A s tímhle jsem začal hrát golf. Najednou se po mém „systému“ chtělo, aby ovládal a kontroloval tak složitý pohyb, který jde výrazně přes osu těla.

Podobně je na tom dnes většina populace. Pohyb přes osu těla, pokud nehrajete golf nebo tenis, v životě prakticky neexistuje. Vymizelo sekání trávy kosou, hrabání sena, máchání prádla, vytírání podlahy i žehlení. Myslím, že i toto rozpojení hemisfér je na vině, pokud jde o množící se diagnózy jako ADHD a podobně. Golfový švih je jednostranná věc a lze ji kompenzovat snad jen tím, že se jej budete učit na obě strany, s pravými i levými holemi. Věřím, že by to na rozvoj mozku a nervosvalové koordinace mělo pozitivní vliv a bylo pro hráče benefitem.

Kamarád dělal od mládí gymnastiku a je na tom výrazně lépe. Jeho tělo ví, co dělá. Moje nikoliv. Říká se také, že tanečníkovi nebo baleťákovi předvedete golfový švih a on jej dokáže reprodukovat. Asi nebude znát doběh míče, faktor větru či záludnost doglegů, ale jeho tělo je pro golf připravené. Pokud tedy chcete vychovat dobrého golfistu, musí od malička metat kozelce v tělocvičně nebo se natřásat v piškotech před zrcadlem.

Někdy pozoruji malé golfisty na rohožkách, v golfovém kroužku, na příměstském golfovém táboře a kladu si otázku, co je na tom golfu vlastně baví. Mají pružná těla, skvělý švih – ale jsou takoví nezúčastnění, snad až trochu smutní, odložení.

Děti motivuje k činnosti parta, řádění, hra, soutěže, dobrodružství. Věřím, že je spousta skvělých trenérů, kteří to do golfové přípravy umí vnést. Motáme se ale v uzavřeném kruhu, protože zkuste vzít malé golfisty na bradla nebo na kruhy– příště vám jich na trénink přijde pár. Podobně je to ve všech sportech, říká se tomu příliš raná specializace. Přináší výsledky, ale zabíjí v malých sportovcích přirozenou lidskou univerzálnost.

Struktura českého sportu je na vrcholový sport dětí zatížená. Kluby jsou hodnoceny za výsledky a tlak ze strany ambiciózních rodičů vede k tomu, že české žákovské reprezentace v mnoha odvětvích patří k mezinárodní špičce. Už v juniorech ale začínáme zaostávat a v dospělých kategoriích se mnohde nedokážeme prosadit vůbec. Příliš raný tlak vede k fyzickému i psychickému vyhoření dětí –a koneckonců i rodičů. Rozhodně ne k sportovnímu mistrovství v dospělosti.

Styl výchovy budoucích sportovců například ve Skandinávii je úplně jiný. Děti tam dlouho vůbec nesoutěží, neexistují výsledkové listiny. Rozpor mezi tlakem na ranou pohybovou specializaci a nesoutěžním „skandinávským“ pojetím sportu je jen zdánlivý. S pohybově složitými činnostmi je opravdu potřeba začít co nejdřív, tlak soutěží a odpovědnost za výsledky je však nutné odložit na co nejpozději. Někdy se to hodně plete.

Jak tedy vychovat vynikajícího golfistu? Přiznávám, že o speciálním golfovém tréninku dětí nevím mnoho, ale jsem přesvědčený, že je nezbytné naučit se ovládat celé své tělo. Tak, jako to umí baleťáci, gymnasté nebo třeba boxeři a karatisté. Mladý sportovec by měl být pohybově všestranný a odolný proti jednostrannému zatěžování. Věřím také na smyslový rozvoj, na vyspělou zrakovou schopnost a podobně.

Tuším, že vychovat vynikajícího golfistu od útlého věku je složitá a dlouhodobá věc a že je na té cestě spousta úskalí, která je těžké překonat. Začít by se ale určitě mělo v tělocvičně, a to všestranným pohybovým rozvojem.

Martin Raufer

Na druhou stranu lze pochopit, proč většině golfistů záleží na tom, s kým je při turnaji organizátor spojí dohromady. S danými lidmi budete trávit okolo pěti hodin. Neznáte je a nevíte, co jsou zač. Vzteklouni, či pohodáři? Povýšenci, či sympaťáci? Skvělí hráči, nebo kopálisti? Pomalí, nebo rychlí? Ukecaní, či mlčící? Optimisté? Pesimisté? Věční fňukači? Nebo že byste měli jít s notorickým podvodníkem? To se nechce nikomu.

Pokud hraji mimo turnaj a bez počítání ran, je mi jedno, koho mi náhoda přidělí do flightu anebo s kým se spojím při hře. Jsem naopak rád, když se mohu dát s někým neznámým dohromady. Rád komunikuji a poznávám nové lidi.

Jenže jakmile jde o něco, tedy o rány či stablefordové body, taky bývám nervózní. Pokud turnaj hraje někdo z mých známých, i já se někdy organizátorů občas dotazuji: „Hele, nemohl bys mě dát s tímhle? S ním si to víc užiju.“ Anebo navrhnu: „A kdybyste mohli, rád půjdu s nějakými ženami.“ Ženy totiž dokáží vytvořit lepší atmosféru ve flightu než muži.

Na lidech skutečně záleží. Kdybych si vzal své každoroční nejlepší výsledky, potvrdilo by se, že jsem jich dosáhl v situacích, kdy byla ve flightu pohoda. Nebo jsem dokonce hrál s přáteli a kamarády. A mají to tak, myslím, mnozí. Golf je psychicky náročný a vnitřní vyrovnanost hraje významnou roli. Profesionálové si dokáží vytvořit svoji bublinu, často se baví jen se svým kedíkem, ale rekreační hráče dokáže rozhodit ledacos, jsou na to také sami.

Jistě by bylo ideální, kdyby si všichni účastníci turnajů mohli určovat, s kým jít a s kým ne. U turnajů s malým počtem účastníků, třeba do třiceti, to je ještě řešitelné, ale pokud máte účastníků nad padesát či dokonce sto, je to už problém. Pořadatel turnaje by strávil spoustu času sestavováním flightů a kombinováním hráčů, a někdy by mu tahle křížovka ani nemohla vyjít. Přání by se vzájemně rušila a protiřečila by si. Prostě 35 požadavků na 25 lidí.

I proto bývám na turnajích spíš smířený s volbou pořadatele. A ani se mi moc nestává, že bych šel s někým, kdo by mi skutečně vadil. Většina golfistů se dnes chová v normě, hráčů „zvláštního ražení“ je obecně málo. Jezdím také na určitý typ turnajů, kde bývá mně příbuzná sociální skupina. Ovšem mám v paměti i turnaje, či přímo série, které mi svým osazenstvem už tak příjemné nebyly. Měl jsem pocit, že to je jiný svět a mí spoluhráči také museli vidět, že se mezi ně nehodím. Takové turnaje jsem si trochu protrpěl a většinou jsem zahrál špatný výsledek.

Česká realita, při níž pořádáme turnaje jako diví a v některé jarní či podzimní víkendové dny najdeme turnaje až na čtyřiceti hřištích ze sta, je ve světě neobvyklá. Když už jsme ale tuto praxi, toto sportovní chápání golfu, vzali za své, pak musíme přijmout i to, že jeho součástí je určitá míra mentálního diskomfortu. Pokud chce někdo hrát především v psychické pohodě, pokud si chce den na golfu užít v uvolněné atmosféře, asi by neměl jezdit na turnaje, kde se při sestavování flightů účastní pořadatelské loterie. Nechť chodí hrát „jen tak“. To je ostatně i ten nejběžnější model užívání golfu.

Byl jsem u toho, když vznikal sportovní mountainbiking (MTB, jízda na horském kole). Teprve v roce 1990 se konalo první mistrovství světa i první seriál světového poháru. Pravověrní cyklisté bikery uráželi, smáli se jim a vedení svazu nedokázalo rozlišit MTB od BMX (plést si běžky se sjezdovkami). Nástup tohoto sportu byl ale tak raketový a byznys, který se kolem roztočil, tak obrovský, že jsme si chvílemi i mysleli, že se MTB stane globálním sportem číslo 1. Všechno si to ale časem sedlo, počty účastníků akcí začaly klesat a už dlouho je jasné, jakou pozici horské kolo má.

Pak je tu jeden sport, kterému se TO podařilo: biatlon. Někteří fanoušci jsou jím úplně posedlí, zrovna tak média. A není se co divit. Nalíčené slečny s vypracovanými těly uléhají se zrychleným dechem na podložku, svůdně pootevřená ústa lapají po dechu, televizní kamera ostří na ladné křivky střelkyně v těsně obepnuté kombinéze. Ženy se zbraněmi v rukou vypadají tak nebezpečně – a mužská vášeň někde mezi „lovcem a krotitelem“ se probouzí ze zimního spánku. To si přece nemůžu nechat ujít !Jen zvuk musím trochu ztlumit, aby si žena v kuchyni nemyslela, že v neděli dopoledne sleduji hanbaté filmy. (Ne, tomuhle sportu nemůže golf konkurovat, přestože se o to golfistka Kordová svými výkřiky „do p…“ pokoušela.)

Když se zrovna neběží, tak alespoň víme o tom, jak se Kátě spí a co měla Jíťa ke snídani. Máza, ležka, položka, kalibr, Makule…Vše je navíc servírováno v bavlnce, neúspěchy prakticky neexistují, je to pořád „málem“ a „kdyby to tam spadlo“. Nakouknout do první dvacítky je pro českého biatlonistu úspěch, ovšem dvacáté místo cyklisty nebo golfový turnaj nestojí ve sportovním zpravodajství za zmínku.

Jak se tohle povedlo? A je možné si z biatlonu něco vzít, přiučit se?

Horská kola se o to ze všech sil snaží. Závody se zkrátily, přidaly se disciplíny, umělé překážky, mechanická depa. Dnes jde o dost jiný sport, než byl v devadesátkách. Jenže žádný druhý boom nepřišel. Ale co takhle přidat na rámy kol držáky na čtyři granáty a každý jezdec bude mít na střelnici pár hodů na terč 3 × 3metry? Netrefíš? Vyrážíš na trestné kolečko! Ostatně i biatlon prošel proměnou, původně to byl armádní sport sedmičlenných hlídek, který se – i pro potřeby televize– stal něčím úplně jiným.

Nemusíme si říkat, jak vypadá golfový turnaj. Co kdyby do budoucna vypadal takhle: rough by bylo takové minové pole, takže kdyby tam hráč vstoupil, pod nohama by mu vybuchovaly barevné nálože tvořící kouřovou clonu. To by byla švanda i napětí… A taky trest za nepřesnou ránu, protože hráč by přes dým neviděl, kam hraje tu další. Kedíci by ovládali drony (ať jsme vojensky moderní), kterými by se snažili lapit míček v letu a donést ho nad terč (asi přestaneme jamce říkat jamka, ne?). Hra by trvala kolem dvaceti minut a vyhrát by mohl prakticky kdokoliv, komu by „to tam spadlo“. Hrálo by se i o tituly ve sprint golfu, golf štafetách a smíšených golf dvojicích a na závěr by se hrál golf masák –jedno plné kolo na golfové akademii. Pro urychlení a potřeby televize. Úplně cítím v zádech to vzrušení u obrazovky!

Zní to jako blbost, co? Mně, s odpuštěním, připadá jako blbost běhat na běžkách kolem střelnice s malorážkou na zádech, navíc většinou na umělém sněhu, a doufat, že tentokrát to tam spadne a národ bude jásat.

Říkal jsem na začátku něco o chroustovi? Ty krátké dny a depresivní temné večery dělají svoje.

Autor textu: Martin Raufer

Nastává pár sekund ticha. Dotyčný znejistí; očekával totiž, že coby golfista budu svůj sport hájit. Jenže já si opravdu myslím, že negativa, klišé a stereotypy, které jsou s golfem a jeho obrazem spojeny, jsou do jisté míry pravdivé.

Tak například. Golf bývá nudná hra, protože v reálu je pomalá, víc chodíte, než šviháte, a při televizním přenosu mnoho diváků usíná. Je to sport fyzicky málo náročný, nevyplaví se vám endorfiny. Není lehké se ho naučit, je technicky složitý. Může to být dost drahý sport, a to jak co do nákupu výbavy, tak při provozování. Zabere fůru času, i proto ho mohou hrát hlavně lidé nezávislí, vyšší manažeři, šéfové nebo vlastníci firem, lidé svobodných povolání. Na golfu se schází všelijaká, ne vždy milá společnost. Taky se občas při hře podvádí, mluví se sprostě a někdy se tihle „gentlemani“ i poperou (viz letošní video z Kanady).

Podobně se to má i s tvrzením, že „golf je hra pro každého“. Teoreticky je přístupný a otevřený všem, realita však ukazuje, že zdaleka není přitažlivý pro každého. Někdo není golfový typ, oslovují ho úplně jiné sporty či aktivity.

Při všímavém a upřímném pohledu nelze tyto skutečnosti nevidět. K balíku takových negací ale vždycky dodávám: „Golf má také spoustu projevů dobrých a krásných, vlastností prospěšných a následováníhodných. Tak se teď pojďme bavit o nich. A pozitiv vám vyjmenuji víc než negativ.“

Každý rybář i zahrádkář, každý sběratel čehokoliv, také umělec nebo sportovec, člen politické strany nebo příslušník národa bude vidět svoji činnost, svoji sociální skupinu i svůj svět spíše v lepších barvách. Je to lidská přirozenost, vnímat věci blízké dobře a ty vzdálené lhostejně či kriticky. Nadšenému boxerovi nebo zápasníku MMA se bude jevit golf jako neakční a zženštilý, mně zase tyhle sporty budou připadat příliš agresivní a tupé.

Spousta golfistů v sobě nese apoštolský plamen víry, ochotně přesvědčuje okolí o tom, jak je golf úžasnou náplní života. Když vidím u okolí zájem a zvědavost, chuť golf zkusit, stávám se také golfovým věrozvěstem a snažím se dotyčného zlákat. Golf chválím a říkám to pozitivní, negativa nezmiňuji. Ale jsou zase chvíle, kdy jsem především golfovým novinářem, který musí vidět všechny skutečnosti a jevy s hrou spojené. Tedy i její negativní projevy, její přirozená úskalí a limity. Nevidím přitom rozpor v obou pohledech. Oba jsou relevantní, ale oba se hodí do jiných situací.

Někdo by mohl namítnout, že kritický pohled nikam nevede, nic nevytváří, je to jen problematizování a torpédování. Jenže kritika a poukazování na stinné stránky k lidské společnosti vždycky patřily. Dovedete si představit, jak by vypadal svět, kdyby novináři nemohli kritizovat politiky? Kdyby vše líčili jen v pozitivních barvách? Spousta z nás to už zažila, a to v letech 1948–1989. I dnes je to realita života v Rusku, Číně a mnohde jinde.

Ve Formanově filmu Hoří, má panenko z roku 1967 jeden z hasičů říká, že je mu dobrá pověst hasičského sboru milejší než „nějaká poctivost“. Tehdy se to vykládalo i jako politická alegorie: pověst KSČ je pro její vedení důležitější než poctivost, čest a pravda. Schopnost lidí předstírat a zakrývat, také přikrášlovat a nadhodnocovat je věčná a nemizí s politickými převraty. Se vším se setkáváme i dnes. Proti tomu stojí potřeba vidět pravdu, pojmenovávat ji a sdělovat. Platí to i pro golfové prostředí.

Proto uznejme, že i golf má své stíny. Byť pro nás, jeho aktéry, září prosluněně.

Autor textu: Andrej Halada

Nejsem jeho skalní fanoušek, ale provázel mě po desítky let a jeho hudba mě nikdy nezklamala. Fungovala jako terapie– když mi bylo nejhůř, hlava se vařila, srdce svíralo (život takové chvíle přináší), často jsem si sedl na zem před věž, na hlavu si dal sluchátka, přenosku položil na A stranu alba Paranoid (1970) a volume otočil doprava. Po dvaceti minutách jsem byl „vyléčen“; svět byl krásnější, tráva zelenější, problémy vzdálenější. Fungovalo to pokaždé spolehlivě. Možná v tom byla nějaká černá magie, něco mezi nebem a zemí, třeba něco „za světem“ anebo „pod zemí“… Kdo ví? Kdo ví, kam až Ozzyho pustily ty obrovské dávky drog, alkoholu a léků, které užíval?

Byly roky, kdy jsem zapomněl, že nějaký Ozzy vůbec existuje. Ale když jeho kapela oznámila poslední turné, propadl jsem panice, že o něco zásadního v životě přijdu a už to nepůjde vzít zpátky. Vyrazil jsem na koncert Black Sabbath do Berlína. Byl to fenomenální zážitek. Když o pár měsíců později agentury oznámily Ozzyho smrt (vzhledem k jeho životnímu stylu asi očekávanou, ale dožil se vlastně vysokého věku), přepadl mě intenzivní pocit ztráty. Takový, jaký jsem mockrát v životě nezažil. Začal jsem si znovu pouštět skladby Ozzyho sólové dráhy i písně Sabbathů, k postům na Instagramu jsem vybíral jen jeho tvorbu, četl jsem si oněm, myslel na něj. Sám jsem svým pocitům moc nerozuměl, vždyť jsem ho předtím až tolik neposlouchal.

Hráli jsme ten golfový turnaj. Nálada byla taková nijaká, výsledky pod psa, každý jsme se se svými neúspěchy prali v tichosti a v golfovém smutku, kdy ani nevíte, proč vám to nejde. Asi po osmi jamkách jsem si vzpomněl na svých dvacet minut na koberci u věže Toshiba a pustil jsem si na mobilu část jedné Ozzyho skladby. Musel jsem to spoluhráčům vysvětlit.

Začali jsme si o Ozzym povídat– někdo ho znal lépe, někdo skoro ne, někdo znal jen jeho rodinnou show na MTV z let 2002 až 2005 a hnusil se mu. To ale bylo jedno. Ozzy byl najednou s námi.

Další jamka: dvě birdie, dva pary. Neskutečné. Černá magie přišla na pomoc golfistům. Při každém přechodu jsem na telefonu vybíral části skladeb a pouštěl je. Ti, kdo předtím tvrdili, že Ozzyho neznají, zjistili, že tohle už slyšeli. Litoval jsem, že nemám sluchátka a nemůžu poslouchat pořád. Hra se otočila o 180 stupňů. Co – otočila! Střelka signalizující úroveň naší hry se roztočila jako vrtule a při každém odpalu se zastavila ve správném směru. Po třech jamkách snového golfu jsme měli husí kůži a vnímali, že s námi jde ve flightu někdo další. A musím přiznat, že stejné pocity mám i při psaní tohoto textu.

Spoluhráč, velmi racionální člověk, zahrál dobrý pat, jenže míček zůstal stát na samotné hraně jamky. „Mám deset vteřin na to, aby tam spadl,“ prohlásil. „Ne ne, ty jen potřebuješ neviditelný Ozzyho prst, aby ho tam dotlačil,“ prohlásil jsem. Míček se zlehka pohnul. A ozval se zvuk, který ta bílá kulička vydává, když právě spadne do jamky. V tu chvíli mě napadlo, že takhle by mohla začínat některá ze skladeb Black Sabbath. Uslyšel jsem kytarový riff písně Paranoid a v dáli lehce zaševelil křídly netopýr. „No more tears, pánové, už žádný pláč nad nepovedeným golfem, jsem s vámi.“

Vždycky je někdo nebo něco s námi. To jen naše druhé já nám říká, že ten golf neumíme, že to nejde. „Can you help me occupy my brain? … And so as you hear these words telling younow of my state, I tell you to enjoy life I wish I could.“ Tohle se zpívá v Paranoid. Něco jako: „Pomůžeš mi něčím zaměstnat hlavu? … Posloucháš, jak ti vyprávím, co prožívám, a říkám ti, aby sis užil život, jaký bych chtěl i já.“

Pro něj už je pozdě, ale nepochybuji, že užíval života naplno. Po svém, ale naplno. Díky, Ozzy! Byl to super golf, užil jsem si ho, a budu si ho užívat dál a naplno. A až bude zle, vím, za kým zajít.

Autor: Martin Raufer

Přes vědomí rizika se rozmáchl a razantně švihnul. Míček vystartoval a letěl daleko. Vcelku nepřekvapivě jinam, než hráč chtěl, přímo do vody vlevo. „Já to věděl, já to říkal, že to bude blbost,“lamentoval nahlas. Ale nezbylo než směřovat k drop zóně. Nakonec z toho bylo double bogey.

Sledoval jsem ho stoje přímo proti němu a detailně jsem mu viděl do tváře. Bylo možné z ní jasně vyčíst to napětí, ten vnitřní souboj mezi srdcem a hlavou, o jehož vítězi ale nebylo pochyb. Hořící touha spalovala chladný rozum žárem vysoké pece.

No nic, bylo na čase, abych šel hrát. Vzal jsem do ruky čtyřku hybrid a poslal to na 165 metrů kupředu, s jistotou, že s touhle střední holí určitě nebudu dlouhý, tudíž mi nehrozí bunker u greenu. Míč mi dopadl bezpečně na fairway, 55 metrů od vlajky. Tříčtvrteční wedgí jsem sice šel asi deset metrů za tyč, ale nakonec z toho byl par. Suchý, nevzrušivý par. „Takhle se to má hrát, vždyť to vím,“ komentoval spoluhráč.

Jak jsem mu ale rozuměl! Jak jsem s ním soucítil! Spoluhráčova snaha být první ranou na greenu byla lidská a pochopitelná. Sám sebe jsem si představil v situacích, kdy jsem také hrál srdcem. Riskantně, troufale, nerozumně, očarován vidinou úspěchu a zisku. Všichni takhle hrajeme; někdo párkrát za rok, někdo častěji, někdo při každé hře.

Co je cílem golfu v jeho rekreační rovině? Hezká čísla, ale na golf chodíme i z mnoha dalších důvodů. Někdo chce zažít dotek přírody, někdo si chce odpočinout po práci, někdo zapomenout na hádavou manželku a vřeštící děti, někdo chce být sám a jiný zase ve společnosti kamarádů. Chceme si dopřát uvolnění, uspokojení, naplnění. Nízký počet ran je jednou z cest, ale ta zároveň vyžaduje koncentraci a námahu, což je přímým opakem uvolnění. Navíc toho dosáhneme jen v málo případech, taková je statistická podstata golfu.

Člověk si proto najde jiné cesty, jak si udělat radost. Nerozumné, příliš odvážné rány k nim patří. Co kdyby… A někdy to opravdu vyjde. Ionen „dabláčový“ kolega během cesty k drop zóně zmínil: „Já tu minule ten green fakt trefil.“

Riskantní rány jsou kořením golfu, bez nich by neměla šťávu a nebyla zábavná. Ale bohužel čím méně hráč golf umí, tím více se takové risky promítají do skóre. Neznám člověka, který by si vedl statistiku nerozumných, příliš chtivých rozhodnutí, ale pokud byste chtěli vědět, kolik ran navíc si kvůli nim připisujete, odpoví vám ruská tetka z Kolji: „Ani se neptejte!“

Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán a někdo dokáže při golfu své příliš vznětlivé srdce docela dobře chladit. Někdo to umí dokonce tak, že plaménky touhy nezhasnou, ale zároveň se příliš nerozhoří. Ty plaménky jsou důležité – bez nich se totiž hraje, ale i žije tak nějak bez šťávy, obyčejně až nudně.

Emocionalita a bezhlavost jsou na golfových trávnících neškodné. Ztratíte-li při hře hlavu, ztratíte jen pár ran a pár míčků. Něco jiného ale je, když si hlavu s rozumem nenasadíte třeba při jízdě autem domů. Když spěcháte, neohlížíte se na druhé, a přitom jste ještě do sebe kopli po hře panáka nebo dvě piva. To už není golfová blbost, kterou lze pochopit a zasmát se jí. To je blbost vážná i nebezpečná.

Sportování jako potřeba pohybu, jako reakce na dnešní sedavý způsob života, jako psychické uvolnění, to je smysluplná věc. Ale sportovní výkon jako jediná náplň života, sportovní úspěch jako smysl a cíl žití? Je to riskantní i problematický životní program. Zájemců o vítězství je přehršel, vítězů může být jen pár. Úspěch potká… jednoho z tisíce?

Intenzivní sportovní trénink dítěte i dospívajícího člověka zužuje jeho život do úzkého tunelu, na nic jiného v podstatě není čas. Prakticky všichni rodiče takových ratolestí musí přinášet časové i finanční oběti. Překážek i možností sejití z cesty je nepřeberně, a když už člověk dojde až k úspěšné aktivní kariéře, trvá relativně krátce. Po ní zbývá ještě druhá půlka života. Mnozí těžko hledají, nejen čím by ji měli naplnit, ale i čím se uživit.

O smyslu sportovního snažení, o smyslu výhry přemýšlel v červenci 2025 na tiskovce před The Open Scottie Scheffler. Jeho filozofování sice nebylo z nejpregnantnějších, bylo v něm víc hledání a otázek než odpovědí, ale dospěl k otevřenému přiznání, že ho sice výhry navýsost uspokojují, ale radost trvá krátce a smysl života to není. (I když o hodnotě vítězství do určité míry pochyboval, turnaj pak vyhrál; i to je mentalita některých sportovců, že totiž dokážou o své činnosti přemýšlet, zároveň je ale tyto úvahy nebrzdí v tom, jít za cílem, tedy výhrou.)

Sport je dnes obrovské společenské divadlo, je to nezbytná součást potřeb lidu, který, jak již staří římští vládcové věděli, potřebuje chléb a hry. Sportovní show ideálně „kanalizuje“, tedy odvádí do bezpečných vod lidskou agresivitu. Divák může do souboje ve vymezených prostorech, za jasných pravidel a s nikoli životu nebezpečnými konsekvencemi promítat své vášně, pudy, touhy, včetně všech negativních i nenávistných pocitů.

Je dobře, že namísto abychom se mezi sebou bili, vzájemně válčili, raději sledujeme bitky sportovní. Zároveň se ale vrcholový sport stal samoúčelným světem sám pro sebe, který nevytváří hmatatelnější a trvalejší hodnoty. Jen přináší prostřednictvím médií, hlavně televize, nikdy nekončící proud vzrušení a zábavy. Je to stereotypně se točící kolotoč, na jehož sedačky přicházejí stále noví a noví borci – a ti staří jdou z kola ven, bývají zapomenuti. Ano, Ryder Cup 2025 přinesl úžasnou podívanou, ale ta bude brzy překryta dalšími Ryder Cupy a jejich zápasy i hrdiny.

Nedílnou součástí špičkového sportu je také jeho obchodní rozměr, točí se v něm obrovské sumy peněz. Přitom je ironií, že špičkový sport negeneruje jednoznačný zisk a bez sponzorských peněz by asi ani nepřežil. Pokud jde o sport na dětské a mládežnické úrovni, tak ten často musí být dotován státem či podporován z místních zdrojů.

Pocit absurdity nad sportovní show mě však přepadá jen občas. Po většinu času se jím, stejně jako miliardy diváků po celém světě, bavím. Sledování golfových turnajů, tenisových a hokejových zápasů, cyklistických či lyžařských závodů je mi lehkou drogou. Poškádlí srdce, a když vyhraje ten, komu fandím, cítím se spokojený.

Nad hypertrofií vrcholového sportu se lze pozastavovat, ale bojovat proti němu je k ničemu. Nakonec se vždycky vracím k tomu, co mi připadá na sportu nejdůležitější. Totiž ke své vlastní sportovní aktivitě, k rekreačnímu rozměru této činnosti.

Za jedno z největších bohatství, jaká mám, považuji tisíce zážitků a poznání, které jsem načerpal při cykloturistických výletech po celé České republice. Stejně tak považuji za obrovskou hodnotu všechny příjemné okamžiky golfové hry s těmi, kdo jsou mými blízkými, přáteli a kamarády. Díky golfu jsem poznal velký počet nových a zajímavých lidí, včetně osobností, které mi byly a jsou lidským či profesním vzorem. V tom spatřuji mimořádný smysl i význam sportu.

Andrej Halada

šéfredaktor Golf Digest C&S

Jenže co naplat! Kulatiny na krku,v té době jí zároveň odešel už druhý z rodičů, což jivelmi zasáhlo, děti dospělejší, bezproblémové, ale jedno se k založení vlastní rodiny nemělo a druhé zamířilo do zahraničí, nejspíš nadobro. Perspektiva zdánlivě bez překvapení, bez těšení se na věci příští. A přitom:co by za takhle rozdané karty leckdo dal! Dobré zdraví, spousta volna, starostí málo, k dispozici peníze i zázemí…

Jediným jejím koníčkem je sport. Badminton, squash. To zní zajímavě, ale jak jsem posléze pochopil, komunita je to nevelká a soupeřek v její věkové kategorii poskrovnu. Sportovních zápasů a turnajů minimum, pár do roka. Chcete-li soutěžit, často musíte jet přes půl republiky. Někoho porazíte, pak čekáte půl dne na druhé kolo, případně na finálový zápas. Čím lépe hrajete, tím hůře hledáte soupeře ochotné postavit se vám. Bez ohledu na roční období nebo počasí trávíte celý čas v tělocvičně nebo ve squashovém akváriu pod umělým osvětlením. Psychice nepomůže ani fakt, že pokud jste byli v nějakém sportu dobří, s přibývajícím věkem se budete jen zhoršovat.Trochu začarovaný kruh.

Její manžel se jí hodně snažil pomoci a východisko našelv golfu, přestože se o něm sám rokyvyjadřoval skepticky a přezíravě. K životnímu jubileu jí věnoval golfový kurz pro dva. Výtečný nápad pro ni, geniální nápad pro ně oba, pro jejich vztah. Golfová hra trvá několik hodin a zcela naplníváš volný čas a přinese i spoustu emocí. Za golfem se vyplatí jezdit, protože můžete poznat nová hřiště i nová místa. Turnaje se hrají prakticky každý den, je z čeho vybírat. Stále můžete potkávat nové spoluhráče, ale také lze trávit dlouhý čas se svými nejbližšími. Můžete s nimi sdílet své pocity a zážitky. Díky handicapovému systému máte šanci soutěžit prakticky s kýmkoliv, lzestále měřit výkonnost. Máte před sebou dlouhou cestu učení se azdokonalování, bez ohledu na věk. V případě hráčů raketových sportů to může být cesta snadnější, protože mají cit pro míč a je jim vlastní pohyb přes osu těla. Často se proto v golfu zlepšují se záviděníhodnou rychlostí. A nakonec notoricky známá věc: při golfu jste hodiny a hodiny na čerstvém vzduchu.

Zelenou kartu oba zdárně dokončili. Viděl jsem ji párkrát hrát a vážně jí to šlo (manželovi o něco méně). Zdála se být ve svém boji s věkem zachráněna.Jenže po nedlouhém časehole odložila. Záchranné lano nechytila,a dál tedyvede nelehký boj sama se sebou a se svým věkem. Ale detaily nejsou důležité, protože její příběh už není o golfu. Naopak příběh jejího manžela pokračuje, s holemi a různými hřišti se pere statečně a prokousává se k hezkému handicapovému číslu.

Neznám moc sportů, které lze provozovat celý život, až do pozdního věku. Pokud jste v mládí hráli házenou nebo třeba házeli oštěpem, lze se tomu věnovat i v padesáti? Kdo si jde rekreačně hodit oštěpem? Dát dohromady mužstva pro týmový sport také není ve středním i pozdějším věku snadné. Jistě: znám spoustu starších cyklistů, plavců, lyžařů, běžců, znám i mnoho velmi starých chodců –turistů. Ale na golfu, tam vidím celou paletu hráčů všeho věku, od nejmladších až po nejstarší, ženy i muže.

Proč jednoho člověka golf osloví a zadře se mu pod kůži a proč jinému tato hra nic neřekne, na to neznám odpověď. Pokud na to ale jdete příliš utilitárně, tak to k úspěchu většinou nepovede. Jestliže někdo začal s golfem kvůli sociálnímu statusu, aby získal byznysové kontakty a podobně, tak podle mého soudu u hry většinou nevydrží. Racionální argumenty jsou hezké, ale jakmile chybí srdce, ocitne se vaše hraní golfu brzy ve slepé uličce. Naopak pokud je v tom emocionální zaujetí, cosi těžko popsatelného, snad tomu můžeme říkat i láska (ať už na první, nebo druhý pohled), tak jste na dobré cestě. A můžete po ní kráčet až do smrti.

Martin Raufer