Když nikde nelítám, jsem doma a vařím večeři

sem zrovna na cestě z Benátek, ale z těch amerických na Floridě, jedu po dálnici z Venice do Tampy na letiště a zítra už bych měla být doma v Praze. Je to vlastně asi úplně poprvé, kdy píšu blog na cestě, a ještě k tomu přes oceán z Ameriky do Evropy a s velkým časovým posu

sem zrovna na cestě z Benátek, ale z těch amerických na Floridě, jedu po dálnici z Venice do Tampy na letiště a zítra už bych měla být doma v Praze. Je to vlastně asi úplně poprvé, kdy píšu blog na cestě, a ještě k tomu přes oceán z Ameriky do Evropy a s velkým časovým posunem. Musím si holt zvykat. Je to sranda, počítat třeba s tím, jestli je doma poledne, nebo noc, zvednout telefon ve 4 hodiny ráno nebo někoho jiného v jeho 4 hodiny ráno budit. A to máte kolikrát co dělat jen se svým hlasem. Může se taky stát, že vás nikdo po hlase hned nepozná. Jenže kdyby to bylo jen tohle! Všechno je tady jinak. U nás už je podzim a na Floridě vedro. První trénink byl ještě fajn, protože jsme šli na hřiště až k večeru. Druhý den to ale bylo v devět ráno a za pár minut jsme měli propocená trička. A ta vlhkost! Špatně se dýchá a chvíli trvá, než si člověk zvykne. Když se aklimatizujete, je to vlastně docela fajn. Hřiště jsou všude stejná, mají osmnáct jamek, všude občas fouká vítr, svítí slunce, jsou tam bunkery, voda a tráva. Jenže právě ta tráva je na Floridě opravdová bermuda. A pěkně výživná. Chvíli trvá, než se s ní člověk skamarádí, ale pak už to jde a víte, jak se s ní porvat. Koneckonců je to výzva a já se s ní vyrovnám. To je to, co mě baví. Zvládnout to. Asi by se mi tady časem možná i líbilo… Ono je to jako s tou nervozitou. Může být ze začátku svazující, pak si na ni zvyknete, pak se na ni těšíte, a pak si ji dokážete dokonce i užívat. Dá se s ní zkrátka pracovat. Nejsem sama, komu se podařilo proklouznout do třetí fáze. Se vším se skvěle vyrovnala i Kája Vlčková, takže se zase potkáme v Daytoně ve Final Stage a zahrajeme si spolu o karty na LPGA Tour. To je paráda.

NAŠLA JSEM V SOBĚ TU BEZSTAROSTNOST, KTEROU JSEM MĚLA, KDYŽ MI BYLO 16 LET.

Pár lidí se mě teď ptalo, jestli jsem znovu našla tu bezstarostnost, kterou jsem v sobě měla, když mi bylo 16 let a vstupovala jsem do evropské ligy. Pravda je, že jsem to spíš tehdy tolik neřešila. Teď už pracuji se zkušenostmi, neztratila jsem radost ze hry a ono to vlastně tak nějak přišlo samo s myšlením nebo vyzráváním. Je to takový proces. Před rokem jsem to začala cítit, že musím něco změnit. Loni v září ve Francii jsem si řekla: Tak dost! A začala na sobě pracovat. Uvědomila jsem si, že i hrát špatně je úžasná zkušenost a dá se využít. Co dělám, když zrovna nehraji, mezi turnajovými koly? Nic složitého. Třeba se jdu projít na pláž, podívat se na západ slunce, udělat fotku a pochlubit se s ní na Instagramu. Nechci dělat nic složitého, co by mě odvádělo od golfu. Zůstat soustředěná. Budete se divit, ale když hrajete naplno, může pro vás být i čtení knížky docela náročné a může vás vyvést z koncentrace. A trénuji, samozřejmě. A co dělám doma, když přiletím a než odletím na další turnaj? Možná byste čekali, že utečeme s přítelem někam do restaurace na večeři, ale ne. Ráda odpočívám a nejraději u vaření. Na večeři už jsme byli v hotelu s Kájou Vlčkovou a kedíky na Floridě a pak na oslavu postupu v půl jedenácté večer naskákali do vířivky. Oslavu tedy máme za sebou a teď zpátky do reality na trénink na Černý Most, ale hlavně, o to zásadní půjde až na konci listopadu. Tak nám s Kájou zase držte palce. A teď už letím do fitka, tak čůůůůs… (G) KLÁRA SPILKOVÁ je vítězkou turnaje Ladies European Tour Lalla Meryem Cup 2017 a hrající redaktorkou magazínu Golf Digest.