STANISLAV MATUŠ: CESTU SI RYJU SÁM

A KDYBY SE NEHRAJE, ALE NEBÝT JEDNÉ ZLOMENÉ RUKY ze snowboardingu a drivingu v Rožnově za barákem, mohl dnes možná Stanislav Matuš patřit mezi české hokejové hvězdy. Jeho cesta ale vedla od dvanácti let jiným směrem, do Ameriky na studia a pak hned mezi profesionály, i když dnes s

A KDYBY SE NEHRAJE, ALE NEBÝT JEDNÉ ZLOMENÉ RUKY ze snowboardingu a drivingu v Rožnově za barákem, mohl dnes možná Stanislav Matuš patřit mezi české hokejové hvězdy. Jeho cesta ale vedla od dvanácti let jiným směrem, do Ameriky na studia a pak hned mezi profesionály, i když dnes svůj uspěchaný přestup považuje za největší chybu. Po několika letech trápení přestoupil do profesionálního týmu, což pro něj znamenalo změnu v přípravě, myšlení a přístupu. Dnes je nejlepším českým golfistou a příští rok bude členem European Challenge Tour. Jeho snem nicméně zůstává zahrát si jednou mezi nejlepšími na PGA Tour nebo na olympijských hrách. K tomu však vede ještě velmi dlouhá cesta.

S ROBINEM DRAHOŇOVSKÝM

MY SHOT | STANISLAV MATUŠ | 29 LET | PRAHA

KDE TO VŠECHNO ZAČALO, VLASTNĚ ANI POŘÁDNĚ NEVÍM. Tak trochu ani tuto otázku nemám moc rád. Až do dvanácti let jsem hrál hokej za Vsetín, centra v první pětce a byl členem krajského žákovského výběru do 14 let. Jenže před poslední sezonou, kdy jsme měli jet na mistrovství republiky, jsem si na snowboardu zlomil ruku a najednou byl mimo hru. Trenéři se mnou přestali počítat. Tehdy Vsetín vyhrával všechny tituly a pro mě byl hokej všechno. Naštvalo mě to a začal jsem sám trénovat s tenisty. Rodiče mi tenkrát koupili dvě hole a na driving v Rožnově jsem to měl z kopce pět minut pěšky. Tak to začalo asi v roce 2000 a ve Valašském golfovém klubu. MĚL JSEM ŠTĚŠTÍ, POTKAL JSEM DOBRÉHO TRENÉRA. Mým prvním koučem byl Martin Měch, a když jsem vzal hůl poprvé do ruky, připadalo mi to stejné jako hokej. Jediné, co mi přišlo zvláštní, bylo to, že mi dali hole napravo, a já hrál hokej nalevo. Asi jsem ale měl ke golfu i dobrou sportovní průpravu a po prvním odehraném koši míčků mě to i díky Martinovi chytlo. Největší radost ze změny měla máma. Z hokeje jsem si domů nosil zlomeniny nebo otřes mozku. O dva roky starší a dvacet kilo těžší kluci mi zkrátka dávali co proto. Tak přemluvila tátu, aby mi koupil golfové hole. V té době byl v Rožnově jen driving a šest jamek, ale krátce nato se otevřela Čeladná a tam jsem to měl z domova jen 15 minut. Navíc s nabídkou členství zdarma. ODCHOD DO AMERIKY, TO BYLA RYCHLOPALBA. Okamžité rozhodnutí mých rodičů jen po třech letech hraní golfu a ocenění od ČGF za nejlepší meziroční zlepšení. Asi v tom hrálo roli i moje nadšení a fakt, že jsem golf jako sport začal brát opravdu vážně. Výběr padl na akademii Davida Leadbettera na Floridě. V té době jsem ještě neuměl ani anglicky, ale sám jsem věděl, že to pro mě bude nejlepší cesta. V Čechách jsem studoval obchodní akademii a ve Spojených státech jsem tak rovnou přešel do druhého semestru střední školy The Pendleton High School v Bradentonu. Potkal jsem se tam třeba s Peterem Uihleinem a spolu jsme také ve stejném roce odmaturovali. SCOTTSDALE JE ASI NEJLEPŠÍ MÍSTO PRO GOLF, CO JSEM KDY ZAŽIL. Není se čemu divit, že dodnes zde má svůj přechodný domov řada hráčů z PGA Tour. Po ukončení studia na Floridě jsem se také sem přestěhoval – do Phoenixu v Arizoně na dvouleté studium na Scottsdale Community College. Není tam sice moře, ale je tam jiná komunita lidí, převážně mladých a těch „pravých“ Američanů. Stejně tak i podmínky, které jsme jako studenti měli. Stačilo, aby trenér kamkoliv zavolal, a jeli jsme si zahrát i na ta nejlepší hřiště. Dodnes vlastně nevím, jak to vše moje rodina finančně zvládla, a musím jim za tu podporu poděkovat.

HODNĚ LIDÍ MI SLIBOVALO SPONZORY A NAKONEC Z TOHO NEBYLO NIC. TŘI ROKY JSEM ZTRATIL TÁPÁNÍM A HLEDÁNÍM PODPORY.

PHOENIX OPEN JE JEDEN Z NEJVĚTŠÍCH ZÁŽITKŮ. Je to pravda, ale museli byste to sami zažít. Ty masy lidí, které se každoročně přijdou na turnaj podívat. Zažil jsem tam i rok 2008, kdy se v Glendale na univerzitním stadionu hrálo finále amerického fotbalu Super Bowl a v sobotu se přišlo na hřiště podívat 280 000 lidí. Turnaj je vždy jedna obrovská párty. Fantastické je, jak jsou na vše organizátoři připraveni. Nikde není problém koupit si pití nebo cokoliv, vše funguje. ŠESTNÁCTKA JE ZÁŽITEK SAMA O SOBĚ. Tenhle ikonický třípar nebyl nikdy jednoduchou jamkou, i když ji v poslední době hodně zkrátili. Tribuny zde částečně zůstávají celý rok, pořád procházíte na týčko pod tribunou, ale stačí si jen představit, že vám deset metrů za zády křičí fanoušci s kelímky piva v rukou, a rozklepou se vám ruce. Ten tlak lidí je neuvěřitelný. Jednou bych to chtěl sám zažít na turnaji. To je ten důvod, proč golf hrajeme. Dostat se na PGA Tour a zahrát si třeba na šestnáctce TPC Scottsdale před 30 tisíci skandujícími diváky. PŘESTUP K PROFESIONÁLŮM – HLAVNĚ SE NENECHTE PŘEMLUVIT MOC BRZO. To je přesně ta věc, na kterou bych chtěl všechny mladé golfisty upozornit. Nenechte se zlákat příliš brzy. Já jsem přesně tu chybu udělal a nechal se zlákat k návratu z Ameriky a přestupu k profesionálům. Hodně lidí mi tenkrát slibovalo sponzory a skvělé podmínky. Nakonec z toho nebylo nic a tři roky jsem ztratil tápáním a hledáním podpory. Tehdy jsem toho ještě o univerzitním golfu tolik nevěděl a dodnes lituji právě této chyby, kterou jsem udělal. Pokud nejste Tiger Woods, Rickie Fowler nebo Jordan Spieth a nemáte za sebou silné zázemí, nejlepší cesta je projít si celý systém univerzitního golfu. Čtyři roky na americké univerzitě vám dají mnohem víc než několik let tápání mezi profesionály v Česku. CELÝ ROZHOVOR naleznete v prosincovém čísle magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo 14. prosince 2017.