„A ze všech nejhorší jsou senioři. Měli jsme tu jejich turnaj, bylo jich 25 a měli 35 přání na složení flightů.“ Tato slova pronesla recepční jednoho středočeského areálu, a i kdyby jen trochu přeháněla, jejímu rozhořčení jsem rozuměl. Požadavky na to, kdo má s kým jít a s kým určitě nejít, bývají ze strany golfistů někdy nerealizovatelné. Někteří hráči kvůli tomu budí dojem rozmarných a věčně nespokojených děcek.
Na druhou stranu lze pochopit, proč většině golfistů záleží na tom, s kým je při turnaji organizátor spojí dohromady. S danými lidmi budete trávit okolo pěti hodin. Neznáte je a nevíte, co jsou zač. Vzteklouni, či pohodáři? Povýšenci, či sympaťáci? Skvělí hráči, nebo kopálisti? Pomalí, nebo rychlí? Ukecaní, či mlčící? Optimisté? Pesimisté? Věční fňukači? Nebo že byste měli jít s notorickým podvodníkem? To se nechce nikomu.
Pokud hraji mimo turnaj a bez počítání ran, je mi jedno, koho mi náhoda přidělí do flightu anebo s kým se spojím při hře. Jsem naopak rád, když se mohu dát s někým neznámým dohromady. Rád komunikuji a poznávám nové lidi.
Jenže jakmile jde o něco, tedy o rány či stablefordové body, taky bývám nervózní. Pokud turnaj hraje někdo z mých známých, i já se někdy organizátorů občas dotazuji: „Hele, nemohl bys mě dát s tímhle? S ním si to víc užiju.“ Anebo navrhnu: „A kdybyste mohli, rád půjdu s nějakými ženami.“ Ženy totiž dokáží vytvořit lepší atmosféru ve flightu než muži.
Na lidech skutečně záleží. Kdybych si vzal své každoroční nejlepší výsledky, potvrdilo by se, že jsem jich dosáhl v situacích, kdy byla ve flightu pohoda. Nebo jsem dokonce hrál s přáteli a kamarády. A mají to tak, myslím, mnozí. Golf je psychicky náročný a vnitřní vyrovnanost hraje významnou roli. Profesionálové si dokáží vytvořit svoji bublinu, často se baví jen se svým kedíkem, ale rekreační hráče dokáže rozhodit ledacos, jsou na to také sami.
Jistě by bylo ideální, kdyby si všichni účastníci turnajů mohli určovat, s kým jít a s kým ne. U turnajů s malým počtem účastníků, třeba do třiceti, to je ještě řešitelné, ale pokud máte účastníků nad padesát či dokonce sto, je to už problém. Pořadatel turnaje by strávil spoustu času sestavováním flightů a kombinováním hráčů, a někdy by mu tahle křížovka ani nemohla vyjít. Přání by se vzájemně rušila a protiřečila by si. Prostě 35 požadavků na 25 lidí.
I proto bývám na turnajích spíš smířený s volbou pořadatele. A ani se mi moc nestává, že bych šel s někým, kdo by mi skutečně vadil. Většina golfistů se dnes chová v normě, hráčů „zvláštního ražení“ je obecně málo. Jezdím také na určitý typ turnajů, kde bývá mně příbuzná sociální skupina. Ovšem mám v paměti i turnaje, či přímo série, které mi svým osazenstvem už tak příjemné nebyly. Měl jsem pocit, že to je jiný svět a mí spoluhráči také museli vidět, že se mezi ně nehodím. Takové turnaje jsem si trochu protrpěl a většinou jsem zahrál špatný výsledek.
Česká realita, při níž pořádáme turnaje jako diví a v některé jarní či podzimní víkendové dny najdeme turnaje až na čtyřiceti hřištích ze sta, je ve světě neobvyklá. Když už jsme ale tuto praxi, toto sportovní chápání golfu, vzali za své, pak musíme přijmout i to, že jeho součástí je určitá míra mentálního diskomfortu. Pokud chce někdo hrát především v psychické pohodě, pokud si chce den na golfu užít v uvolněné atmosféře, asi by neměl jezdit na turnaje, kde se při sestavování flightů účastní pořadatelské loterie. Nechť chodí hrát „jen tak“. To je ostatně i ten nejběžnější model užívání golfu.
