Už jsem to psal minule, ale nutno zopakovat: golf v pouštním prostředí je anomálie daná tím, že dnešní civilizace je technicky nesmírně vyspělá. Jen díky tomu, a také díky penězům plynoucím z ropných zisků, mohou existovat hřiště v tak extrémně suchém a horkém prostředí, jakým je Arabský poloostrov. Ale budiž… I my v Evropě plýtváme mnohými způsoby, i u nás zavlažujeme hřiště, která bychom přece mohli nechat v suchých létech svému osudu…

Golfové areály v Dubaji či Abu Zabí jsou dnes Západem relativně akceptovanou oblastí. Malé Spojené arabské emiráty ovšem nejsou velká Saúdská Arábie (přes 2,1 mil. km², 13. na světě), stát zabírající podstatnou část Arabského poloostrova. Saúdská Arábie je po Izraeli a vedle Íránu nejmocnějším státem na Blízkém východě, je ale také jedním z nejkonzervativnějších států na světě. Islám je zde naprostou páteří celé společnosti, ústavu tvoří korán a sunna a zdrojem práva je šaría. Panuje zde nesvoboda a například ženy tu mají postavení asi jako měly u nás v 18. století.

Kdyby Saúdská Arábie neměla ropu, kdyby tuto ropu Západ a především USA nepotřebovaly, nikdo by se se zdejším absolutistickým režimem nebavil. Američané by proti němu „bojovali“ stejně jako nyní proti Íránu. Saúdskoarabská podpora terorismu, porušování lidských práv, likvidace nepřátel včetně vražd na objednávku – to vše USA přecházejí proto, že potřebují ropu a také chtějí mít spojence na Blízkém východě (až do roku 1979 to ostatně býval Írán).

V Saúdské Arábii je dnes méně než desítka hřišť. Hřiště Royal Greens, kde se hrál turnaj Saudi International, bylo otevřeno na konci roku 2017, jeho stavba ovšem začala již v roce 2008; pak se kvůli ekonomické krizi zdržela. Hřiště leží asi 100 kilometrů severně od Mekky u Rudého moře, je součástí oblasti nazvané King Abdullan Economic City, což má být nová a hypermoderní megapole v zemi. Autorem hřiště je architekt Dave Sampson, jamky jsou zajímavě navrženy a z toho, co člověk mohl vidět v televizi, je hřiště i herně pestré. A také poměrně těžké.

Jenže v televizi také divák viděl, že hřiště leží zatím v zemi nikoho. Okolo je jen písečná rovina, ani ne staveniště – zatím holá země, poušť. Podobně pustě a prázdně působila i kulisa samotného turnaje. Diváků bylo tak málo, že některé flajty šly samy. Hvězdného Phila Mickelsona doprovázelo jen pár desítek diváků. Kulisa i atmosféra turnaje bizarní. A propos: v téže době se v USA hrálo Phoenix Open ve Scottsdale se stovkami tisíc diváků. Kontrast nemohl být větší.

Odpověď na otázku, proč se vlastně hraje v Saúdské Arábii golf, proč právě sem zavítá European Tour, proč sem jezdí někteří špičkoví hráči, je zřejmá: jediným důvodem jsou peníze.

Saúdové, přesněji někteří členové vládnoucí královské rodiny, se rozhodli, že golf by mohl jejich zemi prospět ekonomicky, mohl by jim zlepšit i image. A na druhé straně: European Tour není tak bohatá, aby si mohla jen tak vybírat, kam zavítá. Když tedy přijde zákazník s pořádně nabitým měscem, rozhodně na nabídku kývne. To samé pak udělají četní golfisté.

Něco je někdy „chucpe“. Tedy drzost, opovážlivost, neomalenost, otrlost, cynismus, nechutnost… Je pořádání golfového turnaje v Saúdské Arábii chucpe? Nepochybně to je na hraně. Společenskopolitické konotace jsou natolik silné, že debata o vhodnosti této destinace je oprávněná.

Saúdskoarabský turnaj prý pomáhá propagovat tento sport v regionu, pomáhá přinést do oblasti další prvek moderního západního života. Možná… Ale tyhle řeči jsou hlavně PR, falešná zástěrka. Nejde zde „jen o sport“ – jde o to, jaké jsou hranice akceptování věcí, s nimiž nesouhlasíme. Jde tu o právo, toleranci a lidskou svobodu. Když západní muzikanti jezdili před rokem 1989 hrát do komunistických zemí, brali za to také peníze, ale byla to i svého druhu „mise“ svobody potvrzená tím, že na jejich koncerty chodily desítky tisíc nadšených diváků. Jenže na Arabském poloostrově místní obyvatelé, Arabové, o golf vůbec nestojí. Je jim lhostejný.

Žádný golfista světové špičky není takový hlupák či neználek, aby nevěděl, co je Saúdská Arábie zač. Všichni dobře vědí, že turnaj v Saúdské Arábii „smrdí“. Ale peníze, které se tu rozdávají, voní… Nezazlívám ovšem hráčům, že jedou do Saúdské Arábie hrát. Nevyčítám těm, kteří dostanou startovné, že ho vezmou. Co mi hlavně vadí, jsou nejrůznější jejich mediální vytáčky, skrývačky a zakrývačky. „Nejsem politik, jsem golfista…“ To znělo z úst některých hráčů. Prostou logikou: Golfista je slepec, který nevidí porušování lidských práv. Golfista je člověk, kterému je jedno, že ho platí režim, který páchá vraždy. Golfista je člověk, který souhlasí s náboženským fanatismem.

Pokrytectví tedy vidím nejen ze strany činovníků European Tour, ale i v prohlášení těch, kteří svoji účast všelijak vysvětlovali, bagatelizovali a tím vlastně omlouvali.

Byli tu i ti, kteří ač pozváni, na turnaj nejeli. Někteří diplomaticky řekli, že „tahle destinace pro ně není“. Nechci z nich dělat hrdiny – byli to mnohdy boháči, kteří další milion dolarů nepotřebují. Ale právě oni odmítnutím potvrdili kontroverznost turnaje. A možná tam někteří skutečně nejeli proto, že to na ně bylo skutečně moc „chucpe“.

Pokud chce Západ propagovat golf po celé planetě včetně Arabského poloostrova, existuje jistě mnoho dobrých a nekontroverzních způsobů, jak tomu pomoci. Ale tím, že přijmu balík ropných miliónů a budu se tvářit jako-že-nic, golfu nijak výrazně neprospěji. Na Saudi International se viditelně střetávala přízemní životní materie s tím, co bychom mohli nazvat ideály. A ideály společenské spravedlnosti, slušnosti, otevřenosti a férovosti jsou přece i základem toho, čemu říkáme duch golfu.

@maxhoma23

Když jsme dnes odcházeli z týčka 18.jamky a blížil se konec nepovedeného kola za větrného dne, můj caddie řekl, že kdyby byl golf lehký, nebyla by to zábava. Byla to opravdu hluboká filozofická myšlenka. Měl jem chuť mu jednu vrazit. 

Prostřední sedačka v letadle=nejběžnější trest za to, že jste neprošli cutem. 

V poslední době mě hned několik caddies oslovilo a nabídlo mi své služby. Slyšeli, že se mnou by měli volno většinou o víkendech. 

Nehrál jsem dneska dobře, ale měl jsem to štěstí, že po skončení kola mě cizí chlap sledoval, jak čůrám do kelímku, takže to nakonec nebyl tak špatný den. 

Prozradím vám tajemství: Když si beru Uber, tvrdím řidiči, že jsem obchodník s nemovitostmi, abych se neocitl pod palbou otázek. A ted se mi stalo, že řidič zrovna sháněl barák! Zapletl jsem se do svých lží, že ted pro něj asi pracuju a sháním mu dům. 

Spolek Všudehrálů v současnosti sdružuje 215 hráčů, každý z nich má odehráno 60 a více golfových hřišť po celé České republice. Každý Všudehrál může hlasovat v spolkovém hodnocení českých hřišť. Hlasuje se ve čtyřech kategoriích a udělují se body od 1 do 5 (maximum). Kategorie jsou Hra, Zázemí, Příroda, Atmosféra, z počtu udělených bodů v jednotlivých kategoriích se pak sestavuje celkový průměr, tedy absolutní vítěz.

Tím se stejně jako loni celkově stala Ostravice (4,44), druhá je Ypsilonka (4,34) a třetí Karlovy Vary (4,25). Hřiště tedy od sebe dělí vždy jen jedna desetina bodu. Ovšem čtvrtá Panorama ztratila na Karlovy Vary jen jednu setinu! Panorama přitom vyhrála dílčí kategorii Zázemí, kde porazila i dějiště European Tour Albatross (druhé místo), ovšem ztratila v Hře, kde skončila až patnáctá. Naopak Ostravice, Ypsilonka i Karlovy Vary se ve všech kategoriích umístily vždy v první desítce.

Na dalších místech se pak umístily Mariánské Lázně (5.), Dýšina (6.). Loreta (7.), Čeladná (8), Casa Serena (9.). Prestižní hřiště Karlštejn a Albatross obsadila celkově jedenácté, resp. dvanácté místo. Z „rodinných“ osmnáctijamkových areálů to nejvýše dotáhlo Čertovo Břemeno, které je celkově patnácté.  Za ním zůstaly třeba Konopiště, Kaskáda, Beroun, Kunětická hora a další velmi kvalitní areály.

Projevuje se zde komplexita hodnocení, kdy hráči zohledňují nejen kvalitu designu hřiště, dokonalost služeb, ale stejnou měrou i to, jaká je příroda v okolí a jak se zde celkově cítí. Kupříkladu v kategorii Atmosféra je právě Čertovo Břemeno páté, v Přírodě sedmé. Naopak ve zbylých kategoriích poněkud ztrácí. A devítka Grosshof je dokonce v kategorii Atmosféra hned na druhém místě, za Mariánskými Lázněmi. Naopak v Hře je Karlštejn v TOP 10 a Albatross je hned druhý za Ostravicí.

Devítijamková hřiště do celkových výsledků na předních místech nezasahují, platilo to i letos. Celkově se z devítek nejlépe umístil Grooshof na 29. místě, Lipiny na 33. a Kotlina je na 41. pozici. Na dalších místech jsou pak devítky Podbořánky, Štiřín, Hodkovičky, Ještěd, Janov a Svobodné Hamry.

Kdybychom všechny čtyři kategorie, v níž všudehrálové hlasují, rozdělili na „racionální“ sekci (Hra a Zázemí) a „emocionální (Příroda a Atmosféra), pak v Racio je vítězem Albatross před Ostravicí a Karlovými Vary, naopak v Emocio vyhrává Ostravice před Ypsilonkou a Mariánskými Lázněmi.

Stejně jako v předchozích ročnících nedoznávají tabulky zásadní změn, výrazných přesunů. Bodové rozdíly bývají poměrně malé. Například Kácov se v roce 2017, kdy bylo hřiště otevřeno, umístil na sedmé pozici, v roce2018 byl pátý a nyní je čtvrtý. Také Ostravice se od roku 2015, kdy Všudehrálové poprvé hodnotili, posunula nahoru. Ostatní hřiště z TOP 10 je málo mění své pozice.

Z 215 členů všudehrálského spolku již letos hlasovalo na 142, tedy skoro 70%. Limitem pro hlasování – 10% všech členů = 22 hráčů – se minimalizuje fakt, že pár hráčů by mohlo výrazně ovlivnit celkový výsledek. Čím více hlasujících, tím objektivnější je finální rezultát. Do hlasování byly zařazeny všechna osmnáctijamková a fětší hřiště v Česku z devítek jich nebylo zařazeno pouze šest.

Zajímavé bude hodnocení v příštím roce a dále, protože do hry vstoupí velké areály Twin Chapels v Praze – Vinoři a Oaks Prague jižně od hlavního města. A také by se měla veřejnosti v druhé půlce roku otevřít rodinná, ale profesionálně navržená pohledná osmnáctka ve východních Čechách v Dolní Dobrouči, poblíž Ústí nad Orlicí i Letohradu.

Oaks bylo otevřeno sice už letos jako devítka, ale nemělo zatím dostatečný počet hlasů, aby mohlo být do hlasování zařazeno. Pro každé hřiště musí hlasovat alespoň 10% Všudehrálů, v tomto případě to znamenalo minimálně 22 hlasujících. Tolik Všudehrálů na Oaks zatím nehrálo, hlasovalo pouze sedm členů. Ovšem pozor: tito hlasující udělili hřišti v položce Hra tolik bodů, že by Oaks celou kategorii vyhrálo. A areál by se umístil také v TOP 10 celkového hodnocení. Uvidíme tedy, jak nová hřiště zamíchají pořadím v příštích letech.

Patování je jedním z klíčových prvků golfové hry, obvykle se paty podílejí na celkovém skóre ze 40%. Při ideálním výsledku 72 ran za kolo na hřišti s parem 72, při všech greenech zasažených v regulaci by to bylo přesně 36 patů, tedy polovina.

Běžní rekreační hráči s hendikepy nad 18 obvykle zahrají více než 36 patů za kolo. Naopak hráči s hendikepy pod 10 se dokáží dostávat při svých hrách pod tuto hranici. Ti úplně nejlepší profesionálové dosahují 28 patů na kolo, hráči okolo 100. místa světového žebříčku mají průměr 29 patů. Hrát běžně 30-32 patů je velmi dobrý výsledek.

U patování vždy záleží na vzdálenosti, odkud míček k jamce hrajete. Jaká je v případě těch nejlepších profesionálů pravděpodobnost, že své paty promění? V následující tabulce uvádíme vzdálenosti a percentuální pravděpodobnost úspěchu. Jde o přepočítání z amerických tabulek (blíže viz https://thesandtrap.com/forums/topic/51757-pga-tour-putts-gainedmake-percentage-stats/), kde jsou uváděny vzdálenosti ve stopách. Proto neuvádíme typické metrické vzdálenosti 1, 2, 3, 4 metry atd.

Jak vidno, ani ti nejlepší hráči na světě nedávají všechny své kratší, natož střední paty a už vůbec ne ty dlouhé. Vždyť z 2,5 metru jsou profesionálové schopni proměnit jeden pat ze dvou. A z pětimetrové vzdálenosti jim tam spadne 20% patů, tedy pouze každý pátý.

U dlouhých patů, nad deset, patnáct i více metrů už hraje roli i štěstí. U patů okolo 15 metrů je šance jen 3% (3 paty ze 100), u patů nad 22 metrů je to pouze 1%. Klíčové je však to, zda z takové vzdálenosti zahraje profesionál stále jen dva paty. Ani v tomto však nejsou nadpozemsky šikovní. Z 10 metrů je sice šance na trojpat jen pouhých 7%, ale z 20 metrů je pravděpodobnost už 28%. A pokud by měli hrát z 27 a více metrů, je pravděpodobnost trojpatu už 39%. Greeny přitom mívají maximální šířku či délku 30-40 metrů.

Pokud jde o scratch hráče, tedy o toho s hendikepem 0, tak ti mají úspěšnost proměňování patů jen o trochu horší než profesionálové z Tour. Například z 1,2 metru už promění „jen“ 80% patů, zatímco profíci 86%. Z 2,4 metrů dají 41% patů, profíci 49%. U 3 metrů dají 33%, profík 38%. Ovšem u šestimetrových patů je pravděpodobnost už zhruba stejná, okolo 14%. I při delší vzdálenostech je pravděpodobnost podobná. I to je důkaz, že při delších patech hraje velkou roli náhoda.

Rekreační hráči mají skoro vždy velké oči, jsou nespokojení, když jim tam nepadají paty pětimetrové. „Mrcha, jedna, proč mi tam nespadla…?“, láteří často. Měli by si uvědomit, že pro ně není vůbec samozřejmostí takové paty dávat.

Přesné statistiky rekreačních hráčů nejsou sice vedeny, ale rámcově se např. u hráčů s výsledky okolo 90 ran (což v reálu znamená hendikep zhruba 15) udávají tato čísla:

60 cm: 95%

90 cm: 84%

1,2 m: 65%

1,5 m: 50%

2,4 m: 27%

3,0 m: 20%

6,1 m: 6%

Úspěšnost se dramaticky snižuje už od vzdálenosti nad jeden metr. Například vzdálenost 1,5 metru a pouze každý druhý proměněný pat (50%) jasně dokládá, jak na tom rekreanti jsou (a to jde o ty lepší, protože většina hráčů na světě rozhodně není schopna hrát pravidelně 90 ran). Ze tří metrů jsou pak schopni dát pouze jeden pat z pěti. Takže v případě úspěšných pětimetrových patů se bude jednat především o štěstí, nikoli o schopnosti. O desetimetrových patech ani nemluvě.

Kdo tedy při svých neúspěšných patech říká, že měl ten den „smůlu“, že mu „to tam nějak nepadalo“, měl by mít na mysli legendární větu legendárního Garyho Playera, který říkal: „Čím víc trénuji, tím větší štěstí při hře mám“.

Výdrž, kterou má Petr Dědek a jeho společnosti Relmost, zaslouží uznání. Podle nedávného rozhovoru na televizi Seznam jsou náklady na jeden turnaj 100 miliónů korun. Dědek neuvedl sice přesně, kolik celkově na turnajích vydělal či ztratil, ale je zjevné, že je to pro něj zatím prodělečný podnik. Stanislav Pros, který pořádal na Čeladné turnaj třikrát, zmínil, že ho to celé stálo přes 100 miliónů korun.

Jedna věc jsou peníze, o jejichž vhodném utracení či investování můžeme debatovat do nekonečna, druhá věc je zážitek, který to českému hráči golfu přinese.

Rekreačním hráčům, tedy golfovým fanouškům, přináší tento turnaj možnost vidět na živo hráče, které jinak nemají moc šanci shlédnout. Ne že by se nějak zásadně lišil švih hráče Challenge Tour od špiček European Tour, to laik v podstatě nepozná, ale je přece jen něco jiného, když okolo vás projde borec bez známého jména a kdy máte pět metrů od sebe Ernieho Else, který je světovou golfovou legendou. Jistě, je to pořád jenom obyčejná lidská bytost, ale jahody ze skleníku nejsou jahodami ze záhonu pod sluncem, i když jsou oboje červené.

Petr Dědek také v zmíněném rozhovoru uvedl, jak jsou pro něj důležití tihle „kluci z plakátu“, tedy hráči zvučných jmen, které naláká k návštěvě Česka a svého turnaje i tím, že jim zaplatí tzv. startovné. Jsou významní, protože zvýší mediální pozornost turnaje, přitáhnou diváky. Bez nich by akce měla jen poloviční sílu. Má pravdu – i když si můžeme myslet cosi o tom, že lepší by bylo, kdyby sem známí hráči přijížděli sami od sebe. Jenže na to je český turnaj finančně příliš slabý, tradicí i místem málo významný.

Jako novinář píšící o golfu nad podobnými úvahami, otázkami, přemýšlím často. Je to správný podnik, když stojí a padá s financemi jediného člověka, podnikatele? Má smysl ho dále pořádat, když se dodnes nepodařilo sehnat titulárního sponzora, turnaj si na sebe zatím nevydělá? Jaký je přínos turnaje pro český golf, když čeští hráči neprocházejí cutem, herně na tuhle úroveň nemají? Na to se asi ptá kdekdo, kdo golfu rozumí.

Jenže osobně a upřímně k tomu musím dodat vždy další stránku věci. Já na ten turnaj jako divák, jako člověk, který se rád pohybuje v golfovém prostředí a má v něm dost známých, vždycky jedu rád. Jsem rád, že se tu mohu setkat s lidmi, které jsem třeba rok neviděl, jsem rád, že se mohu projít turnajovou vesničkou a popovídat si u mnoha stánků, jsem rád, že se dívám i na hru kvalitních hráčů (i když golf v televizi je na koukání komplexnější než přímo na místě). Vidět je z pár metrů má skutečně něco do sebe. A například moje osmiletá dcera dostala loni náhodou míček od pozdějšího vítěze, Itala Andrey Pavana.

Jestliže jsem na turnaji, jestliže vnímám a cítím jeho atmosféru, lidi okolo, prostředí, tak nad tím, co to celé stojí a proč to Petr Dědek dělá, moc nepřemýšlím. Je to jeho věc. V tu chvíli jsem víc golfovým divákem, fanouškem, nikoli golfovým publicistou či analytikem. Užívám si ten čas, prázdninový čas, užívám si to, někdo jiný mi připraví na podnose příjemný zážitek – a já za něj dokonce ani nemusím zaplatit ani korunu. To je přece výtečný luxus – co je v dnešním světě ostatně zadarmo?

Jistě: když pak sedím doma u počítače a píšu články a úvahy o českém golfovém světě, možná uvažuji jinak, hlouběji a v širších souvislostech, ale v tu danou chvíli, kdy se procházím po plochách na Albatrossu, si to užívám. Doufám, že i letos budu mít stejný dobrý pocit, až na Albatross od čtvrtka do neděle zavítám. A třeba budu moct fandit i některému hráči, kterého mám v oblibě. Loni jsem takhle držel palce Padraigu Harringtonovi. Byl to skutečně hezký sportovní zážitek, vidět jeho hru a boj o prvenství na našem, českém hřišti.

Golf Digest vyzpovídal téměř 50 hráčů, kedíků, architektů golfových hřišť a televizních komentátorů, aby zjistil, co že to je za zlomyslnost a proč tahle 125 metrů dlouhá jamka páchá tolik nepříjemností i v kartách těch nejlepších hráčů ve startovním poli. Golfisté se o své nervozitě rozpovídali a většina z nich – ale rozhodně ne všichni – se nad ní dokážou pousmát. A ten tlak cítí i kedíci, a nejen v průběhu turnaje The PLAYERS Championship, který se po více než 12 letech stěhuje z května do března. Každý rok, ve středu těsně před turnajem, se právě kedíci sejdou na 17. jamce a rozdají si to mezi sebou o to, kdo dostane míček nejblíže jamce. (Ano, i tenhle souboj může být hodně vyostřený.) A zamyslíme se i nad tím, proč může být tenhle ve světě golfu nejznámější par 3 otázkou „šťastné náhody“.

S JOHNEM HUGGANEM A DAVEM SHEDLOSKÝM

IKONICKÁ JAMKA POVSTALA Z VELKÉ DÍRY V ZEMI

ALICE DYE (ve své autobiografii From Birdies to Bunkers z roku 2004): PGA Tour dnes vlastní mnoho hřišť, ale tohle bylo první, a rozpočet tak nebyl zrovna nejvyšší. Na písek moc peněz nezbývalo, ale Pete objevil jeho naleziště v blízkosti greenu sedmnácté jamky. A tak, jak tam kopali a těžili ho pro další greeny na celém hřišti, zem okolo úplně zmizela.

PETE DYE (ve své autobiografii Bury Me in a Pot Bunker z roku 1994): Zavolal jsem Alice, abych s ní probral možnosti, kam umístit green. A ona řekla: „Nech ho tam, kde měl původně být, a zbytek vyplň vodou.“ … Tenkrát jsem si ještě neuvědomil, jak těžká ta jamka sama o sobě bude, tak jsem zadní část greenu nechal lehce stékat k vodě. Alice mi řekla, že pokud to takhle nechám, už teď se nemůže dočkat, až bude hlasatel oznamovat, že mistrovství se trochu opozdí, jelikož 25 skupin hráčů stále čeká na odpališti 17. jamky na první tři hráče, kteří se pořád snaží udržet míček na greenu! Nakonec mi došlo, že má Alice pravdu, a nechal jsem raději zadní část zvednout.

GIL HANSE (architekt): Slovo „ikonická“ bych asi nepoužil, ale vytvořit něco podobného je cílem každého architekta.

BILL COORE (architekt): Každý by si měl představit sám sebe, jak tady hraje. To spojuje průměrné hráče s těmi nejlepšími na světě.

MENTÁLNÍ ODŠŤAVŇOVAČ

Jen od roku 2003 hráči na turnaji The PLAYERS a jen na 17. jamce poslali do vody 757 míčků – téměř 11 procent všech odpalů z týčka – včetně těch 93 v roce 2007, kdy jich zde jen v prvním kole utopili padesát. Sedmnáctka měla premiéru v roce 1982 a tenkrát o ní Jack Nicklaus prohlásil: „Znám hodně kluků, kteří by ji nejraději nechali vyhodit do vzduchu.“

JERRY KELLY: Jsou hlasy, které mi zní v hlavě na každé jamce, ale na sedmnáctce jsou o něco hlasitější. Kluci, kteří tvrdí, že tyto hlasy neslyší, určitě lžou.

DUSTIN JOHNSON: Nad ranami obvykle moc nepřemýšlím, ale tady? To si ze mě děláte legraci?

DAVIS LOVE III (vítěz z let 1992 a 2003): Řeknu vám to slovy [sportovního psychologa] Boba Rotelly: Když vám dám do ruky wedge a řeknu vám, abyste trefili green o velikosti 370 metrů čtverečních, minuli byste? Ne. Tak proč tam nenakráčíte, nevyberete si cíl, nevezmete do ruky devítku nebo wedge a nepošlete míček na střed greenu?

JIMMY WALKER: Kdyby to nebyl ostrovní green, nikdy bychom ho neminuli, samozřejmě. Je to gigantický green. Je to vše jen ve vaší mysli – takže to je dobrá jamka.

GEOFF OGILVY: Ve cvičném kole, když moc nefouká, trefí profíci 99 greenů ze sta. Ale přidejte do toho mixu trochu větru a představte si ji jako 71. jamku The PLAYERS, a najednou to číslo prudce klesne. [V roce 2001 jsme těsně před The PLAYERS požádali tři golfisty, aby zahráli na 17. jamce 50 ran. Mark McCumber, vítěz z roku 1998, trefil green 49× a jen jeden míček utopil. Hráč s handicapem 4 trefil 42× a osm míčků poslal do vody a hráč s handicapem 16 trefil green 30×, 20 míčků vykoupal.]

BILLY FOSTER (caddie Matta Fitzpatricka): I ti nejlepší hráči se postaví na týčko a klepou se jako čivava – a to mají v ruce jen wedge. Je neuvěřitelné, co s nimi udělá atmosféra 10 000 okolo sedících diváků žertujících na jejich účet, že trefí vodu.

GEOFF OGILVY: Ty davy vám dají velmi rády najevo, že jste netrefili green, případně že se ani green trefit nechystáte. (smích)

PAUL GOYDOS (prohrál na 17. jamce v play-off se Sergiem Garcíou v roce 2008): Nejtěžší rána na téhle jamce je ta další poté, co jste první poslali do vody.

DAVIS LOVE III: Má nejlepší vzpomínka na sedmnáctku: Jednou jsme si na hřiště zajeli zahrát s tátou a bratrem. Bylo to ještě v dobách, kdy jsme oba chodili na střední. Náš otec nám tehdy řekl: „Kdo během kola poztrácí nejvíc míčků, umyje auto.“ Věděl jsem, co si tenkrát myslel: Tihle kluci ztratí pět míčků každý. Vlastně celou dobu na hřišti si nás dobíral: „Bacha na vodu. Nepošli to rovnou do vody.“ Když jsme došli na sedmnáctku, bylo to nerozhodně. Tak jsme mu to vrátili: „Kdo tady trefí vodu, asi prohraje.“ Táta se postavil na týčko a poslal míček do vody. A my jsme vyprskli smíchy. Neměli jsme se tomu smát, ale tu sázku si vymyslel on. Tak se na nás obořil: „To je kvůli vám, že jsem tu vodu trefil!“ Osmnáctku už jsme dohráli mlčky. A když jsme nastoupili do auta, nepromluvil na nás celou cestu až domů…

CELÝ ČLÁNEK naleznete v březnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 7. BŘEZNA 2019.