Celý život jsem dělal jediný sport: cyklistiku. Držel jsem řídítka a neudělal jediný pohyb křížem přes osu těla. Pak jsem studoval a trávil hodiny denně s rukama na lavici vedle sebe nebo po stranách skript. Přišly počítače a ruce opět dlely ve stejné pozici. Začal jsem jezdit autem a světe, div se, ruce na volantu jsou ve stejném postavení. Záda ztuhla, rozsah v ramenním kloubu je minimální, hemisféry rozpojeny a nervosvalová koordinace pravé a levé strany těla zoufalá.
A s tímhle jsem začal hrát golf. Najednou se po mém „systému“ chtělo, aby ovládal a kontroloval tak složitý pohyb, který jde výrazně přes osu těla.
Podobně je na tom dnes většina populace. Pohyb přes osu těla, pokud nehrajete golf nebo tenis, v životě prakticky neexistuje. Vymizelo sekání trávy kosou, hrabání sena, máchání prádla, vytírání podlahy i žehlení. Myslím, že i toto rozpojení hemisfér je na vině, pokud jde o množící se diagnózy jako ADHD a podobně. Golfový švih je jednostranná věc a lze ji kompenzovat snad jen tím, že se jej budete učit na obě strany, s pravými i levými holemi. Věřím, že by to na rozvoj mozku a nervosvalové koordinace mělo pozitivní vliv a bylo pro hráče benefitem.
Kamarád dělal od mládí gymnastiku a je na tom výrazně lépe. Jeho tělo ví, co dělá. Moje nikoliv. Říká se také, že tanečníkovi nebo baleťákovi předvedete golfový švih a on jej dokáže reprodukovat. Asi nebude znát doběh míče, faktor větru či záludnost doglegů, ale jeho tělo je pro golf připravené. Pokud tedy chcete vychovat dobrého golfistu, musí od malička metat kozelce v tělocvičně nebo se natřásat v piškotech před zrcadlem.
Někdy pozoruji malé golfisty na rohožkách, v golfovém kroužku, na příměstském golfovém táboře a kladu si otázku, co je na tom golfu vlastně baví. Mají pružná těla, skvělý švih – ale jsou takoví nezúčastnění, snad až trochu smutní, odložení.
Děti motivuje k činnosti parta, řádění, hra, soutěže, dobrodružství. Věřím, že je spousta skvělých trenérů, kteří to do golfové přípravy umí vnést. Motáme se ale v uzavřeném kruhu, protože zkuste vzít malé golfisty na bradla nebo na kruhy– příště vám jich na trénink přijde pár. Podobně je to ve všech sportech, říká se tomu příliš raná specializace. Přináší výsledky, ale zabíjí v malých sportovcích přirozenou lidskou univerzálnost.
Struktura českého sportu je na vrcholový sport dětí zatížená. Kluby jsou hodnoceny za výsledky a tlak ze strany ambiciózních rodičů vede k tomu, že české žákovské reprezentace v mnoha odvětvích patří k mezinárodní špičce. Už v juniorech ale začínáme zaostávat a v dospělých kategoriích se mnohde nedokážeme prosadit vůbec. Příliš raný tlak vede k fyzickému i psychickému vyhoření dětí –a koneckonců i rodičů. Rozhodně ne k sportovnímu mistrovství v dospělosti.
Styl výchovy budoucích sportovců například ve Skandinávii je úplně jiný. Děti tam dlouho vůbec nesoutěží, neexistují výsledkové listiny. Rozpor mezi tlakem na ranou pohybovou specializaci a nesoutěžním „skandinávským“ pojetím sportu je jen zdánlivý. S pohybově složitými činnostmi je opravdu potřeba začít co nejdřív, tlak soutěží a odpovědnost za výsledky je však nutné odložit na co nejpozději. Někdy se to hodně plete.
Jak tedy vychovat vynikajícího golfistu? Přiznávám, že o speciálním golfovém tréninku dětí nevím mnoho, ale jsem přesvědčený, že je nezbytné naučit se ovládat celé své tělo. Tak, jako to umí baleťáci, gymnasté nebo třeba boxeři a karatisté. Mladý sportovec by měl být pohybově všestranný a odolný proti jednostrannému zatěžování. Věřím také na smyslový rozvoj, na vyspělou zrakovou schopnost a podobně.
Tuším, že vychovat vynikajícího golfistu od útlého věku je složitá a dlouhodobá věc a že je na té cestě spousta úskalí, která je těžké překonat. Začít by se ale určitě mělo v tělocvičně, a to všestranným pohybovým rozvojem.
Martin Raufer
