MR. X: Milí fanoušci, mohli byste se chovat slušněji?

Cestuji po turnajích i se ženou a dětmi a máme jedno pravidlo, které nikdy neporušíme: Děti nesmí jít dál než do jídelny. Dokonce nechci, aby za mnou přišli do zóny, kde s námi po skončení kola dělají krátká interview. Proč? Kvůli sprosťárnám, které pokřikují fanoušci. Možná je to jen tím, že už stárnu, ale mám pocit, že se to oproti době, kdy jsem začínal, hodně zhoršilo. Dřív bývali fanoušci jak utržení ze řetězu jenom ve Phoenixu, ale teď je to na půltuctu turnajů. Nejsem jediný hráč, který trvá na tom, že jeho děti musí zůstat v klubovně.

Ano, u některých diváků jsem si představoval, jaké by to bylo, jim jednu vrazit. Nejblíž jsem tomu byl jednou v sobotu ve Phoenixu. Bylo to dopoledne, takže ještě ani nebyla ta doba, kdy někteří fanoušci začínají být opilí, jdu z týčka a najednou slyším, jak někdo vykřikne vulgární narážku na moji tehdy tříměsíční dcerku. Normálně bych prostě pokračoval v chůzi, ale tohle bylo už hodně přes čáru. Zastavil jsem se a otočil ke galerii. Cítil jsem, jak mi ve tváři pulzuje krev. „Kdo to řekl?“ zavolal jsem. „Který z vás je ten chlapák?“

Nikdo ani nepípl. Netuším, proč ostatní toho člověka kryli – předpokládám, že tam nebyli samí sprosťáci.

Později se k naší skupině přidal místní šerif. Řekl jsem mu, co se stalo, a zeptal se ho, co by udělal, kdybych tomu chlapovi vrazil dvojku železo tam, kam mu slunce nesvítí. Šerif odpověděl, že by mě od něj odtáhl a asi by nás vzal oba na stanici, ale že jeho oddělení by proti mně nevzneslo obvinění. Tak příšerná byla poznámka toho idiota.

Žádná ochranka moji skupinu většinou nedoprovází. Policejní ochranu dostanete jen tehdy, když jdete ve skupině s velkou hvězdou nebo se dostanete do jedné z posledních skupin v neděli. Ale ani přítomnost chlapů s odznaky vám nezaručí, že nebudou problémy. Když jsem jednou letos šel ve skupině s Jasonem Dayem, přelezli tři mlaďoši provazy a začali jít vedle nás. Naši kedíci se přesunuli tak, aby šli mezi námi a tou trojicí, a dva policisté za námi zrychlili krok. Ti výtržníci nic nepokřikovali, ale bylo na nich vidět, že jsou pod parou. Pak začali pořvávat nějaké hnusárny o Dayově manželce. Vůbec nechápu, proč by si někdo za terč vybral zrovna Jasona, který patří mezi nejpřátelštější kluky na tour. Ale někteří fanoušci mají očividně pocit, že když už zaplatili takové peníze za lístek, dává jim to právo vychutnat si ten neobyčejný zážitek z toho, že se zlískají a pak urážejí profesionálního golfistu. Day zachoval kamennou tvář, jen prohodil směrem k policistům: „Myslím, že je čas, aby se ti mládenci odebrali domů.“ Tím to skončilo. Hodně lidí mluví o tom, jak nechal Justin Thomas vyvést fanouška během letošního turnaje v Palm Beach, který vyhrál. Ale pravdou je, že k takovým věcem dochází každý týden.

Pracovníci ochranky na tour odvádějí skvělou práci – vyřeší spousty problémů a hrozeb, o kterých se ani nedozvíme –, ale stačí jeden natvrdlý divák a dostane se vám to pod kůži. Zahrajete tři birdie v řadě, jste v laufu, a pak jdete kolem galerie a někdo vás poleje pivem. A rytmus je v háji. Nepřeháním, když řeknu, že mi trvalo několik sezon, než jsem se naučil, jak nedopustit, aby takové věci ovlivnily moji hru. Nebo ji aspoň neovlivňovaly tolik.

Některým mladším hráčům se líbí, když se atmosféra na turnajích podobá té, jakou známe z fotbalových nebo basketbalových utkání. Baví se tím a umí z toho čerpat energii. Já dávám přednost tomu, aby v tom byl golf jiný než tyhle sporty. Golf se nehraje na stadionech, takže na něm máte možnost pozorovat ty největší hvězdy ze tří metrů. Ale cenou za to by měla být trocha slušnosti.

Nevím, kdy dovolím svým dětem sledovat mě přímo při hře. Asi až začnou dospívat a budou už stejně znát všechna sprostá slovíčka, co tam létají. Jenže v té době už bude docela problém uvolnit je ze školy a možná si nebudou chtít zkracovat prázdniny návštěvami turnajů. Mrzí mě to, protože jsem docela hrdý na to, kam jsem to v profi sportu dotáhl, a byl bych rád, kdyby moje děti měly nějaké vzpomínky na to, jak sledovaly tátu při hře.

Jenže nechci riskovat to, že ty vzpomínky budou pokažené.

– S MAXEM ADLEREM