před 4 lety, 17.06.2020 09:49 Tomáš Dvořák foto: Golf Digest ČASOPIS

ROZHOVOR: Drsně podávaná laskavost

PATRNĚ MÁLOKDO Z NÁS si dovede představit DANIELA LANDU v roli pokorného hráče. Tenhle rocker, rebel a provokatér prošel v posledních třech letech obdivuhodnou proměnou. Možná i proto dostal v golfu druhou šanci a dnes o něm mluví jako o své zenové zahradě a umění pokory vůči vlastní nešikovnosti. Milovník starých stromů vidí hřiště jinak a říká, že více než slyšet melodii jamek musí cítit duch místa a mít ze hry radost.

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

JAK ROCKER JAKO VY OBJEVÍ GOLF, KDO VÁM HO PŘEDSTAVIL? Nikdo. Náhodou jsme ho se ženou kdysi dávno objevili sami v Austrálii. Chtěli jsme si ho vyzkoušet. Šli jsme si zahrát na veřejné hřiště a nemohli se ani pořádně trefit do míčku. A pak nás přejely dvě starší dámy kolem osmdesátky, které měly nádherné, rovné a dlouhé rány. To mě frustrovalo natolik, že po příletu do Prahy jsem si řekl, že se tuhle hru chci pořádně naučit. Chci si najít trenéra a začít chodit hrát pravidelně. To byl můj první začátek a nebylo to tak jednoduché, jak jsem si myslel. V prvních pěti letech jsem asi na golf nebyl ještě dostatečně vyzrálý. On se obecně problém s egem a přílišnou snahou s golfem obvykle nesnese.

A TEN DRUHÝ ZAČÁTEK? Golf se mi otevřel až ve druhé fázi, kdy jsem se k němu někdy před čtyřmi roky vrátil, a prožívám ho teď úplně jinak. V první fázi mi nebylo jedno, na kolik ran jamku zahraju, teď je to úplně obráceně. Kolik zahraju ran, je mi skutečně jedno a golf si víc užívám. Vychutnávám si, že jsem zdravý a že třeba mám ve všední den čas projít se v nádherném prostředí s člověkem nebo lidmi, které mám rád. To samo o sobě má tu největší hodnotu. Samozřejmě že je člověk rád, když se třeba zlepšuje, lítá mu to hezky, ale pro mě to už není priorita. Ta hra je sama o sobě tak krásná, že i s handicapem, jaký mám, si ji dokážu užívat.

DOSTAL JSTE TEDY DRUHOU ŠANCI? Ano, asi ano. Golf mi ji dal a objevil jsem ho opravdu až napodruhé. Až když tam byla ta pokora vůči vlastní nešikovnosti.

SÁM RÁD ZPÍVÁTE O MÍSTECH, KTERÁ NEJSOU PRO CHARAKTERY. CO VÁM V TOMTO KONTRASTU DÁVÁ GOLF? JAK JSTE SE V TOMTO PROSTŘEDÍ NA ZAČÁTKU CÍTIL? V první dekádě jsem se mezi ostatními hráči necítil příliš komfortně. Byl jsem hodně rocker, hodně rebel a také prostředí bylo tehdy plné zvláštních podnikatelů. Za tu dobu se ale golf hodně otevřel a hraje ho spousta lidí. Můžete potkat krásného člověka stejně jako blbce. Jako v životě. Takže bych udělal i velkou tlustou čáru mezi oběma obdobími svého golfu. To první hrál úplně jiný člověk. Pak jsem se začal vzdělávat, mentálně sám sebe připravovat a teď hraje někdo jiný, než jsem kdysi býval. Teď je to někdo, kdo má vůbec radost z toho, že dýchá. (smích)

S KÝM CHODÍTE NEJČASTĚJI HRÁT? Se svou ženou Mirjam. Nádherný je na tom fakt, že se spolu snažíme trávit čas co nejkvalitněji, a golf je k tomu skvělý prostředek. Umí nás nádherně poponést přes další den, kdy si to spolu nádherně užijeme a jsme šťastní, což velice posiluje náš vztah.

JAKÝ TYP HŘIŠŤ MÁTE NEJRADĚJI? Musím říct, že nejvíc se mi líbí mé domovské hřiště Oaks. Jsem tu členem a přístup všech je zde neskutečný. Vždy vás přivítají, všichni jsou zde milí, ochotní a mám tu pocit rodinného zázemí. Nikdy jsem se na žádném hřišti takhle dobře necítil. V Nebřenicích jsou navíc na hřišti dva hodně, přes 400 let, staré stromy, které mu dávají zvláštní auru. Vůbec celý ten kraj je dávnou historií načichlý a vůně místa je skvělá. Nic podobného jsem zatím nikde jinde v Česku necítil.

Druhé členství máme na Hluboké. Ta je sice oproti Oaks, kde to je dolů nahoru, trochu placka, ale také tam najdete staré duby a hřiště je vždy skvěle připravené. Navíc duší celého místa je pan marshall Josef Pícha. Je jako ty stromy – vyzařuje z něj moudrost, pohoda, neuvěřitelná slušnost a laskavost, a láska ke golfu a lidem, kteří ho hrají. Už jen setkání s ním je něco neuvěřitelně příjemného. I kvůli němu tam tak rádi jezdíme…