Najímání klubových caddies
A ten caddie po mě vždycky chce, abych toho hráče k zaplacení nějak pošťouchl. Je to zoufalá cháska, tihle kedíci. Často jsou celí blažení už jen
z toho, že si je někdo najal, takže ani nemyslí na to, aby uzavřeli jasnou dohodu. Vzhledem k tomu, co je v sázce, nese odpovědnost za formulování dohody hráč. Zabere to tak osm vteřin: „1500 dolarů týdně, 5 procent z výdělku, respektive 7 procent, když skončím
v top 10, a 10 procent při výhře. Šek dostanete vždycky na konci týdne.“ A je to. Mimochodem právě takhle vypadá nejčastější dohoda na tour. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by caddie odmítl hráče proto, že nabídl moc málo. Takže je na hráčích,aby nabídli férové podmínky. Nebo taky nenabídli.
Byl jsem v šoku, když jsem slyšel, jak Matt Kuchar vyhrálv Mexiku 1,3 milionu dolarů a svému nosiči zaplatil jen pět tisíc. S Mattem se znám, byli jsme spolu i na večeři, a vím, že je to zábavný chlapík, na kterého je spoleh. Nechci se tady po něm vozit, to už udělala média (a zaslouženě, čímž donutila Kuchara zvednout částku na 50 000). Ale rád bych se na tu věc podíval z pohledu daní: Kooch přece mohl dát kedíkovi obvyklých 129 000 dolarů a odepsat si je z daní jako výdaj. Změnil by tím jemu i jeho rodině život místo toho mnohem větší peníze schramstne vláda.
Podle mě jsou ta obvyklá procenta pro nosiče nedotknutelná, i když se dají o něco málo upravit, když jde jen o Web.com Tour nebo když si hráč najme místního kedíka, který nemusí platit letenku. Beru to tak, že ten člověk vstoupil do ringu po mém boku. Nechal si ujít jiné příležitosti výdělku. Práce caddieho sice nevyžaduje doktorát, ale mámv něj důvěru, že v klíčové situaci mi může pomoct a tak ovlivnit mou kariéru. To nejmenší, co pro něj můžu udělat, je dovolit mu být součástí dění.
Někdy tu možnost dopřeju i některému z kamarádů, třeba když máme turnaj v nějaké „dovolenkové“ destinaci jako Phoenix nebo Portoriko. Neplatím mu v takovém případě stálou týdenní taxu, ale pokryju mu náklady na letenku, hotel, jídlo a útratu na baru. A když projdu cutem, dám mu stejné procento výdělku jako stálému caddiemu. Beru to tak, že kamarád si vzal na týden volno z práce, aby si se mnou vyrazil.
Za kariéru jsem hodněkrát využil služeb místního caddieho. Většina hráčů to dělá, jen pokud mají zrovna hluboko do kapsy, ale když se turnaj koná někde, kde jsem ještě nikdy nehrál, přijde mi praktické mít s sebou na hřišti někoho, kdo každý putt na něm viděl už tisíckrát. Když se loni turnaj Byrona Nelsona přesunul na hřiště Trinity Forest, zavolal jsem tam a zamluvil si místního kedíka. A dobře jsem udělal. Ten člověk mi ušetřil ve skórkartě dvě rány, což pro mě (a pro něj) znamenalo o dost víc peněz. Samozřejmě když si najímáte místního nosiče holí, riskujete, že se na pět dní spřáhnete s někým, z koho se vyklube pitomec. Ale jestli rádi potkáváte nové lidi, je to zábavný a navíc levný postup. Znám jednoho profesionála, který se do toho v jedné sezoně pustil naplno a na 22 svých turnajů si najal 22 různých caddies. Pokud vím, kromě procent platil jen 600 dolarů za týden, takže za ten rok ušetřil skoro dvacet tisíc. Tedy před zdaněním.
Klubovému kedíkovi je potřeba zdůraznit jen dvě věci: Bunkery se musí uhrabávat opravdu pečlivě a caddie toho hráče skupiny, který puttoval jako poslední, vrací do jamky vlajku. Jestli dotyčný zvládne tyhle dvě věci, já už se postarám o zbytek. A má to ještě jeden rozměr, který hraje svou roli: Nadšení je nakažlivé. Někteří hráči a kedíci na PGA Tour spolu zůstávají, i když se nemůžou vystát, protože po herní stránce jejich partnerství funguje. Když si ale rozlišovák s vaším jménem oblékne klubový caddie, vždycky se usmívá od ucha k uchu. Je plný energie a nadšení a ty se pak přenesou i na vás.
Můžete se vsadit, že ten mexický caddie, kterého si najal Matt Kuchar, přímo překypoval elánem. Nejen proto, že se mohl stát na týden součástí PGA Tour, ale i kvůli tomu pocitu, že patří do týmu.
— S MAXEM ADLEREM
.jpg)
Komentáře (0)