před 7 lety, 21.03.2018 05:00 Andrej Halada ROZHOVORY

PROKOP SEDLÁK: GENTLEMAN s 4000 odehranými koly

JE JEDNOU Z NEJRESPEKTOVANĚJŠÍCH OSOBNOSTÍ českého golfu. Prokop Sedlák žije s golfem od nejútlejšího dětství: Jeho otec byl u založení Golfového klubu Líšnice v roce 1928, vedl ho jako prezident, stejnou funkci pak zastával i jeho syn. Vedle své funkcionářské role, ať už v líšnickém klubu či na celorepublikové úrovni, je ale Prokop Sedlák i golfovým historikem, živoucí pamětí českého golfu. Navíc svým chováním zosobňuje golfistu, který férovost a gentlemanství uplatňuje jak ve hře, tak v celém životě.

– S ANDREJEM HALADOU

KDY JSTE POPRVÉ VZAL DO RUKY GOLFOVOU HŮL?
To bych také rád věděl! Asi nejpozději v pěti letech. Kdybyste se ale zeptal, kdy jsem poprvé do ruky uchopil golfový míček, to vím přesně. Můj otec zapsal do kroniky Golfového klubu Líšnice 26. července 1944 toto: „Překrásný den. Z modré klenby hřeje pravé žňové slunce. Kolem dokola jeden zlatý souzvuk. Sedl jsem si do Vávrovy lehací židle, a zatímco duní z dálky kanonáda a slyším táhlý dutý tón od mnoha letadel neviditelných, hrají si přede mnou mí dva kluci s golfovým míčkem.“ Tak to mi byl jeden rok.

ZVLÁŠTNÍ ZÁPIS. KAŽDODENNÍ ŽIVOT V TEMNÉ PROTEKTORÁTNÍ ATMOSFÉŘE MĚL NĚKDY I SVĚTLÉ STRÁNKY. JEZDILI JSTE TEHDY NA LÍŠNICI ČASTO?
Ano, maminka jela s kočárkem do Všenor vlakem a pak šla pěšky. Bylo to šest kilometrů, navíc do kopce, žádná legrace. Jednou na ni dokonce najížděli opilí němečtí vojáci s transportérem, musela uskočit za haldu štěrku, aby zachránila nás i sebe. Oni se jen chechtali a jeli dál. Taky jsem se pak touhle cestou mnohokrát nachodil.

KDY JSTE S GOLFOVOU HOLÍ ZAČAL TAKÉ ŠVIHAT, ZKRÁTKA HRÁT GOLF?
Určitě na Líšnici, byť dodnes si pamatuji zážitek z Klánovic z června roku 1950. Bylo mi sedm a tehdy jsme se tam s bratrem pošklebovali chlapíkovi, který zahrál do vody. Říkali jsme si, že bychom to zahráli líp. V sedmi jsem už tedy musel vědět, jak se hraje. Snad jsem i švihal docela dobře.

KTERÉ HRY ČI ZÁPASY Z MLÁDÍ VÁM NEJVÍCE UTKVĚLY V PAMĚTI?
Memoriály Hanno Tondera. Hrálo se na Líšnici, jen tam jsem také golfově žil. Jednalo se o první turnaje, kterých jsem se účastnil. Do Mariánských Lázní jsem poprvé zavítal až v roce 1960 jakožto účastník ligového družstva, to mi bylo už sedmnáct let. Tehdy jsme hráli i na karlovarském hřišti a spali ve společné noclehárně.

ZKUSTE TROCHU POPSAT PADESÁTÁ LÉTA, NEJTĚŽŠÍ DOBU ČESKÉHO GOLFU.
Na Líšnici jsme tlak doby necítili. Přirozeně jsme navázali na čtyřicátá léta i na prvorepublikovou dobu. Zaznamenali jsme úbytek hráčů, ale někteří předváleční členové stále jezdili. Noví začali přicházet až v polovině padesátých let. Tehdy tam začal jezdit profesor Pačes a profesor Michal, moji přátelé, i s manželkami. Tehdy jsem poznal mladého Vaška Pačese, pozdějšího předsedu Akademie věd. Golf hrál, ale ne tak náruživě jako jeho bratr Tomáš.

JAK JSTE TEHDY SHÁNĚLI MATERIÁL, HOLE A MÍČE?
Jako kluci jsme hráli s hickorkami. Většina hráčů měla své hole schované ve svých skříňkách na hřišti, ale hickorky v klubovně volně ležely, nikdo se k nim nehlásil. Tak jsme si je půjčili, byť některé neměly ani omotávky. Drželi jsme je za dřevo. Občas mi půjčil hole i otec, míval šest holí v plátěném bagu pověšeném na věšáku.Míčů byl velký nedostatek. V roce 1951 zemřel Zdeněk F. Klan, někdejší předseda Golfového svazu ČSR, který byl od roku 1948 nějakou dobu vězněn. Zbyl po něm pytel míčů, na každém měl natištěné své jméno. Míče se pak pod dohledem prezidenta klubu rovnoměrně rozdělily mezi hráče. Všichni tehdy byli bez míčů, ale pytel byl veliký, tak bylo nějakou dobu s čím hrát.

TAKÉ JSTE ALE MÍČE MUSEL OBČAS ZTRÁCET, ŽE?
Jistě, ale velmi pečlivě jsme míče hledali. Proto bych ani nemohl říct, kolik kol jsem tehdy odehrál, jako spíš kolikrát jsem kolo začal… Často jsme nedohráli všech devět jamek, velkou část hry jsme hledali. Tráva nebyla moc vysoká, dobytek ji spásal nakrátko. Většinou jsme končili někde na páté jamce, pak byl čas oběda.Když byly v roce 1952 definitivně zrušeny Klánovice, začala na Líšnici jezdit paní Marie Jirásková. Její manžel byl tehdy ředitelem společnosti Pan American Airways a pak společnosti Swiss Air. Paní Jirásková hrála dobře a ráda taky dělala dojem. Hrála například s nachovým driverem. Všichni tehdy žili velmi skromně a na hřiště se dopravovali různě. Marii Jiráskovou na hřiště vozil autem manžel. Když šla na první odpaliště, pravidelně vyndala nový míč Dunlop, a když ho někam zahrála, tak dlouho nehledala. Většinou však hrála velmi dobře. Občas jsme nějaký ztracený našli. S ním jsme pak ovšem nehráli, nechávali jsme si ho do sbírky.

VZPOMÍNÁTE NA TUTO ÉRU, POLITICKY DOST TUHOU, RÁD?
Ano, vzpomínám na ni velmi rád. Věděl jsem, že zlikvidovali Klánovice, ale já žil ve svém světě na Líšnici, mezi velmi kvalitními lidmi. Hrál jsem a necítil vnější tlaky. Ty jsem vnímal v Praze. Byl jsem v té době taky dítě, mladý člověk, a to pak vidíte svět jinak. Byť i nás chtěli například v roce 1952 vystěhovat z klubovny, aby měli kam dávat obilí. Tehdy nás zachránil jistý bezpečnostní technik, který dělal s mým otcem v továrně. Líšnický komunista nás chtěl zničit, jiný komunista-technik nám pomohl. Tehdy napsal, že klubovna není vhodná jako sklad obilí, není tam voda a mohlo by dojít snadno k požáru.

A CO NÁSLEDUJÍCÍ DEKÁDA, ŠEDESÁTÁ LÉTA? V ČEM SE PROJEVIL NEJVĚTŠÍ ROZDÍL?
Pro mne osobně v tom, že jsem tehdy odehrál asi nejvíce her v životě. V letech 1960 až 1965 jsem studoval na vysoké škole a skoro všechny víkendy jsem trávil na Líšnici. Mohl jsem tam i přespávat. V padesátých letech tu bývalo občas plno, spalo se i na zemi na matracích, ale v šedesátých letech už generace mého otce přestala jezdit a noví hráči si nezvykli přespávat v klubovně. Měl jsem od ní i svůj klíč.

"PRO MNE BYLA LÍŠNICE A HRANÍ GOLFU NATOLIK DŮLEŽITOU SOUČÁSTÍ ŽIVOTA, ŽE KDYŽ JSEM SI HLEDAL PRVNÍ ZAMĚSTNÁNÍ, NAŠEL JSEM SI HO NA SMÍCHOVĚ, ABYCH TO MĚL NA HŘIŠTĚ BLÍZKO.“

Pro mne byla Líšnice a hraní golfu natolik důležitou součástí života, že když jsem si hledal první zaměstnání, našel jsem si ho na Smíchově, abych to měl na hřiště blízko. Začal jsem tehdy pracovat ve Výzkumném ústavu chladicích a potravinářských strojů. Místo abych jel z práce domů na Hanspaulku, kde bydleli rodiče a bratr, šel jsem na autobusové nádraží a odjel na Líšnici. Hrál jsem minimálně dvakrát, někdy i třikrát týdně. Vyrostl jsem na devítijamkových kolech, těch jsem za den udělal klidně i tři čtyři.

JAK TEHDY VYPADALO LÍŠNICKÉ HŘIŠTĚ?

Bylo úplně holé, bez dnešních keřů a stromů, jamky se křižovaly a hráčů sem jezdilo pomálu. Ve všedních dnech skoro nikdo. Tehdy už tam mohli hrát i diplomaté, ovšem jen v úterý a ve čtvrtek. Ti pak od sedmdesátých let jezdili častěji. Pamatuji se, že to byli docela milí lidé.