Publikace ČESKÝ GOLF / HISTORIE OD ROKU 1990 DO SOUČASNOSTI vychází pod hlavičkou edice Universum v nakladatelství Euromedia Group. Generálním partnerem knihy je Česká golfová federace. Kniha mapuje dění na domácí golfové scéně od roku 1990 do dnešních dnů v celkem čtyřech hlavních částech a 23 kapitolách. Cena knihy je 1 290 korun, v internetových knihkupectvích booktook.cz a luxor.cz je k dostání za 1 032 korun. Knihu už je možné objednávat.

V úvodní části knihy je stručně zachycena historie golfu jako hry a také minulost českého a československého golfu mezi roky 1905-1989. Druhá část je věnována českému golfu v období nových počátků mezi roky 1990-2000. Třetí část popisuje dění v klíčových letech velkého rozvoje 2001-2012, čtvrtá část pak mapuje události od roku 2013 do současnosti. V závěru jsou četné statistiky a přehledy týkající se jak hráčů, tak českých hřišť.

Jednotlivé kapitoly popisují prakticky veškeré aspekty existence golfu v Česku po roce 1990. Je tu zobrazen vznik a charakter více než stovky golfových areálů, které byly u nás mezi roky 1990-2021 postaveny. Dále je tu zachycen zrod a práce České golfové federace, život golfových klubů, sportovní turnaje včetně turnajů profesionálů. Popsány jsou ekonomické otázky, také kolik golf stál a stojí, zda je drahý či nikoli. Nechybí ani golf v médiích, ekologické otázky či sociologická témata. Text není jen popisem událostí, ale také jejich výkladem, analýzou. Odpovídá například na klíčovou otázku: Proč se golf v České republice prosadil ze zemí bývalého východního bloku nejvíce?

Kniha přináší i portréty nejvýznamnějších osob v golfové komunitě (např. první prezident ČGF Hanuš Goldscheider a další osobnosti), představuje nejlepší domácí hráče či české golfové architekty. Obrazově je tu zachycena i početná galerie známých rekreačních hráčů (hokejisté, fotbalisté, umělci atd.), nechybí ani kapitola popisující mnohdy nejednoznačné setkávání sféry golfu, politiky a byznysu.

Autor Předmluvy Prokop Sedlák, člen Síně slávy a někdejší viceprezident České golfové federace, o knize soudí: „Vzniklo dílo obdivuhodné rozsahem i zpracováním. Každý český golfista, který v této době, tedy během tří desítek let, golf hrál či ho začal hrát, oblast sledoval, zde najde skutečnosti a děje, ve kterých zanechal své stopy.“ A jeho kolega, rovněž člen Síně slávy českého golfu, Karel Vopička, dodává: „Je to pečlivě, a hlavně pravdivě zmapovaná minulost českého golfu, zachovaná pro budoucnost. A příjemně se to čte.“

Andrej Halada popisuje zrod publikace slovy: „Myšlenka na napsání mě napadla asi před deseti lety. Sbíral jsem materiál a hodně promýšlel, jak téma uchopit a co všechno by tam mělo být. Psát jsem začal na konci roku 2020, následoval výběr fotografií plus grafická příprava knihy. Publikace šla do tisku na konci března 2022.“

O náročnosti práce autor říká: „Vzhledem k rozsáhlosti materiálu to bylo jako stavba golfového hřiště, a rovnou velkého osmnáctijamkového. Jen jsem tohle dílo nestavěl buldozerem, ale slovy. Sám se divím, jak jsem něco takového vůbec mohl vytvořit. Kde se ve mně vzala ta energie? Ale ohromně mně to bavilo. Věděl jsem, co chci říct a díky třicetileté publicistické praxi jsem také věděl, jak to říct.“

Halada koncipoval text jako objektivní zprávu o českém golfu, autorský pohled je však nepřehlédnutelný. To jen přispívá k živosti i přitažlivosti textu. Výrazným prvkem jsou fotografie, kterých je tu na 800. Také každé české hřiště vedené ve statistkách České golfové federace zde má svoji pasáž a fotografii, u větších areálů i několik snímků, navíc velkých formátů. Už jen prohlížení a listování knihou poskytuje čtenáři mimořádný obraz o celé sféře.

Publikace rovněž představuje golf všem, kteří ho zatím nehrají. Je tak vedle své informační roviny i atraktivním propagačním nástrojem. Ukazuje český golf v celé jeho šíři a rozmanitosti. V obecné rovině to Halada vystihuje v Úvodu: „Golf je hrou krásnou i s charakterem. Hraje se v přírodě, která je upravena do úhledné parkové podoby, esteticky ho dotváří ladnost švihu a klid chůze. Na golfisty je při hře hezký pohled. A svojí povahou je postaven na principu fair play, na zdrženlivosti a gentlemanství.“

Český golf tak získává publikaci, která by mu měla dělat čest i dobré jméno. Jak uvnitř golfové komunity, tak i mimo ni, mezi všemi, kteří mají vztah ke sportu a sportování. A těch v České republice rozhodně není málo.

Typickým příkladem je vůbec první hřiště v pražském Motole, které si Golf Club Praha zřídil po svém založení v roce 1926. Plochy si klub pronajal od zemského vojenského velitelství v Praze a hřiště se nacházelo ve svahu, kde dnes leží sídliště Homolka. Ve smlouvě například stálo, že „Golf Club smí uvedené pozemky užívati pouze v době, kdy voj. oddíly na cvičišti necvičí, t.j. v hodinách odpoledních; po celý den jen v neděli a ve svátek, jakož i v oněch dnech, kdy vojsko propůjčenou část cvičiště ku svým účelům neupotřebí.“ Na motolském hřišti-cvičišti se hrálo až do roku 1938, kdy se Golf Club Praha přemístil na nově budované hřiště v Klánovicích.

Vojenský areál posloužil pro odpalování prvních golfových míčků i v Brně. V květnu 1932 si skupina sportovců vybrala pro své golfové pokusy prostor vojenského cvičiště na Králově Poli, kde se dnes nachází sídliště Lesná. S vojenskou správou byla dojednána dohoda o pronájmu a hrálo se pouze mimo vojenský provoz, tedy v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne. Golfová činnost tu utichá s koncem 30. let.

Třetím předválečným golfovým prostorem spojeným s vojáky bylo malé šestijamkové hřiště u obory Hvězda v Praze 6, na Vypichu. Golfový klub Třemšín, který vznikl v půlce 30. let u podbrdské obce Leletice, přenesl ke Hvězdě částečně své aktivity v roce 1940. Šlo o plochu určenou pro výcvik protektorátního tzv. vládního vojska (složeného z českých vojáků), klub získal povolení upravit zde cvičební louku.

Naopak během druhé světové války byly desítky především skotských golfových hřišť zabrány pro vojenské účely a sloužily k výcviku. Rovný povrch pobřežních linksů byl ideálním pro výcvik pěšího boje, hluboké bunkery snadno imitovaly zákopy. Skotská hřiště-cvičiště byla i relativně vzdálená případným německým leteckým útokům.

Nejznámějším příkladem je určitě legendární hřiště Turnberry, dějiště mnoha turnajů včetně The Open. Leží na západním pobřeží Skotska a už za 1. světové války zde bylo zřízeno letiště. Po válce byl golf obnoven, ale po roce 1939 zde Royal Air Force vybudovala letiště se dvěmi betonovými drahami. Jejich pozůstatky jsou v bezprostřední blízkosti jamek dodnes patrné. Cvičili se zde piloti bombardérů B-24 Liberator.

Také karlovarské hřiště Olšová Vrata sloužilo v jarních týdnech roku 1945 jako příležitostné skladiště vojenské techniky, pak si tu československá armáda zřídila cvičiště a dokonce vybudovala síť zákopů. V roce 1947 však na hřišti již vojáci nejsou.

Legendární je spojení nynějšího hřiště v Motole s bývalou vojenskou katedrou Univerzity Karlovy (před rokem 1989). Vojenské baráky pod hřištěm (pod jamkou č. 3 a lesíkem u jamky č. 4) byly ještě z dob Rakouska-Uherska a vojenský výcvik tu za socialismu v rámci vysokoškolského studia vždy jeden den v týdnu (po čtyři semestry) absolvovali budoucí právníci, filozofové, jazykovědci, učitelé či žurnalisté.

Nejznámějším českým „vojenským“ hřištěm vzniklým po roce 1989 jsou Benátky nad Jizerou. Zdejší areál (otevřen 2004) vyrostl v bývalém vojenském prostoru Milovice-Mladá, kde se po roce 1968 usídlili sovětští vojáci. Hřiště najdeme v oblasti někdejší střelnice Traviny, kde se cvičili motostřelci a střílelo se z pěchotních zbraní. Jeden ze sovětských vojenských objektů byl přitom zrenovován a využit jako golfová klubovna. Jedná o esteticky vydařenou stavbu.

Hřiště přitom ctí charakter krajiny, resp. vojenského cvičiště. Nebyly tu provedeny žádné masivní terénní úpravy, vysázeno bylo jen minimum stromů. Areál poskytuje výhledy do dálky a svým rovným profilem a otevřenou plochou napodobuje klasická větrná skotská přímořská hřiště.

Podobně byl využit i prostor na severovýchodním okraji Berouna, ve svahu nazývaném Na Veselém. Berounská posádka si zdejší kopcovitý prostor pronajala již v roce 1948 a zřídila zde cvičiště. Po roce 2000 tu začalo budování Beroun Golf Resortu, přičemž plechové haly a přístřešky po vojácích zprvu sloužily pro uskladnění techniky určené k údržbě hřiště. Haly však byly posléze strženy a nahradil je moderní bytový dům. Mohutná budova klubovny a soubory luxusních vil uprostřed hřiště již v ničem nepřipomínají, že se zde kdysi pohybovali a cvičili vojáci.

Danny Willett, nastrojený v retro oblečení a se stylovým bagem přes rameno, rozdával úsměvy na všechny strany, výborná nálada vyzařovala i z tváří jeho tří soupeřů: Miguela Ángela Jiméneze, Lee Westwooda i Paola Quiriciho, mistra světa ve hře ořechcovými holemi z roku 2013, pro jejichž materiál se dokonce i v češtině vžil název „hikory“, případně „hikora“. Pročpak se tak letošní šampión z Augusty či doutníkový král tak způsobně oblékli a vybavili holemi z hikery? Zmíněné kvarteto dostalo tu výsadu, že mohlo na dvou jamkách (desítce a osmnáctce) uctít dějiny evropského golfu a samotného turnaje OMEGA EUROPEAN MASTERS, který slaví sedmdesátý ročník a je nejstarší akcí na starém kontinentu hranou stále ve stejném středisku.

Na krásném alpském hřišti Golf Club Crans sur Sierre, kde najdete i snad nejmalebnější jamku vůbec. HICKORY CHALLENGE od čtveřice zúčastněných vyžadovala dobové „kostýmy“ a hole, vše mělo odpovídat roku 1939, kdy předváleční golfisté poprvé vyrazili do populární lyžarské oblasti potápět míčky na greenech lemovaných vrcholy a štíty majestátního pohoří. Vítězem dvoujamkové exhibice se po napínavém průběhu stal Angličan Westwood. V českém prostředí důvěrně známá osobnost se zase jednou ukázala jako výborný bavič, poté co na desítce zahrál Weestwood dlouhý a náročný putt, radostí zatančil. Decentně, jak se na pravého ostrovního gentlemana sluší a patří. V tu chvíli s ním držel krok jeho krajan Willett i stále populární Jiménez.

Poté se ovšem Španěl „odstřelil“ na osmnáctce a v čistě britském duelu se o kraví zvonec, trofej za výhru v HICKORY CHALLENGE, utkali Willett s Westwoodem. Rozehrávka byla netradiční, z drop zóny se měli oba pánové co nejblíže trefit předem určenému bodu a tohoto úkolu se lépe zhostil, byť až na druhý pokus (první rány ani jednomu W nevyšly), starší ze soupeřů. „Moc jsem se bavil. Byl to naprosto odlišný pocit od toho, jaký běžně při hře prožíváme. HICKORY CHALLENGE byla skvělý způsob, jak zakončit krásný golfový den,“ hodnotil Westwood nostalgický návrat ke golfovým kořenům. O výsledek zase tolik nešlo, exhibice se hrála především pro pobavení a také jako poklona dlouhověkosti akce, která dnes pozná svého sedmdesátého vítěze.