu pod kůži a proč jinému tato hra nic neřekne, na to neznám odpověď. Pokud na to ale jdete příliš utilitárně, tak to k úspěchu většinou nepovede. Jestliže někdo začal s golfem kvůli sociálnímu statusu, aby získal byznysové kontakty a podobně, tak podle mého soudu u hry většinou nevydrží. Racionální argumenty jsou hezké, ale jakmile chybí srdce, ocitne se vaše hraní golfu brzy ve slepé uličce. Naopak pokud je v tom emocionální zaujetí, cosi těžko popsatelného, snad tomu můžeme říkat i láska (ať už na první, nebo druhý pohled), tak jste na dobré cestě. A můžete po ní kráčet až do smrti.

Martin Raufer

Už jsem to psal minule, ale nutno zopakovat: golf v pouštním prostředí je anomálie daná tím, že dnešní civilizace je technicky nesmírně vyspělá. Jen díky tomu, a také díky penězům plynoucím z ropných zisků, mohou existovat hřiště v tak extrémně suchém a horkém prostředí, jakým je Arabský poloostrov. Ale budiž… I my v Evropě plýtváme mnohými způsoby, i u nás zavlažujeme hřiště, která bychom přece mohli nechat v suchých létech svému osudu…

Golfové areály v Dubaji či Abu Zabí jsou dnes Západem relativně akceptovanou oblastí. Malé Spojené arabské emiráty ovšem nejsou velká Saúdská Arábie (přes 2,1 mil. km², 13. na světě), stát zabírající podstatnou část Arabského poloostrova. Saúdská Arábie je po Izraeli a vedle Íránu nejmocnějším státem na Blízkém východě, je ale také jedním z nejkonzervativnějších států na světě. Islám je zde naprostou páteří celé společnosti, ústavu tvoří korán a sunna a zdrojem práva je šaría. Panuje zde nesvoboda a například ženy tu mají postavení asi jako měly u nás v 18. století.

Kdyby Saúdská Arábie neměla ropu, kdyby tuto ropu Západ a především USA nepotřebovaly, nikdo by se se zdejším absolutistickým režimem nebavil. Američané by proti němu „bojovali“ stejně jako nyní proti Íránu. Saúdskoarabská podpora terorismu, porušování lidských práv, likvidace nepřátel včetně vražd na objednávku – to vše USA přecházejí proto, že potřebují ropu a také chtějí mít spojence na Blízkém východě (až do roku 1979 to ostatně býval Írán).

V Saúdské Arábii je dnes méně než desítka hřišť. Hřiště Royal Greens, kde se hrál turnaj Saudi International, bylo otevřeno na konci roku 2017, jeho stavba ovšem začala již v roce 2008; pak se kvůli ekonomické krizi zdržela. Hřiště leží asi 100 kilometrů severně od Mekky u Rudého moře, je součástí oblasti nazvané King Abdullan Economic City, což má být nová a hypermoderní megapole v zemi. Autorem hřiště je architekt Dave Sampson, jamky jsou zajímavě navrženy a z toho, co člověk mohl vidět v televizi, je hřiště i herně pestré. A také poměrně těžké.

Jenže v televizi také divák viděl, že hřiště leží zatím v zemi nikoho. Okolo je jen písečná rovina, ani ne staveniště – zatím holá země, poušť. Podobně pustě a prázdně působila i kulisa samotného turnaje. Diváků bylo tak málo, že některé flajty šly samy. Hvězdného Phila Mickelsona doprovázelo jen pár desítek diváků. Kulisa i atmosféra turnaje bizarní. A propos: v téže době se v USA hrálo Phoenix Open ve Scottsdale se stovkami tisíc diváků. Kontrast nemohl být větší.

Odpověď na otázku, proč se vlastně hraje v Saúdské Arábii golf, proč právě sem zavítá European Tour, proč sem jezdí někteří špičkoví hráči, je zřejmá: jediným důvodem jsou peníze.

Saúdové, přesněji někteří členové vládnoucí královské rodiny, se rozhodli, že golf by mohl jejich zemi prospět ekonomicky, mohl by jim zlepšit i image. A na druhé straně: European Tour není tak bohatá, aby si mohla jen tak vybírat, kam zavítá. Když tedy přijde zákazník s pořádně nabitým měscem, rozhodně na nabídku kývne. To samé pak udělají četní golfisté.

Něco je někdy „chucpe“. Tedy drzost, opovážlivost, neomalenost, otrlost, cynismus, nechutnost… Je pořádání golfového turnaje v Saúdské Arábii chucpe? Nepochybně to je na hraně. Společenskopolitické konotace jsou natolik silné, že debata o vhodnosti této destinace je oprávněná.

Saúdskoarabský turnaj prý pomáhá propagovat tento sport v regionu, pomáhá přinést do oblasti další prvek moderního západního života. Možná… Ale tyhle řeči jsou hlavně PR, falešná zástěrka. Nejde zde „jen o sport“ – jde o to, jaké jsou hranice akceptování věcí, s nimiž nesouhlasíme. Jde tu o právo, toleranci a lidskou svobodu. Když západní muzikanti jezdili před rokem 1989 hrát do komunistických zemí, brali za to také peníze, ale byla to i svého druhu „mise“ svobody potvrzená tím, že na jejich koncerty chodily desítky tisíc nadšených diváků. Jenže na Arabském poloostrově místní obyvatelé, Arabové, o golf vůbec nestojí. Je jim lhostejný.

Žádný golfista světové špičky není takový hlupák či neználek, aby nevěděl, co je Saúdská Arábie zač. Všichni dobře vědí, že turnaj v Saúdské Arábii „smrdí“. Ale peníze, které se tu rozdávají, voní… Nezazlívám ovšem hráčům, že jedou do Saúdské Arábie hrát. Nevyčítám těm, kteří dostanou startovné, že ho vezmou. Co mi hlavně vadí, jsou nejrůznější jejich mediální vytáčky, skrývačky a zakrývačky. „Nejsem politik, jsem golfista…“ To znělo z úst některých hráčů. Prostou logikou: Golfista je slepec, který nevidí porušování lidských práv. Golfista je člověk, kterému je jedno, že ho platí režim, který páchá vraždy. Golfista je člověk, který souhlasí s náboženským fanatismem.

Pokrytectví tedy vidím nejen ze strany činovníků European Tour, ale i v prohlášení těch, kteří svoji účast všelijak vysvětlovali, bagatelizovali a tím vlastně omlouvali.

Byli tu i ti, kteří ač pozváni, na turnaj nejeli. Někteří diplomaticky řekli, že „tahle destinace pro ně není“. Nechci z nich dělat hrdiny – byli to mnohdy boháči, kteří další milion dolarů nepotřebují. Ale právě oni odmítnutím potvrdili kontroverznost turnaje. A možná tam někteří skutečně nejeli proto, že to na ně bylo skutečně moc „chucpe“.

Pokud chce Západ propagovat golf po celé planetě včetně Arabského poloostrova, existuje jistě mnoho dobrých a nekontroverzních způsobů, jak tomu pomoci. Ale tím, že přijmu balík ropných miliónů a budu se tvářit jako-že-nic, golfu nijak výrazně neprospěji. Na Saudi International se viditelně střetávala přízemní životní materie s tím, co bychom mohli nazvat ideály. A ideály společenské spravedlnosti, slušnosti, otevřenosti a férovosti jsou přece i základem toho, čemu říkáme duch golfu.

@maxhoma23

Když jsme dnes odcházeli z týčka 18.jamky a blížil se konec nepovedeného kola za větrného dne, můj caddie řekl, že kdyby byl golf lehký, nebyla by to zábava. Byla to opravdu hluboká filozofická myšlenka. Měl jem chuť mu jednu vrazit. 

Prostřední sedačka v letadle=nejběžnější trest za to, že jste neprošli cutem. 

V poslední době mě hned několik caddies oslovilo a nabídlo mi své služby. Slyšeli, že se mnou by měli volno většinou o víkendech. 

Nehrál jsem dneska dobře, ale měl jsem to štěstí, že po skončení kola mě cizí chlap sledoval, jak čůrám do kelímku, takže to nakonec nebyl tak špatný den. 

Prozradím vám tajemství: Když si beru Uber, tvrdím řidiči, že jsem obchodník s nemovitostmi, abych se neocitl pod palbou otázek. A ted se mi stalo, že řidič zrovna sháněl barák! Zapletl jsem se do svých lží, že ted pro něj asi pracuju a sháním mu dům. 

Spolek Všudehrálů v současnosti sdružuje 215 hráčů, každý z nich má odehráno 60 a více golfových hřišť po celé České republice. Každý Všudehrál může hlasovat v spolkovém hodnocení českých hřišť. Hlasuje se ve čtyřech kategoriích a udělují se body od 1 do 5 (maximum). Kategorie jsou Hra, Zázemí, Příroda, Atmosféra, z počtu udělených bodů v jednotlivých kategoriích se pak sestavuje celkový průměr, tedy absolutní vítěz.

Tím se stejně jako loni celkově stala Ostravice (4,44), druhá je Ypsilonka (4,34) a třetí Karlovy Vary (4,25). Hřiště tedy od sebe dělí vždy jen jedna desetina bodu. Ovšem čtvrtá Panorama ztratila na Karlovy Vary jen jednu setinu! Panorama přitom vyhrála dílčí kategorii Zázemí, kde porazila i dějiště European Tour Albatross (druhé místo), ovšem ztratila v Hře, kde skončila až patnáctá. Naopak Ostravice, Ypsilonka i Karlovy Vary se ve všech kategoriích umístily vždy v první desítce.

Na dalších místech se pak umístily Mariánské Lázně (5.), Dýšina (6.). Loreta (7.), Čeladná (8), Casa Serena (9.). Prestižní hřiště Karlštejn a Albatross obsadila celkově jedenácté, resp. dvanácté místo. Z „rodinných“ osmnáctijamkových areálů to nejvýše dotáhlo Čertovo Břemeno, které je celkově patnácté.  Za ním zůstaly třeba Konopiště, Kaskáda, Beroun, Kunětická hora a další velmi kvalitní areály.

Projevuje se zde komplexita hodnocení, kdy hráči zohledňují nejen kvalitu designu hřiště, dokonalost služeb, ale stejnou měrou i to, jaká je příroda v okolí a jak se zde celkově cítí. Kupříkladu v kategorii Atmosféra je právě Čertovo Břemeno páté, v Přírodě sedmé. Naopak ve zbylých kategoriích poněkud ztrácí. A devítka Grosshof je dokonce v kategorii Atmosféra hned na druhém místě, za Mariánskými Lázněmi. Naopak v Hře je Karlštejn v TOP 10 a Albatross je hned druhý za Ostravicí.

Devítijamková hřiště do celkových výsledků na předních místech nezasahují, platilo to i letos. Celkově se z devítek nejlépe umístil Grooshof na 29. místě, Lipiny na 33. a Kotlina je na 41. pozici. Na dalších místech jsou pak devítky Podbořánky, Štiřín, Hodkovičky, Ještěd, Janov a Svobodné Hamry.

Kdybychom všechny čtyři kategorie, v níž všudehrálové hlasují, rozdělili na „racionální“ sekci (Hra a Zázemí) a „emocionální (Příroda a Atmosféra), pak v Racio je vítězem Albatross před Ostravicí a Karlovými Vary, naopak v Emocio vyhrává Ostravice před Ypsilonkou a Mariánskými Lázněmi.

Stejně jako v předchozích ročnících nedoznávají tabulky zásadní změn, výrazných přesunů. Bodové rozdíly bývají poměrně malé. Například Kácov se v roce 2017, kdy bylo hřiště otevřeno, umístil na sedmé pozici, v roce2018 byl pátý a nyní je čtvrtý. Také Ostravice se od roku 2015, kdy Všudehrálové poprvé hodnotili, posunula nahoru. Ostatní hřiště z TOP 10 je málo mění své pozice.

Z 215 členů všudehrálského spolku již letos hlasovalo na 142, tedy skoro 70%. Limitem pro hlasování – 10% všech členů = 22 hráčů – se minimalizuje fakt, že pár hráčů by mohlo výrazně ovlivnit celkový výsledek. Čím více hlasujících, tím objektivnější je finální rezultát. Do hlasování byly zařazeny všechna osmnáctijamková a fětší hřiště v Česku z devítek jich nebylo zařazeno pouze šest.

Zajímavé bude hodnocení v příštím roce a dále, protože do hry vstoupí velké areály Twin Chapels v Praze – Vinoři a Oaks Prague jižně od hlavního města. A také by se měla veřejnosti v druhé půlce roku otevřít rodinná, ale profesionálně navržená pohledná osmnáctka ve východních Čechách v Dolní Dobrouči, poblíž Ústí nad Orlicí i Letohradu.

Oaks bylo otevřeno sice už letos jako devítka, ale nemělo zatím dostatečný počet hlasů, aby mohlo být do hlasování zařazeno. Pro každé hřiště musí hlasovat alespoň 10% Všudehrálů, v tomto případě to znamenalo minimálně 22 hlasujících. Tolik Všudehrálů na Oaks zatím nehrálo, hlasovalo pouze sedm členů. Ovšem pozor: tito hlasující udělili hřišti v položce Hra tolik bodů, že by Oaks celou kategorii vyhrálo. A areál by se umístil také v TOP 10 celkového hodnocení. Uvidíme tedy, jak nová hřiště zamíchají pořadím v příštích letech.

Patování je jedním z klíčových prvků golfové hry, obvykle se paty podílejí na celkovém skóre ze 40%. Při ideálním výsledku 72 ran za kolo na hřišti s parem 72, při všech greenech zasažených v regulaci by to bylo přesně 36 patů, tedy polovina.

Běžní rekreační hráči s hendikepy nad 18 obvykle zahrají více než 36 patů za kolo. Naopak hráči s hendikepy pod 10 se dokáží dostávat při svých hrách pod tuto hranici. Ti úplně nejlepší profesionálové dosahují 28 patů na kolo, hráči okolo 100. místa světového žebříčku mají průměr 29 patů. Hrát běžně 30-32 patů je velmi dobrý výsledek.

U patování vždy záleží na vzdálenosti, odkud míček k jamce hrajete. Jaká je v případě těch nejlepších profesionálů pravděpodobnost, že své paty promění? V následující tabulce uvádíme vzdálenosti a percentuální pravděpodobnost úspěchu. Jde o přepočítání z amerických tabulek (blíže viz https://thesandtrap.com/forums/topic/51757-pga-tour-putts-gainedmake-percentage-stats/), kde jsou uváděny vzdálenosti ve stopách. Proto neuvádíme typické metrické vzdálenosti 1, 2, 3, 4 metry atd.

Jak vidno, ani ti nejlepší hráči na světě nedávají všechny své kratší, natož střední paty a už vůbec ne ty dlouhé. Vždyť z 2,5 metru jsou profesionálové schopni proměnit jeden pat ze dvou. A z pětimetrové vzdálenosti jim tam spadne 20% patů, tedy pouze každý pátý.

U dlouhých patů, nad deset, patnáct i více metrů už hraje roli i štěstí. U patů okolo 15 metrů je šance jen 3% (3 paty ze 100), u patů nad 22 metrů je to pouze 1%. Klíčové je však to, zda z takové vzdálenosti zahraje profesionál stále jen dva paty. Ani v tomto však nejsou nadpozemsky šikovní. Z 10 metrů je sice šance na trojpat jen pouhých 7%, ale z 20 metrů je pravděpodobnost už 28%. A pokud by měli hrát z 27 a více metrů, je pravděpodobnost trojpatu už 39%. Greeny přitom mívají maximální šířku či délku 30-40 metrů.

Pokud jde o scratch hráče, tedy o toho s hendikepem 0, tak ti mají úspěšnost proměňování patů jen o trochu horší než profesionálové z Tour. Například z 1,2 metru už promění „jen“ 80% patů, zatímco profíci 86%. Z 2,4 metrů dají 41% patů, profíci 49%. U 3 metrů dají 33%, profík 38%. Ovšem u šestimetrových patů je pravděpodobnost už zhruba stejná, okolo 14%. I při delší vzdálenostech je pravděpodobnost podobná. I to je důkaz, že při delších patech hraje velkou roli náhoda.

Rekreační hráči mají skoro vždy velké oči, jsou nespokojení, když jim tam nepadají paty pětimetrové. „Mrcha, jedna, proč mi tam nespadla…?“, láteří často. Měli by si uvědomit, že pro ně není vůbec samozřejmostí takové paty dávat.

Přesné statistiky rekreačních hráčů nejsou sice vedeny, ale rámcově se např. u hráčů s výsledky okolo 90 ran (což v reálu znamená hendikep zhruba 15) udávají tato čísla:

60 cm: 95%

90 cm: 84%

1,2 m: 65%

1,5 m: 50%

2,4 m: 27%

3,0 m: 20%

6,1 m: 6%

Úspěšnost se dramaticky snižuje už od vzdálenosti nad jeden metr. Například vzdálenost 1,5 metru a pouze každý druhý proměněný pat (50%) jasně dokládá, jak na tom rekreanti jsou (a to jde o ty lepší, protože většina hráčů na světě rozhodně není schopna hrát pravidelně 90 ran). Ze tří metrů jsou pak schopni dát pouze jeden pat z pěti. Takže v případě úspěšných pětimetrových patů se bude jednat především o štěstí, nikoli o schopnosti. O desetimetrových patech ani nemluvě.

Kdo tedy při svých neúspěšných patech říká, že měl ten den „smůlu“, že mu „to tam nějak nepadalo“, měl by mít na mysli legendární větu legendárního Garyho Playera, který říkal: „Čím víc trénuji, tím větší štěstí při hře mám“.