Na Petrově hoře to nefučí jako nahoře

Jako poslední vytáhnu z golfové bonboniéry jménem Jižní Tyrolsko čokoládový pamlsek jménem Petersberg - Petrova hora. Jde o nestarší hřiště ve zdejším regionu – a je to na něm vidět.

Petersberg nicméně není hřiště zase tak staré, jako jsou třeba na Karlovy Vary nebo Mariánské Lázně. Bylo vybudováno v roce 1988, v regionu Jižního Tyrolska jako první, přičemž v celé Itálii bylo tehdy 80 golfových areálů; dnes jich je téměř 300. Stáří hřiště se do značné míry odráží i na členstvu zdejšího klubu. Z většiny jde o golfisty spíše staršího věku, 50+. Vcelku to odpovídá faktu, že když tu začínali s golfem před nějakými dvaceti, třiceti lety, bylo jim třicet, čtyřicet. I v České republice se do golfu mezi roky 2000-2012 hrnulo nejvíce lidí okolo třicítky, čtyřicítky.

Petersberg leží ve výšce 1 200 metrů nad mořem, ale jestliže tuto výšku má i český Klínovec, tak rozhodně nepanuje na obou místech stejné počasí. Alpských jihotyrolských 1 200 metrů je jako našich 300 metrů, v zimě tu možná dokáže být chladno, ale od jara do podzimu je tu pěkně a rostou tu i ovocné stromy. Golfová sezóna začíná v dubnu a končí v listopadu. Nadmořská výška výraznější chlad nepřináší, zato je její výhodou fakt, že míčky létají o něco dál než v nížinách.

Na rozdíl od tří jihotyrolských areálů, které jsem v předchozích textech popisoval, nejsou hlavní kulisou Petersbergu alpské hory, dolomitské skály, ale les. Výhledů do dáli tu několik je, ale jsou to spíše jen lesní průseky. Jednotlivé jamky leží v odklopení stromů, prakticky každá jamka tak má prostor jen pro sebe, je oddělená od ostatních. Ostatní hráče skoro nevidíte, připadáte si, že hřiště je tu jen pro vás.

Kdybych měl hřiště přirovnat k nějakému českému, tak se hodí tři areály. Karlovy Vary, ovšem Petersberg přece jen není hřištěm tak vycizelovaným a exkluzivním, se slavnou tradicí. Dále Malevil: některé jamky na českém hřišti, v jeho horní části, jako by měly svojí přesnou obdobu na Petersbergu. A krkonošský Harrachov: jamky jsou taky v lesích, na hodně se svažujících svazích. Ovšem Petersberg je oproti harrachovské devítce nejen větším areálem, má 18 jamek, ale také co do kvality o poznání vyšším.

Hraje se tu hladce, a to nejen díky dobré údržbě a vyzrálosti areálu. Na Petersbergu, ale i jiných zdejších hřištích si uvědomíte, čím se některé česká hřiště liší od těch zahraničních. Ta naše jdou někdy svojí úpravou i charakterem jamek tak trochu „proti“ hráčům, jsou leckde obtížnější, než by měla být. Naopak zahraniční areály dělají vše pro to, aby si tu hráč hru skutečně užil. Aby se netrápil vnitřními auty, aby neřešil vysokou trávu, aby dlouho nehledal míč, aby greeny nebyly příliš složité, aby jamky nebyly extrémně dlouhé atd.

Vše je přizpůsobeno hlavnímu cíli, a tím je ekonomická soběstačnost/výdělečnost areálu. A ta je dosažitelná jedině tím, že hráči se budou vracet, že na hřišti budou rádi hrát trvale. Takže jim nebudeme házet klacky pod nohy. Náš zákazník, náš pán.

Přesně tohle platí pro Petersberg. Hlavní překážku představuje pro hráče les, stromů je tu hodně, jsou všude okolo – ale to je taky všechno, co tu hru ztěžuje. Sem tam voda, sem tam bunker, jinak žádné další komplikace. Přijedete a příjemně si zahrajete. Ano, v lese jsem ztratil pár míčů, ale s tím na hřišti tohoto typu počítat prostě musíte.

Petersberg mi také jasně ukázal, jakou velkou chybu dělají rekreační golfisté (včetně mne) při hře: berou do ruky špatné hole. Trvalo mi plných 15 jamek, než jsem pochopil, že na hřišti tohoto typu je skutečně úplně zbytečné tlačit se dopředu. Je naopak potřeba hrát z odpaliště namísto driverem hybridem, někdy i pětkou či sedmičkou železem, a umisťovat rány přesně. Jen dvě, maximálně tři jamky jsou zde na driver. Na odpališti samozřejmě sníte o paru, ale rozumná strategie a kratší hole vedou nakonec k tomu, že namísto výsledného dabláče či ještě horšího čísla zahrajete „jen“ bogey. Ale dobré bogey.

Petersberg tak ve výsledku, i přes lesy vůkol, není hřištěm těžkým. Při znalosti jamek a správné strategii ho lze obejít s nízkými čísly. Ostatně tohle platí třeba i pro zmíněný Malevil, vlastně jakékoli lesní hřiště: zbytečně neriskovat, hrát na polohu a zdrženlivě.

Esteticky sice petersberské hřiště nemůže soutěžit s vlajkovou lodí Jižního Tyrolska, efektním areálem St. Vigil Seis, ale nabízí pěknou, klidnou a příjemnou hru. Některé jamky mi sice trochu splývaly, lesní kulisa je činila zaměnitelnými, ale architektovi se podařilo celou cestu zdejšími lesy důmyslně proplést. Vizuálně výraznější jamky přicházejí ke konci hry na druhé devítce, která je zajímavější i hezčí. Jestliže zpočátku jsem měl pocit, že hřiště je trochu jednostrunné, ke konci jsem litoval, že hra je za námi. Dal bych si ji klidně znovu. I proto, že teď už bych taky lépe věděl, jak hřiště hrát.

Když jsme z hřiště odjížděli, opět jsme se setkali s místními hráči, členy klubu: skupinky starších hráčů, pospolitost byla viditelná. Restaurace i club house neokázalé, běžný dům alpského stylu. Také pár turistů, kteří chtěli zdejší areál navštívit. Atmosféra domácká, a přitom nešlo o nějakou rodinnou devítku, ale plnohodnotné a kvalitní hřiště. Bydlet někde v okolí, jezdím sem rád a je mi tu dobře.