Golf v Jižním Tyrolsku, průvodce po hřištích

Jižní Tyrolsko není v Rakousku, ale v severní Itálii a je to region turisticky velice atraktivní. Pro nás středoevropany o to více, že celá oblast patřila až do roku 1918 Rakousku-Uhersku. Vládne tu dodnes středoevropský duch, žijí zde především německy hovořící obyvatelé. Pro dovolenou spojenou s golfem, ale i turistikou je to oblast skutečně příhodná.

Jižní Tyrolsko je veliké jako Jihočeský kraj a rozděleno do dvou italských částí, Jižní Tyrolsko a Trentino.V JižnímTyrolsku žije asi půl milionu obyvatel, ze 75% hovoří německy. Ale tihle Němci jsou také italští, oproti svým severním bratrancům jsou otevřenější a uvolněnější. Jihotyrolák se cítí být spjat hlavně se svým krajem, k Vídni i Římu to má daleko. 

Turisticky je Jižní Tyrolsko vděčné. Vysoké Alpy, ale nikoli alpské počasí. Slunečno je tu přes 300 dní v roce, tepleji je tu víc než v rakouském Alpsku: je to už jih. Horské vrcholy mají ráz někde rakouský (černá a šedivá skála, případně zelený kopec), ale jinde jsou to typické Dolomity: prudký, ostrý a světlý hrot, respektive skupina hrotů. Krása vůkol.

Golfových hřišť je tu celkem osm, jsou k dispozici v jedné řadě s horskými pěšími tůrami, půjčovnami kol včetně těch elektrických, bazény-saunami-wellnesy, s dobrým jídlem, samozřejmě vínem. Do Jižního Tyrolska se jezdí nejen za golfem, ale také za golfem.

St. Vigil Seis - nejatraktivnější hřiště v Jižním Tyrolsku

Nejznámějším a nejatraktivnějším hřištěm v Jižním Tyrolsku je osmnáctka St. Vigil Seis. Od centra oblasti, stotisícového Bolzana, je vzdálené 20 kilometrů a je u malé vesničky St. Vigil a zároveň pod větší obcí Seis am Schlern. Ta leží ve výšce 1 000 metrů nad mořem. Klubovna hřiště je zhruba ve výšce 850 metrů nad mořem - to je střední výška hřiště, jamky jsou také o dost výše i níže.

Nad celým hřištěm se tyčí horský masiv Sciliar, což jsou typické dolomitské skály s ostrými hranami a špičkami, prudce se vzpínající. Nejvyšší vrcholy jsou 2 500 metrů vysoké. Jde o impozantní a důstojný přírodní útvar, který hřišti dodává na jedinečnosti.

Obecně se říká, že 30 % golfového zážitku tvoří právě příroda okolo hřiště, ale v tomto případě ještě přidejme: horská krajina tu dělá minimálně 50 %. Je nádherná a hřiště ji ctí. Mezi zdejšími jamkami nenajdeme kromě jedné žádnou, která by byla na rovině, celkové převýšení hřiště je solidních 120 metrů. Hřiště má kvůli citlivému zasazení do terénu ne zcela krátké přechody, takže v klidu a pohodě je hratelné s autíčkem. Pěšky je to náročné.

Hřiště má par pouhých 69 ran, což se může zdát málo. Ale věřte, že při hře vás to zajímat vůbec nebude. Budete ohromeni jednotlivými jamkami, budete uchváceni přírodou okolo. Celá první devítka, to je ohromující film jedné krásnější jamky za druhou. Každá je jiná, výrazná, každá má svůj intimní a uzavřený prostor. U druhé devítkyjsou jamky na otevřenějším prostoru. Délkově má hřiště jen 5 017 metrů ze žlutých, jamky jsou spíše kratší. Když jdou z kopce, je někdy green zasažitelný první ranou.

Na hřišti je bezpočet míst, která nabízejí nádherné výhledy do okolí. V podstatě se pořád kocháte, díváte na panorámata. Odpaliště jsou umístěna přesně tak, aby takové pohledy umožňovala. Designově je to nápaditá práce, jamky mají i přes negolfový terén svoji logiku a nejsou tu herní schválnosti. Hra je tu díky výtečné údržbě také vysoce komfortní.

Na hřišti je mnoho krásných jamek, ale patrně nejzapamatovatelnější je tříparová jamka č. 15, která má ze žlutých délku 183 metrů. Výškový rozdíl mezi odpalištěm a greenem je ovšem 50 metrů, což je rozdíl pěti (!) holí. Jamka se tak dá hrát sedmičkou železem…

Tato jamka také ilustruje „divadelnost“ celého hřiště St. Vigil Seis, důraz na efekt a dojem, na silný zážitek. Krajina, respektive unikátní místo, tu hrály dominantní roli. Areál byl stavěn především jako volnočasový cíl pro hráče z Bolzana i turisty z celého světa. A tento svůj účel plní hřiště skvěle.

St. Vigil Seis je originálem, který ve střední Evropě jinde nenajdeme. Zahrát si zde má určitě smysl, zážitek se vryje do paměti.

Dvě devítky, každá úplně jiná

Z celkem pěti devítijamkových hřišť v Jižním Tyrolsku vybíráme dvě. Každé je úplně jiné, liší se od sebe skoro vším: umístěním, profilem, designem, klubovnou…

Devítka Carezza leží poblíž jezera Karersee (Lago di Carezza), které je ve výšce přes 1 600 metrů. Pro nás je to vrchol Sněžky. Zde je ovšem teplo a nevětrno. Také tu míčky létají o něco dál než v přízemních partiích, rozdíl je asi 5-10 procent délky.

Ze dvou stran jste obklopeni typicky dolomitskou, světlou masou ostře pyšných, nedostupných skal s výškou okolo 2 500 metrů. Golf se tu hrál už před první světovou válkou, současné hřiště vyrostlo roku 1991. Pro turisty je zde mnoho atrakcí, včetně lanovky Paolina, která vás vyveze do 2 100 metrů s nádhernými výhledy do kraje i dáli. Lanovku nemůžete přehlédnout – její sedačky jezdí přímo nad fervejemi.

Devět jamek carezzského hřištěje unikátních především okolím, a pak také velkým převýšením a sklonem fervejí. Hraje se jen nahoru a dolů. Míček tu plachtí dlouze, po doplachtění ještě běží a vás může blažit pocit, že dokážete zahrát 250 metrů délky.Je to golf na svazích prudkých jako sjezdovky, a sjezdové dráhy tu v zimě i vedou; na deváté jamce dokonce hrajete hned z nástupní stanice vleku.

U greenu páté jamky je lavička s výhledem. Tady má cenu spočinout, přerušit hru a jenom sedět, vidět, slyšet, cítit, vnímat, rozjímat – prostě otevřít se okolí a být jeho součástí. Všecky krásy světa se vám zde ukazují ve své nepřekonatelnosti a nenahraditelnosti.Jestliže během prvních jamek ještě vnímáte golfové aspekty hřiště, pak v druhé půlce rundy už hlavně jdete a jen se kocháte. Hřiště je zde hlavně proto, abyste spojili přírodní zážitky a hru. Carezza nabízí golfovým entuziastům hru v místě, které je sice poněkud méně golfové, ale esteticky mimořádné.

Pravým opakem Carezzy je devítka Blue Monster. Slavné hřiště tohoto jména najdeme na Doralu na Floridě, svůj název odvozuje od množství vodních překážek. A také jihotyrolská Modrá příšera má spoustu vody. Ačkoliv má jen devět jamek, kvalitativně poskytuje vysokou herní úroveň s moderním designem. Hřiště bylo postaveno nedávno, autorem je v Německu působící architekt Thomas C. Himmel.

Areál leží na úplné rovině, v údolí řeky Etsch-Adige. Oficiální název hřiště je Golf Club Eppan – The Blue Monster. Eppan/Appiano je lokalita sousedící s Bolzanem, z centra města je to na hřiště jen 10 kilometrů. Je to v podstatě městské hřiště pro Bolzano, severním směrem pak leží Merano (37 000 obyvatel), to je vzdálené asi 20 kilometrů. U hřiště najdeme vinice i sady, kulisu dodávají i hory vůkol. Kombinace zcela rovné plochy hřiště (ve výšce 250 m.n.m.) a hor přesahujících 2 000 metrů je působivá, jde o kontrast horizontu a vertikál.

Voda tu hraje roli prakticky na všech jamkách, hráčům však nekomplikuje život nadmíru. Hřiště je sice designováno jako sportovnější, ale přesto si zachovává vstřícný rekreační ráz. Jamky se obtáčejí kolem šesti hlavních jezer vzájemně propojených, jsou tu i menší mokřady a shluky rákosí. Ferveje jsou relativně široké, samotná plocha je modelována do linksových vlnek. Není tu jamka, kterou bychom mohli označit za „signature“, ale není tu také žádná slabší. Hřiště je skutečně kompletní a vyvážené.

K hřišti náleží moderní a rozlehlá klubovna, stavba svým charakterem dost se lišící od zdejších horských golfových kluboven stavěných v tradičním stylu. Eppanské hřiště je vůbec areál pro Jižní Tyrolsko méně typický. Ale právě pro odlišný charakter je nejen pro místní, ale i pro turisty zajímavý a nečekaný.

Vzhůru na Petrovu horu!

Nejstarším hřištěm v jihotyrolském regionu je hřiště Petersberg - Petrova hora. Bylo vybudováno v roce 1988, tehdy bylo v celé Itálii na 80 golfových areálů; dnes jich je téměř 300. Stáří hřiště je znát – areál je vyzrálý, lesní porost okolo hustý a vysoký.

Petersberg leží ve výšce 1 200 metrů nad mořem, ale jestliže tuto výšku má i český Klínovec, tak rozhodně nepanuje na obou místech stejné počasí. V zimě tu dokáže být chladno, ale od jara do podzimu je tu pěkně a rostou tu i ovocné stromy. Golfová sezóna začíná v dubnu a končí v listopadu. Nadmořská výška výraznější chlad nepřináší, zato je její výhodou fakt, že míčky létají dál.

Jamky hřiště leží v odklopení stromů, prakticky každá má prostor jen pro sebe, je oddělená od ostatních. Ostatní hráče skoro nevidíte - připadáte si, že hřiště je tu jen pro vás.

Hraje se tu hladce, a to nejen díky dobré údržbě a vyzrálosti areálu. Na Petersbergu dělají vše pro to, aby si tu hráč hru skutečně užil. Takže se tu netrápíte vnitřními auty, neřešíte vysokou trávu, nehledáte míče bůhvíkde, greeny nemáte příliš složité, jamky nejsou extrémně dlouhé… Vše je přizpůsobeno hlavnímu cíli, a tím je, aby se sem hráči rádi vraceli. Náš zákazník, náš pán. Pouze stromů je tu dost – ale to je jediné, co hru komplikuje.

Petersberg také dobřeukazuje, že je často zbytečné tlačit se dopředu - naopak je vhodné hrát z odpaliště namísto driverem hybridem, někdy i pětkou či sedmičkou železem, a umisťovat rány přesně. Jen dvě, maximálně tři jamky jsou zde na driver. Petersberg tak ve výsledku, i přes lesy vůkol, není hřištěm těžkým. Při znalosti jamek a správné strategii ho lze obejít s nízkými čísly. Ostatně tohle platí pro jakékoli lesní hřiště: zbytečně neriskovat, hrát zdrženlivě.

Petersberské hřiště není tak efektním areálem jako St. Vigil Seis, ale nabízí pěknou, klidnou a příjemnou hru. Architektovi se podařilo cestu zdejšími lesy důmyslně proplést, vizuálně výraznější jamky přicházejí na druhé devítce. Ke konci jsem vyloženě litoval, že hra je za námi. Dal bych si ji klidně znovu.

Restaurace i club house jsou neokázalé, dům v alpském stylu. Atmosféra domácká, a přitom nešlo o nějakou rodinnou devítku, ale plnohodnotné a kvalitní hřiště. I Petersberg určitě stojí při dovolené v Jižním Tyrolsku za návštěvu.

Andrej Halada