Nebudu těm, kteří do sportovního dění příliš nevidí, vysvětlovat detaily tohoto politicky zcela nekorektního popisu. Kdo ví, ten rozumí.

Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem bylo reakcí na to, že „svět je dneska takový, jaký je“. Trump vyvolal v některých amerických voličích iluzi, že lze věci vrátit do jakéhosi normálu, do tzv. starých dobrých kolejí. Ve skutečnosti je to ale jen z extrému do extrému. Z progresivistického bláznění do pseudokonzervativního třeštění.

Donald Trump je dnes nejviditelnějším golfistou celé planety. S finským prezidentem Alexanderem Stubbem jednal úplně jinak než s ukrajinským prezidentem Zelenským, a to možná i proto, že Stubb je golfista, a tak si spolu mohli jít zahrát pár jamek. A média hned sdělovala: „Finský prezident má recept na Trumpa. Golfovou diplomacii!“

Objevují se ovšem i jiné zprávy a titulky. Například: „Trump rozpoutal bouři a jel na golf.“ V jejich podtextu je, že Trumpa více než osud světa, miliard lidí na této planetě, zajímá jeho zábava.

Donald Trump coby náruživý hráč golfu dnes stojí v první řadě všech osobností, podle kterých si lidé dělají o golfu obrázek. Pro golf, jeho postavení a obraz ve světě je ovšem jeho chování špatnou reklamou. Lidé si golf často spojovali a stále spojují s čímsi mocným, bohatým, povýšeným, nepřístupným, arogantním a přesně tento obraz Trump také naplňuje. Je to ovšem obraz hodně pokřivený, protože takto na golfu v reálu vystupuje jen málo lidi.

Vedle nich totiž existuje většinový golfový svět, v němž se lidé chovají celkem standardně; férově, slušně, zdrženlivě. To ale už člověk golf nehrající příliš nevidí, nemá šanci se to dovědět. Zájemci z celého světa, včetně České republiky, kteří by chtěli golf zkusit, tak budou při pohledu na Trumpa logicky znejistěni a odrazeni. Řeknou si: „Když tuhle hru hrají lidé jako on, pak rozhodně není o co stát a já tam nemám co pohledávat.“

O tom, jak se Trump na golfu chová, vznikla už celá kniha. Jmenuje se Commander in Cheat: How Golf Explains Trump (Vrchní šiditel: Jak golf odhaluje Trumpa). Napsal ji uznávaný americký sportovní novinář Rick Reilly a vyšla již v roce 2019. Kniha zábavně i nesmlouvavě popisuje Trumpovy podvodnické triky při hře, jeho neurvalé chování, překrucování skutečnosti, nátlakové metody a nezměrnou touhu po výhře za každou cenu. Reilly své zkušenosti nasbíral osobně i na základě rozhovorů se 100 lidmi z golfového světa, kteří Trumpa poznali, hráli s ním, byli v jeho blízkosti. Lapidárně píše: „Golf je jako cyklistické šortky. Prozradí o nás chlapech hodně“.

R&A, USGA, EGA i všechny marketingové a reklamní agentury mohou vymýšlet nejrůznější strategie, jak golf přiblížit lidem normálním, běžným. Všechny národní golfové organizace mohou do svých propagačních kampaní cpát desítky, stovky miliónů – a pak přijde jeden člověk, jehož obličej vypadá jak chemikáliemi špatně ošetřená mandarinka, a všechno je marné. Horší by už snad jen bylo, kdyby byl golfovým nadšencem Vladimír Putin.

Je pravdou, že se nemají vynášet soudy, když hra teprve začala a nemá za sebou ani první dějství. Zda Donald Trump Americe a jiným zemím prospěje či nikoli, zda se v jeho režii odehraje světová fraška nebo tragédie, to se teprve dozvíme. Ale že golfovému světu zrovna dvakrát nepomáhá, to už vidíme.

Národní sportovní agentura financuje zhruba 130 sportovních svazů, z nichž má určitě většina zájem o to, aby ve skupině třicítky „vyvolených“ figurovala. Je samozřejmé, že sporty jako fotbal, hokej nebo tenis se nemusí o své postavení v top 30 bát. Ale co golf?

Členství ve třicítce si golf vysloužil především díky početnosti členské základny. Více než 50 000 registrovaných členů dělá z České golfové federace šestý nejpočetnější sportovní svaz v republice, a to je postavení výtečné i výjimečné. Prvním úkolem tedy je: udržet tento stav, snažit se přivádět ke golfu nové zájemce. Nebude to snadný úkol, protože golf nejen v České republice, ale i v celé kontinentální Evropě dnes neláká tak, jako tomu bylo v letech 1990–2010. Je proto potřeba stále intenzivně cílit jak na mládež, tak například na hráče ve věku nad 50, ale i nad 60 let, kteří mají na golf čas a pro něž vzhledem k četným seniorským slevám rozhodně nemusí být drahým sportem.

Bez početné, silné základny také nemůžeme uspět na vrcholovém mezinárodním poli. Výjimečná kvalita se vždy rodí z široké kvantity a hokejové či tenisové úspěchy našich reprezentantů to dokazují přesvědčivě. České golfistky si vedou v posledních letech velmi dobře, za tři poslední sezony se jim podařilo čtyřikrát vyhrát na Ladies European Tour, kde také stabilně hraje celkem pět hráček. Ale mužský golf se stále nemůže pochlubit významnějšími výsledky. Úspěch v této oblasti je navíc během na dlouhou trať, dostavuje se po pěti deseti letech intenzivní práce všech: hráčů, trenérů, sponzorů, podpůrných týmů atd.

Třetí významný faktor, tedy popularita sportu (zmíněných 20 % váhy), je oblastí, se kterou lze pracovat flexibilně a kde lze dosáhnout dobrých výsledků relativně rychle. Obecná oblíbenost, mediální rozšířenost, schopnost oslovit širší publikum fanoušků, pozitivní image – to jsou důležité věci. A ať už se nám to líbí, či ne, v dnešní době, charakterizované intenzivní a každodenní komunikací mezi lidmi prostřednictvím sociálních sítí, rozhodují také počty lajků, followerů, početnost skupin sledujících.

V tomto směru má každý český golfista, každý vyznavač hry, možnost ovlivnit situaci ve prospěch naší golfové scény a jejího postavení mezi ostatními sporty. Pokud bude běžný rekreační hráč sledovat komunikační golfové kanály, pokud bude o golfu číst, bude navíc aktivně reagovat na zprávy, komentáře, výsledky atd. na sociálních sítích, pak bude růst zmíněná popularita golfu a bude sílit jeho postavení. Je to tedy i konkrétní výzva těm, kdo zatím „jen“ golf hrají a nesledují ho mediálně: připojte se, napojte se, reagujte, komunikujte, dávejte o sobě vědět, informujte a buďte vidět. I tato jednoduchá, drobná každodenní aktivita golfu pomáhá a prospívá mu, činí naši scénu živější a silnější.

V letním Golf Digest C&S jsme psali o kampani „Golf je dobrej“, a tak si toto jednoduché, ale každému srozumitelné heslo může každý český hráč vzít za vlastní a šířit ho dál. Golf je dobrej – my to už víme, ale říkejme to také všude i všem okolo.

Exkluzivní golfový resort a pětihvězdičkový Imlauer Hotel Schloss Pichlarn se nachází v jedné z nejkrásnějších horských a kulturních oblastí Rakouska, na jižním svahu údolí Ennstal mezi Schladmingem a Admontem ve Štýrsku. Dominuje mu mohutný horský masív Grimming, který sahá až do výšky 2351 metrů.

Krásná klidná alpská krajina je jako stvořená k tomu, aby člověk získal odstup od hektiky všedních dnů, aby si odpočinul a odreagoval. Ať v historickém ambiente zámku samotného nebo na golfovém hřišti, tenisových kurtech či ve wellness areálu – decentní dokonalost lze vnímat na každém kroku. 

GOLF & COUNTRY CLUB SCHLOSS PICHLARN – SKUTEČNÝ ZÁŽITEK

Golfové hřiště na zámku Pichlarn, které letos slaví 50 let, se může chlubit skvělou plejádou významných národních i mezinárodních turnajů. Mezi ně patří i ten z roku 1985, kdy tehdejší šampion Masters Bernhard Langer zahrál 66 ran a vytvořil rekord hřiště.  

Golfové hřiště – nejprve s devíti jamkami – bylo v zámeckém parku vybudováno již v roce 1972. Na osmnáct jamek bylo rozšířeno v roce 1985. Hřiště je přírozeně strukturované, mírně kopcovité se starým porostem, který v létě zajišťuje příjemné zastínění. Anglickému golfovému architektovi Donaldu Harradinovi se podařilo perfektně skloubit přírodní architekturu s požadavky kvalitního golfového hřiště. Příroda sehrála skvělou roli stavitele a pomohla před mocnou kulisou horského masívu Grimmingu vytvořit mistrovské hřiště, které svým parem 72 představuje pro každého hráče golfu pravou výzvu.

Zatímco na první devítce se většina z nich vine údolím, na druhé už hráče čeká i několik výstupů i sestupů, při nichž se rozhodně zadýcháte. Hned první odpal na čtyřparové jedničce není pro slabší povahy – čeká vás ne zrovna snadná první rána na fairway šikmě padající do údolí. Ostatní jamky první devítky se již nacházejí na velmi mírném a snadném terénu.

Extrémně hornaté a úzké je hřiště až na druhých devíti jamkách a vyžaduje velkou koncentraci – přechod mezi jedenáctou a  dvanáctou jamkou očekává navíc slušnou kondici. Třináctka míří dolů přes terénní zlom a čtrnáctka připomíná sjezdovku. Závěřečné jamky jsou opět v otevřeném terénu a končí příjemným tříparem pod restaurací Restaurant 19.

Golfová akademie Schloss Pichlarn – Golfová akademie umožňuje jak začátečníkům podniknout první golfové krůčky, tak pokročilým zdokonalit své umění. K dispozici je rovněž tříparové cvičné hřiště a samozřejmě driving range.

WELLNESS VE SVÉ NEJEXKLUZIVNĚJŠÍ PODOBĚ

Velkorysý wellness areál slibuje nezapomenutelné vzpomínky na dovolenou. Celý wellness komplex se nachází na ploše 4500 metrů čtverečních a vytváří půvabný a elegantní kontrast k historickému ambiente zámku. Vkusná architektura a účelný design kladou do nejmenších podrobností důraz na pohodlí, odpočinek a dobrou pohodu hostů. K dispozici je vyhřívaný venkovní i vnitřní bazén, vířivky a svět saun s finskou saunou, saunariem i infračervenou kabinou a parní lázní. Ve velkoryse koncipovaných útulných odpočívárnách si vychutnáte odpočinek po golfu.

Areál celého zámku se nachází na celkové ploše 100 hektarů a nabízí grandiózní sportovní vyžití: vlastní tenisové kurty, jak venku, tak v hale, jezdeckou stáj a kouzelná zákoutí pro vydatný odpočinek.  A hlavně – všude vládne nesmírná pohoda a klid. Jak prohlásila známá anglická fotbalová hvězda David Beckham: „Zde mohu ležet na louce bez bodyguardů, hledět do nebe a jen se kochat“.   

Veškeré podrobnosti se dozvíte na www.pichlarn.at a www.golfpichlarn.at

PŘEKVAPENÍ U SCHLADMINGU

Slabou půlhodinku od Pichlarnu vás čeká další velmi zajímavé hřiště – Golf & Country Club Dachstein-Tauern. Říká se mu „Pebble Beach of the Alps“ a zřejmě oprávněně. Bernhard Langer, který je autorem hřiště, navrhl v údolí kolem řeky Enns mezi masívem Dachsteinu a Schladminger Tauern hřiště v americkém stylu s fairwayemi v otevřené, krásné krajinné zahradě. Bernhard Langer si na hřišti hodně vyhrál, každý metr je pečlivě vymodelován. Typické jsou mírné kopečky kolem fervejí a hodně vody. Hřiště má už za sebou tři desítky let, takže stromy stačily vyrůst a vytvářejí příjemné áleje kolem fairwayí.  První dvě jdou tam a zpět, sice trochu úzké, ale bez těžkých překážek.  Navazuje široký pětipar s prostorným greenem. Prostě pohoda. Třípar šestka se hraje přes jezírko, je to jedna z nejkrásnějších, říka se jí plážová. Devítku zakončuje jedna z nejtěžších jamek – opět green u vody.

Druhá devítka pokračuje v podobném duchu. Střídají se oddychové jamky s výzvami. Přechody jsou krátké, takže lze hřiště obejít celkem v krátkém čase a většinou bez čekání na odpalištích. Na závěr vás čeká slušná výzva: par 5 osmnáctky. Dostat se na green zprava nebo zleva, to je otázka. Fairway je rozdělena skupinou stromů a o dobrou přistávací zónu ji připravují velké fairwayové bunkry. Pokud jste nebyli dostatečně dlouzí a především odvážní, abyste zaútočili přímo na green, skončíte na rovném terénu, ideálním pro hru na poloostrovní green s wedgí ve vysoké trajektorii, abyste se trefili – do jamky.

Zalesněné hory kolem, masív Dachsteinu, dodávají hřišti jedinečnost. Langer k tomu říká: „Ať už je sportovní výkon jakýkoli, pohled na majestátní Dachstein,  to vynahradí a uklidní“.

Veškeré podrobnosti se dozvíte na www.schladming-golf.at

A DO TŘETICE

Chcete-li zkusit ještě další hřiště, nabízí se Weissenbach u městečka Liezen a Golf- & Landclub Ennstal Weissenbach. Jako jediné se nachází v evropské chráněné oblasti „Natura 2000“. Jde o rovinné hřiště s nádhernýmí výhledy na hory. Fairwaye jsou široké a rovné, greeny poměrně velké a ne příliš těžké na čtení. 

Veškeré podrobnosti se dozvíte na www.glcennstal.at  

Tip, jak ušetřit – Golf Alpin Card

Pořiďte si kartu Golf Alpin, která vám zajistí nižší green fee na celé řadě hřišť v Salcbursku a dalších rakouských spolkových zemích. A rozhodně se nejedná o obyčejná public hřiště. V seznamu naopak najdete ty nejprestižnější. Tuto kartu, kterou vydává sdružení Golf Alpin, je možné pořídit ve třech verzích, se třemi, čtyřmi nebo pěti greenfee na osmnáct jamek. Využít ji můžete na různých hřištích, ale také lze vyčerpat všechny hry na jednom jediném. A devítek lze samozřejmě odehrát dvojnásobek.  Platí i o víkendech a svátcích. Jak ji získat? Stačí se ubytovat v partnerském hotelu, který vám vše vyřídí i rezervuje tee time. Případně ji lze koupit v golfovém klubu. Pokud kartu nevyužije během prvního roku, může pokračovat i v následující sezoně, karta platnost neztrácí.

Veškeré podrobnosti se dozvíte na www.golf-alpin.at

„Je to pro český golf důležitá událost a tato kniha je významným počinem, kterým se může náš sport dobře prezentovat a kterou také potřebuje,“ zmínil při uvedení knihy prezident České golfové federace Vratislav Janda. Vedle Havelky a Jandy byli kmotry knihy také generální ředitel Raiffeisenbank Igor Vida, golfový historik Prokop Sedlák a Jiří Martinka, prezident hostitelského Golf Clubu Hostivař, kde se akce konala.

„Pokud historie není zapsána, jako by nebyla,“ zmínil Prokop Sedlák, golfista hrající již od konce 40. let a zároveň historik věnující se československé golfové minulosti do roku 1989. „Zdálo se téměř nemožné, že by někdo sepsal historii golfu po roce 1990, protože objem materiálu, množství dějů a událostí, to vše je skutečně nepřeberné. Andrej Halada to však dokázal a vznikla publikace mimořádná a úctyhodná. Je o nás všech a je tu také pro nás pro všechny, kteří máme tuto hru rádi. Je pro každého golfistu.“

Ondřej Havelka knize popřál úspěch a také vzpomněl na období, kdy se po roce 1989 golf začal rozvíjet a kdy ne všechno v něm bylo příjemné. „Je dobré, že v knize je zachyceno skutečně vše, že tam jsou jak kladné, tak i méně dobré stránky české golfové historie. Je to pro český golf úžasná věc, že vzniklo dílo takového rozsahu a tak detailní. Autorovi skutečně gratuluji.“

Samotné uvedení knihy na trh mělo netradiční podobu, obligátní „křest“ v podobě polévání šampaňským se nekonal. Kniha byla golfovým způsobem „odpálena do světa“ tak, že na ni její kmotři vysypali golfové míčky s logem generálního partnera publikace, České golfové federace.

Mezi účastníky uvedení knihy byli zástupci ČGF, jednotlivých klubů, golfoví novináři, členové Síně slávy českého golfu a další hosté. Autor knihy Andrej Halada kromě jiné zmínil: „Jsem velmi rád, že jsme se zde sešli v této sestavě, tedy lidé, kteří golf znají velmi dobře a dlouho se v něm pohybují. Když jsem začal o golfu psát a tyto osobnosti jsem postupně poznával, uvědomoval jsem si, že golf tvoří společenství lidí zajímavých, mezi nimiž je člověku dobře.“

Na otázku moderátora akce, generálního sekretáře ČGF Aleše Libecajta, zda napsal něco lepšího než je tato dva kilogramy vážící kniha, Andrej Halada odpověděl: „Asi ne, přece jen je to práce, která se píše jednou za život. Psal jsem ji s velkou energií, doslova jsem ji chrlil do počítače, protože jsem po třiceti letech psaní věděl, jak na to, a po skoro dvaceti letech přemýšlení o golfu a deseti letech sběru materiálu jsem vlastně měl text už v hlavě připravený. Bylo to namáhavé, ale bavilo mně to. Protože jsem také věděl, že něco takového má smysl a mohlo by tu být ke cti českého golfu ještě dlouho.“

Kniha Český golf – Historie oD roku 1990 do současnosti je nyní k dostání v běžné prodejní síti kamenných knihkupectví za cenu 1 290 korun, za nižší cenu ji lze koupit v e-shopech luxor.cz a booktook.cz nakladatelství Euromedia Group, které tuto výpravnou publikaci s více než 800 fotografiemi vydalo.

Fotografie z akce: Dan Ebermann  

Na cestu na západ jsem myslel už dlouho. Jet v jeden den z Prahy vždy dvě hodiny tam a dvě hodiny zpátky – a zahrát si třeba Kynžvart (150 km), Sokolov (145 km) či Františkovy Lázně (180 km) – může být poněkud únavné. Proto jsem naplánoval několikadenní cestu s přespáním v lokalitě. Zvolil jsem třídenní pobyt v Mariánských Lázních, přičemž hrát jsem chtěl především dvě hřiště: Kynžvart a Sokolov. Obě stojí trochu ve stínu historicky starších a slavnějších Mariánek či Varů, jsou také z Prahy o něco dál než třeba Cihelny.

Kynžvart i Sokolov jsem hrál již před deseti lety, byl jsem tedy zvědav, jak se hřiště proměnila a vyvinula. A jen tak na obhlídku bez hry jsem navštívil i devítku Luby, v mariánskolázeňském areálu jsem byl na obědě i na kávě a zajel jsem si i do Teplé, kde ještě před dvěma roky stávala devítka.

Zámecká klasika v klasicistním duchu

Začínal jsem na Kynžvartu. A hned na první jamce jsem si znovu připomněl, čím je toto hřiště unikátní: dokonalá propojenost golfu a zámeckého parku, aristokratického areálu. Metternichovský klasicistní zámeček s parkem z 18. a 19. století (národní kulturní památka) vytvářejí s golfem dokonalou symbiózu. Jednička a dvojka jsou jako vstup do hry úžasné, vznešené a elegantní, uklidňující přírodní vyladěností. A zrovna tak sedmnáctka a osmnáctka, jamky s výhledy na zámek. Esteticky neopakovatelné.

Byl to výtečný nápad od profesionála Jiřího Zavázala, který už v 90. letech chtěl ve zdejším prostoru golfové hřiště vystavět. Návrh pochází od německého architekta Christopha Städlera, dotvořil ho další český profesionál Jaroslav Peterka. Hřiště bylo otevřeno v roce 2010, hlavními investory byli Martin Štěpánek a Miloš Pavlík.

Hřiště Kynžvart

Kynžvart byl zpočátku těžkým hřištěm, realita provozu ovšem dovedla management ke zkrácení délek a tento trend nadále pokračuje. Když jsem zde nyní hrál, na některých jamkách se hrálo z odpališť modrých, nyní se žlutými kameny. Ve skórkartě je délka ze žlutých 5 865 metrů a z modrých 5 398, reálně jsem hrál hřiště s délkou cca 5 500 metrů – a to bylo ono.

Do budoucna se chystá i zkrácení některých červených odpališť, a to někde i o desítky metrů. Také dojde ke zrušení celkem 16 bankrů, které hráčům buď hru nadměrně komplikují, anebo stojí neefektivně mimo hru.

Nepřipadalo mi, že by Kynžvart byl v dnešní podobě těžké hřiště. Ferveje jsou dostatečně široké, tráva v okolí vysekaná. Grýny čitelné, rychlost pro běžného rekreanta vstřícná, cca 7-8 stop. Psychologicky velmi těžký je třípar 178 metrů hraný přes vodu, ale v reálu – protože se hraje z kopce – to zdaleka není tak obtížné. Nakonec jsem hřiště zahrál za 87 ran, můj letošní obvyklý průměr. Dokonce s dvěma birdie, obě na kratších čtyřparech 1 a 10. Obě jamky jsou ryze zámecké a možná zde moje okouzlení prostorem hrálo roli: byl jsem z celého místa nadšený, a proto při ráně do grýnu uvolněný a železy přesný.

Za deset let od mé první návštěvy se z hlediska přírodního příliš nezměnila parková část – pro stromy staré jednu i dvě stovky let je desetiletí chvilka. Do krásy ovšem roste ta část hřiště, která vznikla na lučních plochách, s výhledy na pohraniční vrch Dyleň (940 m). A i tady už je to krása vůkol, stromy jsou vyšší, plné, takže vzniká nová část zámeckého parku. I zde byly vysázeny nejrůznější druhy dřevin, pestrost je tedy to, co celý areál zdobí a dodává mu na jedinečnosti.

Při hovoru s manažerem Martinem Mňahončákem přišla řeč samozřejmě i provoz hřiště, zájem hráčů. Změny na jamkách jsou dány i očekáváním zahraničních hráčů, kteří sem jezdí často. Obecně těží všechna západočeská hřiště ze zájmu Němců. Jde také často o hráče ve věku 50+ s hendikepy okolo 30. Bohužel letos kvůli koronakrizi přijíždějí Němci v menším počtu, propad zaznamenaly prakticky všechna zdejší hřiště.

Hřiště Kynžvart

Ale Kynžvart chce cílit i na pražské hráče, středočeské, kterých je v republice z celkového počtu 52 000 minimálně polovina. Kynžvart proto nabízí balíčky v hodnotě okolo 2 000 korun pro dvě hřiště: Kynžvart + Mariánské Lázně, také Kynžvart + Sokolov. Při ubytování v místě je i sleva 20%. V zásadě je zdejší cena tisíc korun za hru adekvátní a psychologicky přijatelná.

Zmínit musím i místního šéfa greenkeeperů, Karla Witteka, který se o areál stará. Podle Mňahončáka jde o člověka, „který se snaží nacházet řešení tam, kde se to zdá jen těžko řešitelné“, je pro svojí práci nadšený a areálu jeho přítomnost velmi pomáhá. S relativně malým týmem dokáže hřiště dostat do potřebné kondice.

Kynžvart mne i po deseti letech nezklamal, znovu mě okouzlil svým geniem loci. Podobný pocit důstojné aristokratičnosti zažijete jen málokde. Propojení kulturního, historického, architektonického i duchovního dědictví je tu asi vůbec nejsilnější v Česku. A to ještě musím prozradit jedno unikum: na osmnáctce jamce jsem na bílých odpalištích skočil do vody, a zatímco manželka jela s autíčkem na žlutá odpaliště, já na ně těch asi 130 metrů doplaval. Úžasné osvěžení ke konci hry! To si vážně připadáte jako kníže, když si tu jen tak plavete, koukáte na zámek a hrajete golf…

Hotel s vůni fin de siècle

Teď něco o tom, jak se v Mariánských Lázních bydlí. Možností ubytování pro golfisty je pochopitelně mnoho, ale hlavně: Mariánky jsou dobrým výchozím bodem pro všechna golfová hřiště v regionu, na žádné odtud není delší cesta než padesát minut, spíše jen do čtyřiceti minut. Na osmnáctku Mariánské Lázně je to minut pět, na Kynžvart ani ne patnáct.

Tři noci jsme s manželkou měli za ubytovací základnu hotel Falkensteiner Spa Resort Mariánské Lázně. Patří do řetězce hotelů se sídlem v Rakousku, další hotely jsou vedle Česka a Rakouska na Slovensku, v Itálii či Chorvatsku. Jestli vás napadne, že jde o region bývalého Rakouska-Uherska, tak to není až tak od věci. Historie celého řetězce Falkensteiner Hotels and Residences také začala v oblasti patřící kdysi do císařství, v Pustertalu v Jižním Tyrolsku. Tady v roce 1957 Maria a Josef Falkensteinerovi otevřeli malý pension. Dnes má řetězec tři desítky hotelů a všechny se mohou pochlubit špičkovou kvalitou.

Hotel Falkensteiner

Mariánskolázeňský Falkensteiner je jedním ze tří nejlepších hotelů v městě a v rámci skupiny Falkensteiner je součástí Premium Collection. Ptáte se kolik má hvězdiček? Pro mě jich měl víc, než má Velký vůz na hvězdné obloze… Nicméně oficiální certifikace na pět hvězdiček proběhla letos 13. srpna.

Hotel mě ovšem zaujal už jen tím, jakou má historii. Na podlaze hned za vchodem do hlavní budovy se skví mozaikou vyložený nápis 1910, stavělo se ale už na konci 19. století. Budova má stále mnoho prvků předválečné epochy, časů fin de siècle. Secese se tu snoubí s klasicismem, moderní prvky jsou do původního stylu dobře včleněny. Původní název byl Hotel Casino, spravovala ho rodina Petzoldtů. Do řetězce Falkensteiner byl zařazen po roce 2000, respektive před 15 lety. Letos byla dovršena jeho modernizace, kdy se také rating hotelu zvýšil o jednu hvězdičku.

K původní hotelové budově byly připojeny další budovy, dnes jsou zde čtyři hlavní, vzájemně propojené. Aby byl výhled z pokojů pro hosty příjemný, nechal hotel na své náklady obnovit omítky okolních budov, které obklopují vnitřní dvoranu areálu.

Na ní se nachází jeden z celkem pěti (!) bazénů v hotelu. Je to vůbec nejvíc v Mariánských Lázních. V jednom je i slaná voda, další slouží k plavání pro lidi, kteří se nemohou pohybovat tak, jak by možná chtěli a je tu samozřejmě i vířivá voda. U venkovního bazénu je přírodní část osázená stromy, keři a květinami – je to něco jako malý vnitřní parčík s posezením.

Hotel Falkensteiner

Co mě v původní budově hotelu okouzlilo, byl zdejší Library Bar. Ne, nejsem milovník drahých vín a skoro nepiju tvrdý alkohol, ale mám rád knihy. A hned vedle baru nazvaného „knihovní“ je skutečná knihovna. Největší část tu zabírají knihy německé: stará vydání i nová, velký počet slovutných autorů, mezi nimiž samozřejmě nesmí chybět klasik z nejklasičtějších: Johann Wolfgang Goethe. I proto, že právě on v Mariánských Lázních v letech 1820-1823 čtyřikrát pobýval, právě tady prožil svoji poslední lásku k Ulrice von Levetzow. Goethovy spisy zabírají ve falkensteinerské knihovně plné tři police. A samozřejmě jsou vedle nich police dalšího německého klasika, Goethova přítele Friedricha Schillera.

Na četných regálech nechyběly ani knihy anglické a samozřejmě české. Jejich výběr je pro znalce literatury víc než dobrý, jsou tu především nejlepší čeští autoři 20. století: Čapek a Vančura, Hrabal, Kundera, Škvorecký, Parál… Ten, kdo knihy do této nádherné knihovny v nádherném sálku vybíral, skutečně o literatuře něco věděl. Všechna čest tomuto intelektuálnímu počinu. Proseděl bych tu v příjemných plyšácích hodiny a hodiny.

Hotel nabízí hostům početné balneologické programy. Je zde Spa Medical Center, celkem je k dispozici přes 2 500 metrů čtverečních pro léčebné a ozdravné procedury. Těch je nabízeno na devadesát druhů. Je tu k dispozici kosmetika, masáže, minerální vany, koupele, zábaly, elektroterapie, magnetoterapie, oxyterapie, skotský střik… Že by koupel ve whisky? Abych pravdu řekl, ani nevím, na které neduhy jsou všechny tyto procedury určeny, ale zní to mimořádně pestře a bohatě. Ale protože whisky nepiju, nedokážu ten skotský střik příliš ocenit…

Hotel Falkensteiner

Co jsem ovšem ocenil plně, bylo zdejší jídlo. Abyste pochopili: nejenže příliš nepiju alkohol, ale jsem gurmán toho typu, kterému ke štěstí stačí dva rohlíky, bílý jogurt a kobliha. Tuhle kombinaci ostatně občas snídám před golfovou hrou. Jenže to, co mi bylo servírováno ve zdejším hotelu, to jsem musel i jako negurmánský neználek ocenit. Něco takového jsem už dlouho nejedl.

Jídlo tu nemá nutně punc vídeňského řízku velikosti golfového grýnu či českého smažáku, po němž si připadáte jako plně naložený bag. Jí se tu zdravě a dobře. Večeře o třech chodech dokonale připravených z prvotřídních surovin. Francouzský styl, lehký pocit v žaludku. Pravda, ztížil jsem si ho obrovským počtem sýrů, které jsem si vybíral ze švédských stolů. Zdejší sýrová nabídka čítala na desítky druhů a já okusil snad všechny. A všechny mi chutnaly.

Zdejší jídlo pochází výhradně od místních dodavatelů, sýry přivážejí místní farmáři, celý kulinářský program má příznačný název Vital Balance. Vyváženost, čerstvost, zdraví. Když říkám, že mi tu skutečně chutnalo, berte to opravdu jako ocenění: mé chuťové pohárky jsou těmi jogurty a koblihami dost úzce formované, takže když už na ně něco zapůsobí, musí to být už něco extra. A tuhle kvalitu poznaly. Byla to kulinářská jízda luxusním mercedesem.

Co nabízí hotel golfistům? Golfový program je jednou ze tří hlavních tematických nabídek, v ceně pobytu jsou dvě fýčka s možností využití na hřištích v Mariánských Lázních, Kynžvartu, Sokolově, Cihelnách či Františkových Lázních. Jen pro zajímavost dodávám, že obec Sokolov se kdysi jmenovala Falkenau, německý výraz Falke znamená sokol, Falkensteiner je pak sokolí kámen. Spolupráce hotelu se sokolovským golfovým resortem je tedy přímo povinná.

Nakonec se určitě budete ptát, kolik vlastně tenhle hotelový a golfový ráj stojí? Za hubičku to jistě není… Ale k mému překvapení netvořili osazenstvo hotelu jenom Němci, západní hosté. Bylo tu i dost Čechů, české rodiny, které si dopřály pár dní luxusního pobytu. V letošním roce poznamenaném covidem jsou cenové nabídky skutečně výhodné a zajímavé, i pro Čechy je zdejší ubytování cenově dostupné. Internet nabízí různé možnosti, jak si i běžný golfista, nikoli golfista milionář, může výlet na západ s pobytem ve Falkensteineru užít.

Ovšem jestli si někdo zdejší pobyt opravdu užil, tak to byla moje žena. Zatímco já byl na golfu, ona coby negolfistka trávila čas na procedurách. A večer jsme se sešli na vynikajícím jídle. Pro oba příjemné.

 
Hotel Falkensteiner

Sokolovský vzestup, od dolu nahoru

Pro osmnáctku Sokolov jsem měl vždy slabost, protože mám rád kontrasty i industriálno. Hřiště vzniklo na místě bývalého dolu Sylvestr. Těžit se zde začalo už roku 1939, po vytěžení 90 milionů tun uhlí a 50 miliónů tun skrývky tu zbyla v roce 1981 krajina zvrásněná a bez nikoho. Revitalizace v 80. letech neproběhla kompletně, o golfu se už tehdy uvažovalo, ale realizovat ho začala až na přelomu tisíciletí těžební společnost Sokolovská uhelná. V roce 2001 je vypsána soutěž na projekt, v roce 2006 je hřiště otevřeno.

Německý architekt Christoph Städler s revitalizací důlních výsypek neměl žádné zkušenosti, ale „když jsem ten areál poprvé viděl, došlo mi, jak velká šance se tu nabízí. Bylo to ovšem nejtěžší, co jsme kdy projektovali. Samotný design nebyl zvlášť složitý, na rozdíl od stavebně technického plánování. Podle výpočtů mělo být během stavby přemístěno 295 000 kubíků materiálu. Museli jsme se hodně snažit, aby se auty převáželo jen 80 000 a zbytek se přesouval jen lokálně pomocí buldozerů.“

Od počátku byl Sokolov hřiště monumentální, jehož silnou devizou je krajina. Zprvu šlo o místo plné surového kamení a lesklých břidlicí, s pasážemi zelených fervejí. Šumí zde i březové hájky z doby náletů dřevin v 80. letech. Ale po těch více než deseti letech, co jsem hřiště neviděl, se udála velká proměna: areál je skoro celý zelený, nová výsadba zesílila a stop po důlní těžbě už mnoho není. Historii místa tak připomíná hlavně důlní vozík na první jamce a vkusná moderní kaplička svaté Barbory, patronky havířů, mezi fervejemi jedničky a desítky.

Hřiště Sokolov

Kontrasty tu vytvářejí blízký hustý les Slavkovského lesa, důlní historie, daleké výhledy na část Krušnohoří, také na panelové domy Sokolova, komíny a průmyslové stavby, které jsou ze hřiště vidět. Původní syrovost je pryč i proto, že na hřišti je vidět velká práce a péče minulých let. Je to dáno i dostatkem financí ze strany majitelů. Když mi ředitel areálu Tomáš Sklenička při rozhovoru říkal, že má dojem, že letos je hřiště ve skutečně nejlepším stavu za celou dobu své historie, tak jsem po hře musel jeho slova jen potvrdit.

Sokolov je dnes areál první třídy, hřiště designově a přírodně skvělé. Je to kombinace modernity i přírodní klasiky, parkový areál s množstvím zeleně, vody, s místy intimními i velkolepými. Úprava je výborná, seká se přívětivě na široké ferveje. Míč se tu moc nehledá. Jistě, je tu dost hájků, roklí, keřů, kam se lze zatoulat (taky jsem tam byl). Ale lze tu zahrát solidní výsledek; já dosáhl opět svých průměrných 87 ran.

Sokolov je svým jádrem sportovní hřiště, na důmyslně tvarovaných grýnech je vidět, že lze umisťovat pin pozice do mimořádně komplikovaných partií. Ale je to hřiště architektonicky tak dobře a zajímavě postavené, že si tu skutečně může zahrát každý. Na grýnech jsou i četné lehké a přívětivé pozice.

Hřiště Sokolov

A především, je to hřiště ve své velikosti mnohotvářné, herně velice pestré. Spousta jamek nabízí až divadelní zážitek, proměna scén je častá: na úvod pozvolně se vinoucí klidný pětipar (č. 1), dále čtyřpar se zvláštní kulisou panelových domů (č. 3), pak relativně kratší pětipar, ovšem s nesmírně obtížným koncem grýnu (č. 4), poté dramatický třípar z kopce dolů (č. 5). V druhé půlce hřiště vyhlídkový třípar s pohledem snad až do Německa (č. 11), strategicky zajímavý pětipar s megabunkerem o délce 72 metrů (č. 12), čtyřpar začínají úzkým průstřelem mezi stromy, pak se rozvírající do uvolněné šíře (č. 16), nakonec krásné finále s heroickou ránou přes stromy, po níž můžete být jen pár desítek metrů od vlajky (č. 18).

Sokolov má svojí kombinací sportu a rekreace blízko ke Kunětické hoře, navíc je tu spřízněnost daná i tím, že v obou případech jde o výrazně ekologické projekty, které poničenou krajinu zrekultivovaly. Být Sokolov blíž u středních Čech, rozhodně nemá nouzi o české hráče. Takto sází podobně jako další místní areály hodně na německé turisty. Ale i pro českého golfistu stojí za to sem jet, hra je výtečná a hřiště je nyní ve skvělé kondici.

Hřiště Sokolov

Když jsem se dověděl, že roční green fee tu stojí jen 13 000 korun a hráči nad 60 let platí pouze 7 500, tak jsem si uvědomil, že golf můžete hrát i na vynikajícím hřišti za málo peněz. Ano, je to samozřejmě dáno krajem, skladbou místních, zdejšími socioekonomickými podmínkami. Ale hřiště podobného typu a úpravy v okolí Prahy by mělo roční fee rozhodně nad 20 000 korun. Také cena za jednotlivou hru tu není vysoká, například hráč nad 50 let zaplatí v úterý a ve čtvrtek jen 700 korun za osmnáct jamek.

Snad postupně budovaná dálnice Praha – Karlovy Vary v dalších letech Sokolov přiblíží českým golfistům. Předpoklad dokončení je rok 2026. Z Varů ovšem už vede dálnice k areálu nyní. A hřiště si návštěvu zaslouží.

Hřiště Sokolov

Jen tak na kouknutí

Na tři hřiště jsem se jel podívat jen na kouknutí, bez hry, byť i tady jsem kdysi hrál, někde i několikrát. To je případ klasiky nejrenomovanější, Mariánských Lázní. Hřiště jsme si nyní s manželkou prošli obhlídkou, v jeho centrální části. Ale co by to bylo za procházku na golfu, kdybych při ní nenašel několik míčů… Stačilo vstoupit do hluboké trávy po pravé straně na obávané jedenáctce, strašidelném čtyřparu o délce téměř 400 metrů ze žlutých, a během pár minut jsem našel pět míčů.

Na hřiště jsem však nešel sbírat balónky, nýbrž okusit atmosféru jako lázeňský host. Posezení na terase před historizující klubovnou (větší část je moderní, ale cihlový styl vychází z původního návrhu) bylo milé, navíc jsem tu mohl od profesionála a klubového manažera Oldřicha Nechanického získat spoustu informací týkajících se provozu. Na hřišti se buduje nový rybník, jen kousek od klubovny, v prostoru po levé ruce při příjezdu na parkoviště. Hřiště bylo sytě zelené, je v dobrém stavu, i když na začátku letošního května tu ještě ležel sníh. Samozřejmě i zde pocítili úbytek německé klientely. Ale snaží se – naštěstí se mohou opřít o zhruba pět stovek věrných místních členů, kteří zvýšení ročních poplatků přijali s pochopením.

Pokud by někdo žehral na vysoké ceny na golfu, respektive v golfových restauracích, tak ani v prvotřídních Mariánkách nemusí: výběr z hotovek neboli jídlo za dvě stovky rozhodně nesignalizuje něco nadbytečně drahého. A za ten pocit, že sedíte na místech, kde se golf hraje už přes 115 let, ta návštěva bez hry i holí určitě stojí. Je tu klid a důstojno.

Cesta mě zavedla také na dvě devítky. V Lubech bojuje už od roku 1994 udatný golfový bard Karel Hemr o to, aby golf žil a přežil téměř u německých hranic. Hemr je také stavitel a designér několika hřišť, navrhl vedle vlastních Lubů např. Alfrédov, šest jamek v Hradci Králové a především osmnáctku Česká Lípa. Luby byly jeho prvním pokusem a dodnes je to hřiště svérázné, s prudkými stoupáními a také mega tříparem na úvod, jamkou dlouhou 234 metrů. Ovšem hranou prudce dolů, s dlouhým doběhem míče.

Hřiště Luby

Luby za více než čtvrtstoletí vyrostly, stromy zde zasazené jsou už vysoké, takže dojem letitosti nevytváří jenom krásná alej, která hřištěm vede ve spodní části. Luby jsou sice golfovou výspou, ale zároveň mají punc lidskosti a upřímnosti. Je na nich vidět obrovská práce, kterou do areálu Hemr a jeho rodina vložili. A stále tu mají snad nepoetičtější značky na odpalištích: jsou to horní části hudebních nástrojů, „šneci“ držící struny (odhaduji na velikost basy, už červených možná violoncella).

Závěr západočeského putování obstaral poněkud smutný pohled: na zrušenou devítku Teplá. Hřiště u zdi zdejšího slavného kláštera zahájilo provoz v roce 1997, ale v roce 2020 se zde už nehrálo. Finančně nebylo možné správu areálu utáhnout, klub už nebyl schopen provoz pokrýt z členských poplatků, hráčů ubývalo.

Pohled na louky o velikosti 15 hektarů ale nebyl depresivní. Viděl jsem kus přirozené krajiny, kde stopy po hřišti už skoro nebyly znát. Teplá neměla klasicky založené grýny, nebylo tu mnoho bankrů, takže uvést plochu do původního stavu nebylo obtížné. Lidskou práci a golfovou činnost nyní připomínají především stromy, jež zde byly vysázeny. Jde o více než stovku kusů nejrůznějších dřevin, mnohdy přímo okrasných, které budou růst další desítky let. Luční plochy mezi nimi se nyní sekají, jen po grýnech jsou při pohledu zblízka vidět stopy, roste tu jiná tráva.

Zaniklá Teplá je ukázkou toho, že golf krajině skutečně nijak neškodí, návrat k plně přírodnímu využití je možný i relativně snadný. Moje vzpomínky na zdejší hru byly při pohledu na negolfovou louku sice melancholické, ale nedá se nic dělat: život jde dál a stejně jako jsme v letech 1995-2015 byli svědky vznikání mnoha hřišť, budeme asi nyní svědky zanikání některých.

Ze západního výletu mi ale v mysli nezůstaly pocitu zmaru. Naopak jsou to dojmy životnosti a chuti pokračovat, viděl jsem je všude. I přes covidové potíže, i přes chybějící německé hráče, i přes nelehkou ekonomickou situaci hřišť. Kdo se tedy vydá Go West neboli hrát golf na Karlovarsko a do Mariánských Lázní, neměl by být zklamán.

Lendlovi bylo tehdy 36 a už dva roky nehrál profesionálně tenis, kariéru ukončil v roce 1994. Ovšem se zarputilostí sobě vlastní se vrhl na golf a už v roce 1995 se stal profesionálem – měl tehdy jako amatér hendikep 0.

Lendl se stal tváří mariánskolázeňského turnaje a byl to chytrý marketingový tah. Zatímco předešlé dva ročníky 1994 a 1995 měly chabou diváckou kulisu, i přes skutečně hvězdy v hráčském poli (Seve Ballesteros, Bernhard Langer a spol.), Lendla sledovalo při jeho účasti na turnaji patrně nejvíce diváků vůbec.

Těžké hřiště v Mariánských Lázních v prvním kole ukázalo, kde je Lendlova hra.  Zahrál 82 ran. Ke svému debutantskému výkonu v prvním kole, kdy zahrál devět bogey, poznamenal: „Bylo to pětkrát horší nežli wimbledonské finále. Neměl jsem dost zkušeností, jak zastavit svůj sestup, když se dostavil. Nečekal jsem 66, ale 82 je zklamáním. Mrzí mě to kvůli lidem, kteří se na mě přišli podívat. Byl jsem velmi nervózní. Všechny oči byly upřeny na mne a po té šťastné ráně na jedničce asi všichni čekali, že to tak půjde pořád. Naposled jsem byl takhle nervózní, když jsem se pokoušel projít kvalifikací na US Open. Topnul jsem hned svůj první drive. Zahrál jsem tenkrát 77.“

V druhém kole mohl hrát Lendl už bez tlaku, věděl, že po výsledku 82 nemá šanci projít cutem. A také hrál o dost lépe: „Dnešních 76 mě netrápí, ale nebudu vám raději říkat skóre, o kterém jsem uvažoval. Dnes jsem byl mnohem uvolněnější. Některým lidem ujel trochu vlak, protože jsme startovali z 11. jamky. Několik jamek nás nikdo nesledoval, ale pak začali diváci přicházet. Včera jsem se obával prvního odpalu, protože tam bylo příliš mnoho objektivů a já měl trochu výčitky vůči svým partnerům Johnovi a Andrewovi, kteří oba hráli výtečně.“  

Vítězem turnaje se nakonec stal Jonathan Lomas z Anglie, zahrál 272 ran (-14), druhý byl Daniel Chopra ze Švédska (-13) a třetí Domingo Hospital ze Španělska (-13). Předchozí vítěz Peter Teravainen z USA také Angličan Lee Westwood byli pátí, Alex Čejka na 20. místě, pozdější vítěz z Augusty i US Open Ángel Cabrera třicátý. Žádný Čech neprošel cutem, nejlepší Jan Juhaniak byl 111., šest ran od cutu. Ivan Lendl skončil na 135. místě (82-76, celkem 158), o ránu za Jiřím Jandou. Ovšem byl lepší než čtyři další čeští hráči.

Své golfové angažmá Lendl komentoval: „Letos se už na evropské tůře neobjevím. Měl jsem několik pozvánek, ale odmítl jsem je všechny s výjimkou této. Nemyslím, že jsem dost dobrý, abych s takovými hráči soutěžil. Přijal jsem to především proto, že je to moje vlast. Kdybyste měli pondělní kvalifikaci, přijel bych možná na několik turnajů a kdybych se kvalifikoval, tak by to bylo správné – nezabíral bych tím někomu místo. Pondělní kvalifikace jsem zkoušel několikrát ve Spojených státech, ale nemyslím si, že jsem na to byl připraven.“

Ke své kariéře dodal: „Nedělejte ze mne zase příliš profesionálního golfistu. Prostě si chci hru především užít. Golfové instituce jsou trochu legrační s jejich pojetím amatérismu a tak jsem si řekl: k čertu s tím, budu hrát jako profesionál. Mně je jedno, jestli mám u jména A nebo P, alespoň mě nikdo neukazuje prstem. Nechci být další Faldo nebo vyhrát 19 majorů.“

Lendl byl zajímavý i tím, že ačkoliv tenis hrál pravou rukou, byl pravák, golf hrál na druhou stranu. „Hraji jako levák a nemám chuť to nějak rozebírat. Stačí, když řeknu, že moje dominantní ruka je pravá. Měl bych asi i hezčí švih, ale nezasahoval bych tak míč přesně. Myslím, že to souvisí nějak s koordinací očí… Je těžké srovnávat golf a tenis. V golfu hrajete s ostatními hráči, ne proti nim. Na kurtu proti vám stojí nějaký chlap a vy ho, obrazně řečeno, chcete zabít. Tady se snažíte porazit hřiště a jediná osoba, která vám v tom může zabránit, jste vy sám.“

A Lendlovy tehdejší ambice? „Odehrát kolo a nemuset ani jednou hledat míč.“

Vezměme si Masters Tournament, na němž před několika dny osvědčil skvělé hráčské umění Hideki Matsuyama. Zapsal se do historie, vždyť žádný hráč z Japonska v Augustě dosud nezvítězil. Jemu se to povedlo přesně deset let poté, co tu debutoval jako vůbec první amatér rodné země. Všeobecně přitažlivý je i obraz tiché hvězdy hovořící přes tlumočníka, přestože už několik let má adresu ve Windermere na Floridě a roky už hraje turnaje v anglickojazyčném prostředí. Teď si to ale oddělme. Jedna věc je osobní příběh vítěze, který můžeme vnímat racionálně, bez emocí, a druhá věc je způsob, jakým se k velkému výsledku dobere.

Není Matsuyamaovou chybou, že jej ve finálovém kole Masters vlastně nikdo na pozici lídra neohrožoval, ačkoli zahrál své nejhorší kolo 73 (+1). Jednou jedinkrát se k němu na dosah pouhé rány dostal Xander Schauffele, ale pak poslal na tříparové šestnáctce balon z týčka do vody, nabral tři údery navíc a bylo po souboji. S komfortním náskokem dokráčel Matsuyama na green finálové jamky, dovolil si zahrát bogey, a když vytahoval míček po posledním puttu, věren své pověsti se sotva usmál. Nikdo si na nikom nemůže nárokovat, aby dělal show, když mu to není vlastní. Pohled zvenčí ale říká, že stamiliony diváků po celém světě by si při tak vrcholných, vypiplaných a báječně financovaných událostech, jejichž podstatou show rozhodně je, zasloužili víc.

V poslední době se to nějak nedaří. Jistě, předloni zrovna na Masters získal patnáctý major titul Woods. Po jedenáctileté přestávce. Poprask z toho byl, jenže z čeho není poprask, když je do toho přimotán nejlepší hráč své generace? Vždyť si připomeňme, jak to před dvěma lety v neděli bylo. Woods nijak zvlášť nezářil, a když se jeho jméno objevilo v leaderboardu nejvýš, stalo se tak spíš chybami těch, kdo tam byli předtím. Sobotní vedoucí muž Francesco Molinari zapsal na druhé devítce dvě double bogey, Patrick Cantlay po eaglu na patnáctce tyto rány na následujících dvou jamkách zase „odevzdal“ a finiš Dustina Johnsona přišel pozdě, protože tak jako Matsuyama letos, i vítězný Woods si mohl na poslední jamce dovolit bogey. Velký okamžik, avšak spojený s emocemi jiného druhu, než jaké může vyvolat to, čemu se říká sportovní drama.

Současní špičkoví hráči jsou po mnoha stránkách úžasní. Technicky skvěle vybavení, mnozí ve svém švihu originální a jiní třeba tvární, spousta z nich uplatňuje inteligenci, další zase mimořádný cit či intuici. Jejich tréninkové úsilí musí být enormní, sotva by uspěli s rozháraným životním stylem, což pochopil i loňský vítěz Masters Johnson. Mimochodem – ani jeho podzimní převaha nad zbytkem startovního pole nepřinesla žádné velké vzrušení, ale s variantou dominance jednoho muže se vždycky musí počítat. Emoce se mohou blížit vytržení nad tím, jak to tomu velkému gladiátorovi jde. Bohužel, rok 2020 byl poznamenán absencí diváckých davů kolem hřiště, čemuž odpovídala gesta vítěze. Johnson ukázal pohnutí až při interview, oblečený do zeleného saka.

Vysoká kvalita světové špičky se dorovnává směrem nahoru a okruh uchazečů o velká vítězství se tím rozšiřuje. Vezměme si rostoucí důraz na přípravu hráčů, jejich kedíků, trenérů a pomocníků či rádců, pokud jde o konkrétní hřiště a to, jak na nich hrát. Dnes jde více než kdy jindy také o souboj pořadatelů s golfisty o to, kdo bude na daném turnaji silnější, zda hřiště, nebo startovní pole. S rostoucími schopnostmi profesionálů využívajících moderních technologií a poznatků z různých vědních a společensko-vědních oborů se zvyšuje obtížnost mistrovských osmnáctek.

Co asi letos připraví organizátoři US Open, tedy majoru proslulého tím, že hra na něm je v důsledku extrémního nastavení hřišť skoro až torturou? Loni se totiž stalo, že na obávané Winged Foot, kde předchozí šampioni končili celkově nad parem, dorazil naspídovaný Bryson Dechambeau a jeho novátorský přístup ke hře slavil triumf – výhra s bilancí -6, náskok šesti a více ran před ostatními a opět žádné velké drama, spíše rozpaky a otazníky nad tím, zda vítězův brutální styl je budoucností této hry.

To opět není žádné snižování Dechambeauova umění jako skvělého hráče. Někde ho dokázal uplatnit, jinde (včetně Masters) už tolik ne. Jiní na to jdou zase jinak, akcentují jiné své přednosti či předpoklady, aby povýšili vlastní hru na současnou absolutní úroveň. Co se ale stává, když tolik hráčů toho tolik umí? Rozhodují chyby. Stává se tedy z profesionálního golfu hra chyb? Jsou současní vítězové spíše nechybující než triumfující?

I o tom lze dumat po letošním Masters, a nejen po něm. Publikum touží po pozitivních zážitcích a emoce chce čerpat z ohromujících představení. Jistě, speciálně ke golfu patří velké kolapsy, stávají se z nich legendy, netřeba všechny hned připomínat. Ale i tyto legendy měří svou hodnotu velikostí legendárních výher. Ta se z majorů v moderním věku jakoby vytratila, paradoxně přesto, že jsou na nich stále k vidění skvělé údery.

Ne však ve chvílích nejvypjatějších. Na US Open v novém tisíciletí nenajdeme turnaj, který by vyvrcholil onou pověstnou bitvou titánů, v níž se uchazeči o prvenství předhánějí vynášením es a trumfů. Na PGA Championship je to o něco lepší. Připomeňme například Woodsovo dorážení na vítěze Brookse Koepku z roku 2018, při němž slavný vyzyvatel zahrál nejlepší finálové kolo své kariéry a novic mezi držiteli majorů odpovídal sérií birdie v pravý okamžik. Ještě o dva roky dříve si Jason Day eaglem na osmnáctce vynutil u Jimmyho Walkera alespoň par na téže jamce, aby uhájil vítězství, ale do té doby to až tak úžasné nebylo. Pro opravdovou dechberoucí řežbu musíme až na samý přelom milénia. Woods udolal Boba Maye v roce 2000 až v tříjamkovém play off. Ani v něm, ani na dvanácti předešlých jamkách žádný z nich nechyboval, na druhé devítce naopak oba zlepšili skóre z -13 na -18.

Na Masters jsou při pátrání po dramatech neobsahujících chyby hledanými roky 2017, 2013 a 2012. Pokaždé došlo na rozstřel (Sergio García – Justin Rose, Adam Scott – Ángel Cabrera, Bubba Watson – Louis Oosthuizen, první je vždy uveden vítěz), ale přehlídka skvělých ran byla k vidění už v závěru regulérního kola. Nejslavnějším okamžikem tohoto tisíciletí v Augustě je Woodsův chip-in na šestnácté jamce v roce 2005. Jenže už se nepřipomíná, že následně Američan zapsal dvě bogey a titul proti Chrisi DiMarcovi vydobyl až v dlouhém play off. A tak by na nejúžasnější počin novověku mohla bez ostychu aspirovat přihrávka na doklepnutí do birdie, jíž se k první výhře na majoru v roce 2004 dobral Phil Mickelson.

Dosti dramatickým, se zapojením šesti hráčů, byl The Open Championship v roce 2018, ale i Francescu Molinarimu pomohli někteří soupeři ztrátami ještě v začátcích nedělního programu. Je tu památný Mickelsonův finiš z roku 2013, přestřílení Garcíi Pádraigem Harringtonem s pomocí eaglu na osmnáctce z roku 2007 či vyšponovaná bitva napříč flighty mezi Benem Curtisem jako slavným vítězem a Thomasem Björnem jako velkým poraženým z roku 2003. Pro jediný britský major ale zase platí – chyb vedoucích ke ztrátě nadějí je za poslední roky víc.

Bylo by možné uchýlit se k prostému úsudku, že za vším vězí enormní tlak podlamující psychiku. Hraje se o moc peněz, sledovanost je ohromná, všechno dění je veřejně rozebíráno a komentováno, sociální média všechno násobí. Na druhé straně má dobře situovaný špičkový sportovec možnost vybrat si z množství metod mentálního tréninku.

Vysvětlení, proč jsou dramata plná skvělých momentů v menšině oproti vyčerpávajícím a chybami prostoupeným finálovým kolům, nelze vměstnat do několika vět. Pointa úvahy na dané téma jednoduchá být může. Špičkový sport vlivem nejrůznějších okolností možná bere sám sebe až příliš vážně. V golfu, kde jedinec stojí uprostřed dění v podstatě osamělý, je to jasně vidět. Proto se málokdy najde borec, nebo borci, kteří prostě přijdou na hřiště a uvolněně, s hrou, která není vypočítaná, ale prostě „má koule“, si to s ostatními rozdají, ať to nějak dopadne. Přejme si do budoucna víc takových vítězů, a to s veškerou úctou k těm současným.

Princip propojení typu „známá tvář – nový výrobek“ nebo „úspěšný sportovní podnik – movitý brand“ stále zůstává. A nadále platí různé principy propagace mezi jednorázovou kampaní, která pojme více známých tváří nebo více platforem, a dlouhodobým partnerstvím, do něhož se promítá celková strategie toho, kdo investuje. V novém miléniu však tyto a další principy vstupují do interakce s fenoménem optimalizace. Podle nově vytvářených sledovacích ukazatelů a algoritmických výpočtů se sleduje úspěšnost té které sponzorské akce a příslušná oddělení firem už na to nestačí, zadavatelé tuto činnost outsourcují u specialistů.

Ženám techniku, mužům luxus

Z nich pak vycházejí nejen rady směrem do byznysu, ale také informace obecně zajímavé pro veřejnost. Caytoo pro zjednodušení své procentuální koláče rozdělila do osmi segmentů. V jednom například spojila firmy zabývající se cestováním s těmi, jež spadají do oboru automotive. Podobně tvoří jednu kolonku poradenství s finančními službami.

V těchto kombinacích mají v celkovém koláči sponzorských peněz srovantelné procentuální podíly jako výše zmíněné segmenty, tedy někde mezi 16 a 18 procenty. Onou zajímavostí je, že zatímco u kombinací turistika/auto i poradenství/finance vycházejí přibližně stejné podíly v golfu mužském i ženském, jinde tomu tak není.

Možná nás překvapí, že firmy z oblasti technologií, elektroniky a nových médií se výrazně víc orientují na ženy než jejich konkurence z jiných oborů. V balíku sponzorských peněz věnovaných na ženský golfový profisport jim patří zhruba čtvrtina, kdežto mezi muži to není víc než deset procent (čísla se meziročně mírně mění).

Jednou z firem, jež mají na takovém stavu podíl, je japonský výrobce spotřební a kancelářské elektroniky Ricoh. Jeho CEO Zenji Miura říká, že podpora ženského golfu jeho společnost „přibližuje zákazníkům a buduje vztah s komunitami, s nimiž pracujeme“. Něco podobného by jistě mohl prohlásit o tenisových turnajích mužského světového okruhu ATP, jež také Ricoh sponzoruje, nicméně v ženském golfu je angažován už mnoho let a rozložení sponzorských peněz mezi zmíněné dva sporty a obě genderové kategorie ukazuje na strategii, jež se pravděpodobně osvědčuje.

Zcela opačně je to u výrobců sportovního zboží, ale také u segmentu firem, jež Caytoo ve svém osmidílném koláči označuje jako luxusní zboží. Ty se mnohem víc rozprostřely v mužském golfu, kde tvoří necelou čtvrtinu vložených sponzorských peněz, kdežto v ženském nemají ani desetinový podíl. Vidíme tu zhruba obrácený poměr než u technologického segmentu.

Pro úplnost, dalšími čtyřmi segmenty jsou jídlo/gastro, jiné služby, sportovní služby a zdraví/krása. V drtivé většině se na sponzoringu mužského i ženského golfu podílejí v jednotkách procent, což možná třeba u posledně jmenovaného překvapí, ale v podstatě to jen ukazuje celkovou sílu těchto předmětů podnikání na globálním trhu.

Spojení na Instagramu nebo při pro-amu

Aktuálním trendem v optimalizaci individuálního sponzoringu je identifikace povahy výrobku nebo služby s charakterem či profilem těch, kdo je propagují. Někdy jde o naprosto zjevné a logické propojení. Pokud tedy typicky golfová značka jako TaylorMade chce zviditelnit své produkty nabité technologiemi nebo vyvíjené podle supermoderních postupů, vybere si k podpoře spíše takzvané ranaře, jejichž rány patří podle statistik ve špičce k nejdelším.

Mezi prvními šli takto chytře na věc globální giganti Rolex a BMW. Snaží se být tam, kde se děje něco mimořádného, jejich loga jsou vidět na záznamech nejúžasnějších sportovních okamžiků. Nebo třeba Titleist, ikonický golfový míč. Jeho název „vlezl“ do internetových leaderboardů a žebříčků, bývá v nich připojen k hráčům, kteří tyto balony používají. Riskantní je taková taktika jen zdánlivě. Firma dodává míče dostatečnému počtu kvalitních golfistů a golfistek, aby podle výpočtu pravděpodobnosti omezila množství případů, kdy se žádný nedostane třeba do top 10, na naprosté minimum.

Poučný je v této souvislosti třeba příběh arašídového koncernu Hubs Peanuts. Nejde o extra silného nebo movitého sponzora, přesto si našel mezi konkurencí své místo – na rukávu hráče jménem Mark Hubbard přezdívaného Hubbs. Majitel firmy se s ním spojil na Instagramu a od té doby Hubbs kam přijede, tam rozdává plechovky s arašídy v hodnotě pětadvacet dolarů, jejichž popularita se tak šíří takřka guerilovým stylem.

Podobně pojišťovna Versalt Health našla v ženské LPGA i při omezeném sponzorském budgetu dvě extra vhodné adeptky. Emma Talleyová má otce optometristu a Gerina Pillerová hraje v kontaktních čočkách. „Když je večer vyndám a chci komunikovat, musím dát mobil na dva palce od levého oka a pravé zavřít,“ svěřila se. Je jasné, že obě, a každá trochu jinak, dovedou o zraku říci svoje. Zákazníci, na něž je kampaň zaměřena, se s nimi (a firmou) snadněji identifikují.

Společnosti si mezi hráči a hráčkami mohou vybírat. Některé potřebují tréninkové dříče, jiné zase rodinné typy, další si najdou třeba rodáka nebo patriota z konkrétního města, regionu. Významným slovem v takovém propojování je autenticita.

Někdy pomůže i šťastná shoda okolností. Jedním z vítězů turnaje dvojic Seminole Pro-Member, v USA značně populárního (mezi vítězi jsou třeba Rory McIlroy a Rickie Fowler, letošní ročník se hrál o předminulém víkendu), se před několika lety stal Patrick Cantlay. Pár s ním vytvořil jeden ze členů představenstva banky Goldman Sachs. Zrovna tam vytvářeli propagační strategii pro zavádění finanční služby Marcus, pojmenované po jednom ze zakladatelů Marcusi Goldmanovi. Slovo dalo slovo a Cantlay se stal tváří novinky, když jeho herní partner našel společné charakterové rysy mezi ním a finančníkem z druhé poloviny 19. století.

Tyto celkové počty měly i velký vliv na to, kolik měly tehdejší kluby členů. Pořadí na prvních místech mezi nejpočetnějšími kluby se také v průběhu posledních třiceti let výrazně měnilo. V roce 1991 měl například nejpočetnější klub, Golf Club Mariánské Lázně, pouze 353 členů. A v tehdejším Českomoravském golfovém svazu bylo registrováno jen 1 654 hráčů.

Nejpočetnější kluby v Českomoravském golfovém svazu, rok 1991.

Když se podíváme do roku 2004, jsou v tabulce TOP 10 už jiná jména, jiné kluby, ale také podstatně odlišná čísla. Některé kluby se už blížily k hranici tisíce členů.

Ovšem zcela nejpočetnějším klubem té doby byla „neklubová“ Centrální mimoklubová registrace, v níž bylo v daném roce registrováno 2 337 hráčů. CMR byla po roky 2003-2008 nejpočetnějším klubem v zemi, rekordu dosáhla letech 2007 a 2008, kdy měla vždy přes 3 000 členů. Za členství se tehdy platilo 3 000 korun ročně.

Nejpočetnější kluby v České golfové federaci, rok 2004.

Situace se výrazně změnila v následujících letech, kdy mnoho klubů vstoupilo do konkurenčního ekonomického boje s CMR a začalo také nabízet nehrací – pasivní – registrační členství v ceně za 3 000 korun a mnohdy i méně. Díky tomu se do popředí vyšvihl pražský Golf Club Hostivař, také klub rovněž z Prahy – Hodkoviček. Tím začal význam CMR upadat, a proto také byla v roce 2013 zrušena.

Nejpočetnější kluby v České golfové federaci, rok 2011.

A nyní můžeme skočit do roku 2019. Tady nebudeme uvádět pořadí ani čísla, ale jen první desítku sumárně.

Patří sem Golf Club Hostivař, Golf Club Hodkovičky, Golf Club Brno, Český golfový klub, Loreta Golf Club Pyšely, Golf Club Pardubice, Golf Club Austerlitz, Park Golf Club Ostrava, Beskydský golfový klub a Sokrates Golf & Country Club. Český golfový klub má driving na pražské Císařské louce, ostatní kluby mají hřiště. S Prahou a středními Čechy jsou spojeny čtyři kluby, s Brnem a okolím tři, s oblastí okolo Ostravy dva.

Mezi nejpočetnější dvacítkou klubů v republice té doby pak najdeme téměř všechny, které jsou spojeny s krajským městem.