Hostivař už se čtrnácti jamkami. Jedna z nich je divočina

Hřiště v pražské Hostivaři mělo od roku 2006 devět jamek, ale letos se jejich počet rozrostl. Nejprve byly na jaře otevřeny tři jamky „vzadu“, na novém vyvýšeném prostoru u železniční trati, teď na podzim byly zpřístupněny další dvě jamky nacházející se v blízkosti původní jedničky a dvojky. A navíc je tu redesign někdejší čtyřparu č. 4 jdoucího podél trati – teď je z něj pětipar. Nové jamky se zatím hrají vždy jen od pátku do neděle.

Designérem jamek je architekt původní devítky Libor Jirásek a „nová pětka“ zcela přirozeně sleduje ducha původní devítky. Jamky do celku dobře zapadají, jsou délkově spíše kratší, ale techniky náročnější. Je tu opět voda, jamky někde lemuje aut, grýny vypadají snadné, ale jemně modelované kontury nečiní z patování lehkou záležitost. Hostivař herně nadále občas trápí, někde kouše, také trestá. Co do celkového zážitku, včetně estetického, jsou ovšem nové jamky pozoruhodné. Změna, respektive celkové rozšiřování, hřišti určitě prospívá.

Jako první byly na jaře otevřeny dva čtyřpary a jeden třípar nacházející se v zadní části areálu, za zástavbou vilek. A obrovskou devizou těchto tří nových jamek je skvělý prostor. Navršená zemina vytvořila působivé náhorní plato, ze kterého je impozantní pohled na Prahu. Industriální okolí se sice nemusí každému zamlouvat, jenže on je vidět i Petřín, Říp či dokonce České Středohoří… Je to nádhera a byl to skvělý nápad, umístit sem jamky a vytvarovat zeminu do takové výšky, s takovým výhledem. Poprvé se na spíše sevřenějším hostivařském areálu může hráč nadechnout z plných plic, užít si volnost místa a vzduchu a podívat se do širé dálky.

Dva zdejší čtyřpary nejsou dlouhé. První z nich, jamka dlouhá 336 metrů, sice nabízí relativně široký prostor, ale vpravo je při první ráně bankr, vzadu příčná voda. Druhý čtyřpar je sice relativně krátký, ze žlutých jen 303 metrů, ale podél celé jamky je vlevo aut a navíc grýn při pohledu z ferveje dost mate; je úzký a dlouhý, šikmo položený. Hráč tu nedostává nic zadarmo.

Po čtyřparech následuje třípar, jedna z vůbec nejpříjemnějších jamek na hřišti. Volnost při pohledu dolů na grýn, jamka není ani dlouhá, jen 112 metrů. Konečně si hráč může oddychnout, protože tady toho moc nehrozí. Stačí lehce švihnout – a jste tam. Po cestě ke grýnu si navíc může hráč na odpališti další jamky už nechat bag. Je to velmi pěkná jamka, na níž vše do sebe zapadá.

Na začátku října byly otevřeny dvě nové jamky v místech u jamky č. 1 a staré dvojky, kde je navršen vysoký val zeminy. Původně se tu nacházel třípar označovaný jako 2B – ovšem moc hráčů ho nehrálo, kvůli nutnosti přepálit rokli byl těžký. Teď se po jamce č. 1 vydává hráč nahoru na val a má před sebou čtyřpar, jamku č. 2 dlouhou 247 metrů.

Jamka už z odpaliště nahání strach a vyvolává otázky: Kam hraju? Co tam je? Proč je to tak úzké? Čím to mám hrát? Stál jsem na odpališti a zúžený krk jamky i zlom, za nějž není vidět, mne také znejišťoval. Jenže stačí se podívat na plánek jamky a řídit se rozumem: fervej končí někde na hranici 150 metrů, pak začíná cosi jako obří bankr, a pak je až malá fervej před grýnem.

Vzal jsem tedy do ruky sedmičku železo, zahrál 135 metrů na jistotu na konec ferveje. Odtamtud opět sedmička železo – a byl jsem na grýnu, dokonce u vlajky a bylo z toho birdie. Na jamce, kterou jsem vůbec neznal a která vypadá tak strašidelně. Přitom „jen“ dvakrát sedmička železo.

Zmíněný „bankr“ za terénním zlomem, který vyplňuje prakticky celou část hrací plochy, je ve skutečnosti waste area, tedy pískem vysypaná část ferveje, z níž můžete hrát jako z běžné plochy, se založením hole (jako jsou zbraslavské oranžové písky). Tahle pustina/poušť je ozvláštňujícím designérským nápadem. Brání hráčům jít daleko, útočit – ale také je chrání před zbytečným riskem hrát do úzkého hrdla. Možná se také rána do pustiny vyplatí - míček se tu uchytí a nesjede k okrajům a do rokle... Až sem půjdu podruhé, zkusím zahrát jamku jinak, třeba hydridem – a pak uvidím.

Na každý pád: tahle jamka bude pro mnohé hráče těžká. Technicky a hlavně psychologicky. Trefit se první ranou, byť jen železem, do užšího prostoru ferveje není až tak snadné (vpravo je navíc aut). A překonat či spíše nevidět pustinu před sebou a zahrát rovnou ránu ke grýnu také není lehké. Je to jamka vskutku „jiráskovská“, tedy promyšlená a prozrazující architektovy schopnosti, ale také zrádná až jedovatá (na kácovské Panoramě vytvořil Libor Jirásek vícero takových jamek vyžadujících dobré strategické uvažování).

Po téhle lahůdce, kterou si bude každý pamatovat, následuje třípar 150 metr hraný dolů. Jamka je zleva tlačena valem a stromy, je úzká, rovněž nesnadná, opět psychologicky náročná. Ale technicky už ne tak složitá.

Je možné, že tyto dvě jamky nebudou mezi hráči až tak oblíbené. K odpališti dvojky se také jde do prudšího kopce, někteří hráči možná tyhle dvě jamky vynechají a půjdou rovnou na „starou“ dvojku (resp. pokud bude hřiště volné). Ale uvidíme, nechci předjímat... Mě nová dvojka rozhodně zaujala, je velmi neobvyklá. Ale jak by nezaujala, když jsem z ní odcházel s birdie… Kdybych tu zahrál dabláče, třeba bych ji proklínal.

A poslední změna, novinka: někdejší čtyřpar č. 4, dlouhý 362 metrů, je nyní pětiparem s délkou 425 metrů. Tahle podoba jamky si mne získala: je skvělá. Na čtyřparu jsem se tu vždycky trápil, driverem obstřeloval vlaky na jedné a protijdoucí hráče na druhé straně, končil v bankrech a terénní vlně… Skoro nikdy jsem tu nezahrál par. Teď jsem vzal do ruky jen pětku dřevo, pak hybrid a s ním jsem byl na hranici 90 metrů od grýnu. Třetí rána do grýnu … a par. Právě tou třetí ranou jsem překonal všechny nástrahy před grýnem: úzký a zvlněný prostor a bankry. Grýn je sice relativně malý, lemují ho i stromy, ale zprava chytá nepřesné rány vysoký val.

Najednou se tahle jamka stala příjemnou, jakožto pětipar i zpestřuje hru. Je perfektně strategicky řešená: nabízí klidnou hru do správných míst, zatímco ty, kteří se chtějí tlačit moc dopředu, bude trestat.

Pětice, respektive šestice nových jamek určitě posouvá Hostivař kupředu a nabízí najednou spoustu nového a zajímavého golfu. Ale je to zatím jen polovina cesty, zbývá dobudovat ještě čtyři jamky do plánovaných osmnácti. Dvě z nich jsou skoro hotové, jsou v zadní části areálu a je na ně i vidět (původně to měly být dva čtyřpary, ale z bezpečnostních a prostorových důvodů to bude jen třípar a čtyřpar). Poslední dvě jamky se teprve začínají budovat.

Šel jsem nynějších hostivařských čtrnáct jamek a ke konci kola už jsem byl trochu unavený: čtrnáct jamek jako by se víc blížilo osmnáctce. Naopak pokud jsem přes léto šel jen dvanáct jamek (tedy devět starých a tři nové), byl to podle mne ideální počet pro městský golf. Devět jamek je někdy docela málo, ale dvanáct je přesně ta míra, která poskytne hráči plný zážitek. Pokud tedy do budoucna bude Hostivař nabízet různé varianty, například 9, 12, 15 a 18 jamek, pak to určitě bude mít svůj smysl a jednotlivé nabídky si své hráče najdou. V některých časech, resp. v případě, že hřiště nebude plné, to určitě půjde dobře zorganizovat.

Až tu bude plných osmnáct jamek, jsem zvědav na jednu věc. Jaké tu budou turnajové výsledky, jak si se všemi nástrahami hráči poradí (a především ti, kteří tu nejsou domácí, kritická místa neznají). Podle mě tu bude možné zahrát mimořádně vysoký výsledek, doslova vykrvácet a poztrácet i spoustu míčů, ale zrovna tak tu bude možné chytrou hrou na jistotu projít všemi nástrahami solidně.