Whistling Straits na rozdíl od Chambers Bay muselo BAVIT

Pokud pomineme dvě tradiční hřiště, kterými jsou Augusta National, dějiště každoročního Masters a St. Andrews, dějiště letošního The Open, zbývají už jen dvě hřiště, na kterých se hrají dva poslední grandslamové turnaje US Open a US PGA Championship. Není jednodu

Pokud pomineme dvě tradiční hřiště, kterými jsou Augusta National, dějiště každoročního Masters a St. Andrews, dějiště letošního The Open, zbývají už jen dvě hřiště, na kterých se hrají dva poslední grandslamové turnaje US Open a US PGA Championship. Není jednoduché tato hřiště porovnávat, přesto, několik shod a rozdílů by se najít dalo. US Open je pořádáno přímo USGA, americkou golfovou asociací, která také rozhoduje, na kterém hřišti se tento nejtěžší turnaj sezony odehraje. US PGA Championship je pořádáno PGA of America, tedy spolkem amerických profesionálů, kteří si stejným způsobem vybírají, kde svůj svátek golfu odehrají. Ať už to bylo Chambers Bay nebo Whistling Straits, obě hřiště mají mnoho společného. Obě jsou relativně nová a bez delší historie. Obě byla vybudována renomovanými architekty na základě jasného zadání. Obě mají linksový charakter, tedy hřiště, která byla do americké půdy uměle transplantována se záměrem vybudovat obdobu tradičního skotského nebo irského hřiště. Do obou byly investovány astronomické finanční částky a obě mají svůj nezaměnitelný charakter. A hlavně, obě jsou extrémně těžká. Tolik k podobnostem. Zajímavé bylo nicméně sledovat, jak se na kterém z těchto dvou hřišti téměř stejní hráči dokázali bavit a jaký zde hráli golf. Zatímco v Chambers Bay šlo více o psychickou odolnost hráčů, ve Whistling Strait o koncentraci a herní umění, resp. hledání poměru očekávatelného rizika a vlastní momentální sebedůvěry. Ve štěrkovém dolu na břehu oceánu se dala rizika jen těžko odhadovat a o pozici míčků v mnoha případech rozhodovala náhoda, na uměle vybudovaném hřišti mezi dunami na břehu jezera Michigan rozhodovala přesnost a cit pro hru. Velkým rozdílem musela být na první pohled i kvalita hracích ploch. Zatímco Chambers Bay připomínalo vyschlé, místy až neregulérní hřiště s napodobeninami greenů, jejichž hranice byla vyznačena bílou čárou, Whistling Straits naopak dobře udržované a jasně naformátované hřiště s neuvěřitelně kvalitními greeny, fairwayemi a písečnými překážkami. V Chambers Bay si organizátoři s hřištěm hráli, měnili pary jednotlivých jamek nebo jejich délky a snažili se uměle regulovat neregulovatelné, tedy celkové skóre. Ve Whistling Straits se nemělnilo nic, kromě počasí, které samo a správně zasahovalo do hry. Některým pomohlo, jiným ne. Nastavení hřiště zůstalo po celé čtyři hrací dny téměř beze změny. Přesto zde padl rekord a poprvé v historii dokázal vítěz stlačit skóre na málo uvěřitelných 20 ran pod par. Asi největším a pro diváka nejpříjemnějším rozdílem pak bylo sledovat jednotlivé hráče. V Chambers Bay bylo na hráčích vidět hlavně frustraci a marný boj o každou ránu, emocím se neubránil ani obvykle ledově chladný pozdější vítěz Jordan Spieth. Ve Whistling Straits byla naopak vidět radost ze hry a fakt, že hráče turnaj, i když se některým ne zrovna povedl, bavil. Příkladem mohou být momenty, kdy Phil Mickelson pro pobavení diváků sjel jednu z dun jen v kalhotách po zadku, jindy zase Bubba Watson chtěl marně zaměnit mravence za hrabavá zvířata a simuloval kousnutí před odehráním druhé rány nebo jedna z největších postav turnaje John Daly, který poslal do jezera hned tři míčky v řadě a nakonec za nimi z útesu hodil i golfovou hůl. Na žádném z nich nebylo vidět zklamání, žádný z hráčů turnaj předčasně nevzdal a na adresu, na rozdíl od Chambers Bay, nepřišla jediná stížnost. Právě naopak, většina hráčů má hřiště ve Whistling Straits v oblibě a jeho obtížnost považuje za naprosto regulérní. I přes abnormálně vysoký počet bunkerů, kterých na hřišti najdete neuvěřitelných 1012 a na jeden z nich v roce 2010 doplatil i Dustin Johnson. Poslední major sezony US PGA Championship byl velkým diváckým zážitkem a hlavní roli v něm nehráli jen hráči, svůj velký podíl na celém představení mělo i hřiště z pera Petera Dye. Možná jste došli ke stejnému poznatku jako my. Pokud by měla padnout volba, kde investovat 400 dolarů za hrací fee, rozhodování by vám nezabralo ani vteřinu. Na obou hřištích byste si jako amatérští golfisté brutálně vylámali zuby, ale to ve Whistling Straits by za ty peníze stálo.

---