před 5 lety, 18.09.2019 11:46 Robin Drahoňovský foto: Golf Digest ČASOPIS

RORY SABBATINI: Cítím se jako vyhladovělý lev

TA MYŠLENKA SLOVENSKÉHO občanství vznikla vlastně náhodou, možná vyplynula z debaty u večeře a možná mohla být v prvním okamžiku myšlena jen jako hec. „Rory, co kdyby ses stal Slovákem a reprezentoval nás na olympiádě?“ pronesl tehdy mezi řečí na začátku roku 2018 Rastislav Antala, viceprezident slovenské golfové asociace. Půl roku se nedělo nic, až do 30. srpna, kdy se Sabbatini opravdu ozval a nabídku přijal. Naneštěstí v den, kdy byla uzavírka jmen reprezentantů pro olympijské hry v Tokiu.

Stačil odklad přihlášky do 30. prosince, vyřídit všechny potřebné dokumenty a na konci roku podepsat nové občanství na konzulátu v New Yorku. Od ledna 2019 se již u jména RORY SABBATINI objevuje slovenská vlaječka. A nejen na leaderboardu. Slovenskou vlajku nosí na bagu, coverech na hole i na botách, slovenským znakem má vyzdobené své žluté míčky a odznak se státním symbolem má připnutý na čepici. Stal se hrdým Slovákem, který chce svou novou zemi nejen reprezentovat, ale chce slovenskému golfu pomáhat a nebojí se za něj bojovat jak „doma“ v Bratislavě, tak ve světě. Třeba na The Open, kde slovenské vlajce na tribuně musela ustoupit jedna mnohem slavnější, ta americká. Jaký je ale příběh tohoto 25. nejlepšího hráče všech dob, jaké má cíle a co je stále jeho snem?

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

JE PRAVDA, ŽE MOJE JMÉNO zní poněkud italsky. Aby ne, táta je totiž opravdu původem Ital po rodičích, ale narodil se už v Africe. Jenže nikoliv v té Jižní, ale v centrální, konkrétně v Malawi, bývalém Ňasku, a v době, kdy ještě spadalo pod britskou koloniální správu. Takže je vlastně Brit, a také já mám britský pas. Já už jsem se sice narodil v jihoafrickém Durbanu, ale jako junior v Palmer Cupu na Old Course v St. Andrews v roce 1998 jsem ještě reprezentoval Anglii. Tehdy byl se mnou v týmu třeba Luke Donald a zápas proti americkým juniorům, za které v té době hráli Matt Kuchar nebo Charles Howell III, skončil nerozhodně. Máma je Jihoafričanka, ale její kořeny byste museli hledat v Irsku a Skotsku. Moje manželka je Slovenka. Docela zamotané, že?

PRO MOJE RODIČE BYL GOLF společenskou událostí, a mě samozřejmě brali vždy na hřiště s sebou. Jednou mi koupili dětské hole a nechali mě hrát s nimi. To mi byly asi čtyři roky. Od té chvíle jsem věděl, že jednou chci být profesionálním golfistou. Golfu jsem už tehdy zcela propadl. V té době ale byla Jižní Afrika jiná, než je dnes. Mohl jsem tu změnu bohužel pozorovat z první řady a dnes je to úplně odlišná země. Kdyby tehdy nebylo Nelsona Mandely, kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Mandela byl velmi noblesní člověk. Několikrát jsem se s ním měl možnost potkat, byl u něj doma ve Stellenboshi a vždy měl moji velkou úctu, i když později udělal několik chyb, které bych mu asi vytkl. I proto jsem si několikrát na turnajích, které se konaly pod jeho záštitou, rád a na jeho osobní pozvání zahrál.

VYRŮSTAL JSEM V DOBĚ největší slávy Garyho Playera, Bernharda Langera nebo Sevea Ballesterose, což také byly moje první vzory a idoly. Snažil jsem se od nich hodně naučit, třeba odkoukat krátkou hru nebo to, s jakým odhodláním ke každému turnaji přistupovali, jak dokázali bojovat o každou jamku. Nakonec jsem se s nimi mohl i osobně potkat na hřišti na evropské nebo americké tour. Navíc jsem jednou měl to velké štěstí, že jsem si díky Garymu mohl v Augustě National před Masters zahrát cvičné kolo s ním, Jackem Nicklausem a Arnoldem Palmerem. To byla neuvěřitelná zkušenost, jen je při hře pozorovat. Nikdy na to nezapomenu.

PO SVĚTĚ JSEM ZAČAL SÁM CESTOVAT už jako šestnáctiletý kluk, takže pro mě stěhování do Ameriky nebylo nijak těžké. Vlastně už jsem věděl, jak to ve velkém světě chodí. Když si mě vybrali do týmu University of Arizona v Tucsonu, věděl jsem, do čeho a hlavně s kým jdu. V té době už jsem proti mnoha budoucím univerzitním hráčům nastupoval na juniorských turnajích a řadu z nich osobně znal. Změna to pro mě byla sice velká, ale nebyla tak těžká, jak by se mohlo zdát. Byla to obrovská příležitost, jak golfově dorůst a dobře se na budoucí profesionální kariéru připravit. Mimochodem na univerzitě jsem vystudoval sociologii, ale v životě ani v golfu jsem ji zatím nikdy nevyužil.

V UNIVERZITNÍM TÝMU WILDCATS byla i pěkná řádka velkých osobností, se kterými jsme se mohli v průběhu studia potkávat. Ať to byla Annika Sörenstam, Lorena Ochoa nebo třeba Jim Furyk. Dodnes se se všemi velmi dobře znám. Nikdy nezapomenu ani na okamžik, kdy jsem si mohl jako sedmnáctiletý zahrát tréninkové kolo s Bobem Twayem na turnaji v Oklahomě a později se s ním utkat na PGA Tour. Dnes mimochodem na PGA Tour nastupuji proti jeho synu Kevinovi. Podobné to je i s Jimem Furykem – dříve nám radil, dnes se utkáváme na hřišti jako rovnocenní soupeři…