před 7 lety, 09.05.2018 06:30 GolfDigest C&S BLOGY

Kolik jsem hrál na TPC SAWGRASS? NEPTEJTE SE

Na začátku března jsem odcestoval na TPC Sawgrass, do domovského klubu PGA Tour, zahrát si Stadium Course z odpališť pro profíky, tedy z těch, ze kterých se hraje The Players Championship. Většina průměrných golfistů si ani nedovede představit, až o kolik jsme horší golfisté než ti kluci, na které koukáme v televizi. V rozporu s obecným přesvědčením mezi „jimi“ a „námi“ není stejný rozdíl, jako je třeba mezi scratch hráči a námi; je to spíš rozdíl jako mezi kolečkovým křeslem a závodním autem.

Z odpališť pro Players měří Stadium Course 6629 metrů. Je to takový průměrný standard mezi moderními turnajovými hřišti, ale pro mě to je něco jako nekonečno nebo cesta na Měsíc. Je mi 63 let a mé domovské hřiště v Connecticutu měří 5121 metrů, a to ho musíte obejít dvakrát. S golfem jsem začal vlastně docela pozdě, ve 36 letech. Můj momentální handicap je 7,9 a stále stoupá.

Den předtím, než jsem se tomuto testu podrobil, jsem si zahrál Stadium Course z nejkratších odpališť: ze zelených, z těch, o kterých se můj caddie bál nahlas mluvit jako o „dámských“. Ach ten feminismus. Z těchto odpališť měří hřiště 4589 metrů, nebo chcete-li, je asi o deset 200metrových drivů kratší než v průběhu turnaje.

– DAVID OWEN

SAWGRASS Z 4589 METRŮ

Poprvé jsem si zahrál Sawgrass někdy začátkem 90. let minulého století. Golfová hřiště obvykle v televizi ani nepoznáte, ale když jsem o rok později sledoval Players, většinu jamek jsem si dokázal vybavit. Mnoho z nich od té doby prošlo většími renovacemi, z jejich okolí například zmizela dříve neprostupná buš a klubovna se z původního objektu ze dřeva a skla vzdáleně připomínajícího létající talíř proměnila v elegantní lékařské letní sídlo. Nicméně Stadium Course je stále tím nesmírně vizuálně pozoruhodným místem, jaké jsem kdysi dávno sám poznal. Kousek toho, co za své peníze, které za green fee zaplatíte (plus minus 500 dolarů, podle sezony), dostanete, je televizní povědomost – poměrně zajímavý bonus pro každého golfem potrefeného gaučového povaleče.

Ve svém prvním kole jsem šel na hřiště společně s Alexem Urbanem – pracuje pro PGA Tour jako koordinátor komunikace a má naštěstí handicap, který se přibližuje statistické chybě toho mého.

Vzhledem k tomu, že mé domovské hřiště je spíš taková líbezná zahrádka, jsem měl proti Alexovi lehkou výhodu. Hráči s nízkými handicapy, kteří k nám přijíždějí a zadívají se na délky jamek na skórkartě, získají okamžitě dojem, že musí hřiště rozstřílet. Pak ale na pár jamkách ke svému zděšení zahrají double, nebo dokonce triple bogey. Každý máme své sny a i já bych jednou rád poslal míček driverem na stejnou vzdálenost a místo jako Dustin Johnson. Pokud hrajete z odpališť, která jsou oproti těm profesionálním předsunuta o nějakých 115 metrů, na stejné místo jako on (nebo i dál) zahrajete – ale pak, když ke svému míčku dojdete, zjistíte, že ty největší problémy jsou teprve před vámi. Najednou pochopíte, že ti nejlepší jsou opravdu šíleně dlouzí – ale také to, že nejsou jen šíleně dlouzí.

No, co k tomu dodat, na první devítce jsem zapsal 40 ran, i s neočekávaným chipem a trojputtem na 110 metrů krátké osmičce. Odčinil jsem to na desítce, kde jsem zapsal birdie – takhle se to má hrát, sakra! –, a pak si to osladil dvěma naprosto stupidními dabláčky. Kdybychom hráli jamkovku, první devítku a celkově bych vyhrál, on by byl lepší na druhé devítce, ale ani jeden z nás toho moc k chlubení nepředvedl. Zahrál jsem 82 čili 10 nad par. Tak a teď na černá odpaliště!

SAWGRASS Z 6629 METRŮ

Druhý den, na „dospělém“ hřišti, jsem hrál se Stewartem Moorem. Je to Alexův kolega, sedí s ním v jedné kanceláři a taky má na starosti komunikaci. Je starší než Alex, ale míčky mu létají mnohem dál. Aby ne – před dvaceti lety hrál univerzitní golf a pak se snažil uspět na mini tour.

Hrát s někým tak talentovaným, jako je Stewart, bylo štěstí i neštěstí. Na jedné straně se mi nesmírně ulevilo, že jsem ve skupině s golfistou, který na mistrovská odpaliště opravdu patří. Na druhé straně když jsem ve skupině s někým, koho jsem právě poznal a kdo mi to driverem nandá o 80 nebo 100 metrů, hraju vždycky nejhůř.

Rozumná strategie na hřištích, které jsou zkrátka nad vaše možnosti, je hrát pět na parech čtyři a šest na parech pět. I když jsem si to začal uvědomovat a byl ochoten tuto strategii hrát, z černých odpališť je několik jamek, kde ani nedostanete šanci dostat míček do hry. Třeba na patnácté jamce jsou mistrovská odpaliště asi 180 metrů za těmi, ze kterých jsme hráli o den dříve s Alexem, a mezi nimi je navíc jezero obklopené stromy. Potřeboval jsem dva pokusy, abych dostal míček na druhé straně na břeh a (to jsem na odpališti ještě netušil) do ještě větších problémů. Do patnáctého políčka na kartě jsem se svěšenou hlavou maloval devítku.

Jediné dvě jamky, které v mém případě stály za řeč, byly oba třípary na druhé devítce: třináctka, kde se mi podařil 20metrový putt z kopce dolů, který můj caddie (také hrál na mini tour) skvěle přečetl; a sedmnáctka, kde mi chybělo jen pár milimetrů do kopce k birdie z osmnácti metrů (zase dobrá práce caddieho).

Co říct k výsledku: 39 nad par, 111 ran a tři čtyři ztracené míčky (nebo možná pět). Ale na druhou stranu jsem viděl orla bělohlavého, spoustu orlovců říčních a strom obsypaný pelikány. A až 10. května začne Players, budu ho velice pokorně sledovat přilepen na svém gauči.

CELÝ ČLÁNEK naleznete v květnovém vydání