Traminer Golf Klöch s parem 72 se pyšní skvěle upravenými plochami a velmi rychými greeny. Připravte se na procházku mezi vinohrady, lesy a jezírky, kterou vám bude zpříjemňovat vůně růží. A hlavně aboslutní klid.

Jamka číslo 1 je příjemná welcome hole s širokou fairwayí a žádným autem, podobně přehledná je i následující druhá jamka. Potrápí až trojka s handicapem jedna, kde hráče čekají dvě vodní překážky. Na krátké tříprarové sedmičce překvapí vzrostlý strom před greenem a rybník obsypaný nutriemi. Po devítce, která končí u klubové terasy, je dobré se občerstvit. Následující jamky totiž patří mezi ty těžší.

Za odměnu vám ale poskynou atraktivní výhledy. Zejména na dvanáctce se na chvíli zastavte a rozhlédněte po okolí. O nezapomenutelný nezážitek se postará pětiparová patnáctka, kde musíte cestou na green překonat třikrát vodní překážku. Druhou možností je atakovat druhou ranou green, a to buď vysokou ranou přes husté stromy, nebo úzkou lesní průrvou. Ať odejdete s jakýmkoliv výsledkem, na tuto jamku budete ještě dlouho vzpomínat.

Právě to byl záměr sympatického majitele a prezidenta hřiště Leonharda Wörndl-Aichriedlera, který je rád, že o ní všichni po hře mluví. Pro nás byl signaturní závěrečný čtyřpar, který díky velkému převýšení umožňuje longhitterům atakovat první ranou green. Rána ale musí být přesná, jinak končí hluboko pod greenem ve vodní překážce.

Hřiště se dá obejít pěšky, ale k dispozici je bohatý vozový park. Nechybí dobře zárobený pro-shop, driving range a osvětlený putting green. Nabídku uzavírá kvalitní tréninková devítka označovaná jako „Jižní hřiště“.

Ze žlutých odpališť nabízí Traminer Golf Klöch 5 712 metrů zábavy, ale vodní překážky a přírodní kontury vyžadují maximální koncentraci. Tu ovšem „komplikují“ atraktivní výhledy na vinnou révu. To hlavní je zde totiž víno, víno a zase víno. Po hře je proto povinností navštívit terasu klubové restaurace. Ochutnat musíte zejména místní sauvignon a tramín. V Rakousku je sice povolená tolerance 0,5 promile, ale zůstat u jedné sklenice by byla škoda. Vyplatí se proto přespat v jednom ze dvou chaletů Julianhof Premium Guesthouse & Spa.

Majitelé jsou vášnivé golfisté, a tak přesně vědí, co hráči ocení. Konkrétně se jedná o 25 procentní slevu na fee, třináctimetrový bazén, sanu a vířivku. A samozřejmě plnou lednici vín. Snídani vám naservíruvjí téměř do postele ve vámi zvoleném čase. Večer můžete využít kout na barbecue, nebo vyrazit do některé z okolních restaurací, které nabízejí skvělá jídla za příjemné ceny. Jejich nabídka je široká, ale vynechat byste neměli cenami ověnčený podnik GenussHirsch, kde vám šéfkuchař Fabian připraví i exceletní take-away. Vyhlášenou specialitou je kuřecí stehno, ale zkuste i hovězí tatarák.

Pokud hledáte unikátní golfový zážitek ponořený do krásy přírody a doplněný místními chutěmi, je golf Klöch a Julianhof skvělou volbou. Vyrazit sem můžete s celou rodinou i se psem.

Jižní Tyrolsko je veliké jako Jihočeský kraj a rozděleno do dvou italských částí, Jižní Tyrolsko a Trentino.V JižnímTyrolsku žije asi půl milionu obyvatel, ze 75% hovoří německy. Ale tihle Němci jsou také italští, oproti svým severním bratrancům jsou otevřenější a uvolněnější. Jihotyrolák se cítí být spjat hlavně se svým krajem, k Vídni i Římu to má daleko. 

Turisticky je Jižní Tyrolsko vděčné. Vysoké Alpy, ale nikoli alpské počasí. Slunečno je tu přes 300 dní v roce, tepleji je tu víc než v rakouském Alpsku: je to už jih. Horské vrcholy mají ráz někde rakouský (černá a šedivá skála, případně zelený kopec), ale jinde jsou to typické Dolomity: prudký, ostrý a světlý hrot, respektive skupina hrotů. Krása vůkol.

Golfových hřišť je tu celkem osm, jsou k dispozici v jedné řadě s horskými pěšími tůrami, půjčovnami kol včetně těch elektrických, bazény-saunami-wellnesy, s dobrým jídlem, samozřejmě vínem. Do Jižního Tyrolska se jezdí nejen za golfem, ale také za golfem.

St. Vigil Seis – nejatraktivnější hřiště v Jižním Tyrolsku

Nejznámějším a nejatraktivnějším hřištěm v Jižním Tyrolsku je osmnáctka St. Vigil Seis. Od centra oblasti, stotisícového Bolzana, je vzdálené 20 kilometrů a je u malé vesničky St. Vigil a zároveň pod větší obcí Seis am Schlern. Ta leží ve výšce 1 000 metrů nad mořem. Klubovna hřiště je zhruba ve výšce 850 metrů nad mořem – to je střední výška hřiště, jamky jsou také o dost výše i níže.

Nad celým hřištěm se tyčí horský masiv Sciliar, což jsou typické dolomitské skály s ostrými hranami a špičkami, prudce se vzpínající. Nejvyšší vrcholy jsou 2 500 metrů vysoké. Jde o impozantní a důstojný přírodní útvar, který hřišti dodává na jedinečnosti.

Obecně se říká, že 30 % golfového zážitku tvoří právě příroda okolo hřiště, ale v tomto případě ještě přidejme: horská krajina tu dělá minimálně 50 %. Je nádherná a hřiště ji ctí. Mezi zdejšími jamkami nenajdeme kromě jedné žádnou, která by byla na rovině, celkové převýšení hřiště je solidních 120 metrů. Hřiště má kvůli citlivému zasazení do terénu ne zcela krátké přechody, takže v klidu a pohodě je hratelné s autíčkem. Pěšky je to náročné.

Hřiště má par pouhých 69 ran, což se může zdát málo. Ale věřte, že při hře vás to zajímat vůbec nebude. Budete ohromeni jednotlivými jamkami, budete uchváceni přírodou okolo. Celá první devítka, to je ohromující film jedné krásnější jamky za druhou. Každá je jiná, výrazná, každá má svůj intimní a uzavřený prostor. U druhé devítkyjsou jamky na otevřenějším prostoru. Délkově má hřiště jen 5 017 metrů ze žlutých, jamky jsou spíše kratší. Když jdou z kopce, je někdy green zasažitelný první ranou.

Na hřišti je bezpočet míst, která nabízejí nádherné výhledy do okolí. V podstatě se pořád kocháte, díváte na panorámata. Odpaliště jsou umístěna přesně tak, aby takové pohledy umožňovala. Designově je to nápaditá práce, jamky mají i přes negolfový terén svoji logiku a nejsou tu herní schválnosti. Hra je tu díky výtečné údržbě také vysoce komfortní.

Na hřišti je mnoho krásných jamek, ale patrně nejzapamatovatelnější je tříparová jamka č. 15, která má ze žlutých délku 183 metrů. Výškový rozdíl mezi odpalištěm a greenem je ovšem 50 metrů, což je rozdíl pěti (!) holí. Jamka se tak dá hrát sedmičkou železem…

Tato jamka také ilustruje „divadelnost“ celého hřiště St. Vigil Seis, důraz na efekt a dojem, na silný zážitek. Krajina, respektive unikátní místo, tu hrály dominantní roli. Areál byl stavěn především jako volnočasový cíl pro hráče z Bolzana i turisty z celého světa. A tento svůj účel plní hřiště skvěle.

St. Vigil Seis je originálem, který ve střední Evropě jinde nenajdeme. Zahrát si zde má určitě smysl, zážitek se vryje do paměti.

Dvě devítky, každá úplně jiná

Z celkem pěti devítijamkových hřišť v Jižním Tyrolsku vybíráme dvě. Každé je úplně jiné, liší se od sebe skoro vším: umístěním, profilem, designem, klubovnou…

Devítka Carezza leží poblíž jezera Karersee (Lago di Carezza), které je ve výšce přes 1 600 metrů. Pro nás je to vrchol Sněžky. Zde je ovšem teplo a nevětrno. Také tu míčky létají o něco dál než v přízemních partiích, rozdíl je asi 5-10 procent délky.

Ze dvou stran jste obklopeni typicky dolomitskou, světlou masou ostře pyšných, nedostupných skal s výškou okolo 2 500 metrů. Golf se tu hrál už před první světovou válkou, současné hřiště vyrostlo roku 1991. Pro turisty je zde mnoho atrakcí, včetně lanovky Paolina, která vás vyveze do 2 100 metrů s nádhernými výhledy do kraje i dáli. Lanovku nemůžete přehlédnout – její sedačky jezdí přímo nad fervejemi.

Devět jamek carezzského hřištěje unikátních především okolím, a pak také velkým převýšením a sklonem fervejí. Hraje se jen nahoru a dolů. Míček tu plachtí dlouze, po doplachtění ještě běží a vás může blažit pocit, že dokážete zahrát 250 metrů délky.Je to golf na svazích prudkých jako sjezdovky, a sjezdové dráhy tu v zimě i vedou; na deváté jamce dokonce hrajete hned z nástupní stanice vleku.

U greenu páté jamky je lavička s výhledem. Tady má cenu spočinout, přerušit hru a jenom sedět, vidět, slyšet, cítit, vnímat, rozjímat – prostě otevřít se okolí a být jeho součástí. Všecky krásy světa se vám zde ukazují ve své nepřekonatelnosti a nenahraditelnosti.Jestliže během prvních jamek ještě vnímáte golfové aspekty hřiště, pak v druhé půlce rundy už hlavně jdete a jen se kocháte. Hřiště je zde hlavně proto, abyste spojili přírodní zážitky a hru. Carezza nabízí golfovým entuziastům hru v místě, které je sice poněkud méně golfové, ale esteticky mimořádné.

Pravým opakem Carezzy je devítka Blue Monster. Slavné hřiště tohoto jména najdeme na Doralu na Floridě, svůj název odvozuje od množství vodních překážek. A také jihotyrolská Modrá příšera má spoustu vody. Ačkoliv má jen devět jamek, kvalitativně poskytuje vysokou herní úroveň s moderním designem. Hřiště bylo postaveno nedávno, autorem je v Německu působící architekt Thomas C. Himmel.

Areál leží na úplné rovině, v údolí řeky Etsch-Adige. Oficiální název hřiště je Golf Club Eppan – The Blue Monster. Eppan/Appiano je lokalita sousedící s Bolzanem, z centra města je to na hřiště jen 10 kilometrů. Je to v podstatě městské hřiště pro Bolzano, severním směrem pak leží Merano (37 000 obyvatel), to je vzdálené asi 20 kilometrů. U hřiště najdeme vinice i sady, kulisu dodávají i hory vůkol. Kombinace zcela rovné plochy hřiště (ve výšce 250 m.n.m.) a hor přesahujících 2 000 metrů je působivá, jde o kontrast horizontu a vertikál.

Voda tu hraje roli prakticky na všech jamkách, hráčům však nekomplikuje život nadmíru. Hřiště je sice designováno jako sportovnější, ale přesto si zachovává vstřícný rekreační ráz. Jamky se obtáčejí kolem šesti hlavních jezer vzájemně propojených, jsou tu i menší mokřady a shluky rákosí. Ferveje jsou relativně široké, samotná plocha je modelována do linksových vlnek. Není tu jamka, kterou bychom mohli označit za „signature“, ale není tu také žádná slabší. Hřiště je skutečně kompletní a vyvážené.

K hřišti náleží moderní a rozlehlá klubovna, stavba svým charakterem dost se lišící od zdejších horských golfových kluboven stavěných v tradičním stylu. Eppanské hřiště je vůbec areál pro Jižní Tyrolsko méně typický. Ale právě pro odlišný charakter je nejen pro místní, ale i pro turisty zajímavý a nečekaný.

Vzhůru na Petrovu horu!

Nejstarším hřištěm v jihotyrolském regionu je hřiště Petersberg – Petrova hora. Bylo vybudováno v roce 1988, tehdy bylo v celé Itálii na 80 golfových areálů; dnes jich je téměř 300. Stáří hřiště je znát – areál je vyzrálý, lesní porost okolo hustý a vysoký.

Petersberg leží ve výšce 1 200 metrů nad mořem, ale jestliže tuto výšku má i český Klínovec, tak rozhodně nepanuje na obou místech stejné počasí. V zimě tu dokáže být chladno, ale od jara do podzimu je tu pěkně a rostou tu i ovocné stromy. Golfová sezóna začíná v dubnu a končí v listopadu. Nadmořská výška výraznější chlad nepřináší, zato je její výhodou fakt, že míčky létají dál.

Jamky hřiště leží v odklopení stromů, prakticky každá má prostor jen pro sebe, je oddělená od ostatních. Ostatní hráče skoro nevidíte – připadáte si, že hřiště je tu jen pro vás.

Hraje se tu hladce, a to nejen díky dobré údržbě a vyzrálosti areálu. Na Petersbergu dělají vše pro to, aby si tu hráč hru skutečně užil. Takže se tu netrápíte vnitřními auty, neřešíte vysokou trávu, nehledáte míče bůhvíkde, greeny nemáte příliš složité, jamky nejsou extrémně dlouhé… Vše je přizpůsobeno hlavnímu cíli, a tím je, aby se sem hráči rádi vraceli. Náš zákazník, náš pán. Pouze stromů je tu dost – ale to je jediné, co hru komplikuje.

Petersberg také dobřeukazuje, že je často zbytečné tlačit se dopředu – naopak je vhodné hrát z odpaliště namísto driverem hybridem, někdy i pětkou či sedmičkou železem, a umisťovat rány přesně. Jen dvě, maximálně tři jamky jsou zde na driver. Petersberg tak ve výsledku, i přes lesy vůkol, není hřištěm těžkým. Při znalosti jamek a správné strategii ho lze obejít s nízkými čísly. Ostatně tohle platí pro jakékoli lesní hřiště: zbytečně neriskovat, hrát zdrženlivě.

Petersberské hřiště není tak efektním areálem jako St. Vigil Seis, ale nabízí pěknou, klidnou a příjemnou hru. Architektovi se podařilo cestu zdejšími lesy důmyslně proplést, vizuálně výraznější jamky přicházejí na druhé devítce. Ke konci jsem vyloženě litoval, že hra je za námi. Dal bych si ji klidně znovu.

Restaurace i club house jsou neokázalé, dům v alpském stylu. Atmosféra domácká, a přitom nešlo o nějakou rodinnou devítku, ale plnohodnotné a kvalitní hřiště. I Petersberg určitě stojí při dovolené v Jižním Tyrolsku za návštěvu.

Andrej Halada

Golfová Mekka má, a vždy bude mít, co nabídnout.
Vydejte se k ní s Parade Golf! 

Jedna z otázek, které v Praze nejčastěji dostávám, je, co se za těch pět let od mého příjezdu do St. Andrews změnilo. Je toho mnoho, ale asi tou nejdůležitější zprávou je, že jsme jedna z mála společností, které získaly certifikaci autorizovaného poskytovatele služeb golfového klubu St. Andrews Links. V loňském roce bylo vybráno 90 obchodních subjektů, které mají garantované časy na jejich hřištích, krom jiného na slavném Old Course. Z celého počtu certifikovaných je 60 hotelů. Ti zbývající jsou tour operátoři, mezi něž patříme i my. Klub patří pod městskou správu a ta se rozhodla udělit oprávnění a startovní místa na svých hřištích jen těm, kdo jsou schopni nabídnout návštěvníkům tu nejlepší a ověřenou kvalitu.

Asi nelze objektivně říct, natož exaktně spočítat, které hřiště v daném regionu, zemi, je to úplně „nejlepší“. Nicméně podle serveru top100golfcourses.com, který mapuje hřiště celého světa a jehož tým odborníků také sestavuje patřičné žebříčky, je Adamstal číslem 1 v Rakousku.

Neodvažuji se tuto skutečnost potvrdit, hrál jsem v Rakousku minimum hřišť. Ale je zjevné, že Adamstal patří ke skupině pěti nejvýnamnějších hřišť v zemi. A pokud by někdo chtěl mermomocí vítěze v kategorii „nejzapamatovatelnější“, pak by to asi opravdu bylo toto hřiště. Důvod je nabíledni: poloha a umístění, plus způsob, jakým jsou jamky do krajiny vloženy a co nabízejí za pohledy.

Horské prostředí a okolí

Jde o areál horský, což už je samo o sobě spíše výjimečné. Kulisu tvoří velikáni s až 1 300 metry výšky, jedná se o alpské předhůří. V Kanadě či v USA je podobných horských areálů více, v Evropě najdeme například jihotyrolské horské hřiště Saint-Vigil Saints, známé je také hřiště ve švýcarské Crans-Montaně ve výšce 1 500 m. Ale Adamstal má oproti zmíněným jeden výrazný atribut. Je to nejen hřiště s efektními výhledy na hory okolo, ale leží také mimo jakékoliv obydlí. Kromě dvou tří vzdálenějších horských budov vidíte všude jen přírodu. I proto je Adamstal mimořádné hřiště v celém evropském kontextu.

Adamstal, respektive jeho klubovna, leží ve výšce 550 metrů na mořem. Klubovna je v historickém stylu, tak trochu utopena mezi vzpínajícími se horami vůkol. Nejvyšší vrcholek oblasti, který je také z hřiště viditelný, je Unterberg s 1 342 metry nadmořské výšky. Z hřiště to není vidět, ale na druhé straně Unterbergu je celá řada lyžařských sjezdovek a vleků. Prochází tudy také hřebenová horská cesta, ze které musí být nádherné výhledy po okolí i na hřiště, jeho jednotlivé jamky.

Pokud lze usazení areálu přirovnat k něčemu, co známe u nás, tak je to, jako kdybyste postavili hřiště na kopcích nad Harrachovem. Lesy jsou u Adamstalu podobné těm našim, ovšem vrcholy jsou u rakouského hřiště vyšší, nad Harachovem jen okolo 1 000 metrů. Navíc je dole městečko, jsou tu i vleky. U Adamstalu není nic. Je tu jenom golf, hory a stromy.

Areál leží v kraji civilizací méně zatíženou, ovšem je relativně blízko u Vídně. Z hlavního rakouského města je to sem 70 kilometrů, zhruba 1 hodina 10 minut jízdy. Je to blíže, než když pražský golfista jede na Ypsilonku (120 kilometrů, 1 hodina 25 minut jízdy). Srovnání s Ypsilonkou není bezpředmětné: obě hřiště využívají darů krajiny a hráči na ně jezdí právě kvůli tomu.

Z Prahy je to do Adamstalu 320 kilometrů, něco přes 4 hodiny jízdy. Z Brna 203 km, 2 hodiny 30 minut. Z Bratislavy 142 km, 1 hodina 44 minut. Důvodem poněkud delších časů je to, že se nejede po dálnicích. Spěcháním a rychlou jízdou však nic nezískáte, provoz je v Rakousku hustý, měření jsou častá.

Do Adamstalu se vyplatí jet buď na dvoudenní pobyt s možností hrát dvakrát velké osmnáctijamkové hřiště Championship-Course plus jednou menší devítku Wallerbach, anebo spojit návštěvu Adamstalu s některým hřištěm po cestě. Před pár týdny jsem tu psal o rakouském Diamond Country Clubu, kde se hrála European Tour; hřiště je od Adamstalu jen asi 60 kilometrů. Kombinaci Adamstal-Diamond mohu doporučit: obě hřiště jsou přírodním zasazením naprosto rozdílná, přitom obě velice kvalitní. Jde tedy o hodně pestrý golfový výlet.

Rodinná atmosféra na prestižním hřišti

Adamstal vybudoval bývalý rakouský automobilový závodník, mnohonásobný mistr v rallye, Franz Wittmann. Pochází z místního kraje, narodil se v roce 1950 v nedalekém městečku Ramsau. Jeho rodina žije v Adamstalu už od roku 1915, patří jim také místní pila. Wittmann se prosadil v rallye především v 70. a 80. letech; celkem získal 79 titulů, z toho 32 v evropských soutěžích, dvanáctkrát byl rakouským národním mistrem. Závodil ještě po roce 2000, to už svůj zájem ale napřel hlavně do golfu, do budování areálu v místě, kde také žije. Wittmann byl rovněž významným golfovým činovníkem: v letech 2006-2014 zastával funkci prezidenta rakouského golfového svazu.

Franze Wittmanna a jeho ženu Rolandu lze na hřišti, v klubovně, běžně potkat. S hráči a návštěvníky se tu baví, byť samozřejmě nelze chtít, aby s každým hráčem probíral své dřívější automobilové úspěchy anebo hovořil o hřišti. Ale na golfu a s golfem skutečně žije. Wittmann je sice v Rakousku velmi známou osobností, nicméně v Adamstalu a okolí to až tak nevnímají. Je místním, má horskou mentalitu v krvi a ví, jak je v tomto prostředí důležitá blízkost vzájemných vztahů.

To je bytostně znát na atmosféře areálu. Nemůžete ji poznat z žádného reklamního prospektu, žádný žebříček ani rating vám ji neodhalí. Adamstal má typicky rodinného ducha. Areál vybudovala jedna rodina, tato rodina ho vlastní a pracují v něm i její příslušníci. Ačkoli jde o evropsky známé, populární, úspěšné hřiště, je jasně spojeno s konkrétními lidmi, kteří utvářejí jeho tvář. Taková vídeňská Fontana je svojí atmosférou úplně někde jinde, to je klasický resort té nejvyšší úrovně, trochu odosobněný blyštivý golf. Ale když přijedete do Adamstalu, máte pocit důvěrnosti a domáckosti. Třeba jako na Čertově Břemeni… Stejně jako je dr. Němec spojen s tímto jihočeským hřištěm, je Franz Wittmann a jeho rodina spojena se svým Adamstalem.

Je to důležitá věc pro pochopení vzniku areálu, jeho podoby i úspěchu. Do Adamstalu jedete nejprve proto, že hřiště má pověst jedinečnosti díky své kulise. Ale vracíte se sem i proto, že je vám tu fajn. Když jsme sem přijeli, u stolku v klubovně zrovna seděla čtveřice místních seniorů a mastila karty. Hráli celý večer, popíjeli a asi to ani nebyli golfisti. Prostě štamgasti z hor.

Pokud byste také čekali v klubovně luxus, nenajdete ho. Běžná nabídka jídel a pití, normální dřevěné stoly a židle – žádný měkký plyš. Občas se tu zastavují i pěší turisté či cyklisté. Je vidět, že život v horách je jiný, nepotrpí si tu na zbytečnosti a vnější prezentaci. Určitě i proto sem čeští hráči jezdí rádi – připadají si tu jako v Krkonoších.

To domácké lze doložit i tím, že maminka Franzovy ženy Rolandy Herta, již důchodkyně, obsluhuje v domečku na deváté jamce místní „bufet“. V domku nabízí talíře plné chlebů s pomazánkami, které sama dělá. K občerstvení dostanete limonádu i trochu šnapsu, což se v chladnějším počasí hodí. A cena? Co dobrovolně dáte do kasičky, na „rozvoj dětského golfu“. Každý samozřejmě dá, a to dokonce víc, než kdyby si měl chleby platit podle pevných cen. Paní Herta také zná prakticky všech 950 členů místního klubu a u mnohých dokáže říct, jakou mají herní úroveň, jaký je jejich handicap. Adamstal je špičkový, ale zároveň vlídný golfový areál.

Franz Wittmann se ke golfu dostal v 80. letech a v roce 1995 v Adamstalu otevřel malé devítijamkové hřiště, dnes nazvané Wallerbach Course. Doporučuji si ho při návštěvě zahrát. Je zábavné, podobá se českým devítkám Podbořánky, Janov, Svratka, Cínovec a dalším neokázalým výspám golfu. Na Wallerbachu je jasně vidět, jak si Wittmannovi chtěli postavit malé hřiště pro sebe i blízké, kamarády i lidi z okolí, jak chtěli do rodného kraje přivést hru, která je uchvátila. Odráží se v něm osobní zájem i upřímný vztah ke golfu.

Hřiště Wallerbach zabírá nevelký prostor, jamky jsou v údolí potoka, délkově velmi přívětivé (čtyřpary 230-311 metrů, jen jeden pětipar). Hřiště je designově kvalitní, herně srozumitelné, dobře udržované. První jamku jdete prudce do kopce, třetí jamka je dogleg s bláznivou druhou ranou prudce z kopce, pak už jdete šest jamek víceméně po rovině: kousek do nitra horského údolí a zase zpátky. Na konci už je to trochu strašidelné, v temném lese, horští velikáni tu na vás padají… Wallerbach zvládnete za hodinku a půl, lze ho obejít pěšky a s bagem na zádech.

Když se Franz Wittmann pustil v roce 1998 do stavby druhé devítky, respektive prvních devíti jamek velkého osmnáctijamkového hřiště rozkládajícího se na úbočích protilehlých hor, musel být považován za pošetilého a za snílka. Horské prostředí s proměnlivým klimatem, ne úplně snadná dostupnost místa, otázka, zda a jak se podaří hřiště v takovém terénu postavit. A jak ho potom udržovat. Určitě to byl riskantní podnik. Ale vyšlo to. Prvních devět jamek Championship-Course otevřeno v roce 2002, kompletní hřiště bylo hotovo v roce 2005.

Své vizionářství dokládá Wittmann i odpovědí na otázku, jaký je jeho současný golfový sen: „Jednou bych chtěl, aby se v Adamstalu hrála European Tour a aby na odpališti stál Tiger Woods.“ Jenom sen nebo realizovatelná idea? Uvidíme.

Velké divadlo

Při hře na Championship-Course si mnohý golfista položí otázku: jak toto hřiště vůbec mohlo vzniknout? Jak tady, na prudkých stráních, mohly jezdit těžké bagry, buldozery a auta přesouvající zeminu? Jak se sem dostaly? A to zde ty mýtiny, na nichž jsou dnes ferveje, byly odjakživa? Anebo se muselo kácet?

U devítky Wallerbach se příliš s terénem nehýbalo, u Championship-Course už se krajina přizpůsobovala výrazně. Je to vidět na snímcích z výšky, jak se plochá rovina jamek zařezává do spádu terénu. Byla to skutečně obrovská práce. K obtížným patřilo i vybudování asfaltových cestiček, které jsou někde extrémně prudké. Bez nich by však byl areál ekonomicky nerentabilní: pěšky či s bagem na vozíku chodí toto hřiště jen minimum hráčů. Adamstal tak ukazuje, jaké jsou dnes technické možnosti při budování golfových hřišť, co vše je možné postavit. V podstatě cokoliv.

Pokud jde o les, tak už při stavbě hřiště Wallerbach se kácelo asi na 50% ploch. U prvních devíti jamek Championship-Course se kácelo asi na 70% ploch, u druhých devíti na 90%. Padly tisíce a tisíce stromů. Jak je to možné v Rakousku, zemi tak silně ekologicky zaměřené? Podle Wittmannova vyjádření s tím zelení a ekologové neměli problém. Okolní kopce jsou tak zalesněné, že volný prostor přírodě, zvířatům, jen prospívá. Les je vzdušnější.

Celý areál zabírá plochu zhruba 110 hektarů, z toho je však značná část les. Hřiště je velkoryse rozloženo v krajině, každá jamka má svůj vlastní prostor, jen na pár místech je vidět na sousední fervej. Hráč tu má všude pocit soukromí a oddělenosti. Hraje jen on sám, je sám v přírodě. Cena za to je, že některé jamky mají mimořádná převýšení a že přechody mezi jamkami jsou velmi dlouhé. Hřiště má při paru 70 délku z bílých 5 919 metrů, ze žlutých 5 582 metrů, nejvyšší bod hřiště leží ve výšce 740 metrů, celkový rozdíl mezi klubovnou a vrcholem je skoro 200 metrů. Pokud byste šli pěšky, nachodíte se tu 12 i více kilometrů. Bez autíčka, po svých, je to brutální celodenní horský výšlap.

Hlavním kouzlem Championship-Course je krajina. Adamstal je především přírodním zážitkem, většina jamek nabízí skvělé výhledy na hory okolo. Vidíte sice „jen“ jedno obrovské údolí, jste na úbočí jednoho horského masivu táhnoucího se nad jedním potokem, který teče dole u klubovny, ale je to strhující scenerie. Hory a stromy jsou všude, civilizace nikde. 

Reklamní fotografie ukazují Adamstal oslněný slunečními paprsky, já tu hrál v mírně pošmourném a zamračené podnebí. Bylo asi tak osm nad nulou. Prostě hory a chladno. A přesto byl můj dojem z hřiště a krajiny skvělý. Adamstal funguje i bez podpory počasí. Je to velké vizuální divadlo, případně panoramatický velkofilm působící na všechny smysly. A je také úplně jedno, jak tu hrajete, jakých výsledků dosahujete či kolik míčů poztrácíte. To vše vyrovná či přehluší dojem z prostředí, přírody okolo.

Se zelenou příšerou i amfiteátrem

Z architektonického hlediska je hřiště profesionálně navržené a perfektně postavené. Design přesně odpovídá místu, dává v prvé řadě vyniknout pohledům do kraje. Kanadský architekt Jeff Howes přitom jamky vytvaroval tak, aby byly dobře hratelné, přehledné i srozumitelné. Netrápíte se tu příliš složitými či nehratelnými místy. Skoro všude vidíte, co a jak hrát.

Jamka číslo 1 je na úplné rovině, u potoka, ale dvojka a čtyřka už vás zavedou prudce vzhůru. Hlavně dvojka, to je doslova stěna před vámi. Na hru velmi těžká, hlavně druhá rána do grýnu. Ale hráč nabere výšku a pak se už pohybuje spíše po vrstevnicích. Jamky a ferveje jsou široké, nikde nemáte stísněný pocit, efektních pohledů a výhledů jsou tu desítky – z odpališť, fervejí i grýnů.

Prvním vrcholem hřiště je pětice jamek 5-9. Pětka poprvé ukáže celý protější horský masiv v jeho mohutnosti, u ferveje jsou i zajímavé skalní výběžky. Šestka je efektní, oddychový třípar s ranou uvolněné plachtící dolů. Sedmička je nejslavnější jamka areálu: pětipar Green Monster, Zelená příšera; 526 metrů ze žlutých, 555 metrů z bílých. Jamka se nádherně vine coby dvojitý dogleg vlevo a pak zase vpravo, jednou dolů a pak zase nahoru. Je důmyslným a krásným dílem. Klíčová je už druhá rána na menší prostor v druhém lomu doglegu, hraje se do kopce. Když uspějete, čeká vás další těžká rána, do osamoceného grýnu přes zákrut s roklí. Kdo tu prý zahraje birdie (i při rekreační hře), má fýčko zdarma. I par tu má cenu hodně vysokou. Já si myslel, že bych mohl dosáhnout bogey. Skončil jsem s double bogey.

Tříparová osmička nabízí při slunečním svitu skvělou hru stínů zdejších stromů okolo grýnu, na devítce je zase široký prostor s panoramatickým pohledem na hory. Kochat se lze i u domečku  s občerstvením mezi devítkou a desítkou. Zastavte se, užijte si pohostinnost paní Herty. Nespěchat – myslete na to, že tu nejste jen kvůli golfu, ale i kvůli přírodě.

Velkou atrakcí na druhé devítce je čtyřparová jedenáctka. Ta se se hraje z vysokých odpališť, převýšení mezi fervejí a bílými odpališti je 40 metrů, i ze žlutých si připadáte jako na rozhledně. Míček letí při dobré ráně velmi daleko, i rekreant tu může dosáhnout drivu o délce 250 metrů. Jaká radost!

Druhým vrcholem hřiště je čtveřice jamek 13, 14, 15 a 17. Třináctka a čtrnáctka jsou v nevelkém údolí, odlišují se komornějším prostředím. Patnáctka míří vzhůru k výhledům a je proslulá i svým nebezpečným zakončením před grýnem, kde je spousta bankrů, vlevo aut a za ním prudký svah. Lze tu nalézt desítky a desítky ztracených míčů… Máte tu i skalnatou jeskyňku se stolečkem a židlemi – můžete se zde posadit, hru přerušit a jen se kochat.

Finále je pak nikoli osmnáctka, ale už sedmnáctá jamka. První část pravého doglegu vychází z obklopení stromů, ale druhá část jamky se otevírá jako velkolepé představení horských velikánů. Pro potřeby fotografování jsem vylezl do svahu vlevo a připadal jsem si jako v hledišti obrovského amfiteátru s jevištěm/grýnem dole a kulisami hor za ním. Opět: přerušte hru, nechte bag dole, vylezte si na stráň jen se dívejte na hráče i svět pod vámi. Cosi nadpozemského se vás bude dotýkat.

Hřiště končí tříparem č. 18, už bez výhledů, a ještě jedním tříparem č. 19, hraným prudce dolů. Devatenáctka je přidaná, abyste se při odchodu dolů z hor ke klubovně nenudili. Nejlepším koncem by asi byla sedmnáctka, ale to z krajinných důvodů nebylo možné. Po odehraných devatenácti jamkách jste dole na parkovišti a už víte, že to byl unikátní zážitek. A že se sem člověk chce vracet. Být Vídeňákem, tak sem jedu vždy jednou za rok, dám si to hřiště jako třešničku na celoročním dortu.

Pro rekreačního hráče událost i odměna, ale je toto hřiště vhodné i pro hru ryze sportovní, pro vrcholové turnaje? Challenge Tour se zde hrála, European Tour zatím ne. Údržba hřiště, kvalita ploch a grýnů, to by požadavkům European Tour odpovídalo. Ale pro hráče a hlavně jejich kedíky, nesoucí dvacetikilové bagy, by to muselo být nesmírně těžké. Obstáli by jen někteří, bylo by to o golfu i fyzické připravenosti. Svoji roli by mohlo hrát i počasí, v horách někdy zcela nepředvídatelné. Asi by byly i problémy s dopravou, diváci by se obtížně šplhali po stráních.

Řekl bych, že Adamstal je především skvělým zážitkovým hřištěm pro rekreační golf, ten vrcholový sportovní stojí až za ním. V tom se Adamstal rovněž podobá české Ypsilonce, která hostila Challenge Tour, ale pro European Tour by už asi vhodná nebyla.

Adamstal je sice krajinným profilem náročný, ale herně není těžkým hřištěm. Ze žlutých odpališť jsou jamky délkově většinou zvládnutelné, je tu hodně prostoru a ani grýny nejsou nadmíru komplikované. Tabule rekordů v klubovně říká, že v rámci turnaje zde bylo nejmenší skóre 62 ran, tedy 8 pod par. Já tu zahrál 87 ran, tedy 17 nad par (včetně jednoho pětipatu). Průměrně hraju hřiště s parem 72 za 88 ran, nehrál jsem tu tedy hůře než obvykle. A to bylo chladno a mokro. I to dokládá, že hřiště je koncipováno relativně vstřícně.

Jako hudební mistři

Hledal jsem po hře nějakou charakteristiku, stručné a nápadité vystižení obou hřišť. Nakonec mne napadl příměr vycházející z velké hudební tradice Rakouska. Příměr, který pochopí nejen Rakušan, ale i ten, kdo trochu zná vážnou hudbu.

Tedy: malé hřiště Wallerbach je jako zábavná a lehká Malá noční hudba od Wolfganga Amadea Mozarta, zatímco velký Championship-Course je velkolepá Beethovenova symfonie anebo nějaká ještě rozmáchlejší symfonie od Gustava Mahlera. V každém případě jsou to díla (hřiště) skvělá, která posluchače (golfistu) pobaví i strhnou, potěší i uchvátí. Výtvory mimořádné i krásné.

Malý dovětek. Nemám moc rád označení „must-play“, tedy že nějaké hřiště musíte hrát, že bez jeho návštěvy jste ochuzeni, něco vám chybí. Spousta markentingových materiálů vám samozřejmě řekne, že právě Adamstal je „must-play“. Já bych ale spíše řekl, že zahrát si tento areál vám přinese vedle zážitku i rozšíření obzorů. Uvidíte jiné než malé české kopce a kopečky, uvidíte jeden velký sen neobyčejného člověka-sportovce, a jak tento sen došel svého naplnění. Ano, chce to myslet jinak, někdy i dost odvážně. Chce to mít své sny a věřit v jejich uskutečnění.

A klidně bych věřil, že se tu Tiger Woods jednou na první týčko postaví. I když spíš než jako turnajový hráč by mohl být v pozici amerického golfisty na výletě po Evropě. I jemu by se tady určitě líbilo.

Loňská premiéra Pyšeláků byla povedeným startem. Ostatně, aspoň jedním tréninkem prošlo na 250 lidí, třicet z nich už má handicap a golf je zcela chytil, dalších třicet sice handicap nemá, ale pravidelně golf hraje. „Proti loňsku už jsme nasbírali nějaké zkušenosti. Věděli jsme, kolik lidí přišlo a museli jsme řešit i další do té doby neznámé, třeba jak skloubit jejich tréninky a hru s běžným provozem hřiště. A samozřejmě, jak je udržet u golfu,“ konstatoval generální manažer resortu Jiří Novosad, který je i duchovním otcem myšlenky Pyšeláků.

Což v kostce a velice stručně řečeno znamená přitáhnout ke golfu místní obyvatele. Letos při druhém ročníku Pyšeláků už se okruh obcí poněkud rozšířil a vedle Pyšel si mohli přijít golf vyzkoušet i obyvatelé Zaječic, Nespek, Čerčan, Krhanic, Kamenice a dalších nedalekých obcí. A přišlo jich opět víc než dost. „Napočítali jsme jich přes osmdesát a z toho polovina byly děti. To nás těšilo úplně nejvíc,“ přiznal Jiří Novosad.

Chvilku po desáté ranní „to“ v sobotu vypuklo. Pod dohledem dvou profesionálních trenérů Báry Vejlupkové a Jakuba Važanského a dvou místních juniorů se příchozí seznamovali se základy golfu, druhy holí, jejich držením a způsobu odpalování. Poté, co se rozdělili na tři skupiny, okusili postupně, jaké to je odpalovat míčky na drivingu, chippovat, či putovat.

A nakonec se většina z příchozích vydala na první jamku, aby na vlastní oči viděli, jak golf vypadá na hřišti. Své golfové umění nově příchozím společně s oběma profíky ukázali i dva „absolventi“ loňské premiéry Pyšeláků. A nutno říct, že to oběma před „plnými tribunami“ šlo nadmíru dobře. „Je dobře, že všichni viděli, kam se za rok lze s hrou posunout,“ poznamenal Jiří Novosad.

První jarní trénink Pyšeláků ale nebyl zdaleka poslední možností „ochutnat“ golf. Každou sobotu od 10 hodin budou místní trenéři k dispozici dalším nově příchozím a samozřejmě i těm, kteří se rozhodli pokračovat. Všichni se mohou těšit nejen na seznamování s golfem, ale i řadu výhod. Třeba za každou účast na sobotním tréninku má každý pro následující týden zapůjčení holí a míčky na driving zdarma. Zájemci o golf si mohou také pořídit za velice výhodnou cenu vlastní vybavení – tři nové hole plus tři míčky za 1140 Kč.

„Letos opět budeme hrát pro Pyšeláky mistrovství Pyšel a napospas jsme nenechali ani loňské Pyšeláky. Pro ně máme připravené tréninky, i když už zpoplatněné. I letos máme pro ty, co už jsou schopni jít i na hřiště, zablokované hrací časy na hřišti v pondělí navečer. A je pozitivní vidět, jak svoji výkonnost posunují. Jak zpočátku v podvečerním čase stihli odehrát tak čtyři jamky, zatímco později už celou devítku,“ přidal další zkušenost Jiří Novosad.

Více informací o projektu najdete na: www.loretagolf.cz/trenink/pro-pyselaky.

Náš tým zajišťuje golfové zájezdy do Skotska, zejména St Andrew a okolí. Očekávat můžete vždy kompletní zajištění zájezdu – postaráme se o všechno od začátku do konce. Na vás už je jen užít si hru.

K dispozici Vám budeme po celou dobu zájezdu. Od vyzvednutí z letiště, odvozu na hotel, přes podporu na hřišti až po odvoz opět na letiště.

Balíček obsahuje:

Termín: 22.04 – 25.04.2019

• 3 noci na B&B 3* St. Andrews 
• 2 osoby sdílející pokoj se snídaní 
• 2x Green Fee – Garantovaný Old Course, Castle Course 
• Transport z/na letiště a golfá hřiště
• Vstup do Britského Golfového Muzea 
• Návštěva St. Andrews Golf Club (1843) 
• 24/7 Asistenční Servis 

Vše za 1290£/os.

www.parade.golf

info@parade.golf

+420 739 014 411 

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

Hrubá Borša (Nagyborsa) je malá, romantická obec s 386 obyvateli nedaleko Sence. Leží pouhých pár minut jízdy po dálnici z Bratislavy na Trnavu. První zmínky o ní naleznete v matrikách již z roku 1244 a leží v Podunajské nížině v nadmořské výšce pouhých 125 metrů nad mořskou hladinou. Dalo by se říci, že rovinatý terén s úrodnou půdou a štěrkovým podložím, dostatkem vodních zdrojů – je součástí Žitného ostrova – a mírnými klimatickými podmínkami je tím ideálním místem, kde golfový resort vybudovat. Dalo by se říci, že stačí málo: Vědět, jak na to.

Vše zde vznikalo pomalu, s rozvahou a jasným záměrem. Nejdříve se na kraji obce objevil rozlehlý zastřešený driving range, pak vznikly první tři jamky, pak šest, devět a dnes zde najdete nejen mistrovskou osmnáctku, ale také devítijamkové veřejné hřiště s parem 28.

HŘIŠTĚ S CHARAKTEREM

Dovedu si představit, jak obtížné je pro architekta pracovat s plochým, jen částečně zalesněným terénem. Přece jenom vymodelovat jamky do prostoru, který nemá výšková převýšení a jediné, s čím si může jeho designér pohrát, je perspektiva, délka jamek, umístění a tvar bunkerů nebo vodní plochy, je výzva jen pro ty nejlepší. Jaký typ hřiště zvolit a jak jednotlivé jamky nastavit tak, aby nebyly nudné? Pokud se něco na mistrovské osmnáctce Hrubá Borša Martinu Munkovi a Davidu Záleskému podařilo, pak je to hravost a takt, s jakým zdejších 18 jamek do rovinatého terénu zakomponovali.

Jamky nenudí, jsou snadno zapamatovatelné a s tím, jak se blížíte ke konci, umí hru vygradovat. Již umístění prvních odpališť první a desáté jamky je z pohledu hráče velmi ohleduplné. Od terasy místní klubovny si drží odstup a dávají vám u prvních odpalů pocit soukromí. Svým způsobem vás tak mohou zbavit počáteční nervozity a pohledů ostatních hráčů, kteří se na hru teprve chystají. Naopak umístění obou závěrečných greenů deváté a osmnácté jamky je v bezprostřední blízkosti nádherné terasy, ale to už by měli být hráči v nejlepší kondici a naopak předvést jedny ze svých nejlepších ran. Bez bázně poslat míčky k vlajce na green umístěný na břeh jezírka, který oba greeny odděluje.

Máte-li k dispozici plochou krajinu, nemůžete než tento charakter okolí přiznat. Oba architekti se nechali inspirovat „americkým“ linksem. Umně přidali písek, který zde naleznete v podobě klasických bunkerů, wastelandů nebo malých pláží v okolí jezírek, a současně mezi jamky zakomponovali výstavbu rodinných domků. Celou oblast tak proměnili v ukázku symbiózy sportu, odpočinku a bydlení. Mimochodem ta jezírka s plážemi, a je jich zde celkem sedm, oddělují fairwaye od zástavby a dávají jak hráčům, tak obyvatelům potřebné soukromí.

Co navíc navozuje pocit intimity, je dokonalé využití listnatého lesíku, do něhož se jamky vnořují a opět z něj nenápadně vystupují. Najdete zde jamky na volném prostranství, jamky plně obklopené lesem, jamky jen končící v zajetí vzrostlých stromů i jamky, kde jen budete mezi stromy odpalovat první rány a vstupovat do otevřeného prostoru obklopeného písky a vodou.

PŘÁTELSKÉ FAIRWAYE

To, co vás na hřišti mile překvapí, jsou zdejší fairwaye. Již na první jamce poznáte, co je to prostor – mám na mysli jejich šířku –, a mimořádná kvalita. Hrubá Borša je patrně jedním z mála hřišť v našem nejbližším okolí, kde si majitelé dovolili ten luxus a oseli fairwaye psinečkem, a nikoliv kostřavou nebo lipnicí. Budete-li tak mít pocit, že se vaše nohy ocitly na neposekaném greenu, nebudete daleko od pravdy. Psineček neboli bent grass najdete jen na těch lepších greenech, kde se vyžaduje nejvyšší kvalita trávy. Poznáte to i podle toho, že budete našlapovat po opravdu vysokém a měkkém „perském koberci“ bez jediné vady na kráse.

Dokonalost fairwayí však není dána jen druhem použité trávy, svou roli zde hraje také jejich šířka – v mnoha případech činí až 80 metrů! – a to nejdůležitější, jejich vlnitost. O finální podobu se postaral Angličan Chris Horn. Zapomeňte tak na rovné plochy a raději si představte zvlněné pobřeží Skotska, kde do stejné podoby terén vytvarovala příroda. Jako by snad jejich tvar byl na Žitný ostrov přenesen z krajiny v okolí St. Andrews. Přesto nemusíte mít strach, že by vám míček z fairwaye sklouzl do roughu. Naopak míčky na fairwayích krásně drží a při delších ranách je přímo požitek pozorovat jejich běh po drobných vlnkách a to, jak mizí a opět se na jejich hřbetech vynořují.

GREENY, VODA A PÍSEK

Hřiště ale nedělají jen fairwaye, harmonii s nimi musí tvořit i překážky. Greeny si snad raději nechme až na konec a začněme vodou a pískem. Umělá jezírka tvoří nedílnou součást hřiště v Hrubé Borše. Je jich sedm a zasahují do téměř poloviny všech jamek.

Poprvé se s vodou potkáte až na šesté jamce, protože na prvních pěti se naštěstí od hráčů drží v uctivé vzdálenosti a jamky připomínají spíše links. Na konci první třetiny zdejší osmnáctky už vám voda do hry ale poměrně hlasitě promluví. Odděluje fairwaye od zástavby a táhne se po pravé straně od odpaliště až téměř ke greenu. Fairway se navíc lehce stáčí doprava a ideální ranou je fade, což není nic jiného než drobnější varianta slicu, který zde raději nezkoušejte, nebo míček vykoupete. S vodou se pak potkáte i na sedmé, osmé, deváté a desáté jamce. Není však potřeba hrát ustrašeně – i na těchto jamkách platí pravidlo širokých fairwayí a není nic snazšího než na ně míček do správného prostoru umístit. Voda pak může být jen milým zpestřením nebo šancí se v parném létě osvěžit po cestě na green. Vodu potkáte i na druhé devítce. Na čtrnácté jamce si přes ni z odpaliště zahrajete, na šestnácté je pak „ostrovní“ green obklopený z poloviny vodou a z poloviny pískem. A voda graduje i na závěrečných jamkách v podobě jezírka se spektakulárním vodotryskem před terasou klubovny.

Samostatnou kapitolou je na Hrubé Borše také písek. Tvoří nedílnou součást podunajské krajiny a nepřiznat jej by bylo velkou chybou. V podobě bunkerů se s ním zde setkáte poměrně hojně. Jen na první devítce je písečných pastí 45, na druhé pak rovných 50. Písek má zářivě bílou barvu, správnou konzistenci a hrát z něj se nemusíte bát. Možná vás překvapí, jak snadno z něj míčky vyskakují.

Skotský charakter mohou navozovat také tři velké oblasti písku značené jako wastelands. Poprvé se s nimi setkáte na třetí jamce, kde chrání green. Na čtvrté brání v cestě na fairway a na sedmnácté je v nich přímo umístěno žluté a modré odpaliště. Wastelands obecně jsou na hřišti skvělým detailem, který jen umocňuje celkový charakter hřiště.

Proč jsme ale mezi překážky zařadili greeny? Jsou velké, některé dokonce obrovské, bez jediné skvrnky a zbytečných vln, přesto zasáhnout green neznamená dohrát míček do jamky jen na dva putty. Pokud byste si měli na hřišti dát na něco opravdu pozor, pak je to správné měření vzdáleností k vlajce. Nenechte se ukolébat greenem v regulaci a dobře si finální příhru promyslete. Zvláště na jedenácté jamce, kde vám k jamce může chybět klidně i šedesát metrů. Jestli je někde potřeba si pohrát s nastudováním pin pozic a měřením vzdáleností, pak je to Hrubá Borša. Dobrá příprava vám může ušetřit mnoho ran navíc.

POHODA, POKUD CHCETE

Hrubá Borša není snadné hřiště, není ale ani záludné nebo přehnaně těžké. Budete-li zde hrát s rozmyslem a chutí si den užít, těžko budete hledat lepší místo. Záměr vytvořit kvalitní areál s hřištěm pro každého a jako odkaz budoucím generacím se zkrátka povedl. Není to jen veřejná devítka, je to i mistrovská osmnáctka, která dá každému šanci poznat, jak krásný golf někdy může být. Jak se lze ze hry radovat, a přesto podat sportovní výkon. I když ze žlutých odpališť měří pouhých 5685 metrů, sami jsme zde za jedno odpoledne ušli více než 12 kilometrů. Pravou výzvou je pak hra z černých odpališť. Rozdíl mezi „našimi“ a profi týčky je téměř kilometr, konkrétně hřiště z černých měří 6653 metrů, a to je o několik opravdu dlouhých a přesných drivů víc. A hrát se zde dá téměř kdykoliv – hřiště je díky klimatickým podmínkám otevřeno celoročně. Výjimkou jsou snad jen vánoční svátky, kdy vás na hřiště nikdo nepustí. I hřiště chce mít alespoň pár dnů v roce svůj klid. (G)

INFORMACE O HŘIŠTI

Rok otevření: 2014
Architekt: Martin Munka, David Záleský, Chris Horn
Nadmořská výška: 125 m n. m.
Webové stránky:
www.golfborsa.sk
Tel.: +421 902 602 737
GPS lokace: N48.18021, E17.4989

Adresa: Rovná 32/6, Hrubá Borša, Slovensko

DATA HŘIŠTĚ

Počet jamek: 18

ŽENY červená PAR 72
4599 m | CR 68,8 | SR 125,0
ŽENY modrá PAR 72
5252 m | CR 72,8 | SR 131,0
MUŽI žlutá PAR 72
5685 m | CR 69,8 | SR 130,0
MUŽI bílá PAR 72
6206 m | CR 72,6 | SR 135,0
MUŽI černá PAR 72
6653 m | CR 75,1 | SR 137,0

CENY HRACÍCH FEE 18
Všední den / víkend: 45/55 eur
Sunset fee: 37 eur
Junior do deseti let: zdarma
Junior 11–16 let: 50% sleva

K nejznámějším patří zřejmě Penati, které se řadí mezi 100 nejkrásnějších evropských hřišť. Naše cesta však začala v hlavním městě, odkud jsme nejdříve vyrazili na prohlídku Golf Resortu Skalica poblíž penzionu Maxim. Golf Resort Skalica je linksové hřiště, kde vás vítr nesmí zaskočit. Jde o poměrně mladé hřiště (funguje od r. 2009), ale i za krátkou dobu svého působení se dostalo na velmi dobrou úroveň jak po stránce kvality hřiště, tak nabízených služeb. Příznivou zprávou je vybudované rozsáhlé zavlažování, které dokáže udržet kvalitu i během horkých letních dní. Navštívíte-li zdejší resort, nechte se zlákat do steak house restaurace v penzionu Maxim, která je vyhlášenou restaurací v širokém okolí. Za dlouhých letních večerů můžete pozorovat západ slunce na terase nebo využít nabídky hřiště a přidat se ke skupině jógínek a jogínů.

Když už budete v této oblasti, dopřejte si návštěvu některých z výrobců nejlepších skalických trdelníků. Uvidíte znatelný rozdíl v přípravě, a tím i chuti, proti trdelníkům, které nabízí pražské stánky. A kdo neholduje sladkému, může vyzkoušet místní červené víno. Doporučili bychom např. Skalický rubín. Malokarpatská oblast je největším producentem vín na Slovensku.

Devět kilometrů od Skalice v malé obci Holíč se nachází další výborná restarace „Collégium“, kde Vám jídlo připraví a na stůl donesou učni z místní hotelové školy. Restaurace má vynikající pověst, z vlastní zkušenosti ji můžeme jen potvrdit. Když už zavítáte až sem, navštivte i zámek, který vás okouzlí svou atmosférou a zachováním původních zdí, zábradlí, kleneb a podzemních chodeb. Zámek je v majetku města, jehož radní se zámek snaží postupně zvelebovat. Vzhledem k jeho rozsáhlým prostorům a nákladným opravám je však rekonstrukce během na dlouhou trať. 

Ze Skalice jsme zamířili na již zmíněný Penati Golf Resort, který nás nadchl proslavenými scenériemi a kouzelnými jamkami. Možnost zahrát si zde by si golfoví nadšenci neměli nechat ujít. Vzhledem k tomu, že hřiště má dvě osmnáctky, doporučujeme přespat v některých z vilek, či apartmánových domů GR Senica, a v případě příznivých klimatických podmínek posedět na terase restaurace a kochat se pohledem na poloostrovní green jamky číslo 18.

Při našem výletu nás zastihlo poněkud horší počasí, a tak jsme uvítali možnost strávit příjemný večer a noc v hotelu Malvázia, který se nachází cca 30 minut od Penati. Odměnou nám byla rodinná atmosféra (hotel nabízí 19 pokojů pro maximálně 44 hostů) a útulné wellness, kde najdete 3 sauny, vířivku a v relaxační zóně i Kneippův chodník.

Druhý den mířily naše kroky směrem k hlavnímu městu Slovenska. Cestou, cca 15 kilometrů od Bratislavy, jsme se zastavili na devítijamkovém hřišti Lozorno, které je hojně využívané práv golfisty z okolí Bratislavy. Jde o příjemné rovinaté tréninkové hřiště, které bychom mohli přirovnat k naší Staré Boleslavi. Po svižné hře se můžete zastavit na oběd v hotelu Pri Mlyne, kde si vychutnáte čarokrásné prostředí a během chvíle máte nutkání tu strávit romantický víkend. A pokud přemýšlíte, kam vyrazit na teambuildingovou akci s firmou, neváhejte, protože hotel Pri Mlyne je ideální volbou. 

V odpoledních hodinách si zajděte do starého města, které vás okouzlí svoji atmosférou, mnoha historickými památkami a velkou nabídkou restaurací vybízejících k posezení u vína. Pokud Vám zbyde ještě nějaký čas, nenechte si ujít návštěvu bratislavského hradu, otočné televizní věže na Kamzíku či sky walk „UFO“. Ten jsme za vás vyzkoušeli i my a kdo má rád adrenalin a vyhledává zážitky, měl by unikátní procházku ve výšce 85 m nad zemí zařadit do svého programu.

A protože cesta zpět do rodné vlasti bývá, zejména po D1, dlouhá, prodlužte si pobyt v této oblasti o hru na dalším 18jamkovém hřišti Hrubá Borša. Toto hřiště bylo otevřeno v r. 2013 a my jej řadíme k velmi hezkým a zajímavým hřištím, kde se nudit rozhodně nebudete. Ačkoliv je hřiště vystavěno na rovině, fairwaye i greeny jsou značně zvlněné, plné bunkrů a částěčně vedené kolem vodních ploch. Vaším štěstím jsou široké fairwaye a pro dámy vhodně umístěná odpaliště.

Hezkou hru a příjemné zážitky na Vašich cestách. 

Doporučené odkazy:

HŘIŠTĚ

Golf Resort Skalica

Penati Golf Resort

Golf Lozorno

Green Resort Hrubá Borša

UBYTOVÁNÍ

Penzión Maxim

Hotel Malvázia

Golf Residence Senica

Boutique hotel Pri mlyne

Hotel Lindner

ZÁŽITKY

Pečení skalického trdelníku

Holíčský zámek

Škodáčkův mlýn

Gazdovská dedinka Abeland

SKY walk UFO

OSTATNÍ

Región Záhorie

Slovakia Travel

Bratislava