KLÁRA SPILKOVÁ: Cesta za sny. Po malých krůčcích

S TROCHOU NADSÁZKY SE DÁ ŘÍCT, že tahle mladá dáma si splní vše, co si zamane. Na začátku chtěla vždycky hrát golf a hraje ho. A hodně dobře. Natolik, že si příští rok zahraje jako první česká hráčka zámořskou LPGA Tour. Výš už to ve světovém ženském golfu zkrátka nejde. KLÁRA SPILKOVÁ, o níž je řeč, se ve své kariéře posouvá postupně krok za krokem vzhůru. Někdy rychleji, jindy zvolna, ale na její cestě nenajdete žádné couvání. Maximálně nějakou tu zastávku. Po přestupu mezi profesionálky v pouhých 16 letech se stala stabilní hráčkou Ladies European Tour, zahrála si na olympijských hrách, vyhrála turnaj v Maroku a ve svých 23 letech získala kartu na prestižní LPGA. A dá se říct, že se zatím nejvíc přiblížila svému cíli, o němž sebevědomě mluvila už jako malá někdy ve 12 letech. Už tehdy totiž prohlašovala, že se stane světovou jedničkou.

ALOIS ŽATKULIAK

VZPOMENETE SI, KDY POPRVÉ JSTE VYPUSTILA ZE SVÝCH ÚST ONO TVRZENÍ, ŽE SE JEDNOU STANETE SVĚTOVOU GOLFOVOU JEDNIČKOU?

Tak to nevím, ale možná to bylo kdysi v televizní show u pana Krause. Tam jsem na něj tehdy něco takového vypálila. Jsem spontánní člověk, tak je to docela možné. Bylo mi tehdy dvanáct let. Takže možná u něj, ale jistá si vůbec nejsem.

BYLA TO OD VÁS SPÍŠ DĚTSKÁ DRZOST, NEBO JSTE SI UŽ DOKÁZALA PŘEDSTAVIT, CO TAKOVÁ CESTA NA SVĚTOVÝ GOLFOVÝ TRŮN OBNÁŠÍ?

Tak to vůbec. Byla jsem dítě a netušila, co je přede mnou. Ale upřímně řečeno, snažím se ve vztahu ke sportu zůstat pořád tak trochu dítětem. Zachovat si nadhled, nedávat golfu až takovou důležitost, jako že v něm jde o život, nepodléhat stresu. Když berete věci sportovně, tak se možná k cíli dostanete spíš. Mám to vyzkoušené na sobě. Když při hře tlačím víc na pilu a víc chci, hraju spíš hůř, než když jsem méně svázaná. Pak se mi hraje lépe, jde mi to lehčeji. Platí to i pro trénink. Golf dneska umíme hrát všichni, ale v čem je ten rozdíl, že zahrajete −2, nebo +2? Je to jen pár ran, které ale rozhodují o úspěchu a neúspěchu. Pro mě to znamená nebrat golf tak smrtelně vážně, ani sebe a ani život. S tím přijde uvolnění i lepší výkon.

INVESTUJI DO SEBE, NE JEN DO GOLFU

KDYŽ SE PODÍVÁTE NA SVÉ TVRZENÍ O TOM, ŽE SE JEDNOU STANETE PRVNÍ HRÁČKOU SVĚTA, S ODSTUPEM ČASU, NAKOLIK JSTE SE TOMUTO SNU PŘIBLÍŽILA?

Přiznávám, že jsem o tom přemýšlela. Vrtalo mi to hlavou, když tahle otázka zazněla. Pro sebe jsem si to vyhodnotila tak – a to by se líbilo tátovi, který má rád statistiky a různé tabulky –, že jdu pořád po malých krůčcích, že se posouvám pomalu, ale velice jistě. A to je mi teprve 23 let. Z toho mám radost. Přitom já jsem člověk, který má rád všechno hned, a když je to zítra, tak už je to špatně. Ale v tomhle případě je trpělivost namístě.

NA PRVNÍ POHLED TO VYPADÁ, ŽE KARIÉROU PROCHÁZÍTE S NEBÝVALOU LEHKOSTÍ A JISTOTOU. ZAPOCHYBOVALA JSTE TAKÉ NĚKDY?

Ale ano. Víckrát mi hlavou proběhlo, že s tím seknu. Ale nikdy to nebylo tak vážné, spíš jen chvilková ženská nálada. Nebo spíš lidská, ne ženská, protože něco takového zažívá každý. Chci hrát, pokud bude zdraví sloužit, až do doby, než budu mít rodinu. Golf je pro mě pořád jednička, ale není to celý život. Spíš investuji do sebe než do golfu. Vždycky jsem dávala přednost sportu, dávala jsem mu všechno a najednou jsem si uvědomila, že je to blbost, že tohle všechno přece dělám kvůli sobě. Golf je nástroj a jsem vděčná, že na to mám talent, že jsem zdravá a že ho můžu hrát.

V INDIVIDUÁLNÍCH SPORTECH, A TÍM GOLF JE, SE PROSAZUJÍ HRÁČI S VELKÝM SEBEVĚDOMÍM. JE TO I VAŠE SILNÁ STRÁNKA?

Myslím, že ano. Jinak bych asi nebyla tam, kde jsem. U mě to ale byl spíš přirozený vývoj. Když jsem na sebe tlačila a říkala si „jo, jsi dobrá“, a pak se to zadrhlo nebo mi to nešlo, cítila jsem, že vlastně sama sobě lžu. Člověk se v té chvíli přesvědčuje, že je to dobré, i v době, kdy to dobré není. Pak se cítí špatně i na hřišti. To nejlepší, co může člověk pro sebe udělat, je přijmout to, přiznat, že to není dobré a že to nejde podle představ. Stačí si pak odpočinout, přestat na sebe tlačit, pochválit se třeba i za hodinu puttování a nestresovat se tím, že jsem nebyla tři hodiny na drivingu. To nejlepší, co pro sebe může člověk v takové chvíli udělat, je nestresovat se a přijmout to.

SAMA O SOBĚ ŘÍKÁTE, ŽE JSTE POCITOVÁ HRÁČKA. CO SE ZA TÍM SKRÝVÁ?

V mém případě to znamená, že dělám věci přirozeně. Ale také to chvíli trvalo, než to ke mně přišlo. Jsem hodně pocitový člověk, ale také jsem z hodně racionální rodiny, která je dost perfekcionalistická. Ta racionální stránka se u mě rozvinula mnohem dřív a teď cítím, že je třeba přidat i tu druhou, rozvinout ji a spojit obě dohromady. Jsou ve mně obě stránky, ale o té pocitové se třeba ve sportu moc nemluví. Je tak trochu tabu. Moc se neřeší, jak se sportovec v danou chvíli cítí…

 

DŮLEŽITÁ JE VÁŠEŇ,
VÁŠEŇ PRO SPORT

V GOLFU SE DÁ LECCOS NAUČIT, NATRÉNOVAT, ALE CO MUSÍ MÍT ČLOVĚK UŽ V SOBĚ?

Něco se dá vždycky vypilovat, ale cit pro míč, motorika pohybu, to jsou věci, se kterými se musíte narodit. Samozřejmě jdou podpořit cvičením. Důležitá je vášeň a zaujetí pro sport. Bez toho by to nešlo dělat vůbec.

CO JE V GOLFU VĚTŠÍ VÝHODA – PRAGMATICKÝ A KLIDNÝ HRÁČ, NEBO TEN, KDO TŘEBA HÁZÍ HOLEMI?

To se nedá tak jednoznačně říct. Stačí se podívat na hřiště. Každý je jiný, každý má svůj styl a každému vyhovuje něco jiného.

A CO VY?

Já jsem něco mezi. Taky si zanadávám, když se něco nepovede, ale jindy jsem naopak naprosto soustředěná. Je to vždy reakce v dané situaci. Když budu házet holemi a nepřijmu to, že jsem udělala chybu, tak to ničemu nepomůže a jdu sama proti sobě. Takže cokoliv se stane, se prostě už stalo, je to pryč a jde se dál. Viděla jsem Nelly Korda ve druhém kole turnaje, který nakonec vyhrála. A já jí v očích viděla, že ten turnaje vyhraje. Hrála s lehkostí, jistě, ale také s nadhledem a neustále soustředěná. Totéž vidíte i na Tigerovi. Někdy to z něj úplně sálá, že vyhraje. Tu jiskru v sobě musíte mít.

NĚKDY ALE NENÍ SNADNÉ RYCHLE VYGUMOVAT Z HLAVY NEPOVEDENOU RÁNU. JAK TĚŽKÉ TO JE?

U mě je to turnaj od turnaje jiné. Někdy zkazím jamku a nedokážu to pustit z hlavy třeba na dvou dalších jamkách, jindy to odejde hned. Ale je hodně důležité nebrat ten okamžik tak vážně a zároveň ho umět přijmout. Když se to povede, je to pryč. Pomůže cokoliv, třeba se tomu zasmát nebo to vzít jako fakt.

 

ZÁJEM MÉDIÍ,
TEN MI NEVADÍ

TAKY HÁZÍTE HOLEMI, ABYSTE SI ULEVILA? NEBO MÁTE JINÝ RECEPT?

Reaguji podle toho, kolik toho v sobě držím. Můžete mít období, kdy se toho ve vás nakumuluje příliš a máte v sobě hodně agrese a špatných pocitů, a to, co se pak děje na hřišti, je už jen důsledkem. Sama jsem hodně emotivní člověk a je pro mě důležité se uvolnit, ventilovat. Třeba se vybouchat do polštáře. Jsou takové i meditace. Když mlátíte do polštáře deset minut čtvrthodiny, jste potom jako nový člověk. A věci, které jste v sobě zadržoval, jsou pryč.

NA TURNAJÍCH JSTE NA VŠECHNO SAMA, NEBO PŘESNĚJI JEN DVA – VY A VÁŠ CADDIE. VÁM DOCELA TRVALO, NEŽ JSTE NAŠLA TOHO PRAVÉHO, ŽE?

Doufám, že jsem už našla toho pravého. Prošlo jich kolem mě docela dost. Záleží vždycky na tom, jak jste vzájemně naladění, na jaké vlně. A s Martinem [Konečným, pozn. red.] jsme na podobné vlně. Ve spoustě věcí jsme si podobní a o to víc si rozumíme. Jsem trochu vůdčí osobnost a dost dlouho mi trvalo, než jsem se naučila brát i názory ostatních.

TO SE O VÁS OSTATNĚ I ŘÍKALO, ŽE SI DO HRY NENECHÁTE PŘÍLIŠ MLUVIT. TAKŽE JSTE TROCHU UBRALA?

To zase ne. Nejvíc mi vyhovuje, když hraju podle svého pocitu. Takže se hodně často stává, že Martin počítá metry a já už mám hůl v ruce. On z toho už pomalu začal šedivět a stěžoval si, že ho vůbec neposlouchám. Říkala jsem mu, aby si to nebral osobně. Když vidím místo, kam mám hrát, vím přesně, kolik to je metrů, mám to v oku. U mě funguje první pocit. Martin se naučil na mě mluvit tehdy, když to potřebuju. To byl problém u předešlých kedíků – snažili se mi pomáhat až moc. Martin mi důvěřuje, podporuje mě a věří mi. Samozřejmě spolu konzultujeme hole i putty, když se mi to hodí. Ale taky ví, že když se na nic neptám, tak nic nepotřebuju. Naše komunikace je nastavená hodně pocitově, ale šéfová budu asi pořád, pokud to bude souviset s golfem.

PRVNÍ, ÚSPĚŠNÁ, POHLEDNÁ, TO JSOU SLOVA, KTERÝMI VÁS POPSAL VÁŠ MANAŽER PETR ŽÁK. POSLOUCHÁ SE TO DOBŘE?

Myslím, že Petr ve mě především věří a dělá svou práci dobře. Zní to hezky, ale já si to ani nějak neuvědomuju. Poslední dobou cítím, že to není až tak důležité a není to ten důvod, proč to dělám. Ale líbí se mi, když Petr nedávno řekl, že skrze mě žije i svůj sen, že se ve mně vidí. Jeho nadšení je neuvěřitelné.

GOLF V ČESKU MÁ I PO TOLIKA LETECH STÁLE PONĚKUD POKŘIVENOU POVĚST. VY EVIDENTNĚ DĚLÁTE VŠE PRO TO, ABY SE NAROVNALA. KOLEM OLYMPIJSKÝCH HER, POTÉ PO TITULU V MAROKU A NAPOSLEDY PO ZISKU KARTY NA LPGA TOUR JSTE BYLA V CENTRU ZÁJMU MÉDIÍ. JAK JEJ ZVLÁDÁTE?

Mně zájem médií nevadí. Jsem člověk, který má rád lidi, a zájem mi taky nevadí.

VZPOMENETE SI NA SVŮJ PRVNÍ ROZHOVOR PRO MÉDIA?

Tak to nevím. Asi do nějakého golfového magazínu. Vtipné je, že když jsem si jako malá prohlížela golfové časopisy, říkala jsem si: „Ty jo, kdybych tam tak mohla být!“ Viděla jsem tam Kačku Růžičkovou a představovala si, jaké by to bylo, mít tam taky rozhovor. No a povedlo se. Ono to už ke mně tak nějak patří, že když mám nějaký cíl, záměr, tak se mi ho i podaří naplnit.

V GOLFU JSTE VIDĚT NEUSTÁLE. V 10 LETECH OBJEV ČESKÉHO GOLFU, MEZI AMATÉRY PRAKTICKY BEZ KONKURENCE, V 16 LETECH KARTA NA LET… NEZAMOTALA SE VÁM Z TOHO NĚKDY HLAVA?

Ale ano – když jsem udělala kartu na LET. Ale vrátilo mě to velice rychle zpátky na zem. Tak to dopadne vždycky. Všechno šlo docela hladce, a tak jsem myslela, že půjde i dál všechno samo. Jenže spousta věcí byla jinak, hodně se jich totálně změnilo, ale ustála jsem to. I školu jsem zvládla.

LET V POSLEDNÍCH LETECH DOCELA UVADALA. JE PRO VÁS LPGA TOUR VYSVOBOZENÍM, NEBO SPÍŠ NOVÝM IMPULZEM?

Cítím, že to pro mě je nový impulz. V posledních dvou letech jsem trochu měla problémy udržet motivaci. Není to snadné, když se hraje týden a pak celý měsíc nic. Naučila jsem se ale dobře odpočívat.

KDYŽ SE DNES S ODSTUPEM ČASU ŘEKNE „KVALIFIKACE LPGA“, CO VÁM NASKOČÍ V HLAVĚ JAKO PRVNÍ?

Vzpomínám si, že jsme hráli poslední kolo a byli jsme na šestnácté nebo sedmnácté jamce, odehrála jsem ránu, otočila se na Martina a říkám mu, že už na to nemám. Zahodila jsem hůl a řekla, že jdu domů. Samozřejmě to byla sranda. Připadali jsme si po třech týdnech jako blázni, už nám trochu hrabalo. Martin se začal smát a řekl mi: „Prosím tě, dohraj ještě ty dvě jamky.“ A pak si pamatuju poslední putt a konec. A taky třeba to, že ráno v sedm hodin tam byly jen tři stupně. Maraton to byl náročný a už jsme z toho trochu bláznili…

 

CELÝ ROZHOVOR naleznete v prosincovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 13. PROSINCE 2018.