Je hřiště lidem NEPŘÍSTUPNÉ?

Je hřiště lidem NEPŘÍSTUPNÉ?

Mám podivný zážitek. Občas se během svých cyklistických výletů zastavím na nějakém golfovém hřišti, abych zjistil, co vše se na něm změnilo, co nového vzniklo, jak jde provoz. Hole si samozřejmě neberu, jsem v tu chvíli jen za letmého pozorovatele. Před nedávnem jsem


golf-07 Mám podivný zážitek. Občas se během svých cyklistických výletů zastavím na nějakém golfovém hřišti, abych zjistil, co vše se na něm změnilo, co nového vzniklo, jak jde provoz. Hole si samozřejmě neberu, jsem v tu chvíli jen za letmého pozorovatele. Před nedávnem jsem takto zavítal na jedno známé osmnáctijamkové hřiště, jehož jméno není vůbec podstatné. Je to dobré hřiště střední třídy, v nádherné krajině. Dojel jsem ke klubovně, porozhlédl se, viděl dětský golfový tábor cvičící na drivingu, hráče na hřišti, další děti hrající tenis na blízkých kurtech. Pohoda, krásný den, vše v normálu. Areál žil, udržovaný a zelenající se. Jenže považte, já se cítil, jako bych tam nepatřil. Objektivně pro to vůbec nebyl důvod – cyklisté jsou tu vítaní, nikdo mne nevyháněl, dokonce mi ani nic neřekli, když jsem projel pár desítek metrů po asfaltových cestičkách mezi jamkami u klubovny. Ten pocit, že tam nepatřím, byl absurdní a nevysvětlitelný. Copak golf nehraju už víc než dvanáct let, copak nejsem golfistou s 95 obehranými českými hřišti, a tudíž vím, jak vypadají a co mne na nich potká, copak nejsem golfovým novinářem? Jak bych se vůbec mohl cítit na golfu cize a nepatřičně?! Byl to bezesporu můj subjektivní problém, sám sebe jsem v tu chvíli vnímal víc jako cyklistu než golfistu. Ale zážitek mi potvrdil to, co často slýchávám od negolfistů: Náhodou šli nebo jeli okolo golfového hřiště, chtěli se podívat, ale jakýsi stud jim v tom bránil. Někdy si i dali v klubovně kafe či colu, ale přesto se tam necítili uvolněně a přirozeně.
Nevysvětlitelný pocit: jak bych se vůbec mohl cítit na golfu cize a nepatřičně?!
Proč golfový areál vyvolává takové pocity? Proč někoho odrazuje? Z čeho se rodí ta ostrá linie mezi tím, kdy jste součástí hřiště, hrajete na něm, a kdy stojíte na hranicích hřiště a díváte se zvenčí? Proč se nám to jeví jako dva světy? Podobnou bariéru v jiných sportech nevnímáte – běžně jdete okolo venkovského fotbalového hřiště a sledujete hru, u jiných sportovních areálů (tenis, volejbal atd.) si colu dáváte beze všeho. A jde o areály mnohdy oplocené, zatímco většina golfových hřišť v Česku žádné ploty nemá (a pokud ano, jsou nízké, kvůli černé zvěři). Golfový areál je rozlehlá plocha, specificky upravovaná, se zvláštním provozem. Připomíná v lecčems zámecký park, ostatně v nich se také hřiště stavěla. To je významná podobnost: aristokratické území, kam noha plebejce vkročit nemůže. Golf býval dlouho sportem pro vyvolené, bohaté. Pohled na golfové hřiště tento mentální archetyp v našich myslích zřejmě stále aktivuje, a možná mnohem silněji, než si dokážeme připustit. Neplatí to asi pro původní linksová hřiště, která jsou otevřenější a v prostoru přirozenější. Links je jen kus krajiny u moře, neupravený, bez stromů a holý. Naopak typický kontinentální golfový areál je velmi podobný anglickému zámeckému parku, je navíc opečovávaný často na způsob vytříbené francouzské zahrady. Záleží i na typu a velikosti hřiště – domácká devítka nebude působit stejně jako stohektarová osmnáctka. Jestliže golfistovi bude připadat mistrovský areál s perfektní údržbou jako nádherné místo, kam zcela samozřejmě a rád vstoupí, negolfistům se bude jevit jako prostor, v němž nemají moc co pohledávat. Dojem exkluzivity pak ještě zesiluje honosně vypadající klubový dům, dražší a drahá auta na parkovišti, hráči s límečky a v kalhotách s puky. Musíte sami začít hrát golf, abyste pochopili, že mnoho z toho je jen fasáda a že golf je běžný sport, hra. Rozumím všem, kdo mají rádi hřiště zcela oddělená, taková, kde mají hráči svůj klid a soukromí. Ale osobně mám velmi rád ta golfová hřiště, která jsou nedílnou součástí místního prostředí a života v něm. Vedou vedle nich cyklostezky a bruslařské dráhy, turistické trasy, najdete tu i plochy pro jiné sporty. Byť to znamená nepohodlí v podobě hluku, je třeba brát ohledy na jiné. Poděbradské hřiště, kterým procházejí pěšiny i cyklostezky, je mi vždy dobrým příkladem takové symbiózy. Golf tu vznikl už koncem 60. let, tehdy si nemohl moc vyskakovat, a i proto sem dnes také patří přirozeně a místní lidé ho vnímají samozřejmě a všedně. Běžné velké golfové hřiště stavěné na volnější ploše, mimo město, však bude asi vždy působit na nehrající kolemj(e)doucí poněkud nepřístupně. Bude budit ostych a odstup, přičemž tyto vlastnosti má v sobě silně zakódovány. Řešení mohou být různá. Jedno vidím v tom, brát negolfisty na procházku hřištěm a ukazovat jim, že bariéry mezi „tam a tady“ nejsou zdaleka tak vysoké, jak se zdají být zpoza hřiště. Že je vcelku snadné je překonat a že na golfu se taky můžete cítit uvolněně, jako doma. Jak silnou auru nepřístupnosti však golfový areál vytváří, jsem si vyzkoušel sám na sobě. Stačilo nemít s sebou hole a nestačil jsem se divit, jak odlišně náhle působil. Velmi podivné, nečekané.
– ANDREJ HALADA Autor je zástupcem šéfredaktora magazínu Golf Digest.