TOUR PRO V UTAJENÍ: Pokud máte 300 triček, je čas se podělit

Kromě nedělí a státních svátků neuplyne den, aby u našeho domu nezastavila dodávka zásilkové služby. Ne že by si moje manželka občas něco neobjednala přes internet, ale většina balíčků, které nám přistanou na prahu, je pro mě. Asi si umíte představit, že hráčům na tour chodí spousta věcí. Každé tři měsíce mi například přijde zásilka 50 triček a několika tuctů kalhot. Firma, která mě obléká, si přeje, abych nosil vždycky nejnovější kolekci, a klade mi na srdce, že staršího oblečení se mám zbavit, abych lidi nemátl.

Stačí, že jeden sponzor změní logo, a celé krabice oblečení letí do koše. Jinak se snažím co nejvíc oblečení rozdat po známých a pár nejpohodlnějších kousků si nechávám na takové to domácí nošení. I tak často odnáším pytle oblečení na charitu. Jen v tuhle chvíli mám ve skříni tak tři sta triček. Mimo jiné jsou mezi nimi všechna trička, která jsem měl na sobě během posledního kola turnajů, které jsem vyhrál. Ne že bych se je někdy ještě chystal vzít na sebe, ale je to taková pěkná tradice. A když se občas dostanu na nějaké hodně slavné hřiště, zajdu si jako každý jiný do pro-shopu pro nějaký kousek na památku. Ale to jsou jediné případy, kdy si ve skříni nechávám nějaké tričko ze sentimentu. Ta ostatní se tam prostě… nahromadila.

To s kalhotami je to jiné. Jsou tak nějak osobnější a jen nerad se loučím s těmi, v nichž jsem zahrál dobře. Čepice? Nechtějte mě rozesmát – u mě v garáži byste našli několik krabic, které jsem ani neotevřel. Pokud jde o ponožky, ručníky s logy a další drobnosti, říkám každému, kdo se octne u mě doma, že si jich může nabrat, kolik chce. A to platí i o míčcích, i když zatím jen jeden člověk si jich vzal víc než dva tucty. Dokonce i hole si návštěvy můžou odnést. Jen na hole z jednoho konkrétního bagu mi nikdo nesmí sáhnout – ten bag jsem používal v roce, kdy se mi hodně dařilo při Presidents Cupu, a je plný putterů. Puttery totiž nestárnou a člověk nikdy neví, kdy se bude potřebovat vrátit k některému osvědčenému kousku.

Snad vás to nebude pohoršovat, ale když jsem na cestách po turnajích, beru si každý den novou rukavici. Pro mě je prostě mezi novou rukavicí a den starou obrovský rozdíl. Jenom když trénuju doma, natáhnu i rukavici, kterou už jsem používal. No a co? Je to takový rozmar, který si snad můžu dovolit, když už jsem se vydrápal do horních pater profesionálního golfu.

Navíc ve srovnání s jinými hráči jsem pořád docela nenáročný. Znám golfisty, kterým musí boty vždycky bezpodmínečně ladit s přezkou pásku nebo s límečkem, takže cestují klidně s osmi nebo devíti páry. Já vozím jen dva – v jednom hraju a druhý nosím mimo hřiště. Ačkoli musím přiznat, že je nijak zvlášť neobnosím: Po čtyřech turnajích pokaždé putují na charitu.

Mám pravidlo, že když se mi všechno nevejde do jednoho kufru a jednoho cestovního bagu, zabalil jsem si toho moc. Běžně si na cesty beru tucet triček a tak osm devět párů kalhot. Když totiž není vedro, není problém si vzít jedny kalhoty víckrát. Někdy hraju tři turnaje ve třech týdnech a pak je otázka, jestli budu prát jednou, nebo dvakrát. Pokud má hotel prádelnu pro hosty, vlastně mě docela baví si tam zajít – strčím věci do pračky a pustím si hudbu nebo poslouchám podcasty.

Na závěr se s vámi podělím o tajný tip: Jestli chcete deštník zadarmo, potloukejte se v neděli po turnaji kolem klubovny. Hráči a caddies totiž dost často „zapomínají“ deštníky v šatně nebo v místnosti na bagy. Svým způsobem je hrozné, že něco tak drahého, jako je deštník, už se na tour bere jako věc na jedno použití, ale tak to prostě je. Neváží zase tak málo a klidně může způsobit, že se na letišti vaše zavazadlo nevejde do váhového limitu, nehledě na to, že v kamionech s vybavením jsou jich haldy a můžeme si je kdykoli vzít.

Když letos na US Open v Shinnecocku začalo v pátek dopoledne trochu nečekaně pršet, několik hráčů to zastihlo bez deštníku. Možná vám přijde neuvěřitelné, že nějaký caddie je schopen riskovat na majoru tolik jen proto, aby netáhl půl kila navíc. Ale když je něco volně k dispozici, lidem to asi přijde nepotřebné.

S MAXEM ADLEREM