Vinoř: smutný pohled na hřiště a grýny

O prvním červnovém víkendu jsem se jel podívat na to, jak vypadá golfové hřiště v Praze Vinoři. Jezdím se sem dívat čas od času už několik let. Také jsme o hřišti v Golf Digestu psali, už v březnu 2016: „Stavba byla zahájena v červnu 2015, teď jsou už kompletně vymodelovány asi dvě třetiny hřiště. Předpokládané dokončení hracích ploch v říjnu 2016, u staveb přelom 2016/17. Pro veřejnost otevřeno zhruba jaro-léto 2017.“ Kdeže tyto plány jsou…

Stavba, respektive dokončení Vinoře neboli Twin Chapels Golf Resort Praha se v průběhu minulých let nejen protahovalo, ale i úplně zastavovalo, až vše dospělo letos na jaře k vyhlášení insolvence na společnost Golf Vinoř. Ta podle informací z článku v Hospodářských novinách (11. 3. 2021) dlužila věřitelům na 33 miliónů korun. Už na podzim 2020 se ale situace s vlastnictvím hřiště vyhrotila, vedení areálu na několik týdnů převzala banka Creditas a její manažer vstoupil i v jednání s vedením obce Vinoř. Ale pak se opět ke své investici dostal Miloš Drbal, jediný akcionář společnosti Golf Vinoř.

Miloš Drbal a manažerka Monika Bažantová se už v letech 2005-2013 snažili realizovat hřiště v Klánovicích u Prahy, u bývalé klubovny prvorepublikového Golf Clubu Praha, kde stávalo osmnáctijamkové hřiště, které bylo v roce 1952 komunisty zničeno. Se záměrem obnovit zde golfový areál neuspěl už v letech 1990-2000 motolský Golf Club Praha. Drbal s Bažantovou po roce 2005 vstupovali do složité situace, veřejnost už byla výrazně proti.

Po neúspěchu začali v roce 2014 realizovat vinořský projekt. Původně to byl projekt developera Luďka Sekyry, ten od něj ale před rokem 2010 odstoupil. Prvotním Sekyrovým záměrem bylo postavit hřiště v blízkosti vinořského zámku, v obklopení lesíků, posléze byly zvoleny ekologicky méně citlivé plochy blíže k městu, bývalé pole. Prostor je to ideální: v Praze, s velkým potenciálem hráčů, navíc golfová zeleň je lepší, než kdyby tu měly vyrůst domy. Design je dílem britského architekta Jonathana Gaunta (v Česku realizoval také Kaskádu). 

Je asi možné se ptát, proč projekt ve Vinoři nedokázali Miloš Drbal a Monika Bažantová dotáhnout do finále - zda jde o důvody objektivní či subjektivní. Ale to je jejich věcí. Už na podzim 2020 se přitom objevili zájemci, kteří sondovali případný vstup do projektu (podrobněji v článku v Hospodářských novinách z 9. 5. 2021). Ale v tuto chvíli je otázkou, zda ho převezme/odkoupí někdo jiný, zda se Miloš Drbal nadále udrží ve hře, zda město Praha, kterému patří největší část pozemků, vstoupí do hry a bude se věc snažit řešit, případně dojde k jinému řešení. Ideální by samozřejmě bylo co nejrychleji hřiště dokončit, ať už pod jakýmkoli vlastníkem. Nejhorším scénářem pak je, že se vše bude prodlužovat, komplikovat, a nakonec tu golfové hřiště nebude. Ostatně článek ve Vinořském zpravodaji z podzimu 2020 alternativu „přeměny na lesopark“ zmiňoval.

Už na konci roku 2019 utichla stavební aktivita na hřišti, ale v roce 2020 se ještě sekaly fairwaye a greeny. Osobně jsem odhadoval, že chybí nějakých 15 miliónů korun investic na dokončení. Dodělání klubovny a okolí, úprava roughu, nasypání písku do bunkerů, stavba cest atd. Někteří členové místního klubu na hřišti již hráli, 18 mistrovských jamek (a 9 veřejných) bylo už dokonce znormováno Českou golfovou federací. Řečeno sportovně: do cílové rovinky závodu na deset kilometrů zbývalo méně než jeden kilometr.

Z toho, co jsem viděl teď na počátku června, ale žádný golfista radost mít nemůže. V tuto chvíli se totiž cíl začíná vzdalovat. Hřiště nikdo neudržuje, neseká. Nejde o to, že rough v okolí skutečně výrazně bují. Ale i ferveje už začínají zarůstat. A když se podíváte zblízka na greeny, vidíte, že tohle už nepůjde „jen tak“ posekat. Ostatně to nejsou greeny, ale spíš vyschlé browny.

Greenkeeper Kamil Pečenka mi loni (v souvislosti s tehdy startující koronakrizí a uzavřením hřišť) odpovídal na otázky týkající se toho, co se stane, když hřiště neudržujete, nesekáte. Vybírám z odpovědí: „Nejrychleji odejdou greeny, bez seče dochází k poškození již okolo 2-3 týdnů, zásadní je zálivka, ale i odstranění plsti, přerostlý psineček výběžkatý na greenech snadno uvadne a nejde znovu oživit.“ Na Vinoři to už vidíme. Dále jsem se ptal, co se stane po roce neudržování a následné snaze o znovuoživení. „Největší problém je odstranění stařiny, tam je třeba vše odfrézovat a odvést, skoro na všech plochách. Používají se k tomu stroje, které běžně používáme na regeneraci. Také osít po delší době v podstatě není do čeho - nevytvoříte seťové lůžko, všude je hromada stařiny. Proto tam, kde to jde, postříhat, co nejvíc materiálu odvést a možná i velmi intenzivně vertikutovat, frézovat, a pokusit se osít.“ A pokud hřiště stojí neudržované tři a více let: „V podstatě založit znovu, pokud to myslíte vážně. Prvky, jako jsou drenáže a závlaha potřebují údržbu, substráty potřebují regenerovat. Takže plochy založit znovu.“

Nevíme nyní, zda vinořský projekt bude ležet ladem ještě týdny, zda to budou měsíce či dokonce roky. Ale s každý týdnem a měsícem nečinnosti a neudržování se samozřejmě zvyšují náklady na uvedení do hratelného stavu. Jestliže v jednom momentě možná chybělo zmíněných 15 miliónů korun, brzy to bude už miliónů víc. Takže se chce říct: jednejte co nejpragmatičtěji a snažte se dospět co nejrychleji k řešení.

Jenže komu vlastně tato slova určuji? Miloši Drbalovi? Bance? Dosud neznámým zájemcům o koupi? Pražskému magistrátu? Je to jen obecný apel do vzduchu, smutný výkřik nad situací, kterou jsem přímo na místě viděl a která nevěštila nic dobrého.

Vinořské hřiště mělo – a stále má – dobrý potenciál. Ale v tuto chvíli je jeho příběh v kritickém bodě a s velkým otazníkem. Golfisté jsou zklamaní. Své si o celé věci jistě myslí obyvatelé bydlící ve Vinoři a okolí, kteří golf nehrají. O tom, že vedení Vinoře je z celé situace roztrpčené, netřeba pochybovat. Daný stav samozřejmě nevrhá na golfovou sféru pozitivní světlo.

Na webových stránkách vinořského klubu je uveden slogan „Golfové hřiště, kterým kráčela česká historie“, přičemž odkazuje na dvě kaple poutní cesty ze Staré Boleslavi do Prahy, které stojí na plochách hřiště. Nyní nabývá tento slogan dalšího, bohužel ironického významu: historie českého golfu nepamatuje projekt tak dlouho nedokončovaný.  

Velký idealista by doufal, že se hřiště otevře ještě letos. Optimista může doufat, že by se mohlo otevřít příští rok. Realista před sebou namísto otevření uvidí především složité hledání východiska. Pesimista může vidět lesopark bez golfu. Čas nám ukáže, který z pohledů je ten pravý.