NIKDY NEPODCEŇUJTE, jakou moc má strach, že se ztrapníte. Anglickému inženýrovi Martinu Wyethovi jehokolegové slíbili, že ho po dokončení společného projektu vezmou na hřiště ve Wentworthu u Londýna. Mělo to však háček: Wyeth nikdy golf nehrál. A tak se vydal na driving. Po spoustě sliců a topinek konečně zahrál onu první povedenou ránu, kterou si golf každého začátečníka podmaní. „Ale inženýra ve mně žralo, že netuším, proč se tahle rána povedla a ta předtím byla příšerná,“ vzpomíná Wyeth. „V takových chvílích my inženýři postupujeme tak, že postupně měníme jednotlivé prvky a pokaždé sledujeme, jestli je výsledek lepší, nebo horší.“

JEDNOU Z VĚCÍ, které vám nikdo dopředu neřekne, je, že se jako profesionál budete muset stát i mistrem v balení na cesty. Někdy nás čeká výlet, který se může protáhnout na dva týdny nebo taky dva měsíce. Balení zkrátka patří k naší profesi stejně jako technika hry nebo výběr hole. A není to jen zabalení golfových věciček, ale všeho, co budeme po celou dobu potřebovat. Takže i tohle „umění“ musíme dovést až k naprosté dokonalosti. Jenže to není typické cestovní zavazadlo jako na dovolenou, a už vůbec to není žádná příruční kabelka: Tenhle kufírek veze to nám nejdražší – naše hole. Hlavně to vše ochránit a poskládat, aby hole byly v bezpečí a vešlo se nám tam ještě něco navíc. Jo, a umění je taky udržet sebe na uzdě a věci ve váhovém limitu 🙂 .

Pojďme se podívat, jak to dělám já. Hole do cestovního bagu balím tak, že shafty a hlavy vycpu ručníky. Chráním tím hlavně driver, který je obvykle tou nejdelší – a kolikrát i nejcennější a nejkrehčí – holí v bagu. Asi to poslední, co bychom totiž chtěli po příletu řešit, je reklamovat na letišti zlomený shaft nebo poškozenou hlavu. Některé hráčky třeba sundají hlavu ze shaftu, tu pak zabalí do ručníku a dají do kufru s oblečením, ale to já nedělám.

U travel bagu jsem se časem naučila balit vše naležato, je to pro mě pohodlnější. Takže ho položím na zem, dám do něj bag s holemi a pak vyplním všechny mezery botami, cvičebními pomůckami a dalším vybavením. Obvykle postupuji zespoda nahoru a pokaždé zip o trochu víc zatáhnu.

Vždy se snažím naplnit obě zavazadla až do váhového limitu. Je totiž lepší vrátit se domů s pár nepoužitými rukavicemi nebo míčky než jich mít málo. Udělejte to stejně, a přesto vám vždy zbude místo i na pár suvenýrů, které si možná na novém hřišti koupíte.

Když jsem před čtyřmi lety letěla do Ameriky, ani jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. Jako by mě po devíti letech na Ladies European Tour někdo hodil rovnýma nohama do vody a já se znova učila plavat. Moc jsem se ale na nové prostředí těšila a nakonec si i velmi rychle zvykla. S tím ale přišla také velká zodpovědnost. Přece jenom LPGA je nejlepší a nejtěžší tour na světě.

TAK NÁM SKONČILA sezona. Nebudu ale patrně jediný, koho někdy napadlo – protože mu to letos moc nešlo nebo se trochu přehrál: Co kdyby ta příští už nezačala? Dal bych si od golfu na čas pokoj. Zkrátka ty zazimované hole na jaře ze sklepa nevytáhl. Nechal je odpočívat a handicap třeba rok spát. Tak nějak nevěřím, že by se nás nenašlo víc. Těch, kterým se tahle myšlenka v hlavě narodila a díky ní se jim alespoň na chvíli ulevilo. Uvědomili si, že aby o golf definitivně nepřišli, musí si od něj umět i odpočinout.

Kamarád se mě nedávno zeptal: „Hele, nejsme už dost staří na to, abychom hlavně věděli, co nechceme?“ Zajímavá otázka. Zvláště v kontrastu toho věčně omílaného: Hlavně musíš vědět, co chceš! Mít plán! Ten kamarád golf nehraje, nikdy ho ani nevyzkoušel a spojit tu otázku s golfem by ho prav- děpodobně nikdy nenapadlo. Možná se ale náhodou trefil a odpověď nechal hledat mne. Není právě golf o tom, vědět, co nechceme? Nejdeme na něj tak nějak z opačného konce?

Blíží se konec roku a čekají nás – i ty, kdo to veřejně nepřiznají – ta pitomá předsevzetí. Každému hlavou proběhne pár nápadů, co by se dalo v příštím roce změnit nebo udělat lépe. Budeme bilancovat a přehrabovat se v paměti vším tím nepovedeným a nedosaženým. To je velká chyba, a pokud se s tím už jednou provždy nedokážeme vypořádat, budeme se tím brodit za rok znovu.

Všichni mi tvrdí, že bych na hřišti neměl myslet negativně: Mysli pozitivně! Tak jasně, dobrá rada, ale jak na to?

MARDY FISH MÁ sice za sebou úspěšnou kariéru v tenise, ale když se díváte na jeho plynulý, silový švih, přísahali byste, že je to spíš bývalý profi golfista. Jack Nicklaus o něm dokonce prohlásil, že je to „nejlepší amatérský golfista, jakého jsem kdy viděl“. A to ještě Nicklaus netuší, že Fish nikdy v golfu neměl trenéra.

Fish si stále pamatuje, v jak neformáním prostředí si coby batole v minnesotském městě Edina vytvořil svůj levoruký švih – na stejném místě totiž piloval i svůj pravoruký bekhend, který ho později živil.

„Máma u nás ve sklepě přidělala ke stropu provázek s tenisovým míčkem,“ líčí Fish, jehož domovským klubem je dnes Bel-Air Country Club v Los Angeles a pyšní se handicapem 2,8. „A já už jen popadl do ruky baseballovou pálku, tenisovou raketu nebo cokoli jiného a do toho míčku mlátil – a ruce jsem při tom měl na levé straně těla.“

Až do juniorského věku se Fish věnoval závodně i golfu, než zvítězil tenis, což dodnes považuje za správnou volbu. Jisté je, že jeho tenisová kariéra se vyznačuje pozoruhodnou výkonnostní křivkou, kterou mapuje dokumentární film Netflixu z loňského roku s názvem „Neslýchané: Bod zlomu“. Dokument se zaměřuje na jeho vzestup v pozdní fázi kariéry, k němuž mu dopomohla přísná dieta – při výšce 188 centimetrů shodil skoro 14 kilo. Ve svých 29 letech dosáhl životního maxima, když se dostal na 7. místo světového žebříčku.

Jenže nejlepší období kariéry mu zhatila srdeční arytmie a těžká úzkostná porucha. Záchvaty paniky byly natolik ochromující, že kvůli nim dokonce nemohl nastoupit k možná největšímu zápasu své kariéry – utkání čtvrtého kola US Open 2012 proti Rogeru Federerovi. V dalších třech letech toho Fish už moc neodehrál a po US Open 2015 pověsil raketu na hřebík. Už předtím se ale rozhodl o svých problémech s psychikou otevře ě mluvit, aby pomohl dalším.

„Bylo to se mnou zlé, ale dostal jsem se z toho a začal se zas cítit dobře,“ vysvětluje Fish. „Tohle není problém, který odezní jednou provždy, ale skoro každý den je mi fajn. V době pandemie se o psychických trablech začalo víc mluvit, a tak jsem rád, že s lidmi, kteří jsou zavření doma, něčeho se bojí nebo podobně, můžu sdílet svůj příběh o tom, jak jsem se z toho dokázal vymanit.“

Fish říká, že v době, kdy objížděl turnaje, pro něj golf představoval vítaný únik z prostředí vypjatého soutěžení. Teď po konci kariéry je to naopak – užívá si soutěžní atmosféru na golfových turnajích celebrit. Kromě toho si jde jednou za měsíc doma v L. A. jen tak zahrát i se svou ženou Stacey a jejich dvěma dětmi. Golf mu v životě plní úlohu jakéhosi „pozitivního stresu“ a po desetiletích, kdy do krajnosti namáhal tělo kvůli tenisu, už ho neláká dřít na drivingu.

„Upřímně řečeno, čím míň hraju, tím míň mě něco takového láká,“ vysvětluje Fish, který je kapitánem amerického davis- cupového týmu. „To, že chodím hrát dost málo, mi podle mě vlastně pomáhá.“

I tak je ale jeho jméno mezi celebritami na golfu pojem. Na turnaji Hilton Grand Vacations Tournament of Champions, který pořádá LPGA, už třikrát vyhrál kategorii celebrit a roku 2020 se stal šampionem i na American Century Championship, což je v golfu celebrit obdoba finále Ligy mistrů. Turnaj se konal na hřišti Edgewood Tahoe a Fish při něm výsledkem 63 ran překonal rekord hřiště, který držel Lee Trevino.

„Je hrozně příjemné odjíždět z místa konání s tím, že jste zůstali neporažení. V tenise jsem to párkrát zažil,“ svěřuje se Fish, který na ATP Tour vyhrál šest turnajů. „Za tímhle pocitem se honíte. V tenise pak člověk takovému městu říkal ‚titulové město‘.“

Teď, ve 40 letech, už Fishovi stačí se za tímto pocitem honit na golfových hřištích s jinými celebritami, ale stejně jako spousta dalších golfistů sní o tom, že jednou bude hrát na PGA Tour Cham- pions. „Musel bych celé roky trénovat, ale vím jak na to.“

Nedává si zrovna malé cíle, ale u tak talentovaného hráče jeden nikdy neví. Co si myslí Jack Nicklaus, už víme.

Během naší minulé partičky středečního golfu – mimochodem hrajeme nekompromisně jamkovku bez vyrovnání – mi kamarád řekl, že hrát s někým, komu je jeho hra ukradená, ho nebaví. Nevadí mu, když někdo nehraje dobře, s golfem začíná nebo prostě nemá svůj den, ale hrát s někým, kdo jde na hřiště a ani neví proč, je ten nejotřesnější zážitek. Vlastně pak nechápe, proč to ten člověk vůbec dělá. Souhlasím s ním. Je to jako jít s někým, kdo je jak tělo bez duše. Nebo s někým, kdo tuhle hru nepochopil – bloumat může jít koneckonců do lesa. Má pravdu, je to docela děs, někoho takového do skupiny (a za trest) nafasovat.

Dokážu pochopit,že se někdo rozčiluje a láme hole, že se někdo trápí, jelikož třeba zrovna mění švihhrozná blbost, jen tak mimochodem, nebo že mu to nejde, protože prostě netrénuje. Rozumím tomu, když se někdo rozbrečí, nebo se dokonce po svém výsledku zhroutí.
Všichni tihle hráči mají jedno společné: Chtějí hrát a chtějí vyhrát. Vědí, proč to dělají. Pochopili, že golf je stejně krutý jako život sám, a nechtějí to za žádnou cenu zabalit.

O golfu se mluví jako o sportu gentlemanů. Je i není to pravda. Otázkou je, co si kdo pod slovem „gentle“ představí. O něžnosti, jemnosti nebo měkkosti nemůže být ani řeč. Možná bychom se mohli bavit o laskavosti, třeba vůči ženám, nebo trpělivosti, například vůči hře či urozenosti, už s ohledem na tradice. Jít ale do jamkovky s ohleduplností? To může znamenat prohru dřív, než si vůbec na první týčko postavíte míček. Někdo o golfu říká, že je jako šachy v přírodě. Tak ho vidí architekti. Já bych řekl, že je to občas spíš poker. Tak ho vidí obvykle hráči. Alespoň psychologicky. Když chcete vyhrát, nesmíte přiznat, jak slabé karty v ruce držíte. Za eso v rukávu si s vámi příště nikdo ke stolu nesedne a přihodit musíte, i když máte v kapse poslední dvacku. To, že jste o spoustu vkladů před chvílí přišli, nesmí vaši hru ovlivnit. Konec přece není až do chvíle, kdy je opravdu konec, nebo chcete-li: Dokud není poslední karta na stole – míček v jamce –, je pořád o co hrát.