Modrá příšera nežije jen na Floridě

Hřiště nazvané Blue Monster zná leckterý golfista, najdeme ho na Doralu na Floridě a svůj název odvozuje od množství vodních překážek, které tu činí hru nesmírně náročnou. „Modrá příšera“ ale žije také v Evropě: hřiště téhož jména najdeme v Itálii, v Jižním Tyrolsku.

Oproti slavnějšímu jmenovci je jihotyrolské hřiště Blue Monster o něco skromnějším areálem, v současnosti jde o hřiště s devíti jamkami. Nicméně kvalitativně to není úplně typická devítka, má vysokou herní úroveň s moderním designem. Hřiště je zcela nové, postaveno bylo v minulých letech, autorem je v Německu působící architekt Thomas C. Himmel. Nedivil bych se, kdyby k již stávají devítce přibyla ještě jedna a hřiště se tak stalo plnohodnotným osmnáctijamkovým.

Plocha tu rozhodně je. Areál totiž neleží, jak je v Jižním Tyrolsku běžné, někde v horách a pod alpsko-dolomitskými velikány, ale na úplné rovině, v údolí řeky Etsch-Adige. Oficiální název hřiště je Golf Club Eppan – The Blue Monster. Eppan/Appiano je lokalita sousedící s Bolzanem, z centra města je to na hřiště jen 10 kilometrů.

Je to tedy v podstatě městské hřiště pro více než stotisícovou populaci Bolzana. Severním směrem pak leží Merano (37 000 obyvatel), to je vzdálené asi 20 kilometrů.

U hřiště najdeme kolem dokola samé sady, pěstuje se tu ve velkém ovoce, nejčastěji jablka, jsou tu  i vinice. Hlavní kulisu areálu ovšem dodávají hory vůkol: tyčí se do závratných výšek, jsou vidět všemi směry a některé ze vzdálených vrcholů dosahují až 2 500 metrů. Kombinace zcela rovné plochy hřiště (ve výšce 250 m.n.m.) a hor okolo je působivá, jde o kontrast horizontu a vertikál, hory jsou různého typu a hřiště tak po estetické stránce není fádní. Přímo nad jamkami například ční mohutná skála s výškou přes 300 metrů.  

S floridskou modrou příšerou má ta jihotyrolská společné množství vodních překážek. Voda tu hraje roli prakticky na všech jamkách, hráčům však nekomplikuje život tak, jako na Doralu. Hřiště je sice designováno jako sportovnější, ale přesto si zachovává relativně vstřícný rekreační ráz. Vše je profesionálně navrženo i stavebně dobře provedeno.

Jamky se obtáčejí kolem šesti hlavních jezer vzájemně propojených, jsou tu ale i další menší mokřady a shluky rákosí. Utopil jsem ve vodě asi pět míčků (během 9 jamek docela dost), nicméně při znalosti hřiště a rozumné strategii se lze vodě vyhnout. Ferveje jsou relativně široké, samotná plocha je modelována do linksových vlnek, na okrajích fervejí jsou vytvořené menší valy oddělující jamky od sebe.

Potíže mohou přinášet i větší bunkry a také trsy trávy, která simuluje prostředí linksů. Není tu jamka, kterou bychom mohli označit za „signature“, žádná vám asi v mysli neulpí, ale není tu také žádná slabší.

K hřišti náleží moderní a rozlehlá klubovna, stavba svým charakterem dost se lišící od zdejších horských golfových kluboven stavěných v alpském stylu. Eppanské hřiště je vůbec areál pro Jižní Tyrolsko v podstatě netypický, docela dobře by se vyjímal někde v severním Německu, na jezerech u Berlína. Ale právě pro odlišný typus je nejen pro místní, ale i pro turisty zajímavý a nečekaný.

Po několika horských hřištích, která jsme na našem novinářském výletě do golfového Jižního Tyrolska absolvovali, bylo to eppanské příhodnou změnou. Člověk si tu uvědomí, že golfu jako hře je skutečně vlastní spíše rovinatý profil; ostatně linksy, kde se hra zrodila, jsou ploché.

Jediným trochu rušivým elementem je fakt, že z klubovny je to na první jamku skoro 500 metrů, délka jednoho solidního pětiparu. Neznám pozadí vzniku hřiště a otázku výkupu pozemků, ale nedivil bych se, kdyby původní plán počítal s 18 jamkami a některé z nich byly blíže klubovně. Možná tu skutečně někdy vznikne druhá devítka a problém s dlouhým přechodem na jamku č. 1 bude vyřešen.

Eppanská modrá příšera jistě není areálem, kvůli kterému má cenu do Jižního Tyrolska jet (v minulém textu recenzované hřiště St. Vigil - Seis jím naopak je). Ale jako doplněk k ostatním areálům je určitě vhodný. Když je také v horách horší počasí, zde, v údolí řeky, bývá mnohem vlídněji a tepleji. I proto se tu hraje od února do prosince.

P.S. Kolega-novinář po celou dobu naší jihotyrolské cesty čekal, zda najdeme v nějaké restauraci servírku slovenského původu: prý na všech svých zahraničních cestách na nějakou narazil. Tentokrát ovšem nic – až slečna v recepci v eppanském klubu ze Slovenska pocházela. Tudíž komunikace pro Čechy i Slováky o to snazší.