Tipsport je česká sázkařská jednička. Sázky a golf, jde to vůbec dohromady?

Proč by ne? Sázet se dá v podstatě na všechno. Vsadit si na golf je na jednu stranu těžké, na druhou stranu zajímavé. Trefit vítěze je extrémně složité, ale odměnou může být mimořádná výhra. Kurzy jsou vysoké – i na výborného hráče je někdy 40 : 1. Ani u největších favoritů nebývá kurz nižší než 12 : 1. Pro pravé hráče jsou takto vysoké kurzy velmi lákavé.

Část vedení vaší společnosti golf hraje. Byl to i jeden z důvodů, proč jste sázky na golf začali vypisovat?

Ani ne. Celou dobu se snažíme držet sázky na cokoli, co je sázkařsky zajímavé.

Na co konkrétně se u vás v golfu sází? Jsou to převážně live sázky jako v tenise?

Ano, ale dnes jsou hodně oblíbené i sázky na lepšího z vypsané dvojice hráčů. Zda bude například úspěšnější Jon Rahm, nebo Rory McIlroy. Kurzy jsou nižší, ale pro sázející je to hratelnější. Vsadit si můžete i na pětiparu na birdie konkrétního hráče. Máte daleko větší šanci na výhru, když sázíte kdykoli v průběhu turnaje. Live sázky dnes dělají sportovní zápasy zábavnějšími a vnášejí do nich větší adrenalin.

Kdo sázky připravuje? Předpokládám, že to musí být někdo, kdo golfu rozumí.

Na každý sport máme specialisty, ale u live sázek nejde ani tak o odbornost, jako spíš o vnímání situace. Při sázce na birdie vychází bookmaker ze statistik a ví, jaká je šance ránu pod par na dané jamce zahrát. Je to matematika, která kombinuje statistiku, znalost hráče – jeho dlouhodobou úroveň i momentální formu –, ale také cit a schopnost situaci správně odhadnout a sázku vypsat.

Celý rozhovor s i můžete přečíst v letošním druhém čísle časopisu GOLF DIGEST C&S, které je v prodeji od 23. března 2023. Předplaťte si celoročně GOLF DIGEST C&S, více informací najdete zde: https://eshop.golfdigest.cz/ 

„Žádný problém nevidíme jako problém, ale jako výzvu,“ říká Jan Semián, obchodní ředitel firmy JaP – Jacinaz Mnichova Hradiště, mimo jiné vášnivý golfista, který si ve dnech volna zahraje s přáteli nebo obchodními partnery.

V roce 1994 jste začínali výrobou vrat pro rodinné domy, nyní budujete protipovodňové zábrany pro francouzské metro nebo policejní stanici v Macau. Můžete popsat, jakou cestou jste se k nim dostali?

Za úspěchem stojí energie a vizionářský duch majitele Petra Jaciny. S dobrou obchodní strategií během let rozšiřoval portfolio produktů. Začali jsmes obyčejnými vraty do garáží, následně přidali zámečnickou výrobu. K vratům jsme začali dělat brány. Ale to nestačilo a majitel nasměroval výrobu na průmyslová vrata a brány. Tady už se bavíme třeba o šestnáctimetrovém pojezdu, což jen tak někdo neumí. Dnes vyrábíme i vrata letištních hangárů a další speciality.

Kdy jste začali s protipovodňovými a protipožárními systémy?

Zlomovým bodem byly povodně v roce 2002. Najednou jsme měli obrovskou poptávku, ale zákazníci vyžadovali, aby vrata byla i vodotěsná, což tehdy bylo něco jako sci-fi. A tak jsme se tomu začali věnovat. V následujících letech se ukázalo, že to byl správný krok. Dnes jsme na špičce v oboru a máme zakázky z celého světa. Přesto výrobu stále inovujeme a vymýšlíme nové produkty.

Stojí tedy za úspěchem invence majitele a vaše schopnost improvizace?

Zcela určitě. Žádný problém nevidíme jako problém, ale jako výzvu. Na atypické zakázky se přímo vrháme a příležitosti neodmítneme.

Máte na mysli třeba tlakotěsné uzávěry do pražského metra?

Přesně tak. V některých stanicích jsou vstupy pro imobilní občany, které musí být chráněné proti výbuchu.To znamená, že když v místě uděláte vrt, musíte v něm instalovat tlakové uzávěry. Sami jsme je vyvinuli, načež nás čekal složitý proces schvalování. Potřebovali jsme asi osm různých razítek… Ale povedlo se. Do pražského metra ostatně dodáváme i speciální mříže. Na první pohled vypadají jednoduše, ale jsou velmi složité a bezpečnostně předimenzované.

V Národním divadle jste instalovali protipovodňová vrata. Byla v něčem specifická?

Kromě obvyklých standardů jsme je museli vzhledově přizpůsobit, aby zapadla do rázu divadla a okolí. Na tuhle zakázku mám dokonce osobní vzpomínky. Jednou jsem před divadlem strávil celou noc. V té době jsem dělal servis a dostali jsme hlášení, že se vrata nezavírají. Jel jsem tam technika podpořit, seděl na nábřeží u Vltavy a až do rána krom vrat pozoroval probouzející se Prahu.

V Mnichově Hradišti jste dokonce vybudovali zkušební kanál, kde vše testujete. Taky váš nápad?

Ano. V roce 2015 jsme přestavovali administrativní budovu a při té příležitosti jsme postavili zkušební kanál na protipovodňové systémy. Následně jsme ho představili v Londýně na výstavě, kde sklidil obrovský úspěch. Mohu-li porovnat zázemí konkurenčních firem v celosvětovém měřítku, tak naše zařízení je jednoznačně ojedinělé, až nadčasové. Kanál používáme jak k testování našich výrobků,tak k jejich prezentaci. 

Troufli byste si na projekt na mořském pobřeží?

U moře už jsme několik zakázek realizovali. Zábrany děláme ze speciálního materiálu, který odolái salinitě.Sůl má silné korozivní účinky a klasická nerezová ocel zrezne. Máme zajímavé projekty, třeba na francouzském pobřeží,kde jsme instalovali vodotěsné brány dlouhé dvanáct metrů, které musejí odolat i přílivovým vlnám.

Ve Francii vaše produkty jistí před živly i pařížské metro. Jak jste se k tomuto projektu dostali?

Pařížané nás prostřednictvím našeho francouzského dodavatele požádali, zda bychom nemohli zprostředkovat společnou schůzku se zástupci pražského dopravního podniku, kteří byli u povodní v roce 2002. Obávali se, že kdyby se Seina rozvodnila, Paříž by půl roku nefungovala. Společná schůzka proběhla u nás v sídle firmy před osmi lety a další se uskutečnilaletos v září.

Seina se vylila z břehů naposledy před čtyřmi lety, tam se obavy dají pochopit, ale v Dubaji?

Když se podíváte na Dubaj, rozlohou to není zas tak velké město, a navíc placka, z níž trčí pár mrakodrapů a písek. Možná je zvláštní, že právě tam děláme protipovodňová hrazení,(úsměv) ale jsou velmi důležitá. Mají zabránit následkům přívalových dešťů, což je téma také u nás. Vzpomeňte si na letošní letní bouřky, kdy došlo k velkým majetkovým škodám v několika městech a obcích.

Dokážete si vybavit nejtěžší projekt?

Česká firma dodávala před pěti lety kovovou konstrukci pro spalovnu odpadu Amager Bakke v Kodani, na jejíž střeše Dánové nechali vybudovat unikátní sjezdovku. My jsme s touto firmou spolupracovali a dodali jim speciální dvoukřídlá vrata z nerezové oceli, elektronicky připojená na náš systém. Instalovala se jeřábem do výšky pětatřiceti metrů nad mořem. Našeho šéf montéra za to obdivuji doteď, já bych to nedal.

Aktuálně vstupujeme do období klimatických změn, které s sebou přináší častější záplavy a požáry. Promítá se to do zájmu lidí a firem?

Poptávka roste právě vzhledem ke klimatickým změnám, které přinášejí více záplav, povodní a také nárůst počtu požárů.Co se týká požárů, myslím si, že to vyplývá z legislativy. Předpisy se stále zostřují a v důsledku toho se zmenšují požární úseky. Vezměte si výrobní haly – dřív byl jeden úsek velký 50×100 metrů, před pěti lety se musel rozdělit na dva a teď na tři nebo čtyři. Jiná situace je v oblasti ochrany před povodněmi. Řada lidí pochopila, že se musí starat sama o sebe, že o ně nikdo pečovat nebude. Někdo je zodpovědný, jiný méně. Ti zodpovědnější se snaží chránit svoje majetky a poptávají protipovodňová vrata či jiné produkty.

Třeba unikátní ochranné boxyBlack box a Security box?

Ano, tyto výrobky jsme vyvíjeli několik let. Těžíme ze zkušeností, které jsme nasbírali v ochraně před vodou a ohněm. Black Box jsme vyvíjeli jako preventivní řešení, které předchází zbytečným starostem. Je vodotěsný, a tak i odolný vůči požáru či zřícení domu.Světová konkurence nabízí klasické protipožární trezory, které jsou odolné pouze proti ohni a vodě. Náš box odolá ohni i záplavě – může stát zatopený několik metrů hluboko klidně týden. Můžeme do něj umístit třeba GPS lokátor a díky tomu ho později snadno najít. Součástí vybavení může být i bezpečné datové úložiště. Druhou novinkou je Security Box, který jsme vyvinuli zejména pro domácnosti jako ochrana proti zlodějům.Je určen pro peníze, cennosti, doklady nebo důležité dokumenty a také nabízí bezpečné úložiště pro zbraň.Disponuje elektronickým kombinačním zámkem na kód. U tohoto výrobku jsme se soustředili nejenom na bezpečnost, ale velmi důležitý byl i jeho design.

O největším úspěchu v dosavadní kariéře – 4. místě na evropském amatérském šampionátu v Paříži

„Myslím, že je to můj dosavadní největší úspěch, protože já jsem se vždycky prala s tím, že jsem měla jedno, dvě dobrá kola, ale nikdy jsem to neudržela do konce. Jsem ráda, že jsem přinesla všechna čtyři kola pod par. A toho si vážím nejvíc. Ani ne tak toho čtvrtého místa, ale že to byla konzistentní čtyři kola dobrého golfu. To byl pro mě velký posun.“

O srovnání s dvanáctým místem na Czech Ladies Open z roku 2018

„Srovnat se to asi dá, akorát tam se mi hodně povedlo první kolo, kde jsem hrála šest pod par a dělila jsem první místo. A pak ty další dvě kola jsem hrála slušně, ale pod par už to nebylo. Tam jsem se propadala, zatímco v Paříži jsem začala dvacátým místem a propracovávala jsem se nahoru. A to je pro mě velké plus.“ 

O domácím šampionátu, kde zaostala jen za Denisovou Vodičkovou o pouhé dvě rány

„Po třech kolech jsem byla první, ale neočekávala jsem od sebe, že si to pohlídám, náskok byl minimální. Já jsem tam ale neproměnila tři kratší putty a to člověka psychicky srazí dolů. Posledních šest jamek se nevyvedlo, a to mě stálo trofej. Zároveň ale Denisa hrála skvěle, nedělala chyby a toho prostoru k chybování mi nedala. Hrála jsem ale i finále v paru a tak si myslím, že se nemám za co stydět.“

O proniknutí do světové amatérské stovky

„Čím víš jsem, tak tím vlastně kvalitnější holky tam jsou, takže tím těžší je se s nimi porovnávat. Myslím si ale, že herně na to mám. Když vidíte hrát Sáru Kouskovou v Augustě, tak samozřejmě taky chcete hrát tam a být co nejlepší. Takže doufám, že se v následujících dvou letech bych se mohla ještě někam propracovat. Nemyslím si, že je to maximum, co dokážu.“ 

O golfových snech a plánech

„Jsem realista, bývala jsem i trochu negativista. Nikdy jsem neřekla, že chci být světová jednička, protože vím, jak těžké to je. Občas se peru s tím, že si říkám, že na to nemám, že jsou holky lepší, že má krátká hra není dost dobrá na to, což samozřejmě vím, že není dobře a snažím se s tím nějak pracovat. Já bych si chtěla dodělat školu, dodělat si inženýra, chtěla bych si uhrát kartu na Ladies European Tour. To je asi můj největší cíl. Zkusit tam hrát jeden, dva roky a uvidím, jak na tom budu kvalitativně s konkurencí. A pak se rozhodnu dál, co se životem. Nejsem ale jen zaměřena na golf, nikdy jsem nebyla vedena k tomu, že ten sport je to hlavní.“

O studiu v Marylandu

„Studuji bakalářské studium v Marylandu. Myslím si, že Amerika není úplně stát, ve kterém bych chtěla žít. Řekla bych, že čtyři roky jsou takové ideální pro mě. Ten servis s tím golfem a studiem ale nikde jinde nenajdete. Pro mě to tak byla vlastně, ač se to nezdá, jediná cesta, jak skloubit golf a studium. Takže tomu jsem hrozně vděčná za takovou možnost. A i kdybych věděla, co všechno prožiju, protože ne vždy je to procházka růžovým sadem, tak se pro to rozhodnu znova, protože mi to hodně dalo.“

O nejbližší budoucnosti a týmovém amatérském šampionátu v Paříži

„Věřím, že máme velmi dobrý tým a že máme tři kvalitní hráčky. Je to ale mé první týmové mistrovství a je to trochu něco jiného. Každá země má tři skvělé holky a konkurence je obrovská. Doufám ale, že obstojíme. Myslím si, že hrajeme dobře, máme formu. Ale jestli to bude TOP 5 nebo TOP 10, to říct nedokážu.“

O svých vzorech a Thomasi Pietersovi

„Každý rok se na něj chodím dívat na Albatross a mám ho hrozně ráda. A jednou jsem ho uvedla jako svůj vzor, ale to bych se opravila, to už tak není. V určitých ohledech možná ano, ale svým chováním a některými výstupy není pro mladé golfisty úplně ideálním vzorem. Jeho hra se mi ale líbí a jako golfistu ho mám ráda.“

„Mám ráda Tommyho Fleetwooda, líbí se mi jeho herní styl a švih. A rozhodně sestry Kordovy, i jejich život, jak trénují a jak žijí. Takže bych řekla tyhle tři lidi.“

O sociálních sítích

„Mám Instagram a Facebook. Ale to je všechno. Možná bych v těch sociálních sítích mohla být lepší, co se prezentace týče. Ale na druhou stranu sociální sítě neuznávám, nemyslím si, že je to ta správná cesta, takže se tím snažím nějak proplouvat.“

PATRICIE MACKOVÁ

21 let
Prague City Golf Club
Bakalářské studium biochemie v Marylandu
130. místo ve WAGRu
6 umístění v TOP 10 v roce 2022
4. místo na European Ladies‘ Amateur Championship na Golf de St. Germain

V Česku budete hrát po 14 letech, navíc poprvé jako profesionálka. Co to pro vás znamená?

Jsem moc ráda, že se naskytla možnost startovat právě v Berouně, před českým publikem a také před mými rodiči. Setkala jsem se s promotérem turnaje, panem Lubošem Koželuhem, a velmi rychle jsme se domluvili. Na LPGA mám momentálně medical break, zdravotní přestávku, ale mohu se zúčastnit dvou turnajů na Ladies European Tour a zjistit, jak na tom jsem. Po Berounu poletím ještě do Holandska a bych se chtěla vrátit na LPGA, která tou dobou bude v Evropě, v Británii a ve Francii.

Jak vzpomínáte na mezinárodní amatérské mistrovství v Cihelnách?

Šlo mi to dobře, když jsem vyhrála. Dala jsem docela hodně birdie, dobře jsem puttovala. Turnaj krásně plynul. Ve stejné sezoně jsem pak postoupila z Q-school na LPGA Tour a stala se profesionálkou.

V posledních letech vás sužovaly zdravotní problémy. Čím to?

Nejsem si jistá. Nebyla v tom jenom jedna příčina. Myslím, že šlo o celkový následek dlouholetého života na tour, náročného létání, nedobrého stravování a nedostatečného odpočinku. V těle se hromadily toxiny a pesticidy z hřišť taky nepomohly. Byla jsem bez energie, špatně jsem spala a cítila stres. Hrát v té době, to pro mě nebylo nic zdravého.

Když nyní chcete znovu na turnaje, znamená to, že se vás stav zlepšil?

Ano, a o hodně. Změnila jsem stravu, vylepšila kondiční přípravu, a už cítím víc energie, lépe spím a také jsem klidnější. Zkouším hrát golf tři, čtyři dny za sebou, jako při turnajích, a jde to. Také chodím hodně do sauny a otužuji se.

Sledovala jste Ladies European Tour a loňský Tipsport Czech Ladies Open?

Ano. V Berouně padala loni dost nízká skóre. Nemám délku ran jako prioritní, ale těším se na skórovací jamky, kde je vzdálenost výhodou, jako na pětiparech sedm a osmnáct. Hřiště mám ráda a v poslední době jsem na něm trénovala z turnajových odpališt a nosila povzbudivá skóre. Pokud jde o LET, vidím, že konkurence je stále těžší. První turnaj sezony v JAR vyhrála domácí Lee-Ann Pace, která patří už ke zkušeným, a potom v Itálii zvítězila naopak teprve sedmnáctiletá Slovinka Pia Babnik. Vyhrát může prakticky kdokoli.

Co říkáte stavu berounského hřiště?

Každým dnem před turnajem se dostává do ještě lepšího stavu. Těším se tam na každou hru.

Sledujete české hráčky?

Jsem domluvena na tréninkové kolo s amatérkou Terezou Koželuhovou. Letos prošla cutem v Itálii a vím, že loni také v Berouně, tak se těším, co se dozvím.

A na co se těšíte mimo golf?

Chci si užít léto v Praze. Vyrazit do centra, nebo do botanické zahrady. Líbí se mi také v Berouně. Ty krásné lesy okolo a čerstvý vzduch… Je to jiné než na Floridě, kde bydlím, a moc krásné.

Ráda malujete a hrajete na housle. Přivezla jste si paletu, nebo nástroj?

Malování mi chybělo a věci na to s sebou mám. Housle jsem nechala v Americe.

Také si užijete luxus vlastní postele při turnaji. A co ještě?

Snažím se jíst zdravě, ale přiznám se, že když jsem přijela do Česka, měla jsem svíčkovou i palačinky. Ale ne v jeden den. Od té doby se zas držím zdravé cesty.

Jste vlastně Češka, ale také Němka a nyní podle nového občanství i Američanka. Jak to vnímáte?

Nemůžu pořád uvěřit tomu, že jsem se stala Američankou. Je to zvláštní pocit. Cítím se pořád Evropankou, ale nemůžu zavírat oči před tím, že jsem v Americe už sedmnáct let. U jména budu ale pořád mít německou vlajku. A k tomu mám moc ráda Česko a Prahu, kam se vracím od dětství a vždycky vracet budu.

Aktuální informace najdete na turnajovém webu czechladiesopen.cz/cs/

CO TĚ VEDLO KE ZMĚNĚ ZNAČKY?
Letošní rok není jen o změně značky auta, ale o více změnách, které jsem chtěl ještě před startem sezony udělat. Jsou nabídky, které se neodmítají. Tak to bylo s holemi Callaway i autem od Lexusu. Pro obě značky to pro mě znamená především velkou čest je reprezentovat a být jejich ambasadorem. Stejně tak je to pro mě obrovská čest, že si vybrali zrovna mě.

BEREŠ TO JAKO RESTART?
Ani ne, není čeho, ale spíš jako restart nové sezony.

CO PRO TEBE VŮBEC ZNAMENÁ AUTO, JAK JE PRO TEBE DŮLEŽITÉ?
Hodně. Když si jen vezmu, kolik desítek tisíc kilometrů ročně v něm strávím, a jaké to jsou dálky. Ať je to Challenge Tour nebo European Tour, je to skoro 30 % času, který v autě jsem. Lexus pro mě znamená hlavně komfort, vystoupit z něj odpočatý, a ne s bolavými zády. Navíc je velké, a to znamená i větší bezpečí. Optimální na golf a auto kam se bez problémů vejde vše, a ještě kousek místa zbyde.

CO TĚ NA NOVÉM LEXUSU RX OSLOVILO NEJVÍCE?
Design, je to úplně něco jiného než jiné značky. Lexus má něco navíc, možná to, co jiná auta budou mít až třeba za deset let. A pak jsou to dvě důležité věci: pohodlí a elektrika. Hlavně motor, i když má přes 300 koní, spotřeba není tak vysoká, šetří ji hybridní řešení a elektromotory, které pomáhají hlavně po městě.

KAM ŘADÍŠ AUTO MEZI SVÉ VYBAVENÍ NA GOLF?
Je to důležitá součást, stejně jako třeba mít kvalitní hole nebo fyzickou či mentální přípravu. Kdybyste jezdili jen po městě, nebudete to až tak řešit. Pokud jezdíte hodně a delší vzdálenosti, řešit to brzo začnete.

KOLIK JSI VŮBEC UJEL NEJVÍC NA JEDEN ZÁTAH?
Do Itálie v loňském roce to bylo 1300 kilometrů, to není zrovna málo. Dojedete večer, ráno brzo vstáváte a jdete do cvičného kola na hřiště. Velice rychle poznáte, v jakém stavu jste své tělo dovezli do cíle. Teď věřím, že z auta vystoupím a nebude mě bolet vůbec nic. Budu odpočatý jako kdybych celou cestu spal a budu se těšit na golf.

ŘÍKÁ SE O TOBĚ, ŽE JSI POCITOVÝ HRÁČ. JE TO PRO TEBE I OTÁZKA AUTA?
To je asi pravda, i když teď se trochu měním. U auta asi taky. I z auta musím mít stejně dobrý pocit jako třeba z holí, se kterými hraju. Ale ten pocit jsem měl, jen jsem si do něj sednul, a ještě s ním ani nejel. Bylo to prostě wow a věděl jsem, že něco podobného jsem ještě nikdy neřídil. Velký dík společnosti Lexus Praha.

NA GOLF MĚ VZAL POPRVÉ TÁTA, to bylo někdy kolem mých 11 let, a je pravda, že mě to moc nebavilo. Nešlo mi to. Časem jsem se ale začal zlepšovat a chytlo mě to naplno. Stačil první úspěch na turnaji. Golf už je takový, že s každým dalším úspěchem máte další motivaci se zlepšovat. Za sedm let se mi podařilo dostat na single handicap a bylo v podstatě rozhodnuto, co chci v životě dělat dál. U táty to byl hlavně obchod na golfu, u mě to byla představa golfu jako možnosti podnikání.

NEJLEPŠÍ DÁREK K NAROZENINÁM, to byl k osmnáctinám výlet do Ameriky do akademie IMG Davida Leadbettera na Floridě s výukou angličtiny. Ranní čtyři hodiny v jazykové škole a pak už jen golf a turnaje za akademii. I když jste v akademii půl roku, pana Leadbettera osobně nepotkáte. Poznal jsem ale jeho syna a je na něm tátova škola znát. V té době měl handicap 1. Šest měsíců ve Spojených státech mi stačilo k přesvědčení, že mým snem bude cestovat a pokusit se golfem živit. Odmítl jsem i možnost studovat na americké univerzitě. Táta z toho byl v šoku, ale já chtěl zpátky do Evropy. Být blíž k domovu, nejlépe do St. Andrews. Kam jinam?

V AMERICE SE NA HANDICAPY NEHRAJE, tam hrajete na rány a nikdo se vás ani na výkonnost neptá. Je pravda, že do akademie jsem odjížděl s handicapem 9,5. Když jsem se vrátil, rychle jsem se na turnajích dostal na 3,8. Na Moravě jsem začínal na Čeladné s Jakubem Mikulíkem, ale ten je teď na Floridě, kde pracuje pro univerzity. Spolupracujeme nicméně alespoň na dálku dodnes. Rozdíl v tréninku u nás a v Americe? To jsou hlavně podmínky a celkový přístup. Není jen o švihu, ale o celkové přípravě. Fyzické, mentální a strategické. Od každého něco a vše má svůj systém. Třeba course management, to je výlet na neznámé hřiště bez holí a jen s poznámkami a měřením vzdáleností. Zakreslení greenů a způsob hry podle pin pozic. To jsem u nás nikde neviděl.

CADDIE V ST. ANDREWS, hezká myšlenka. Napadlo mě to hned po prvním výletu do Skotska v roce 2011. Jenže zdejší caddies jsou většinou profesionálové z celého světa. Přednost dostávají hráči z PGA nebo European Tour. Ale zbytečný výlet to nakonec nebyl. Poznal jsem tam svého dnešního společníka, Tomáše Faju z Karviné, který v St. Andrews žije přes deset let. Skvělý caddie a parťák na golf s neuvěřitelnou znalostí zdejších hřišť. Hned nás napadlo, jak využít společný potenciál ke zlepšení, k soupeření a jak se prosadit v golfu i jinak. Spojit zkušenosti a kontakty.

NEOMEZENÝ GOLF ZA 250 LIBER, to je lákavá představa pro každého, ale není to tak snadné. Musíte mít trvalou adresu v St. Andrews – pak hrajete celý rok a všech sedm hřišť, včetně Old Course. Stát se členem jednoho z místních klubů už je jiná záležitost. Jsou poměrně prestižní a musí se za vás zaručit starší členové, napsat doporučující dopis a znát vás aspoň tři roky. Zase reference. Jen tak přijít a koupit si členství v St. Andrews nepřichází v úvahu. Jako člen získáte Links Ticket a můžete hrát zdejší turnaje, mít handicap a skotskou registraci.

NAPÁLIT SE MŮŽETE NECHAT KDEKOLIV, I VE SKOTSKU. To je realita a stalo se to i mně. Přesun do St. Andrews jsem si plánoval dlouho, ubytování s doporučením přes internet. Když jsem do Skotska přijel, první, co jsem zjistil, bylo, že existuje jen ulice, nikoliv dům, kde jsem měl bydlet. Nebyl jsem ale jediný, kdo se nechal napálit, a pravda je taková, že majitele serveru byste marně hledali někde v Asii. Takže za to nemohli Skotové, ale nějaký šikula z druhé poloviny zeměkoule. Telefon nikdo nebral, záloha byla pryč a já stál s kufry na ulici. Nakonec se ale ukázalo, že to bylo štěstí v neštěstí. To jsem ale v tu chvíli ještě nevěděl.

SKOTSKO SI MOC RŮŽOVĚ NEMALUJTE. Je to dodnes drsný kraj a stejně drsní jsou i zdejší obyvatelé. Jediný pokoj, který se mi podařilo najít, byla přes sto let stará chatka na farmě v Kinkell Byre. Sto metrů od moře a pět kilometrů od města. Netěsnící okna, plesnivé nádobí ve dřezu, prach, pavouci a špína, jakou jsem v životě neviděl. Zdejší luxus za 950 liber měsíčně. Majitel se objevil až druhý den. Přijel na čtyřkolce a neomaleně v zablácených holinkách vstoupil dovnitř. Se slovy „je mi líto, ale s tím vám opravdu nepomohu“ zase odešel. Nakonec mi ale úklid chatky alespoň proplatil.

ZA PÁR DROBNÝCH, JÍDLO A GOLF. To trvalo celých osm měsíců. V tak tradičním místě musíte nejdříve ukázat zájem a pracovitost. Až pak vás lidé začnou brát. První práce byla v hotelu jako pomocná síla, později za barem, ale jako zkušenost a možnost se s místními seznámit to bylo k nezaplacení. Nemusel jsem se ani starat o jídlo a měl právo hrát na hotelovém hřišti Fairmont St. Andrews zdarma. Právě hotel Fairmont byl prvním z našich smluvních partnerů a první klienti, kteří se mnou do Skotska za golfem letěli, nemohli bydlet jinde než právě tam.

„NIKDY NEPOSUZUJTE ČLOVĚKA JEN PODLE TOHO, ŽE SE NEOMALENĚ A V ZABLÁCENÝCH HOLINKÁCH POSTAVÍ DOPROSTŘED VAŠEHO POKOJE.“

ZA VEČEŘI A SKROMNOST REFERENCE. Když jsem pracoval v hotelu, vypomáhal jsem i na farmě majitele chatky. Až poté jsem se vlastně od kamarádů dozvěděl, o koho jde. Lord Sandy Fyfe, potomek panství kraje Fife a člen ctihodného klubu R&A. Podařilo se mi s ním navázat tak dobré vztahy, že jsem si ho mohl dovolit pozvat do chatky na večeři. Mé pozvání na typickou českou večeři, kterou jsem pro něj a jeho manželku připravil, mi oplatil pozváním na oběd do klubovny R&A a referencemi, které mi pomohly začít vlastní podnikání.

NERVOZITA NA PRVNÍM ODPALIŠTI? TU SI ZAŽIJE KAŽDÝ. Přece jenom postavit se na první odpaliště před starou klubovnou na Old Course není jen tak. Pokud by kdokoliv říkal, že nebyl nervózní, nebudu mu to věřit. Kolikrát už jsem sám viděl takový hook, že míček skončil až v autu. A to je mezi odpalištěm a silnicí celá fairway osmnácté jamky. Nic neobvyklého. I já jsem zde nervózní pokaždé. Postavit se na odpaliště při The Open, to si vůbec nedovedu představit.

KROK ZA KROKEM A ROK A PŮL JAKO NIC. Pokud stojíte proti místní konkurenci, která je zde déle než čtvrt století, nic jiného vám nezbývá. Musíte postupovat pomalu a respekt si budovat. Třeba získáním certifikátu oficiálního poskytovatele služeb pro St. Andrews. Dnes naše agentura ParadeGolf.cz sídlí přímo ve městě a pro klienty dokáže zajistit cokoliv. Nejen golf na Old Course, ale také všechny služby, třeba včetně výletů vrtulníkem nebo prázdninového studia angličtiny na místní univerzitě spojeného s golfovým kempem. Za rok a půl jsme dokázali uspokojit přes 200 klientů z celého světa. St. Andrews je jedna velká komunita, které když dokážete pomoci vy, vrátí vám to.

V NEDĚLI SE NA OLD COURSE NEHRAJE. Zahrát si zde může vlastně každý, je to veřejné hřiště, ale problém je získat startovní čas. Cena je v sezoně pro všechny stejná, 175 liber. Musíte si vystát frontu nebo si zahrát s místními, pokud vás do flightu pozvou, případně zkusit každodenní loterii o neobsazená členská místa. Nehraje se jen v neděli. To je na Old Course tradice. Zákaz golfu v neděli byl kdysi vydán proto, že lidé chodili místo do kostela na hřiště. A dodržuje se dodnes. Na hřiště tak chodí jen místní venčit psy.

POZOR SI VŽDY DEJTE NA VÍTR. Není asi den, kdy by nefoukal vítr nebo nepršelo. Na slunečné dny musíte mít opravdu štěstí. Asi nejvtipnější bylo, když si jeden z hráčů začal před deštěm protřepávat větrovku. Najednou všude létaly papírky. Když jsme se ptali, co to je, dostali jsem jen smutnou odpověď: Peníze, a odletěly až do moře.

DEVÍTKA JEDNOU VĚTOU

1. NEJHEZČÍ HŘIŠTĚ
   TPC SAWGRASS NA FLORIDĚ.
2. NEJHEZČÍ HŘIŠTĚ VE SKOTSKU
   KINGSBARNS.
3. NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK Z OLD COURSE
   RICKIE FOWLER A JEHO PŘÍSTUP K FANOUŠKŮM.
4. KOHO OBDIVUJETE
   GARYHO PLAYERA. JAK JE VE SVÉM VĚKU FIT.
5. KAM SE NEJRADĚJI VRACÍTE
   DOMŮ, DO HORNÍ LHOTY K BABIČCE, KDE JSEM VYRŮSTAL.
6. SLABOST PRO GOLFOVÉ ARTEFAKTY
   TO ZATÍM NE.
7. CO JSTE OD VELKÝCH HRÁČŮ ODKOUKAL
   RUTINU, JAK SE BAVÍ S CADDIEM, KAŽDÝ MÁ NĚCO.
8. JE PRAVDA, ŽE KAŽDÝ V ST. ANDREWS MÁ SINGLE HANDICAP?
   NENÍ, ALE VĚTŠINA GOLF OPRAVDU UMÍ.
9. KOLIK HODIN DENNĚ SE DÁ VE SKOTSKU HRÁT
   V LÉTĚ OD 6.30 DO 11 DO VEČERA. NĚKDO ODEHRAJE I TŘI OSMNÁCTKY.

PROČ ONDŘEJ PRAVDA

S GOLFEM ZAČAL POZDĚJI A NA PŘÁNÍ SVÉHO OTCE. PŘESTO MU VELICE RYCHLE ZALEZL POD KŮŽI A NAKONEC PRÁVĚ GOLF ROZHODL O TOM, ČÍM SE CHCE V ŽIVOTĚ ŽIVIT. I PŘES TO, ŽE SE RYCHLE DOKÁZAL DOSTAT NA JEDNOCIFERNÝ HANDICAP, SVOU BUDOUCNOST NIKDY NEVIDĚL V ROLI PROFESIONÁLNÍHO HRÁČE NEBO TRENÉRA, SPÍŠE VE SLUŽBÁCH A GOLFOVÉM PROSTŘEDÍ. ZŘEKL SE MOŽNOSTI STUDOVAT NA AMERICKÉ UNIVERZITĚ A RADĚJI SE VYDAL DO SKOTSKÉHO ST. ANDREWS. ŽÁDNÉ ZAČÁTKY NEBÝVAJÍ LEHKÉ, ZVLÁŠTĚ NE V ZEMI, KDE O VAŠEM ÚSPĚCHU NEBO NEÚSPĚCHU ROZHODUJÍ TRADICE, REFERENCE A DOBRÉ JMÉNO. DNES JE ČLENEM MÍSTNÍHO KLUBU A PRO MNOHÉ NEDOSAŽITELNÝ OLD COURSE UŽ SI ODEHRÁL NEJMÉNĚ STOKRÁT. VZDAL SE MOŽNOSTI ŽÍT DOMA V LUXUSU A RADĚJI SE POKUSIL SÁM POSTAVIT NA VLASTNÍ NOHY.

ALOIS ŽATKULIAK

VZPOMENETE SI, KDY POPRVÉ JSTE VYPUSTILA ZE SVÝCH ÚST ONO TVRZENÍ, ŽE SE JEDNOU STANETE SVĚTOVOU GOLFOVOU JEDNIČKOU?

Tak to nevím, ale možná to bylo kdysi v televizní show u pana Krause. Tam jsem na něj tehdy něco takového vypálila. Jsem spontánní člověk, tak je to docela možné. Bylo mi tehdy dvanáct let. Takže možná u něj, ale jistá si vůbec nejsem.

BYLA TO OD VÁS SPÍŠ DĚTSKÁ DRZOST, NEBO JSTE SI UŽ DOKÁZALA PŘEDSTAVIT, CO TAKOVÁ CESTA NA SVĚTOVÝ GOLFOVÝ TRŮN OBNÁŠÍ?

Tak to vůbec. Byla jsem dítě a netušila, co je přede mnou. Ale upřímně řečeno, snažím se ve vztahu ke sportu zůstat pořád tak trochu dítětem. Zachovat si nadhled, nedávat golfu až takovou důležitost, jako že v něm jde o život, nepodléhat stresu. Když berete věci sportovně, tak se možná k cíli dostanete spíš. Mám to vyzkoušené na sobě. Když při hře tlačím víc na pilu a víc chci, hraju spíš hůř, než když jsem méně svázaná. Pak se mi hraje lépe, jde mi to lehčeji. Platí to i pro trénink. Golf dneska umíme hrát všichni, ale v čem je ten rozdíl, že zahrajete −2, nebo +2? Je to jen pár ran, které ale rozhodují o úspěchu a neúspěchu. Pro mě to znamená nebrat golf tak smrtelně vážně, ani sebe a ani život. S tím přijde uvolnění i lepší výkon.

INVESTUJI DO SEBE, NE JEN DO GOLFU

KDYŽ SE PODÍVÁTE NA SVÉ TVRZENÍ O TOM, ŽE SE JEDNOU STANETE PRVNÍ HRÁČKOU SVĚTA, S ODSTUPEM ČASU, NAKOLIK JSTE SE TOMUTO SNU PŘIBLÍŽILA?

Přiznávám, že jsem o tom přemýšlela. Vrtalo mi to hlavou, když tahle otázka zazněla. Pro sebe jsem si to vyhodnotila tak – a to by se líbilo tátovi, který má rád statistiky a různé tabulky –, že jdu pořád po malých krůčcích, že se posouvám pomalu, ale velice jistě. A to je mi teprve 23 let. Z toho mám radost. Přitom já jsem člověk, který má rád všechno hned, a když je to zítra, tak už je to špatně. Ale v tomhle případě je trpělivost namístě.

NA PRVNÍ POHLED TO VYPADÁ, ŽE KARIÉROU PROCHÁZÍTE S NEBÝVALOU LEHKOSTÍ A JISTOTOU. ZAPOCHYBOVALA JSTE TAKÉ NĚKDY?

Ale ano. Víckrát mi hlavou proběhlo, že s tím seknu. Ale nikdy to nebylo tak vážné, spíš jen chvilková ženská nálada. Nebo spíš lidská, ne ženská, protože něco takového zažívá každý. Chci hrát, pokud bude zdraví sloužit, až do doby, než budu mít rodinu. Golf je pro mě pořád jednička, ale není to celý život. Spíš investuji do sebe než do golfu. Vždycky jsem dávala přednost sportu, dávala jsem mu všechno a najednou jsem si uvědomila, že je to blbost, že tohle všechno přece dělám kvůli sobě. Golf je nástroj a jsem vděčná, že na to mám talent, že jsem zdravá a že ho můžu hrát.

V INDIVIDUÁLNÍCH SPORTECH, A TÍM GOLF JE, SE PROSAZUJÍ HRÁČI S VELKÝM SEBEVĚDOMÍM. JE TO I VAŠE SILNÁ STRÁNKA?

Myslím, že ano. Jinak bych asi nebyla tam, kde jsem. U mě to ale byl spíš přirozený vývoj. Když jsem na sebe tlačila a říkala si „jo, jsi dobrá“, a pak se to zadrhlo nebo mi to nešlo, cítila jsem, že vlastně sama sobě lžu. Člověk se v té chvíli přesvědčuje, že je to dobré, i v době, kdy to dobré není. Pak se cítí špatně i na hřišti. To nejlepší, co může člověk pro sebe udělat, je přijmout to, přiznat, že to není dobré a že to nejde podle představ. Stačí si pak odpočinout, přestat na sebe tlačit, pochválit se třeba i za hodinu puttování a nestresovat se tím, že jsem nebyla tři hodiny na drivingu. To nejlepší, co pro sebe může člověk v takové chvíli udělat, je nestresovat se a přijmout to.

SAMA O SOBĚ ŘÍKÁTE, ŽE JSTE POCITOVÁ HRÁČKA. CO SE ZA TÍM SKRÝVÁ?

V mém případě to znamená, že dělám věci přirozeně. Ale také to chvíli trvalo, než to ke mně přišlo. Jsem hodně pocitový člověk, ale také jsem z hodně racionální rodiny, která je dost perfekcionalistická. Ta racionální stránka se u mě rozvinula mnohem dřív a teď cítím, že je třeba přidat i tu druhou, rozvinout ji a spojit obě dohromady. Jsou ve mně obě stránky, ale o té pocitové se třeba ve sportu moc nemluví. Je tak trochu tabu. Moc se neřeší, jak se sportovec v danou chvíli cítí…

DŮLEŽITÁ JE VÁŠEŇ,
VÁŠEŇ PRO SPORT

V GOLFU SE DÁ LECCOS NAUČIT, NATRÉNOVAT, ALE CO MUSÍ MÍT ČLOVĚK UŽ V SOBĚ?

Něco se dá vždycky vypilovat, ale cit pro míč, motorika pohybu, to jsou věci, se kterými se musíte narodit. Samozřejmě jdou podpořit cvičením. Důležitá je vášeň a zaujetí pro sport. Bez toho by to nešlo dělat vůbec.

CO JE V GOLFU VĚTŠÍ VÝHODA – PRAGMATICKÝ A KLIDNÝ HRÁČ, NEBO TEN, KDO TŘEBA HÁZÍ HOLEMI?

To se nedá tak jednoznačně říct. Stačí se podívat na hřiště. Každý je jiný, každý má svůj styl a každému vyhovuje něco jiného.

A CO VY?

Já jsem něco mezi. Taky si zanadávám, když se něco nepovede, ale jindy jsem naopak naprosto soustředěná. Je to vždy reakce v dané situaci. Když budu házet holemi a nepřijmu to, že jsem udělala chybu, tak to ničemu nepomůže a jdu sama proti sobě. Takže cokoliv se stane, se prostě už stalo, je to pryč a jde se dál. Viděla jsem Nelly Korda ve druhém kole turnaje, který nakonec vyhrála. A já jí v očích viděla, že ten turnaje vyhraje. Hrála s lehkostí, jistě, ale také s nadhledem a neustále soustředěná. Totéž vidíte i na Tigerovi. Někdy to z něj úplně sálá, že vyhraje. Tu jiskru v sobě musíte mít.

NĚKDY ALE NENÍ SNADNÉ RYCHLE VYGUMOVAT Z HLAVY NEPOVEDENOU RÁNU. JAK TĚŽKÉ TO JE?

U mě je to turnaj od turnaje jiné. Někdy zkazím jamku a nedokážu to pustit z hlavy třeba na dvou dalších jamkách, jindy to odejde hned. Ale je hodně důležité nebrat ten okamžik tak vážně a zároveň ho umět přijmout. Když se to povede, je to pryč. Pomůže cokoliv, třeba se tomu zasmát nebo to vzít jako fakt.

ZÁJEM MÉDIÍ,
TEN MI NEVADÍ

TAKY HÁZÍTE HOLEMI, ABYSTE SI ULEVILA? NEBO MÁTE JINÝ RECEPT?

Reaguji podle toho, kolik toho v sobě držím. Můžete mít období, kdy se toho ve vás nakumuluje příliš a máte v sobě hodně agrese a špatných pocitů, a to, co se pak děje na hřišti, je už jen důsledkem. Sama jsem hodně emotivní člověk a je pro mě důležité se uvolnit, ventilovat. Třeba se vybouchat do polštáře. Jsou takové i meditace. Když mlátíte do polštáře deset minut čtvrthodiny, jste potom jako nový člověk. A věci, které jste v sobě zadržoval, jsou pryč.

NA TURNAJÍCH JSTE NA VŠECHNO SAMA, NEBO PŘESNĚJI JEN DVA – VY A VÁŠ CADDIE. VÁM DOCELA TRVALO, NEŽ JSTE NAŠLA TOHO PRAVÉHO, ŽE?

Doufám, že jsem už našla toho pravého. Prošlo jich kolem mě docela dost. Záleží vždycky na tom, jak jste vzájemně naladění, na jaké vlně. A s Martinem [Konečným, pozn. red.] jsme na podobné vlně. Ve spoustě věcí jsme si podobní a o to víc si rozumíme. Jsem trochu vůdčí osobnost a dost dlouho mi trvalo, než jsem se naučila brát i názory ostatních.

TO SE O VÁS OSTATNĚ I ŘÍKALO, ŽE SI DO HRY NENECHÁTE PŘÍLIŠ MLUVIT. TAKŽE JSTE TROCHU UBRALA?

To zase ne. Nejvíc mi vyhovuje, když hraju podle svého pocitu. Takže se hodně často stává, že Martin počítá metry a já už mám hůl v ruce. On z toho už pomalu začal šedivět a stěžoval si, že ho vůbec neposlouchám. Říkala jsem mu, aby si to nebral osobně. Když vidím místo, kam mám hrát, vím přesně, kolik to je metrů, mám to v oku. U mě funguje první pocit. Martin se naučil na mě mluvit tehdy, když to potřebuju. To byl problém u předešlých kedíků – snažili se mi pomáhat až moc. Martin mi důvěřuje, podporuje mě a věří mi. Samozřejmě spolu konzultujeme hole i putty, když se mi to hodí. Ale taky ví, že když se na nic neptám, tak nic nepotřebuju. Naše komunikace je nastavená hodně pocitově, ale šéfová budu asi pořád, pokud to bude souviset s golfem.

PRVNÍ, ÚSPĚŠNÁ, POHLEDNÁ, TO JSOU SLOVA, KTERÝMI VÁS POPSAL VÁŠ MANAŽER PETR ŽÁK. POSLOUCHÁ SE TO DOBŘE?

Myslím, že Petr ve mě především věří a dělá svou práci dobře. Zní to hezky, ale já si to ani nějak neuvědomuju. Poslední dobou cítím, že to není až tak důležité a není to ten důvod, proč to dělám. Ale líbí se mi, když Petr nedávno řekl, že skrze mě žije i svůj sen, že se ve mně vidí. Jeho nadšení je neuvěřitelné.

GOLF V ČESKU MÁ I PO TOLIKA LETECH STÁLE PONĚKUD POKŘIVENOU POVĚST. VY EVIDENTNĚ DĚLÁTE VŠE PRO TO, ABY SE NAROVNALA. KOLEM OLYMPIJSKÝCH HER, POTÉ PO TITULU V MAROKU A NAPOSLEDY PO ZISKU KARTY NA LPGA TOUR JSTE BYLA V CENTRU ZÁJMU MÉDIÍ. JAK JEJ ZVLÁDÁTE?

Mně zájem médií nevadí. Jsem člověk, který má rád lidi, a zájem mi taky nevadí.

VZPOMENETE SI NA SVŮJ PRVNÍ ROZHOVOR PRO MÉDIA?

Tak to nevím. Asi do nějakého golfového magazínu. Vtipné je, že když jsem si jako malá prohlížela golfové časopisy, říkala jsem si: „Ty jo, kdybych tam tak mohla být!“ Viděla jsem tam Kačku Růžičkovou a představovala si, jaké by to bylo, mít tam taky rozhovor. No a povedlo se. Ono to už ke mně tak nějak patří, že když mám nějaký cíl, záměr, tak se mi ho i podaří naplnit.

V GOLFU JSTE VIDĚT NEUSTÁLE. V 10 LETECH OBJEV ČESKÉHO GOLFU, MEZI AMATÉRY PRAKTICKY BEZ KONKURENCE, V 16 LETECH KARTA NA LET… NEZAMOTALA SE VÁM Z TOHO NĚKDY HLAVA?

Ale ano – když jsem udělala kartu na LET. Ale vrátilo mě to velice rychle zpátky na zem. Tak to dopadne vždycky. Všechno šlo docela hladce, a tak jsem myslela, že půjde i dál všechno samo. Jenže spousta věcí byla jinak, hodně se jich totálně změnilo, ale ustála jsem to. I školu jsem zvládla.

LET V POSLEDNÍCH LETECH DOCELA UVADALA. JE PRO VÁS LPGA TOUR VYSVOBOZENÍM, NEBO SPÍŠ NOVÝM IMPULZEM?

Cítím, že to pro mě je nový impulz. V posledních dvou letech jsem trochu měla problémy udržet motivaci. Není to snadné, když se hraje týden a pak celý měsíc nic. Naučila jsem se ale dobře odpočívat.

KDYŽ SE DNES S ODSTUPEM ČASU ŘEKNE „KVALIFIKACE LPGA“, CO VÁM NASKOČÍ V HLAVĚ JAKO PRVNÍ?

Vzpomínám si, že jsme hráli poslední kolo a byli jsme na šestnácté nebo sedmnácté jamce, odehrála jsem ránu, otočila se na Martina a říkám mu, že už na to nemám. Zahodila jsem hůl a řekla, že jdu domů. Samozřejmě to byla sranda. Připadali jsme si po třech týdnech jako blázni, už nám trochu hrabalo. Martin se začal smát a řekl mi: „Prosím tě, dohraj ještě ty dvě jamky.“ A pak si pamatuju poslední putt a konec. A taky třeba to, že ráno v sedm hodin tam byly jen tři stupně. Maraton to byl náročný a už jsme z toho trochu bláznili…

CELÝ ROZHOVOR naleznete v prosincovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 13. PROSINCE 2018.

CO ŘÍKÁTE NA VÝKONY VAŠÍ ZAMĚSTNAVATELKYNĚ V KVALIFIKACI?

Obě hřiště v Pinehurstu jí sedla, stejně tak hřiště na Floridě, kde se hrála druhá fáze. Všechna hřiště se nám oběma líbila, navíc nebyla dlouhá, ale rozhodně nebyla jednoduchá. Byl to styl hřišť, který jí sedí a cítí se na nich komfortně. Pět kol Q-Series vedla, držela se stále stejné taktiky, na hřišti byla skvělá atmosféra, šla dopředu s klidnou hlavou a s pokorou. A na žádné jamce se nic vážného v negativním smyslu nestalo. Byla ve velké formě. Na drivingu hrála rovné rány, navíc přišla i s dobrou taktikou.

V ČEM SPOČÍVÁ TA DOBRÁ TAKTIKA?

Nikam jsme se za každou cenu nahnali. Chtěli jsme trefovat na pohodu fairway, green a hrát dva putty. Jen ji musíme využívat víc. Někdy mám pocit, že se žene až moc za berdíky, v tomhle ji musím trochu krotit.

Klára Spilková a Martin Konečný se radují z postupu do LPGA (Foto: archív M. Konečného)

JAKÝ SERVIS OD VÁS KLÁRA VYŽADUJE? 

Klára je dost samostatná, potřebuje k sobě spíš parťáka. Když jí to někdy ulítne někam do háje, je schopná se do sebe uzavřít a pak je na sebe naštvaná další tři jamky. V takovém případě se ji snažím uklidňovat a nebavit se s ní o golfu. Vysvobodí ji to z takového svého tunelu. Je potřeba ji ujistit, že se nic neděje. Bogey občas přijde, takový je golf, ale je třeba jít dál, zůstat nohama na zemi. Pokud jde o greeny, pomáhám jí se čtením jen v případě, že si sama není jistá.

A CO KDYŽ SE DAŘÍ? 

Když se jí daří, děláme si různé legrácky. Já se jen snažím udržet takovou atmosféru co nejdéle. A občas se jí snažím na hřišti motivovat nejrůznějšími odměnami. Vzpomínám si teď na Q-Series, že jsem jí slíbil cheesecake, když trefí pětimetrák. Ona má ráda takovéto soutěže.

CHODÍTE PŘED TURNAJEM NA INSPEKCI HŘIŠTĚ?

Chodím na každém hřišti, minimálně jednou sám bez Kláry. V pondělí a úterý jsou cvičná kola, většinou se jde jeden první devítku, druhý den druhou. Když je potřeba, jde si v klidu zatrénovat. Pak ji převezu na hotel a jedu zpět si proběhnout hřiště. Podívám se na greeny, musíte si zaškrtnout tzv. safe zóny (bezpečné zóny na greenech, kde nehrozí trojputt), oba si vyznačujeme cíle na trefení fairwaye z týčka a pak si je porovnáme a diskutujeme o nich. Díky tomu se na hřišti vyhneme nějakým rozpakům, co a jak hrát.

KEDÍK SE STARÁ TAKÉ O TO, ABY HRÁČ NA HŘIŠTI NEUMŘEL ŽÍZNÍ A HLADY. CO NESMÍ CHYBĚT V BAGU KLÁRY, POKUD JDE O JÍDLO A PITÍ?

Na turnajích je klasika banán, nebo jakékoliv jiné ovoce. Super věc jsou ale také přesnídávky pro děti, ty rychle nasytí. Dále pak sušené maso, oříšky, iontový nápoj s vodou zaručí, že vás to ve velkém vedru neskolí. Důležité je také upozorňovat na dodržování pitného režimu.

Martin Konečný

A CO BUDÍČEK? JE VAŠÍM ÚKOLEM HLÍDAT, ABY HRÁČKA NEZASPALA?

To se nám naštěstí nikdy nestalo. Den před startem kola si říkáme v kolik se sejdeme na snídani. Zatím jsme naštěstí nikdy nezaspali, takže dobrý.

CO VÁS BAVÍ NA PRÁCI CADDIEHO?

Baví mě cestování, vidět různá hřiště po celém světě. Baví mě poznávat nové hráče a stoupat túrami výš a výš. Začal jsem v roce 2014, kdy jsem nosil bag Filipu Mrůzkovi ve Skalici, pak jsem pomáhal Danovi Suchanovi i dalším Čechům. Pak jsem se dostal k Šídě (Šideri Váňová, pozn. red.), Norce Tonje Daffinrud a nakonec ke Kláře. Čím víc jsem se díval na přenosy z golfu, tím víc jsem sledoval práci kedíků. Hodně jsem se toho naučil, seznámil se s ostatními kedíky na túře. Postupně získáváte jméno ve světě caddies. Zrovna teď se holky z Ladies European Tour dozvěděli, že Klára nebude hrát finále ve Španělsku, tak mě oslovili, jestli bych jim tam nekedil.

A BUDETE? 

Nebudu. Z časových důvodů.

CO ODMĚNY? STÁLE PLATÍ, ŽE CADDIE MÁ 10% Z VÝHRY HRÁČE?

Ano, to pořád platí. Standardně to funguje tak, že za cut máte 5%, za TOP 10 7% a za vítězství je 10%. Samozřejmě jsou kedíci, kteří inkasují více, jiní méně. Je to vždy na dohodě s hráčem.

JAK SE MEZI SEBOU LIŠÍ HRÁČI, CO SE TÝČE POŽADAVKŮ?

Každý hráč je jiný a vyžaduje něco jiného. Většinou jsou shodné metody měření vzdálenosti v poli, na greenech je to už ale jiné. Například Klára chce pomoci, když má na greenu stíny a má pocit, že nevidí brejky. V poli je ale neskutečně přesná, rovná jako pravítko, jen trochu kratší. A výborně puttuje a má skvělou krátkou hru. Dělám pro ni statistiky – je schopná mít pořád kolem 27 puttů, a to i s trojputtem v kole. Používáme i speciální aplikaci, do které zaznamenáváme snad všechno, co zaznamenat jde. Rozdílný přístup je mezi pány a dámami. Řekl bych, že dámský je daleko víc pohodovější, kluci jsou častěji naštvaní. Ale zase u holek si musíte dávat pozor, o čem se spolu bavíte. Některá témata jsou tabu. A pak holky jsou také daleko citlivější, pláč po hře není žádnou výjimkou. 

JAK A KDY JSTE NA SEBE S KLÁROU NARAZILI?

Loni jsem se přes sociální sítě dostal k Norce Tonje Daffinrud. Poprvé jsme spolu absolvovali turnaj ve Španělsku, kde prošla cutem. Pak jsme se dostali na British Open. Tam už cutem neprošla, ale hrála tam tehdy i Klára. A protože jsme se znali už dlouho předtím, neboť jsme spolu hráli kdysi dětské turnaje, tak jsme zašli na společnou večeři ještě s jejím přítelem a Kačkou Dvořákovou, která jí v tu dobu kedila. Ale protože Kačka měla málo času, potřebovala chodit do práce, tak přišla otázka na mě od Kláry, jestli bych to s ní nechtěl zkusit. Odpověděl jsem, že bych jí moc rád pomohl. Na Lacoste Open ve Francii jsme při prvním našem turnaji uhráli šesté místo. Pak následovaly další úspěchy. V podstatě jsme spolu udělali 20 cutů za sebou. 

Klára Spilková narazila na Martina Konečného na British Open 2017

KDY VÁS ČEKÁ DALŠÍ TURNAJ?

Začátkem ledna budeme hrát v Abu Dhabi Ladies European Tour, pak bychom měli hrát na Bahamách LPGA.

MÁ PODLE VÁS KLÁRA ŠANCI USPĚT PO LET I NA LPGA?

Určitě na to herně má. Ale jak znám Kláru, tak si to bude ze začátku osahávat, i co se týče organizace. Měla by mít přechodný byt na Floridě a převážně hrát LPGA. Bude se ale vracet do Česka a chce udržet kartu na LET i na další rok, takže bude muset odehrát povinných šest turnajů LETky. Rozhodně to bude daleko větší jízda než letos. Bude si to muset pečlivě promyslet a vhodně nakombinovat turnaje.

A VY DEFINITIVNĚ ZŮSTÁVÁTE COBY JEJÍ CADDIE?

Já doufám, že ano. Je ráda, že můžu být s ní. Mě to baví, je to pro mě prvořadé, pak mám ještě trénování a další věci kolem. Klára je pro mě číslo jedna. Když ale bude volno, rád pomůžu i dalším českým hráčům.

KDO JE MARTIN KONEČNÝ?

• Je profesionálem od roku 2012
• K profesionálům přestupoval s HCP 1,5
• Jeho domovským klubem je Golf Club Praha
• Minulý rok v prosinci se začal živit jako trenér v klubu Golf del Sur na Tenerife
• Od roku 2017 dělá caddieho pro Kláru Spilkovou

Pokud jde o psaní, jste spíše noční sova nebo ranní ptáče?

Spíš sova, ale jak se to vezme. Ráno se mi obvykle moc psát nechce, ovšem jsem čerstvější. Dopoledne tedy mám na psaní rychlejších, kratších textů. Večer jsem psával delší věci, právě knihu o golfu. Ta vznikala především večer a v noci. Jenže jsem zjistil, že to člověka víc vysiluje. Tudíž jsem si řekl, že počítač budu vypínat nejpozději v deset večer. A psát budu přes den.

Jakou nejzajímavější knihu jste v poslední době četl?

Těch je hodně. Baví mě teď nože, především ty zavírací, švýcarské, takže jsem si koupil dvě knihy o výrobě nožů a půjčil si z knihovny Encyklopedii nožů. Na druhé straně jsem si nedávno znova přečetl Ivanhoea od Waltera Scotta; to jsem četl prvně asi v devíti letech. Dvě stě let staré, ale úžasně napsané. Rozečtenou mám i knihu Herfrieda Münklera Němci a jejich mýty. Velmi poučné nejen kvůli německé historii, která se nás bytostně dotýká, ale i proto, že tahle ryze vědecká práce je živě napsaná. Doslova jsem zhltnul životopis Nicholase Wintona, který napsala jeho dcera. Není zdaleka jen o té záchraně dětí v roce 1939… A ještě jednu knihu doporučuji: Karpatské hry Miloslava Nevrlého. Mistrovský text o horách v Rumunsku i smyslu života a filozofii putování. „Jen cesta ti dává svobodu…“, tuhle Nevrlého sentenci jsem si jako samolepku nalepil i na moje horské kolo.

Který spisovatel vás v životě nejvíc ovlivnil?

To se nedá tak říct, já přečetl v životě spoustu knih a hodně z nich mě nějak ovlivnilo. Troufám si říct, že to všechno byla velmi kvalitní literatura, ať už beletrie, nebo odborné texty. Člověk jen vidí, čemu všemu lidé rozumějí a co úžasného mají na srdci… Chcete-li beletristické oblíbence, tak je to určitě Vladislav Vančura, ale i Ladislav Fuks nebo Bohumil Hrabal. Mimořádní stylisté – a styl je to, co dělá spisovatele neopakovatelným. Vančura je pro mne i mimořádnou osobností moderních českých dějin, neokázalým hrdinou, který za svoji odvahu zaplatil životem. Z nebeletristické oblasti mám hodně rád knihy Václava Cílka a Stanislava Komárka. Míra jejich vzdělanosti a schopnosti vidět přesně, do hloubky, je fascinující. Mám rád i knihy Pavla Kosatíka, je to bezvadné spojení živého podání a nesporné znalosti věci, pečlivosti.  

Máte jako autor své rituály? Třeba, že nestisknete tlačítko klávesnice dřív, než si uděláte kávu, nebo vám nevadí ruch?

Rituály nemám, protože novinář prostě musí psát, uzávěrka hoří… Luxus rituálu si nemůžu dovolit. Ale ruch a hluk mi samozřejmě vadí. I proto jsem knihu o golfu psal hlavně večer, když děti už jsou v posteli.

Dokáže vás během psaní i něco rozčílit?

Ne, to určitě ne. Z emočních stavů mě občas přepadá snad jen určitá malomyslnost, když vidím, že líp to nedokážu… Upřímně: já jsem přece jen víc novinář než vědec, historik, takže v téhle oblasti také velmi jasně vidím své limity.  

V magazínu Golf Digest vedete rozhovory s lidmi, kteří se do golfu zamilovali a nedají na něj dopustit. Vzpomenete si, s kým z dotazovaných jste si nejlépe popovídal?

No, to je těžké… Víte, jako novinář jsem dělal pro týdeníky Mladý svět a Reflex rozhovory s takovými osobnostmi, jako byli či jsou Pavel Tigrid, Karel Kachyňa, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jan Kačer, Martin Hilský, Vladimír Pucholt, Věra Chytilová, Jiří Menzel či Václav Klaus. Je těžké srovnávat tyhle mimořádné lidi s těmi z golfu. Ale nádherné povídání vždycky zažiju, a nemusím s ním dělat rozhovor, s historikem golfu Prokopem Sedlákem. To je velká osobnost, ryzí golfista tělem i duší. Gentleman tigridovského rozměru.

Co vás motivovalo napsat knihu Golfová hra v proměnách času – o českém a světovém golfu?

Mně golf baví a když mě něco baví, mám potřebu o tom i psát. Na kole jsem začal jezdit aktivně v roce 1994 a o pár let později z toho vznikla kniha Na kole křížem krážem po Čechách. Golf hraju od roku 2004 a už v roce 2007 jsem napsal Golf křížem krážem po Čechách; vyšlo to ve stejné edici v nakladatelství Fragment jako ta kola. O golfu a jeho historii píšu i proto, že skoro nikdo jiný – kromě Prokopa Sedláka a Jaroslava C. Nováka – se tímhle tématem u nás nezabývá. Je tu volné pole, spousta témat ke zpracování. To mě láká.

Knihu Golfová hra v proměnách času – Kapitoly z historie a současnosti českého a světového golfu novináře Andreje Halady ocenil Klub autorů literatury faktu cenou E. E. Kische (Foto: Archív Andreje Halady)

Knihu, která loni vyšla, nedávno ocenil Klub autorů literatury faktu cenou E. E. Kische. Co pro vás ocenění znamená?

Kdo by nebyl rád, když získá nějakou cenu… Podívejte se jen, jak jsou spokojení golfisté, když vyhrají turnaj na stablefordy! Ale jsem hlavně rád, že kniha si získala pozornost negolfové veřejnosti. Myslím, že ukazuje golf z mnoha stran, nepřikrašluje ho, ale moje náklonnost k této hře z ní snad čiší docela průkazně. 

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Asi tři nebo čtyři roky. Nejobtížnější byl poslední rok, to jsem na ní dělal skutečně skoro každý den. Pořád jsem něco doplňoval, zpřesňoval, znova a znova kapitoly četl a cizeloval. Obsahově i formálně.  

Mohou se čtenáři těšit na vaši další publikaci o golfu, případně kdy?

Rád bych určitě napsal větší text, který se bude věnovat historii golfu od roku 1990 u nás. Abych tak navázal na Sedlákovu Historii československého golfu, která rokem 1989 končí. Ale musím na to sebrat síly, hodně mi jich vzala kniha Golfová hra v proměnách času. Je potřeba mít na to chuť i síly zároveň. 

Co děláte, když nehrajete golf a nepíšete o něm?

Jak už jste asi pochopil z předchozích odpovědí, nenudím se. Jezdím na kole, čtu, kupuji nové nože a dětem vyrábím ze dřeva různé věci: teď jsem jim udělal dvoupatrový domeček s koupelnou, obývákem, záchodkem atd. Práce se dřevem mě fakt baví, byť zručný truhlář ze mě nikdy nebude. Jsem v mnoha věcech nadšeným amatérem.

Čiší z vás nesmírná vášeň ke golfu. Co vás na něm nejvíc baví?

Dřív mě bavilo hrát proto, že jsem mohl snižovat hendikep, dokazovat si, že jsem čím dál lepší. Pak mě hodně lákalo jezdit na jednotlivá hřiště, zjišťovat, jak jsou rozdílná, jak je na nich odlišná atmosféra, lidé. Dneska hraju golf rád proto, že je to sport, při němž je nejvíc času na kecání, hovory. Ze čtyř hodin hry hrajete ani ne hodinu, zbytek je chůze a možnost dialogu. Při kole jedete za sebou, funíte, při tenisu jste od sebe moc daleko…

Jste vášnivým golfistou i vášnivým cyklistou. Vede u vás cyklistika nebo golf?

To je pro mne jakožto redaktora Golf Digestu strašně těžká odpověď. Protože musím po pravdě říct: vede cyklistika. Tedy ve smyslu užívání si volného času. Ten pocit, když jste na kole v přírodě, ve volné krajině, když vnímáte tu krásu vůkol i pocit svobody… Golf se přece jen hraje v pěstované zahrádce, nevyplavují se při něm tolik endorfiny. Golf i kolo jsou dva styly života se vším všudy – a mému životu je bližší styl kolo.

Jenže je tu druhá věc, a tou je historie a současnost golfu a moje psaní o něm. A dneska mě baví víc psaní o golfu, prožívání událostí spojených s naší golfovou společností i světovým sportovním golfem. Když vidím Woodse vyhrávat, jsem z toho víc dojatý, než když vidím vyhrávat na Tour de France Petera Sagana – a že mu taky hodně fandím. Cítím se být s těmi pár českými golfovými novináři – kolegy na jedné lodi. Jsem rád, když se „my golfisté“ sejdeme na Albatrossu na turnaji European Tour. Takhle do žádné cyklistické společnosti nepatřím.

Takže shrnuto: obě oblasti pro mne představují jiný typ radosti, obě mi dávají do života něco jiného.

Co říkáte na cyklostezky vedoucí skrze golfová hřiště?

Jsem jejich příznivcem. Pomáhají odbourávat tu hradbu, která dělí golf od ostatní společnosti. Přibližují golf negolfistům. V Poděbradech se jezdí na kole okolo golfu už padesát let – a nikomu to nevadí. Hodkovičky skvěle spojují golf a vedle jdoucí cyklostezku, kde jsou i bruslaři, běžci. Golf se musí i u nás stále více včleňovat do sportovního prostředí, ne aby se z něj vyděloval.  

Není to nebezpečné? Co riziko zasažení cyklistů golfovým míčkem…

Není, viz Poděbrady. Vždycky se to dá vyřešit tím, že golfista počká s odpálením míčku. Je to o tom, že golfista si nesmí myslet: „Tohle je golfové hřiště a tady jsme páni my, tak co tu dělají ti pitomí cyklisti…?“ Ne, golfové hřiště je součástí přírody, to v první řadě, ale je zrovna tak součástí celého prostoru, a v něm jsou ostatní lidé, negolfisté. Je potřeba brát ohledy na chataře v okolí, na chodce, na cyklisty. Stejně tak musí cyklista na cyklostezce být ohleduplný k bruslařům, k pěším, malým dětem jedoucím na odrážedlech atd. Nárokovat si takto něco je výrazem nadutosti. Bohužel na golfu tuhle bezohlednou domýšlivost občas vidím.

Cyklistika zažívá v posledních letech boom, asi jako kdysi golf. Čemu to přisuzujete?

Podle mě cyklistika žádný boom nezažívá, to je jen novinářská fikce, potřeba mít atraktivní téma. Před deseti lety byl mediálně „in“ golf, teď jsou to kola nebo běhání. Cyklistika totiž u nás byla vždycky populární. Také prodej kol je v Česku stabilní – v průměru se už přes dvacet let prodává okolo 350 000 kol ročně. Alespoň občas pak sedne na kolo u nás 1,5 milionu občanů, což je neměnné – a samozřejmě fantastické – číslo.

Ale je pravdou, že se v posledních letech podařilo oživit zájem o koupi nového kola, a to novým průměrem u horských kol 29 palců. To je marketingový tah, který skutečně vyšel.  

Golf v poslední době moc neroste, golfistů celosvětově nepřibývá, objevují se zprávy, že jich spíše ubývá. Máte pro to vysvětlení?

To je jednoduché – a myslím, že jsem to i docela přesně popsal hned v první kapitole té své knížky. Golf všude v Evropě, ale i v USA, už dosáhl hranice růstu a nemá moc šancí zlákat ještě další desítky miliónů hráčů. Golf se stal masovým jako jeden z posledních tradičních sportů, tedy těch existujících už sto a více let. V USA se masově prosadil od 60. let, v Evropě tenhle boom začal v 80. letech 20. století. Tenis, coby dříve rovněž exkluzivní a smetánkovský sport, se dal cestou masovosti v Evropě už koncem 60. let. I v Československu ho mohl hrát od Kodešových úspěchů skutečně každý. Golf je dnes na planetě – s výjimkou Asie, hlavně Číny – už na hranici možného. Tu má každý sport a mají na to vliv tak nezměnitelné faktory, jako je počasí daného regionu, ekonomická úroveň společnosti, civilizačně- kulturní tradice a mentalita lidí. Buďme rádi, že golf je celosvětově tam, kde je, a snažme se tuhle úroveň udržet.   

Může si golf vzít něco z ostatních sportů pro to, aby oslovil více lidí a zájem o něj začal znovu růst?

Jak už jsem řekl, ve hře jsou četné nezměnitelné faktory. Golf je skutečně domácím sportem jen ve Skotsku, tam má každý kluk golfovou hůl stejně, jako u nás má každý kluk hokejku nebo florbalku. Ale už v Anglii je to jiné, také v USA golf není a nikdy nebude na úrovni hlavní trojky sportů, tedy amerického fotbalu, basketbalu a baseballu.

Je potřeba objektivně říct, že golf není levným sportem, což je dané především náklady na stavbu hřišť a jejich údržbu. Zabírá i hodně času, ani výbava pro hráče není úplně levná, něco stojí i doprava, protože na golf se v 99% jezdí autem. Golf nikdy nebude fotbalem, a v Česku ani florbalem či tenisem, protože to všechno jsou dnes z hlediska rekreačního užívání relativně levné a snadno dostupné sporty. A mají i velkou tradici.

Po pravdě nevím, co by si golf mohl z ostatních sportů vzít. Hodně už jsme toho vyzkoušeli a o hodně se pokusili, ale stromy prostě nerostou do nebe. O co se můžeme snažit, o co se vlastně i musíme snažit, je ukazování, že golf je skutečně plnohodnotným sportem, zároveň bohulibou relaxační aktivitou, že v něm vedle některých nepříjemných jevů, vedle moci peněz, najdeme i spoustu fajn lidí. Že vede ke slušnosti a gentlemanství, že je to sport vkusu a distingovanosti. Golfové prostředí v anglosaských zemí je takové – a my se musíme snažit k podobnému dojít. Hnát se za tím, aby golf hrály další desítky tisíc Čechů, to je sporná cesta. Smyslem by měla být spíš kvalita než kvantita.

V jednu chvíli to vypadalo, že souboj mezi oběma hráči nebude mít vítěze. Poté, co Lieser i Decottingnies Lafon dohráli v řádné hrací době se skóre -18, přišlo na řadu play-off. Ani v něm ale nebylo o novém šampionovi dlouho jasno. Konkrétně hodinu a osmačtyřicet minut. Tak dlouho trvalo prodloužení.

Pro českého profesionála skončilo smutně. Na desáté jamce s Francouzem prohrál. „Jsem rád, že to mám za sebou,“ funěl po náročném dni Lieser. Porážka pochopitelně mrzela, na druhou stranu bylo závěrečné birdie Francouze tak trochu vysvobozením po vyčerpávajícím finiši. 

„Únava už se podepsala na výkonu na posledních sedmi osmi jamkách kola, tam už jsem se spíš zachraňoval,“ popisoval Lieser svou poslední devítku. A i když to byl on, kdo v play-off na úvodních jamkách tlačil, v závěru už mu síly došly kompletně. „Už jsem nemohl, nebyl tam ani žádný adrenalin, tělo mělo dost, a nakonec vypnula i hlava,“ líčil zklamaný Lieser.

Šestadvacetiletý golfista si skutečně sáhl na dno fyzických sil. Ve středu ráno dohrával čtrnáct jamek druhého kola, které bylo v úterý přerušené kvůli nepříznivému počasí. Pak se vrhnul do finálového kola na osmnáct jamek, v němž zahrál čistě bez jediného škobrtnutí v podobě bogey a se šesti birdie. A na závěr si střihnul deset jamek play-off. 

„Už jsem si připadal jako na Beat the Pro,“ připomněl Lieser formát, ve kterém se nespočet amatérských hráčů na komerčních turnajích snaží porazit profíka, který tak absolvuje jednu jamku za den třeba i patnáctkrát. K tomu Lieser opravdu daleko neměl. Tříparovou osmnáctku hřiště Gradi si totiž ve středu prošel dvanáctkrát! Jednou v rámci dohrávky druhého kola, jednou ve třetím kole a desetkrát v play-off. 

Foto: Facebook PGT

Ondřej Lieser se sice nezapsal do historie turnaje jako vítěz, ale jeden zajímavý primát mu patřit bude. Společně s Francouzem totiž překonali rekord v počtu odehraných jamek v play-off na profesionálních sériích v Evropě. Ten dosud patřil Raphaelu Jacquelinovi, Felipe Aguilarovi a Maxi Kiefferovi, kteří v roce 2013 došli na Open de France (European Tour) až na devátou jamku tzv. náhlé smrti. Světový rekord Sudden Death (náhlá smrt) play-off drží dvojice Cary Middlecoff a Lloyd Mangrum. Oba dva major šampioni se o vítězství na Motor City Open 1949 přetahovali jedenáct jamek.

Foto: Twitter PGT

A co na svůj počin říká český golfista? „Je to fajn. Jen škoda, že budu zapsaný v kolonce poražený a ne jako vítěz,“ vstřebává stále zklamání. Ondřej Lieser se ale za svůj výkon rozhodně stydět nemusí. Během tří kol zahrál celkem 18 ran pod par a před blížícím se domácím podnikem Challenge Tour na Zbraslavi je v ve vynikající formě.

„Takhle dobře se cítím už od zimy, ale až teď se to všechno konečně sešlo. Hřiště bylo spíše technické, bylo třeba umisťovat železa do správných míst. Já si navíc dobře přihrával wedžemi. Puttoval jsem dobře, ale v mnoha případech jsem v podstatě jen doklepával do birdie. Myslím ale, že zlomový moment přišel v Lázních Bohdaneč, kde jsem začal skórovat. Od té doby mi to tam padá,“ připomíná svůj nedávný triumf na Czech PGA. 

Po vyčerpávajícím turnaji v Polsku a dlouhé cestě domů čeká Ondřeje Liesera jeden den volna. Pak už začnou přípravy na Prague Golf Challenge na Zbraslavi. „V pátek a v sobotu budu ještě trénovat ve Mstěticích, v pondělí se chystám na cvičné kolo na Zbraslav, v úterý si dám minimálně driving a ve středu si možná zahraju Pro-Am. Od čtvrtka se jde na to,“ burcuje se před startem domácího podniku druhé evropské profesionální série.

Ondřej Lieser obsadil na stupňích vítězů Polish Open druhé místo (Foto: Facebook PGT)