Nezapomeňte dýchat

Když se soustředíte na dýchání – a řekněme, že při nádechu budete počítat do tří, zadržíte na vteřinu dech a pak při výdechu budete počítat do pěti, dokážete si plně okysličit krvinky. Tím vaše tělo dostane signál, že jste v klidu a máte vše pod kontrolou. Pokud naopak dýchání uspěcháte a červené krvinky nemají dostatek kyslíku, váš mozek si začne myslet, že vám něco hrozí. Což aktivuje vaši centrální nervovou soustavu (CNS) a reakci „útok nebo útěk“.

Použijme to na příkladu na hřišti. Řekněme, že se třeba hráč pere s driverem. Možná si v sobě nese trauma, že kdysi v turnaji vedl, poslal míček z odpaliště do vody a přišel o titul (nemyslete si, každý z nás si v sobě nějaké to trauma nese). Ta vzpomínka je uložena hluboko v paměti, v mozku, ať už si to hráč uvědomuje nebo ne. Najednou se postaví na odpaliště první jamky, čtyřparu, který si přímo o driver říká, ale všimne si problémů po obou stranách fairwaye. Možná třeba i sám sebe přesvědčí, že by bylo lepší než na první ránu myslet na včerejší párty, jenže jeho podvědomí samo tu traumatizující vzpomínku přemílá. Říká si: „Už je to tu zas.“ Pokud k tomu ještě ignoruje správné dýchání, začne se samo zrychlovat a vše přebírá CNS.

Když mozek detekuje hrozbu, objeví se strach. I když si to hráč ani neuvědomuje, jeho tělo přestává být v klidu. Napne se. Možná se mu začnou potit ruce. A kvůli tomu je pak obtížné provést uvolněný švih. Jak je možné, že hráč pošle drajv 50 metrů mimo fairway a pak druhou ranou zasáhne přesně cíl? To není otázka fyziky – není to ani vědomé!

Výhoda je, že správné nastavení mysli je mnohem snazší než technická stránka golfu. O „mentální stránce“ hry toho už bylo konec konců napsáno mnoho. Všichni si ty informace můžeme přečíst a pokusit se jim porozumět. Můžete na hřiště přijít s hlubokými myšlenkami v hlavě, abyste se třeba i dokázali udržet v přítomném okamžiku, nestarali se o to, co bylo, bude nebo by být mohlo, a soustředili se jen na věci, na kterých záleží. Jenže když se nakonec postavíte nad míček a věci se dají rychle do pohybu, jako byste ty moudré myšlenky vyhodili oknem. V hlavě máte najednou prázdno. Chcete jen odehrát míček a vidět, kam odletěl. Není to tak dávno, co si jeden z mých žáků na PGA Tour stěžoval, že se mu z hlavy vypařilo vše, na čem dlouhou dobu pracoval, hned v momentu, kdy vstoupil na hřiště. Zeptal jsem se ho, jestli si v průběhu kola aspoň jednou jedinkrát vzpomněl na dýchání, a jeho tvář zbledla. Nejde o psychologii, ale o fyziologii.

Naštěstí nejsme, pokud jde o ovlá- dání našeho podvědomí, úplně bezmocní. Máme dech. Pokud byste provedli měření u hráčů PGA Tour, když jdou po fairwayi, naměřili byste přibližně 16 nádechů a výdechů za minutu. Jenže abyste dosáh- li soustředěného dýchání bránicí – tedy takového, které přesvědčí váš mozek, že jste v pohodě, museli byste těch nádechů a výdechů za minutu provést jen šest nebo sedm. Všem svým studentům připomínám, aby se soustředili na dýchání, a prakticky všichni mi potvrzují, jak moc jim to pomohlo.

A ještě jedna věc: Zpomalení dýchání vás ani neotupí, ani vám nezpomalí švih. Když se podíváte na jakékoli video s Usainem Boltem, může běžet klidně čtyřicítkou, a stejně se mu čelisti pohybují nahoru a dolů bez jakéhokoli napětí. Má svůj dech pod kontrolou a stejně běží rychleji, než jakýkoli člověk kdy běžel.

Čas mezi odpaly je ten nejdůležitější na hřišti. To je ten čas, kdy se můžete soustředit na dýchání a získat tak kontrolu nad fyziologickou odezvou. Pokud s tím čekáte až na moment, kdy stojíte nad míčkem, je na vše už příliš pozdě.

— S DANIELEM RAPAPORTEM