NÁŠ TOUR PRO V UTAJENÍ: Prosťáčci vs. chytrolíni

Jeden agent – ne můj – mi jednou prozradil tajemství svého úspěchu. Řekl, že si vybírá jen golfisty, kteří jsou „hodně chytří nebo hodně hloupí“. Podle jeho názoru totiž existuje přímá souvislost mezi průměrnou inteligencí a průměrnou kariérou. Mezi řádky jsem vyrozuměl, že mě řadí do první kategorie.

Ale někdy by bylo příjemnější patřit spíš do té druhé. Jsem přesvědčený, že v žádném jiném sportu se na vás nevalí tak obrovské množství informací jako v golfu. Nebýt zrovna „studijní typ“ může být vlastně obrovská výhoda. Můžete se vykašlat na všechna data z TrackMana i ShotLinku a prostě si jít zahrát. Ze 125 nejlepších golfistů na světě jich tak 30 funguje v tomhle stavu blažené nevědomosti a přinejmenším čtyři nebo pět z nich je v první dvacítce. Jednou jsem zaslechl zajímavou debatu na týčku mezi jedním takovým hráčem a jeho caddiem, který taky není zrovna členem klubu Mensa. Probíhala asi takhle:

HRÁČ: „Jak daleko musím odpálit, abych se dostal za ten bunker?“
CADDIE: „283 metrů.“
HRÁČ: „Ale pozor, hrajeme z bližších týček než včera.“
CADDIE: „Aha, tak v tom případě 311 metrů. To nedáš.“

Podívejte, já a můj caddie se taky občas spleteme při výpočtech. V té záplavě čísel se chyba prostě přihodí. Ale tohle už je trochu moc. Ti dva na to nakonec přišli, ale dobrou minutu byli vedle skoro o 60 metrů!

Někteří hráči si ani neumí přeložit vlastní přezdívky. Jeden hráč ze špičky měl příjmení, které se dalo snadno přeložit do významného světového jazyka, a tak dostal překlad svého příjmení jako přezdívku. A on si po mnoha letech vzal někoho stranou a zeptal se ho, proč mu tak všichni říkají. Jiný golfista s sebou tahal dva telefony – v jednom vyřizoval e-maily na americkém e-mailovém účtu a ve druhém na evropské adrese, protože si myslel, že na jednom přístroji nemůže pracovat s oběma adresami. Někdy si říkáte, jak můžou tihle lidi vůbec přežít.

Samozřejmě všichni děláme přehmaty způsobené tím, jak jsme unavení z věčného cestování. Už se mi stalo, že jsem letěl domů a využil jsem let, který končil na jiném letišti, než na jakém jsem měl auto. Musel jsem si vzít Uber a jet na to správné. Skoro každý týden se najde někdo, kdo si na turnaj zapomněl vzít golfové boty. A znám i hráče, kteří přiletěli na turnaj a až na něm si uvědomili, že se na něj jaksi zapomněli zapsat.

SKORO KAŽDÝ TÝDEN SE NAJDE NĚKDO, KDO SI NA TURNAJ ZAPOMNĚL VZÍT GOLFOVÉ BOTY.

Mám dojem, že většina těch prosťáčků má dost rozumu na to, aby si našli caddieho, který hře opravdu rozumí. Svým způsobem je to umění, že dokážou hrát golf v podstatě na základě instinktů. Ale kdyby neměli u bagu někoho, kdo jim řekne, kam a jak hrát, neměli by na tour šanci.

Celkově ale na tour převažují chlápci, kteří prošli přijímačkami na vysokou s prstem v nose nebo k tomu neměli daleko. Řada hráčů je chytrých jako Bryson DeChambeau nebo i víc. Vědí o golfu všechno, co se o něm vědět dá, a před každým turnajem se nimrají ve statistikách, aby rozebrali hřiště na pikočinitele a připravili si přesný plán hry. O takovém Philu Mickelsonovi je notoricky známo, že má pronikavou mysl. Má jenom tendenci vyjadřovat se zbytečně komplikovaně, takže to pak někdy působí nuceně. Ale když nemáte mozek jako Mickelson nebo DeChambeau a pokusíte se napodobit jejich intelektuální přístup ke hře, přičemž nemáte tak bystré myšlení jako oni, výsledky můžou být katastrofální. Začnete nad každou ránou moc přemýšlet a brzy se z vaší hry vytratí to, co vás na tour dostalo. Je smutné, kolik kluků tak moc kalkulovalo, až se vykalkulovali z tour.

Na okruhu potkáte i hráče (přestože jich rozhodně není většina), kteří s vámi rádi zapředou hovor na hlubší témata – akciový trh, politika, filozofie – klidně uprostřed kola. Ale pokud si nejsem jistý, o čem si chce spoluhráč povídat, sáhnu po klasice: fotbal, pivo a kolik pěkných ženských dneska přišlo mezi diváky. Myslím, že ta pestrá směsice různých typů myšlení na tour svědčí o tom, jak krásnou hrou golf je.

Ta teorie agenta, o němž jsem mluvil v úvodu, že nejlepší je vyhledávat hráče na koncích inteligenčního spektra, má něco do sebe. Většina hráčů se snaží nebýt v tom spektru uprostřed. Ale kdybych já byl agent, vyhledával bych hráče jinak. Navštěvoval bych univerzitní turnaje a turnaje na minitours a sledoval bych, jak hráči zvládají tlak na druhé devítce posledního kola. Na tom záleží nejvíc. Ještě jsem si nevšiml, že by byla nějaká spojitost mezi tím, že hráč má mozek a že má koule.

– S MAXEM ADLEREM
FOTO MIRRORPHIX / GETTY IMAGES