ANDREJ HALADA: Honba za desítkami tisíc golfistů? To je sporná cesta

Golf musíme ukazovat jako plnohodnotný sport a zároveň bohulibou relaxační aktivitu, během níž najdeme i spoustu fajn lidí. To jsou slova Andreje Halady, českého publicisty a golfového novináře, jehož knihu Golfová hra v proměnách času nedávno ocenil Klub autorů literatury faktu cenou E. E. Kische. Zásluhou Andreje a jeho knihy se o golfu zase mluví i mezi negolfisty. A to je cesta, ze které by golfová veřejnost neměla nikdy sejít. Stejně tak by měla naslouchat názorům odborníkům na slovo vzatým. Andrej takovým odborníkem bez pochyby je, jeho slova mají váhu, a proto jsme neváhali, abychom našeho kolegu z Golf Digest vyzpovídali.

Pokud jde o psaní, jste spíše noční sova nebo ranní ptáče?

Spíš sova, ale jak se to vezme. Ráno se mi obvykle moc psát nechce, ovšem jsem čerstvější. Dopoledne tedy mám na psaní rychlejších, kratších textů. Večer jsem psával delší věci, právě knihu o golfu. Ta vznikala především večer a v noci. Jenže jsem zjistil, že to člověka víc vysiluje. Tudíž jsem si řekl, že počítač budu vypínat nejpozději v deset večer. A psát budu přes den.

Jakou nejzajímavější knihu jste v poslední době četl?

Těch je hodně. Baví mě teď nože, především ty zavírací, švýcarské, takže jsem si koupil dvě knihy o výrobě nožů a půjčil si z knihovny Encyklopedii nožů. Na druhé straně jsem si nedávno znova přečetl Ivanhoea od Waltera Scotta; to jsem četl prvně asi v devíti letech. Dvě stě let staré, ale úžasně napsané. Rozečtenou mám i knihu Herfrieda Münklera Němci a jejich mýty. Velmi poučné nejen kvůli německé historii, která se nás bytostně dotýká, ale i proto, že tahle ryze vědecká práce je živě napsaná. Doslova jsem zhltnul životopis Nicholase Wintona, který napsala jeho dcera. Není zdaleka jen o té záchraně dětí v roce 1939… A ještě jednu knihu doporučuji: Karpatské hry Miloslava Nevrlého. Mistrovský text o horách v Rumunsku i smyslu života a filozofii putování. „Jen cesta ti dává svobodu…“, tuhle Nevrlého sentenci jsem si jako samolepku nalepil i na moje horské kolo.

Který spisovatel vás v životě nejvíc ovlivnil?

To se nedá tak říct, já přečetl v životě spoustu knih a hodně z nich mě nějak ovlivnilo. Troufám si říct, že to všechno byla velmi kvalitní literatura, ať už beletrie, nebo odborné texty. Člověk jen vidí, čemu všemu lidé rozumějí a co úžasného mají na srdci… Chcete-li beletristické oblíbence, tak je to určitě Vladislav Vančura, ale i Ladislav Fuks nebo Bohumil Hrabal. Mimořádní stylisté – a styl je to, co dělá spisovatele neopakovatelným. Vančura je pro mne i mimořádnou osobností moderních českých dějin, neokázalým hrdinou, který za svoji odvahu zaplatil životem. Z nebeletristické oblasti mám hodně rád knihy Václava Cílka a Stanislava Komárka. Míra jejich vzdělanosti a schopnosti vidět přesně, do hloubky, je fascinující. Mám rád i knihy Pavla Kosatíka, je to bezvadné spojení živého podání a nesporné znalosti věci, pečlivosti.  

Máte jako autor své rituály? Třeba, že nestisknete tlačítko klávesnice dřív, než si uděláte kávu, nebo vám nevadí ruch?

Rituály nemám, protože novinář prostě musí psát, uzávěrka hoří… Luxus rituálu si nemůžu dovolit. Ale ruch a hluk mi samozřejmě vadí. I proto jsem knihu o golfu psal hlavně večer, když děti už jsou v posteli.

Dokáže vás během psaní i něco rozčílit?

Ne, to určitě ne. Z emočních stavů mě občas přepadá snad jen určitá malomyslnost, když vidím, že líp to nedokážu… Upřímně: já jsem přece jen víc novinář než vědec, historik, takže v téhle oblasti také velmi jasně vidím své limity.  

V magazínu Golf Digest vedete rozhovory s lidmi, kteří se do golfu zamilovali a nedají na něj dopustit. Vzpomenete si, s kým z dotazovaných jste si nejlépe popovídal?

No, to je těžké… Víte, jako novinář jsem dělal pro týdeníky Mladý svět a Reflex rozhovory s takovými osobnostmi, jako byli či jsou Pavel Tigrid, Karel Kachyňa, Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Jan Kačer, Martin Hilský, Vladimír Pucholt, Věra Chytilová, Jiří Menzel či Václav Klaus. Je těžké srovnávat tyhle mimořádné lidi s těmi z golfu. Ale nádherné povídání vždycky zažiju, a nemusím s ním dělat rozhovor, s historikem golfu Prokopem Sedlákem. To je velká osobnost, ryzí golfista tělem i duší. Gentleman tigridovského rozměru.

Co vás motivovalo napsat knihu Golfová hra v proměnách času - o českém a světovém golfu?

Mně golf baví a když mě něco baví, mám potřebu o tom i psát. Na kole jsem začal jezdit aktivně v roce 1994 a o pár let později z toho vznikla kniha Na kole křížem krážem po Čechách. Golf hraju od roku 2004 a už v roce 2007 jsem napsal Golf křížem krážem po Čechách; vyšlo to ve stejné edici v nakladatelství Fragment jako ta kola. O golfu a jeho historii píšu i proto, že skoro nikdo jiný – kromě Prokopa Sedláka a Jaroslava C. Nováka – se tímhle tématem u nás nezabývá. Je tu volné pole, spousta témat ke zpracování. To mě láká.

Knihu Golfová hra v proměnách času - Kapitoly z historie a současnosti českého a světového golfu novináře Andreje Halady ocenil Klub autorů literatury faktu cenou E. E. Kische (Foto: Archív Andreje Halady)

Knihu, která loni vyšla, nedávno ocenil Klub autorů literatury faktu cenou E. E. Kische. Co pro vás ocenění znamená?

Kdo by nebyl rád, když získá nějakou cenu… Podívejte se jen, jak jsou spokojení golfisté, když vyhrají turnaj na stablefordy! Ale jsem hlavně rád, že kniha si získala pozornost negolfové veřejnosti. Myslím, že ukazuje golf z mnoha stran, nepřikrašluje ho, ale moje náklonnost k této hře z ní snad čiší docela průkazně. 

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Asi tři nebo čtyři roky. Nejobtížnější byl poslední rok, to jsem na ní dělal skutečně skoro každý den. Pořád jsem něco doplňoval, zpřesňoval, znova a znova kapitoly četl a cizeloval. Obsahově i formálně.  

Mohou se čtenáři těšit na vaši další publikaci o golfu, případně kdy?

Rád bych určitě napsal větší text, který se bude věnovat historii golfu od roku 1990 u nás. Abych tak navázal na Sedlákovu Historii československého golfu, která rokem 1989 končí. Ale musím na to sebrat síly, hodně mi jich vzala kniha Golfová hra v proměnách času. Je potřeba mít na to chuť i síly zároveň. 

Co děláte, když nehrajete golf a nepíšete o něm?

Jak už jste asi pochopil z předchozích odpovědí, nenudím se. Jezdím na kole, čtu, kupuji nové nože a dětem vyrábím ze dřeva různé věci: teď jsem jim udělal dvoupatrový domeček s koupelnou, obývákem, záchodkem atd. Práce se dřevem mě fakt baví, byť zručný truhlář ze mě nikdy nebude. Jsem v mnoha věcech nadšeným amatérem.

Čiší z vás nesmírná vášeň ke golfu. Co vás na něm nejvíc baví?

Dřív mě bavilo hrát proto, že jsem mohl snižovat hendikep, dokazovat si, že jsem čím dál lepší. Pak mě hodně lákalo jezdit na jednotlivá hřiště, zjišťovat, jak jsou rozdílná, jak je na nich odlišná atmosféra, lidé. Dneska hraju golf rád proto, že je to sport, při němž je nejvíc času na kecání, hovory. Ze čtyř hodin hry hrajete ani ne hodinu, zbytek je chůze a možnost dialogu. Při kole jedete za sebou, funíte, při tenisu jste od sebe moc daleko…

Jste vášnivým golfistou i vášnivým cyklistou. Vede u vás cyklistika nebo golf?

To je pro mne jakožto redaktora Golf Digestu strašně těžká odpověď. Protože musím po pravdě říct: vede cyklistika. Tedy ve smyslu užívání si volného času. Ten pocit, když jste na kole v přírodě, ve volné krajině, když vnímáte tu krásu vůkol i pocit svobody… Golf se přece jen hraje v pěstované zahrádce, nevyplavují se při něm tolik endorfiny. Golf i kolo jsou dva styly života se vším všudy – a mému životu je bližší styl kolo.

Jenže je tu druhá věc, a tou je historie a současnost golfu a moje psaní o něm. A dneska mě baví víc psaní o golfu, prožívání událostí spojených s naší golfovou společností i světovým sportovním golfem. Když vidím Woodse vyhrávat, jsem z toho víc dojatý, než když vidím vyhrávat na Tour de France Petera Sagana – a že mu taky hodně fandím. Cítím se být s těmi pár českými golfovými novináři – kolegy na jedné lodi. Jsem rád, když se „my golfisté“ sejdeme na Albatrossu na turnaji European Tour. Takhle do žádné cyklistické společnosti nepatřím.

Takže shrnuto: obě oblasti pro mne představují jiný typ radosti, obě mi dávají do života něco jiného.

Co říkáte na cyklostezky vedoucí skrze golfová hřiště?

Jsem jejich příznivcem. Pomáhají odbourávat tu hradbu, která dělí golf od ostatní společnosti. Přibližují golf negolfistům. V Poděbradech se jezdí na kole okolo golfu už padesát let – a nikomu to nevadí. Hodkovičky skvěle spojují golf a vedle jdoucí cyklostezku, kde jsou i bruslaři, běžci. Golf se musí i u nás stále více včleňovat do sportovního prostředí, ne aby se z něj vyděloval.  

Není to nebezpečné? Co riziko zasažení cyklistů golfovým míčkem…

Není, viz Poděbrady. Vždycky se to dá vyřešit tím, že golfista počká s odpálením míčku. Je to o tom, že golfista si nesmí myslet: „Tohle je golfové hřiště a tady jsme páni my, tak co tu dělají ti pitomí cyklisti…?“ Ne, golfové hřiště je součástí přírody, to v první řadě, ale je zrovna tak součástí celého prostoru, a v něm jsou ostatní lidé, negolfisté. Je potřeba brát ohledy na chataře v okolí, na chodce, na cyklisty. Stejně tak musí cyklista na cyklostezce být ohleduplný k bruslařům, k pěším, malým dětem jedoucím na odrážedlech atd. Nárokovat si takto něco je výrazem nadutosti. Bohužel na golfu tuhle bezohlednou domýšlivost občas vidím.

Cyklistika zažívá v posledních letech boom, asi jako kdysi golf. Čemu to přisuzujete?

Podle mě cyklistika žádný boom nezažívá, to je jen novinářská fikce, potřeba mít atraktivní téma. Před deseti lety byl mediálně „in“ golf, teď jsou to kola nebo běhání. Cyklistika totiž u nás byla vždycky populární. Také prodej kol je v Česku stabilní - v průměru se už přes dvacet let prodává okolo 350 000 kol ročně. Alespoň občas pak sedne na kolo u nás 1,5 milionu občanů, což je neměnné - a samozřejmě fantastické - číslo.

Ale je pravdou, že se v posledních letech podařilo oživit zájem o koupi nového kola, a to novým průměrem u horských kol 29 palců. To je marketingový tah, který skutečně vyšel.  

Golf v poslední době moc neroste, golfistů celosvětově nepřibývá, objevují se zprávy, že jich spíše ubývá. Máte pro to vysvětlení?

To je jednoduché – a myslím, že jsem to i docela přesně popsal hned v první kapitole té své knížky. Golf všude v Evropě, ale i v USA, už dosáhl hranice růstu a nemá moc šancí zlákat ještě další desítky miliónů hráčů. Golf se stal masovým jako jeden z posledních tradičních sportů, tedy těch existujících už sto a více let. V USA se masově prosadil od 60. let, v Evropě tenhle boom začal v 80. letech 20. století. Tenis, coby dříve rovněž exkluzivní a smetánkovský sport, se dal cestou masovosti v Evropě už koncem 60. let. I v Československu ho mohl hrát od Kodešových úspěchů skutečně každý. Golf je dnes na planetě – s výjimkou Asie, hlavně Číny - už na hranici možného. Tu má každý sport a mají na to vliv tak nezměnitelné faktory, jako je počasí daného regionu, ekonomická úroveň společnosti, civilizačně- kulturní tradice a mentalita lidí. Buďme rádi, že golf je celosvětově tam, kde je, a snažme se tuhle úroveň udržet.   

Může si golf vzít něco z ostatních sportů pro to, aby oslovil více lidí a zájem o něj začal znovu růst?

Jak už jsem řekl, ve hře jsou četné nezměnitelné faktory. Golf je skutečně domácím sportem jen ve Skotsku, tam má každý kluk golfovou hůl stejně, jako u nás má každý kluk hokejku nebo florbalku. Ale už v Anglii je to jiné, také v USA golf není a nikdy nebude na úrovni hlavní trojky sportů, tedy amerického fotbalu, basketbalu a baseballu.

Je potřeba objektivně říct, že golf není levným sportem, což je dané především náklady na stavbu hřišť a jejich údržbu. Zabírá i hodně času, ani výbava pro hráče není úplně levná, něco stojí i doprava, protože na golf se v 99% jezdí autem. Golf nikdy nebude fotbalem, a v Česku ani florbalem či tenisem, protože to všechno jsou dnes z hlediska rekreačního užívání relativně levné a snadno dostupné sporty. A mají i velkou tradici.

Po pravdě nevím, co by si golf mohl z ostatních sportů vzít. Hodně už jsme toho vyzkoušeli a o hodně se pokusili, ale stromy prostě nerostou do nebe. O co se můžeme snažit, o co se vlastně i musíme snažit, je ukazování, že golf je skutečně plnohodnotným sportem, zároveň bohulibou relaxační aktivitou, že v něm vedle některých nepříjemných jevů, vedle moci peněz, najdeme i spoustu fajn lidí. Že vede ke slušnosti a gentlemanství, že je to sport vkusu a distingovanosti. Golfové prostředí v anglosaských zemí je takové – a my se musíme snažit k podobnému dojít. Hnát se za tím, aby golf hrály další desítky tisíc Čechů, to je sporná cesta. Smyslem by měla být spíš kvalita než kvantita.