Caddy v utajení: Někdy je lepší se s hráčem tolik nekamarádit

Ale další dvě sezony už to bylo jinak. Ne že by mu hrozilo, že přijde o kartu na tour nebo že si nevydělá dost peněz, ale na to, že ho jako amatéra považovali za velký talent, zůstával trochu za očekáváním. Mnozí jeho vrstevníci – přičemž některé v univerzitní lize porážel – si vedli líp než on. Byl to sice pohodář (a stále je), ale když se díváte, jak druzí sklízí úspěchy, které by podle vás měly patřit vám, začne vás to užírat. Přišlo mi, že ho golf úplně přestává těšit, a protože já jsem měl s jeho hrou pochopitelně nejvíc společného, začal se na mě dívat jinak.

To léto, které se nakonec ukázalo jako naše poslední, to zasáhlo i náš vztah. Pohyboval se v zajetých kolejích a jeho manažer mu dost otevřeně naznačoval, že nový caddie by ho mohl znovu nastartovat. A zrovna v té době, v době, kdy jsem se pohyboval na hraně, jsem udělal chybu. Hráli jsme turnaj, na kterém se mu obvykle dařilo, a v pátek dopoledne jsme bojovali o cut. Na jednom pětiparu nás čekala třetí rána, a abych to zkrátil, nebyl jsem dobře připravený a kvůli mně zahrál špatnou ránu. Nutně jsme potřebova- li birdie, ale odešli jsme s bogey. Cut nám zůstal vzdálený. Cestou z hřiště mě sjel jak malého kluka, a po zásluze. Ale na vyhazov to nebylo. Byla to koneckonců moje první velká chyba za celou dobu. Na dalším turnaji už to nevytahoval. Nicméně cutem jsme zase neprošli a na dalším turnaji zase ne.

V sobotu dopoledne si mě zavolal. „Hele, my už o tom přemýšlíme pár měsíců,“ řekl. „A na zbytek roku jsme se rozhodli najít k bagu někoho jiného. Nedělá nám to radost, ale snad chápeš, že to není osobní.“ Říkal jsem si: Jaké „my“? Koho má na mysli? Myslel jsem si, že my dva jsme „my“! I když nějaké náznaky tam byly, nikdy mě nenapadlo, že to zajde tak daleko. Pokud si vzpomínám, neřekl jsem mu na to ani slovo. Strašně mě to vzalo – zbytek dne jsem probrečel, probrečel jsem cestu domů a slzy jsem měl v očích i o pár dní později, když v televizi dávali golfové sestřihy. Připadal jsem si podvedený a zrazený. A bylo mi nanic a trapně i z toho, že se mě to tak dotklo.

A teď ta legrační část: O pár dní později jsem se na chvíli dostal k jinému hráči, a i když tahle spolupráce nevydržela, narazil jsem právě na toho manažera, který stál za mým vyhazovem, a on zrovna hledal caddieho pro jednoho mladého hráče, o něhož se staral. A tomu mladíkovi nosím hole dodnes. Zažili jsme spolu závratný úspěch, díky čemuž nemusí jezdit na tolik turnajů, a já tak trávím víc času doma, a přitom vydělávám skoro dvakrát tolik co dřív. Šťastný konec?

Jak se to vezme. Od toho vyhazovu, což jsou už tři roky, chodím na terapii, abych se přes to všechno přenesl. Rozpadly se mi kvůli tomu i jiné vztahy – ne proto, že by fungovaly podobně (rozhodně ne stejně jako vztah hráče a jeho caddieho), ale proto, že mám problémy opravdu důvěřovat komukoli kromě své manželky. Vlastně jsem o tom bolest- ném vyhazovu doteď nikomu neřekl, a to ani nikomu z ostatních caddies. Připadal bych si totiž jako pitomec, kdybych měl přiznat, že mě to tak vzalo.

Jak asi tušíte, s tím hráčem se často potkáváme. Většinou na sebe jen kývneme, maximálně prohodíme něco jako „čau, kámo“, a to je vše. Po všech těch letech a všech těch společných bitvách na greenech se náš vztah smrskl na tohle. Nepopírám, že mi udělalo radost, že od té doby, co mě propustil, vystřídal několik kedíků. To je další důvod, proč chodím na terapii – hrozně mi vadí, že se nemůžu zbavit téhle škodolibosti.

Se svým současným zaměstnavatelem mám dobrý vztah. Je mezi námi věkový rozdíl, takže nemáme moc společného – vlastně si o mimogolfových záležitostech pokecám spíš s jeho tátou než s ním, ale hlavní je, že se nám daří na hřišti. Jsem rád, že mám nějaký finanční polštář. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, že člověk ho potřebuje.