Ve svět se dlouhá léta razil názor, zejména od 60. do 80. let, že prvotřídní hřiště má být především herně náročné. Máloco se cenilo tak jako design, který dostal do kolen i ty nejlepší golfisty. A platilo to i naopak – pokud se zdálo, že je hřiště moc přívětivé, klub se začal bát o jeho pověst. Když Lee Trevino při US Open 1968, hraném v Oak Hill Country Clubu, zahrál všechna čtyři kola pod 70, členové klubu začali panikařit, že USGA už sem turnaj nikdy nepošle, a okamžitě zahájili renovaci s cílem vyztužit obranné prvky svého klenotu. Přitom vítězné skóre bylo jen −5 a všeho všudy dva hráči se dostali pod par.
Náročné hřiště se dlouho bralo jak synonymum skvělého hřiště a zejména od 60. let počali architekti navrhovat takzvaná „turnajová“ hřiště, o kterých se pak tvrdilo, že jsou inovativní a šitá na míru pro velké šampionáty. Délka začala běžně přesahovat 6,5 kilometru, design vyžadoval konkrétní rány, greeny byly obklopené bunkery a všude strašily vodní plochy a hustý rough. Tento trend se promítl i do sestavování přehledu nejlepších hřišť podle Golf Digest, v němž figurovala zvláštní kategorie „Resistance to Scoring“ – vlastně schopnost hřiště znechutit hráči život.
Kde se to adorování náročnosti vzalo? Kořeny lze spatřit v období po druhé světové válce, kdy nastal rozkvět profesionální tour. Svou roli sehrál i technologický pokrok v konstrukci holí a míčů a také móda vydatně zalesňovat hřiště, což automaticky zúžilo fairwaye. V půlce minulého století se také do věku, kdy potřebují renovaci, dostala mnohá hřiště vybudovaná v Americe před velkou hospodářskou krizí. Takže byla spousta příležitostí vytvořit hřiště delší, užší a… no zkrátka turnajová.
Objednejte si předplatné, ať Vám již žádný článek neuteče.
Celý článek si přečtete v aktuálním čísle časopisu Golf Digest C&S
