Zkoumání dráhy patu je důležitá věc a na profitůrách všichni hráči relativně dlouho měří. Občas to zdržuje, ale když už konečně zahrají, většinou jejich míček směřuje přímo k jamce a skončí v ní nebo blízko ní. Analýza dráhy patu má v jejich případě jasn?
Zkoumání dráhy patu je důležitá věc a na profitůrách všichni hráči relativně dlouho měří. Občas to zdržuje, ale když už konečně zahrají, většinou jejich míček směřuje přímo k jamce a skončí v ní nebo blízko ní. Analýza dráhy patu má v jejich případě jasný efekt. Právě patováním se také vyhrávají turnaje a vydělávají peníze.
– ANDREJ HALADA
Jiné je to ovšem u rekreačních hráčů. Ti také měří dlouho. Bohužel to ale ten profesionální efekt nemá – míček nekončí blízko jamky ani v ní, ale jede bůhvíkam. Následuje trojpat i vícepat. A když pokaždé dlouze měříte a hrajete spoustu patů, hru to prodlužuje už neúnosně. Přitom správně odhadnout zakřivení dráhy patu není mnohdy tak důležité. Píše se to ostatně ve všech učebnicích golfu: při delších patech není podstatný směr, ale vzdálenost. Tuhle základní radu mnoho hráčů jakoby neznalo, případně se podle ní neřídilo.
Vezměme si na pomoc statistiku. Nejlepší hráči na PGA Tour patují tak, že z jednoho metru mají úspěšnost přes 95 procent. Ze dvou metrů dají asi 70 procent patů, ale z šesti metrů je už „jen“ 30 procent. A když stojí před desetimetrovým patem, jsou úspěšní pouze v 15 procentech případů.
A teď hráč s hendikepem 15, což už je vcelku zdatný golfista. Ten promění zhruba 75 procent metrových patů, ale už jen 40 procent dvoumetrových. Šestimetrových pak dá pouhých 8 procent a desetimetrových mizivá 3 procenta. Tady už hraje roli prosté štěstí.
Rekreační hráč s hendikepem nad 20 by měl přistoupit k patování bez iluzí: při patech delších než pět metrů mu míček do jamky spadne opravdu jen výjimečně. Má ale šanci zahrát klasický dvojpat, což je dobrý výsledek. Cesta k němu vede především přes dobrý odhad délky, nikoli směru. Co je totiž platné, když míček mine jamku o pouhý centimetr, ale pak pojede ještě dva metry za ni?
Při jen trochu delších patech (více než tři metry) rekreant nemusí provádět složitá měření, do detailu zkoumat zakřivení a brejky. Stačí prostě hrát k jamce. Pomůckou mu může být představa jamky jako jámy s průměrem jednoho metru. To je docela veliký cíl – a do něho je nutné trefit se. Je přitom fuk, zda se míček zastaví půl metru před jamkou, půl metru za ní, půl metru vlevo nebo vpravo. Hlavní je: uvnitř kruhu. Pak vás bude čekat už jen půlmetrový pat a ten by měl i začátečník většinou dát.
Navíc při dlouhých patech a prudší ráně jede míček po přímější cestě, než když hrajete na krátkou vzdálenost. U desetimetrového patu bude mít zakřivení grýnu na dráhu patu vliv jen na konci jízdy. Dobře měřit grýn má tedy smysl jen v bezprostředním okolí jamky, když se míček nejvíce přizpůsobuje terénu.
Už mnohokrát jsem zažil situaci, kdy rekreační hráč s hendikepem okolo 20 naříkal, jak to že mu tam ten pětimetrový pat nespadl… Vždycky si v duchu říkám, zda dotyčný toho nechce od sebe i od Štěstěny příliš mnoho. Vždyť kdyby mu tam ty pětimetrové paty padaly, nehrál by asi se mnou, ale s těmi nejlepšími profíky na světě.
