České trápení na Challengi

Mohli bychom ty články psát doslova přes kopírák. Čeští golfisté v konkurenci té zahraniční opět neuspěli. Pouze jediný hráč, který prošel cutem na turnaji Challenge Tour na Zbraslavi, to je hubený výsledek na to, že českých reprezentantů startovalo přes deset.

Řeč čísel je jednoduchá a průkazná. Aby hráč prošel na zbraslavském turnaji cutem, musel zahrát výsledek po dvou kolech alespoň par. Řeklo by se: nic tak těžkého, vždyť je to hřiště, které všichni Češi určitě už hráli, znají jeho nástrahy (hlavně greeny), navíc hrají v domácím prostředí, nemusí se daleko trmácet. Navíc zahrát hřiště v paru, to by přece pro profesionála neměl být obecně nedosažitelný cíl.

Jenže výsledková listina řekla něco jiného. Filip Mrůzek šel druhé, páteční kolo šest ran nad par, když to první zahrál dvě pod par. Daniel Suchan byl v druhém kole čtyři nad par, Aleš Kořínek celkově sedm nad par, Jan Cafourek (vítězný z nedávné doby na Pro Golf Tour) osm nad par, Petr Gál deset nad par.

Tohle nejsou žádné rozdíly o prsa, o chlup a není to nějaká smůla, náhoda, hloupá shoda okolností. To je reálný obraz výkonů našich profesionálů.

Stanislav Matuš, který je na Zbraslavi jako doma, který také má zkušenosti už z loňského ročníku Challenge Tour, jediný prošel cutem a nakonec zahrál celkově -4. Ovšem TOP 10 hráči byli minimálně na dvojnásobně lepším výsledku: -8 až -10. To je taky nemalý rozdíl. Vítězný Francouz Rozner zahrál vynikajících -17, předjel všechny o parník a hrál jinou ligu.

Přiznám se, že i přes nespočet debat ohledně úrovně českých hráčů stále nemám úplně jasno, jaká je příčina toho, že naši golfisté mají v současnosti skutečně jen na tu třetí ligu, ale už ne na druhou. Trénují málo? Jsou psychicky slabí? Nemají dostatek vůle? Chybí u nás lepší trenéři? Je to jen otázka peněz, které také nemáme? Vážně nevím…

Golf se u nás hraje ve svobodných podmínkách už skoro 30 let a jediným golfistou, který se prosadil v evropském měřítku, je Klára Spilková. Ženský golf je ovšem jinde než mužský. Navíc Spilkové výkony je možné také porovnávat třeba s výkony sester Kordových. Tam je vidět také rozdíl.

Petr Korda měl hodně peněz, měl zkušenosti s vrcholovým individuálním sportem, měl na své děti fůru času a včas také své dcery „odtáhl“ do USA, kde měly ideální podmínky pro rozvoj a trénink. Tohle o něčem svědčí, něco to napovídá. Ovšem spousta hráčů ze zemí jako je Rakousko, Dánsko, Belgie, Holandsko, neřku-li Francie a Německo, takové podmínky nemá a přesto hrají na Challengi dobře a stoupají pak i do první ligy.

Je možné zmínit golfové tradice těchto zemí, přítomnost britských trenérů již od 70. a 80. let. Jenže v takovém Rakousku se golf začal rozvíjet až koncem 80. let, máme za nimi zpoždění jen nějakých 10, 15 let. A přesto se naši hráči neprosadili jako ti rakouští. V současnosti je Rakušan Lukas Nemecz na 38. místě money listu Challenge Tour, Matuš 81. Dva hráči z Rakouska přitom hrají European Tour.

Otázka možná nezní „Proč se naši hráči nedokáží prosadit v druhé lize?“. Možná je zbytečné se takto ptát.  Možná bychom si měli říct, že pořádat v České republice turnaje Challenge Tour, natož European Tour, je v kontextu úrovně českých hráčů vlastně nepřípadné.

Pokud chce Petr Dědek investovat peníze do těchto podniků bez toho, že by očekával od domácích hráčů solidnější výkony, buďme i tak za to rádi. Ovšem i pro něj - jak sám řekl na některých předchozích tiskovkách k European Tour - jsou výkony českých hráčů zklamáním. Čeká od nich logicky více. Poskytuje jim už několik let jednu turnajovou šanci za druhou, zajišťuje jim hrací místa, ale výkony tomu bohužel neodpovídají.

Mám turnaj European Tour na Albatrossu rád, rád tam každý rok chodím, baví mne i turnaje Challenge Tour pořádané v Česku a těším se na výkony … ano, právě domácích hráčů. Bez nich to prostě postrádá šmak. Ale jak se ukazuje, je to stále tatáž píseň o nesplněných nadějích, o nevyužitých šancích. Smutné.