MR. X: Jsou dobré pro-amy, a jsou špatné pro-amy

Ve svých článcích to občas dávám PGA Tour pěkně sežrat, ale je fér taky pochválit něco, co se povede. A tentokrát je to upravená podoba středečních turnajů pro-am. Hrají se teď novým formátem – sice ho ještě v letošní sezoně nevyužili zdaleka na všech zastávkách tour, ale tam, kde se pro-am nový způsobem hrál, to fungovalo skvěle. Hráči teď totiž místo 18 jamek jdou jen devět, a přitom si amatéři pořád zahrají celou osmnáctku, akorát se dvěma různými profíky.

Z mnoha důvodů to byl dobrý nápad. Za nás už trochu starší hráče můžu říct, že není příjemné odehrát těsně před turnajem na 72 jamek celé kolo navíc. Když mě ve středu nalosují do odpolední skupiny a ve čtvrtek hned na ráno, může se klidně stát, že odejdu ze hřiště už za tmy a ještě za tmy se na něj vrátím. Ale obejít devět jamek, abych se podíval, jaké jsou na hřišti podmínky, a pak si ještě odpálit pár míčků jen tak na zkontrolování švihu – to je perfektní.

A další výhodou je, že možnost zúčastnit se pro-am má dvakrát víc mladších hráčů na tour. Ve starém formátu mohlo hrát v pro-am maximálně 52 profíků, ale teď je to 104 a to už jsou asi dvě třetiny startovního pole. Vždycky říkám nováčkům, že ne vždycky se při pro-am potkají se zástupcem firmy, která by je mohla sponzorovat, ale ať využijí středu k tomu, aby si vybrousili komunikační dovednosti pro případ, že jednou na někoho „kápnou“.

Chápu, že amatéři, kteří se dostanou do dvojice s hráči, jako jsou Tiger, Jordan, Rory a další velké hvězdy, jsou zklamaní, že se jim čas s nimi zkrátil na polovinu. Ale hádám, že lidé, kteří mají konexe na to, aby se dostali do skupiny s takovými hráči, si žijí velmi dobře i tak.

Jestli nějaký formát pro-am fakt nesnáším, je to hraní stejného tříparu pořád dokola. Když hodlá sponzor vytěžit z pro-am maximum a chce, aby si s vámi zahrálo všech 22 skupin, zvolí tenhle formát. Jenže 170metrová procházka z týčka na green prostě nestačí na zapředení smysluplného hovoru. Takže pak jenom jako papoušek dokola opakuju tytéž věty: „Tak jak se dneska máte? Odkud jste? Dneska docela fouká, co?“

Když mě čeká tohle mučení, první věc, kterou ráno udělám, je, že vždycky zkontroluju, jestli je označení odpaliště přesně tam, kde má být. Když tu jamku budu hrát 22krát, chci mít jistotu, že hraju přesně správnou vzdálenost. Moje výkony mají v takové dny vždycky stejný vývoj: Pár odpalů mi trvá, než jamce přijdu na kloub, a pak se rozjedu. Je docela zábava sledovat, jak blízko k jamce dokážu míček poslat. A pak, když hraju jamku tak počtrnácté, se začnu nudit a míček začne lítat všude možně. Z hlediska psychiky je to zvláštní. Bude to znít divně, ale najednou na mě padne nervozita. Tihle lidé mě vidí ten den hrát jen na téhle jediné jamce, a když odpálím mizernou ránu, trochu jim to zkazí zážitek. Jenže zároveň je mi to vlastně fuk. Ve chvíli, kdy už mi z toho začíná hrabat, většinou přijede autíčko a zachrání mě.

Když už chce sponzor nějaký netradiční formát, řeknu mu, že si rád zahraju tři jamky, každou řekněme se šesti foursomy. Tři jamky už jsou dost na to, abych dotyčného trochu poznal a třeba mu i mohl dát radu ke švihu. Ale když sponzor trvá na tříparovém představení tipu „hračka na klíček“, udělám to – ostatně jsem za to placený.

Už jsem hrál pro-am hodněkrát ve skupině, kde jsem byl zdaleka nejméně úspěšným člověkem. Setkal jsem se s generály, herci, generálními manažery, hvězdami jiných sportů, filantropy a dalšími zajímavými lidmi různých profesí. Často jsem to spíš já, kdo je poctěn, že si s nimi může zahrát.

Ale jestli někdy budete hrát pro-am, mám pro vás jednu radu: Nesnažte se frajeřit a odpálit dál než já nebo mě na jamce porazit. Každý týden se pár takových najde. Dobrá zpráva je, že teď už se s nimi nemusíme otravovat déle než devět jamek.

S MAXEM ADLEREM