před rokem, 22.01.2024 11:30 Lenka GOLFOVÝ ŽIVOT

HLAVA NEBO RUCE

HLAVA NEBO RUCE

GOLF SE PODLE MNOHÝCH HRAJE PŘEDEVŠÍM PROSTOREM MEZI UŠIMA. TAK JEDNOZNAČNÉ TO ALE NENÍ.


Neexistuje na světě golfista, který by byl imunní vůči psychické stránce hry. Věta „je to všechno v hlavě“ byla vyslovena nesčetněkrát. Golf je určitě sportem náročným na psychiku, ale existují disciplíny v tomto ohledu ještě náročnější. Například šachy. Mysl, pevné nervy a chladnokrevnost jsou klíčové i při střelbě, šipkách nebo kulečníku. Obecně platí, že u sportů s menším fyzickým nasazením hraje mentální stránka vždy velkou roli.

Nicméně sport je především fyzickou aktivitou, nikoli duševní (jako třeba umění). Fungující pohybová soustava člověka a jeho svaly jsou předpokladem sportování. Při atletice, plavání, cyklistice, fotbale, tenisu či golfu musí tělo danou činnost technicky zvládnout, naučit se ji. Každý špičkový sportovec trávící roky tréninkem je důkazem, že základem úspěchu je dobře prováděný konkrétní pohyb. Ten se musí stát pro tělo samozřejmostí, téměř přirozeností.

Když nemůžeš, tak trénuj

Americký psycholog golfu Bob Rotella se uvedl svojí knihou Golf není hrou dokonalosti (1995). V její předmluvě píše Tom Kite, vítěz US Open z roku 1992, následující: „Když se bavíme o snižování scére, tak se vždy stočí na to, jak velkou roli hraje fyzický prvek a jak moc ten duševní. Obecně platí, že čím lepší hráč je, tím vyšší procento připíše mentální stránce. To zní logicky. Těžko čekat, že začátečník, který nemá nad svým švihem kontrolu, bude vnímat golf z 80 nebo 90 procent jako otázku psychiky. Ale na PGA Tour, kde všichni hráči odpalují stejně dobře, tvoří mentální stránka minimálně 90 procent rozdílu mezi vítězi a poraženými.“ A dále Kite soudí: „Bez ohledu na procenta, bez ohledu na to, jaký má hráč handicap, bude golfistovo skóre vždy nižší, pokud to má dobře nastavené v hlavě.“

Rotella i Kite vyzdvihují psychiku, v citátu nicméně nepřehlédněte větu o začátečnících. Kite bere jako nepochybný předpoklad, že s holí musíte umět švihat. A také každé malé dítě vidí, že golfovou hůl nedržíme hlavou, ale rukama. Jsou to ruce s tělem, které provedou švih, a hůl při něm trefí míček. Anebo ho mine.

Po více než 150 letech rozvoje je dnes sport na hranici lidských fyzických možností. Stále zvyšovat výkon je obtížné, byť díky technologiím a počí- tačovým vyhodnocovacím metodám to lze. Ještě v časech Emila Zátopka převažoval postoj, že kdo více a usilovněji trénuje, ten vyhrává. Známá je rovněž věta golfisty Garyho Playera „čím víc trénuju, tím větší mám ve hře štěstí“. Ale dnes je masivní tréninkový objem u špičkových sportovců samozřejmostí. Jsou-li na tom ve fyzické a herní přípravě všichni podobně, bude logicky rozhodovat hlavně vůle a odhodlání, víra ve vítězství. Tedy psychika.

Už v minulosti existovali trenéři, kteří byli výtečnými psychology a dokázali hráče správně motivovat. Ale se sportovcovou myslí se tolik nepracovalo a věc bylo možné redukovat i na jednoduché zátopkovské: „Nemůžeš? Přidej!“ Vědecky podložená, aplikovaná psychologie sportu se stala nedílnou součástí sféry teprve v posledním půlstoletí. Tvrzení, že o vítězství či prohře se ve sportu rozhoduje v hlavě, je součástí až dnešního sportovního dis- kurzu a je podmíněno dobovými trendy. Stojí za tím nároky kladené na vrcholové sportovce, ale i dynamika doby a rychle se měnící prostředí. Z mentálního koučinku a sportovní psychologie se rovněž stal dobrý byznys. Potřeba duševních opor a rádců je ostatně v dnešní vyspělé západní společnosti vysoká.

Rekreant nemá 10 000 hodin
Rekreační golf je hrou velké nedokonalosti. I špičkoví hráči přiznávají, že za kolo se jim povede jen pár ran přesně tak, jak chtěli. Ale u rekreanta je rozdíl mezi přáním a realitou mnohem výraznější.

Hlavním problémem rekreantů je nedostatečná, nekonzistentní a selhávající technika hry. Pokud chybuje špičkový profesionál, nejsou jeho chyby až tak devastující a mnohdy je také dokáže napravit výtečnou následující ranou. Tohle rekreant neumí. Jeho drajvy z odpaliště končí příliš často mimo fairwaye, rány do greenů nezasahují greeny, krátká hra nedokáže zachraňovat předchozí chyby, dva putty na jamku nestačí. Podle National Golf Foundation hraje jen 5 procent golfistů pod 80 ran, 21 procent 80–89 ran, 29 procent 90–99 ran a plných 45 procent 100 ran a více. Průměrná úro- veň golfistů celého světa je těsně pod 100 úderů na kolo. Téměř tři čtvrtiny golfistů světa nedokážou zahrát ani +18 na kolo, tedy mít v průměru všude bogey. To není mentální problém. To je věc toho, jak danou činnost lidé zvládají z hlediska techniky, prostého umu.

Pro jakoukoli lidskou činnost platí, že pokud v ní chcete dosáhnout solidní či výborné úrovně, musíte ji dělat často a dlouho. Známá je rovněž teorie 10 000 hodin. Ty jsou nutné k tomu, aby člověk dosáhl mistrovské úrovně. Důležité je tedy úsilí, někdy pomůže i talent, ve sportu pak fyzické dispozice s dobrými motorickými schopnostmi (jak o tom přesně píše fyzioterapeut Pavel Kolář). Většina lidí užívajících si sport rekreačně ale bude danou disciplínu vždy vykonávat průměrně a s chybami. Stačí se podívat na úroveň rekreačních lyžařů na sjezdovkách celého světa. Svah sjedou nakonec všichni, ale většina z nich nelyžuje s jistotou ani hezky. V golfu je to stejné: švihy jsou všelijaké a míčky létají porůznu.

Důležitý je rozptyl

Tiger Woods zahrál během své kariéry na PGA Tour čtyřikrát 61 a pětkrát 62 ran. Naopak pouze čtyřikrát se dostal na 80 a více ran (80, 81, 82 a 85). Pokud eliminujeme vždy čtyři jeho nejkrajnější výsledky, je Woodsův rozsah mezi 62 a 79 ranami, tedy 17 ran. I když byl Woods v nedobrém stavu, ať už fyzicky, nebo mentálně, téměř vždy zahrál pod 80 ran, a to na hřištích s těmi nejnáročnějšími parametry. Jeho celkové průměrné skóre mezi roky 1996 a 2013 je 69,38 rány.

Kolik je rozsah u rekreačních hráčů? Hráči s handicapem 10 jsou občas schopni zahrát 82 ran, ale umí přinést také nad 100 úderů. Vejdou se  zhruba do 25 ran. Hráč hrající ve svých lepších kolech 95 ran dokáže výjimečně prolomit hranici 90, ale také zahraje 120 a více. Rozsah je přes 30 ran. Rozsah ran a průměrné skóre jsou výrazem hráčových stávajících možností. Právě v rozsahu ran je také možné pracovat s jeho mentální stránkou. Tady platí slova Toma Kitea o tom, že pokud to má jakýkoli hráč dobře nastavené v hlavě, dosáhne nižšího skóre. Pod spodní hranici svého rozsahu se ovšem pouhým správným nastavením mysli dostat nelze. Je potřeba zlepšovat techniku a přidat v tréninku. Budoucí výteční profesionálové to dělají od mládí úplně všichni.

Jen málo rekreačních hráčů ví, v jakém rozsahu se pohybují a kolik ran průměrně hrají. Důležité je nejprve poznání skutečnosti. Pak si musíte položit otázku, jak moc se chcete zlepšit. Pokud vám jde o větší posuny, čímž je  myšleno například postoupení z hrani- ce průměrných 90 ran na 85, pak je klíč především v efektivnějším nácviku herních prvků. Rovněž chcete-li pokořovat hranice 85, 80, ale i 75 ran, pořád je první věcí technika a také strategie hry. Psychologie je až další v pořadí.

Pokud je prostý výkonnostní rozdíl mezi hráči příliš velký, nelze ho mentálními prvky vyvážit. Bude-li golfistu hrajícího v průměru 85 ran provázet při hře schopný sportovní psycholog, dokáže ho určitě dotáhnout k častějším výsledkům okolo 80 ran. Ale k 75 už ne. Tam bude rozhodovat například schopnost přihrávat si k vlajce na jednoputty nebo délka ran. A prodloužit dvousetmetrové drajvy na 220 metrů vás mentální kouč nenaučí, to chce jiného trenéra. Profe- sionálové z evropských tour téměř vždy zahrají lépe než hráč s handicapem 0, byť ten by si maximálně věřil a myslel jen pozitivně. Stále značný rozdíl je i mezi hráčem s HCP 3 a 10. Rozdíl mezi 11 a 15 být velký nemusí, stejně jako mezi 20 a 30. Tam pak může aktuální psychické rozpoložení hrát velkou roli.

Pár sekund švihu

Golf je sportem dynamickým a statickým zároveň. I proto je v něm přítomno oboje- tělesno i psychika. Švih se provádí rotačním pohybem těla a boků, nicméně hráč při něm stojí, neběhá. Švih trvá krátce, pár sekund. Mentální náročnost vytváří hlavně mnoho času okolo, kdy hráč jde k míčku nebo čeká a připravuje se na ránu. Tady je velké pole pro rozvinutí psychologických aspektů hry.

Nicméně těch pár sekund švihu s holí, včetně puttovacího úderu, je to, co dělá golf golfem. Čím přesnější a jistější, bezchybně opakovatelný bude hráčův pohyb, tím lepších výsledků bude dosahovat. Člověk není stroj, ale téměř strojové dokonalosti chce v golfu docílit. Cesta k tomu vede jedině postupným cizelováním pohybů. Hranici, ke které chce hráč dojít, si každý určuje sám. Pokud je co nejvýše, tak se k fyzickému tréninku přidává nezbytně i ten mentální.

Hlava, nebo ruce? Tělo je fundament, technika sportovní činnosti je určitě prvotní. Hlava je nadstavba. Ale bez zvládnuté psychiky to také nejde. Stejně jako každý dům tvoří stěny a na nich leží střecha, tak i ve sportu mají obě složky svoji roli a nemohou existovat jedna bez druhé, odděleně. Nelze ovšem také chtít od jedné, aby nahrazovala roli té druhé.

Shrnuto: pokud mezi sebou soutěží v golfu hráči technicky výrazně rozdílní, bude se vítězství skoro vždy klonit na stranu těch, kdo to mají lépe v rukách, umí hru lépe. Pokud je ovšem technická výkonnost soupeřů shodná, pak rozhoduje jen hlava.

PRŮMĚRNÁ ÚROVEŇ GOLFISTŮ CELÉHO SVĚTA JE TĚSNĚ POD 100 ÚDERŮ NA KOLO. TÉMĚŘ TŘI ČTVRTINY GOLFISTŮ SVĚTA NEDOKÁŽOU ZAHRÁT ANI +18 NA KOLO, TEDY MÍT V PRŮMĚRU VŠUDE BOGEY. TO NENÍ MENTÁLNÍ PROBLÉM.