Peníze 
+ golf

Z půjčování peněz jiným hráčům nekouká nic dobrého

Nechci jmenovat, ale na tour je jeden nováček, který měl loni velmi dobrou sezonu a který se přitom dostal na PGA Tour asi jen díky tomu, že mu finančně vypomohl jiný hráč. V době, kdy ještě tenhle nováček hrál na různých mini-tour a byl úplně bez peněz, mu zmíněný golfista dal 15 000 dolarů, aby mohl v kariéře pokračovat. Stačilo mu to, aby mohl dál objíždět turnaje a jíst něco jiného než jídlo z fastfoodu. ► Dostal ty peníze proto, že onen hráč mu věřil, že se prosadí, nebo proto, že jsou oba ze stejného státu? Těžko říct. Vím jenom to, že když pak spolu poprvé hráli v páru před kamerami o velké peníze, my, kdo jsme znali jejich příběh, jsme si uvědomili, jak neobvyklá situace to je. ► Většina hráčů se totiž o své bohatství s jinými profíky nedělí. Obecně panuje na tour názor, že každý si jede pěkně za své. Jestli na to máš hru, prosadíš se sám. A pokud finančně podpoříš jiného golfistu, měl bys to považovat za nevratnou půjčku. Což není snadné, protože je to konec konců kamarád a člověku se chce mu věřit, když říká: „Hele, kámo, fakt teď hraju skvěle, jen mi tam nespadlo pár puttů.“ Hluboko uvnitř mu ale věřit nemůžete. A jelikož jste si asi nestanovili, kdy má peníze vrátit, ani jiné podmínky půjčky, ani jeden z vás netuší, jak se chovat a co dělat – ať už z pozice dlužníka, nebo věřitele. A tak to i přes ty nejlepší úmysly nakonec dopadne tak, že se začnete cítit divně a nakonec se jeden druhému vyhýbáte.

 Fakt mi nevadí pozvat lidi na večeři nebo na partičku golfu a tak podobně. Ale peníze jsem fyzicky půjčil za celý život jen třem lidem, kteří se snažili živit golfem. Když snahu o kariéru vzdali, nevyhnutelně jsme přestali být v kontaktu. Peníze prostě mění vztahy.

Pokud se hráč posune v kariéře výš, většinou za sebou nechává pár bývalých spolubydlících, kteří pořád sbírají míčky na rangi a opravují divoty výměnou za možnost trénovat. Přátelství, která jsem navázal ve světě univerzitního golfu a na nižších túrách, patří k těm nejbližším, jaká jsem kdy měl. Je to taková zvláštní rovnováha: Na jednu stranu nemáte šanci se prosadit jako profesionální hráč, pokud se tomu nemůžete oddat na sto procent, ale na druhou stranu musíte být schopen podávat výkony v situaci, kdy na golfu závisí vaše živobytí. Na mini-tour se v tomhle ohledu oddělí zrno od plev. Když mě přítel požádá o peníze, vím, že budu mít dobrý pocit z toho, když mu půjčím. Ale v nejlepším zájmu nás obou patrně bude mu peníze nedávat.

Každý přesně ví, kolik vydělávám. Nebo mám aspoň ten dojem. Jistě – naše turnajové výdělky jsou zveřejňovány, ale já každou chvíli potkám někoho, kdo dokáže s překvapivou přesností odhadnout i to, kolik mi vynáší ta a ta sponzorská smlouva. (Nápověda: Prize money tvořily loni většinu mých příjmů, ale jen těsně.) A když lidé vědí, co máte, chtějí to. Asi je to v lidské povaze.

Jakmile jsem vyhrál svůj první turnaj, přišel za mnou snad tucet lidí s nabídkou, abych investoval do nějakého jejich projektu. Kamarád mého bratrance si chtěl otevřít restauraci. Bratr jednoho člověka, s nímž jsem chodil na golf, měl zase plány s obchodu s realitami. Jeden snílek, se kterým jsem se trochu kamarádil na střední, si chtěl založit továrnu na výrobu triček. Nikdo z nich neměl nic ani vzdáleně podobného obchodnímu plánu. Něco málo jsem investoval do toho projektu s realitami, ale nic z toho nebylo. Já vím, že nikoho nebaví poslouchat nářky, jak někdo prodělal peníze, ale vsadím se, že kdybyste se zeptali každého hráče na tour, zjistíte, že většina z nich aspoň jednou přišla o peníze investicí do nějakého projektu, který pak zkrachoval.

I když můj první instinkt mi našeptává, že člověku v nouzi bych měl pomoct – protože i já někdy nemůžu uvěřit, kolik vydělávám –, vždycky si řeknu, že se na to rozhodnutí vyspím. Druhý den ráno mi dojde, že by to nebyl dobrý nápad.

• S MAXEM ADLEREM