BALLESTEROS vs. BEMAN: 2 velká ega v ostrém souboji těžkých vah

PGA TOUR MÁ NESKUTEČNĚ BOHATOU HISTORII. Mnohé čtenáře při sledování televizních přenosů z jejích turnajů pravděpodobně napadla otázka, kde se na tomto neprestižnějším světovém profesionálním okruhu vzalo pravidlo o minimálně 15 odehraných turnajích za sezonu. A zda platí pro všechny hráče bez rozdílu, případně jaké důsledky má pro hráče jeho porušení. Nic v businessu, včetně toho golfového, nevznikne jen tak ve vzduchopráznu a po skutečných příčinách je třeba vždy důsledně pátrat. Pustili jsme se do intenzívního studia amerických historických archívů a zrekonstruovali z nich následující fascinující příběh o konfliktu dvou velikánů své doby i celé golfové historie.

S DANIELEM TRHONĚM

Pro pochopení celé kauzy Beman vs. Ballesteros je třeba nejprve projít malým historickým exkurzem ohledně hlavních bodů sporu, kolem kterých se točí celý příběh. Týká se dvou – do dnešní doby – klíčových pravidel PGA Tour a také vývoje postavení zahraničních hráčů na této americké sérii.

„HORKÉ“ PRAVIDLO
O KONFLIKTNÍCH TURNAJÍCH

Po celou svoji historii se management PGA Tour musel smířit se skutečností, že hráči jsou v principu tzv. volní agenti, kterým nelze nevolnicky nařizovat, kdy a kde mají hrát. Na druhé straně z důvodu ochrany před konkurencí a rozvojem svého businessu nezbylo této instituci nic jiného, než vymezit alespoň nějaké mantinely, v rámci kterých se její členové musí pohybovat.

Již v roce 1951 tak začalo platit pravidlo, že hráči této série nemohou hrát – s určitými výjimkami – na jiných, konkurenčních turnajích v okruhu 100 mil bez souhlasu turnajového výboru zámořské série nebo supervisorů turnaje, a to pod sankcí následného zákazu startů.

Zásadní pravidlo o tzv. konfliktních turnajích (Conflicting Events Rule) přijala ale PGA Tour až od 1. ledna 1960. Pro stanovenou skupinu nejlepších hráčů (top 25 hráčů z finančního žebříčku předchozího roku, poslední vítěze US Open a PGA Championship, top 25 hráčů z předchozího ročníku turnaje, vítěze turnajů za posledních 12 měsíců, vítěze posledních 5 ročníků turnaje) ustanovilo, že bez souhlasu ředitele PGA Tour a sponzora příslušného turnaje nesmějí hrát na žádných zahraničních turnajích ve stejném termínu s turnaji americké série. A aby to nestačilo, tak také ostatní hráči k tomu museli mít alespoň souhlas PGA Tour. Za porušení tohoto zákazu hrozila hráčům pokuta 500 dolarů a šestiměsíční zákaz startů na turnajích. Mezi konfliktní turnaje se již od počátku zavedení tohoto pravidla nezařazoval pouze britský major The Open, což se mimochodem nezměnilo dodnes.

Pravidlo bylo poprvé aplikováno v červnu 1961, kdy pořadatelé turnaje Memphis Open nepovolili Arnoldu Palmerovi, Stanu Leonardovi a Garymu Playerovi reprezentovat své země na turnaji Canada Cup (pozdější World Cup neboli Světový pohár) v Portoriku a ti se z něho raději ještě před startem odhlásili. Mezi prvních šest potrestaných hráčů se nakonec v tomtéž roce dostala i 49letá legenda Sam Snead. Tito profesionálové totiž v termínu Portland Open hráli bez souhlasu na komerční pro-am akci v Cincinnati. Snead byl kvůli tomu následně dokonce vyřazen z týmu USA pro Ryder Cup 1961.

Od roku 1969 již pravidlo o konfliktních turnajích platilo pro všechny členské hráče PGA Tour bez rozdílu. Týkalo se paušálně všech konkurečních turnajů v Severní Americe, na nichž bylo vždy nutné získat povolení ke startu ze strany komisionáře a sponzora turnaje PGA Tour, zatímco povolování startů na konfliktních neamerických turnajích záleželo pouze na udělení souhlasu komisionářem PGA Tour. V roce 1971 pak došlo k významnému upřesnění toho, které turnaje pravidlu nepodléhají a mají z něho výjimku. Mimo jiné šlo o turnaje v zemi, ve které je daný člen PGA Tour občanem a má tám trvalý pobyt, což se později ve sporu mezi Ballesterosem a Bemanem ukázalo jako klíčové téma. O tři roky později bylo navíc do pravidel přidáno ještě jedno výrazné přitvrzení. Člen PGA Tour, který ukončí členství a poté odehraje konfliktní turnaje, může požádat o obnovení členství nejdříve až za dva roky od posledního odehraného konfliktního turnaje. Po tuto dobu navíc nesmí hrát na PGA Tour žádné turnaje.

V roce 1978 PGA Tour v rámci tohoto pravidla upřesnila počet turnajů pro udělení výjimky. Od této doby – a platí to dodnes – má každý členský hráč PGA Tour právo na uvolnění na tři konfliktní turnaje za rok, pokud odehraje na tour alespoň 15 turnajů. Za každých pět dalších absolvovaných turnajů PGA Tour pak hráč získává oprávnění startovat na dalším konfliktním turnaji v zahraničí.

Kvůli pravidlu o tzv. konfliktních turnajích (a také jinému kontroverznímu pravidlu o tzv. televizním uvolňování) se PGA Tour dokonce několikrát v historii dostala do hledáčku amerického antimonopolního úřadu Federal Trade Commission (FTC).  Poprvé to bylo v polovině 70. let minulého století a později v letech 1987 a 1991. Nejdůkladnější šetření ze strany FTC ale probíhalo v roce 1994,a to pro podezření zámořské tour z „neférových konkurenčních metod“. 1. září 1995 však FTC škrobeným úřednickým jazykem prohlásila, že řízení s PGA Tour ukončuje, jelikož v této věci nejsou potřeba žádné další akce. FTC tak de facto uznala, že daná pravidla PGA Tour jsou nezbytná pro zajištění její konkurenceschopnosti na trhu.

A DALŠÍ PRAVIDLO – O MINIMU
15 ODEHRANÝCH TURNAJŮ ROČNĚ

Hned v prvních regulích PGA Tour (tehdy pod názvem Tournament Players Division) po osamostatnění se od PGA of America v roce 1969 se objevil požadavek na všechny členské hráče odehrát minimální počet 15 turnajů (včetně amerických majorů) v sezoně. Při nesplnění této podmínky nicméně hráči neztráceli členství na tour jako takové, ale pouze tzv. členství s právem hlasovat (Voting Membership). Tento nadstandardní typ členství pro hráče znamenal právo účastnit se a hlasovat na členských schůzích, volit si zástupce hráčů do hlavního řídícího orgánu tour (Tournament Policy Board) či tam sám kandidovat a účastnit se penzijních a podobných kompenzačních programů.

Mezi roky 1972 a 1997 dokonce hráči – až na určité výjimky – pro získání členství s právem hlasovat museli odehrát minimálně 15 turnajů na PGA Tour v posledních 3 sezonách. Počínaje rokem 1998 dodnes je tato povinnost stanovena pouze vždy pro aktuální sezonu.  

Z pohledu členských závazků nejtvrdší období na PGA Tour v celé historii přišlo v letech 1978 až 1982, kdy hráči museli každoročně plnit tzv. výkonnostní normy (Performance Guidelines). Ty kromě počtu alespoň 15 odehraných turnajů v sezoně stanovovaly navíc také minimální hranici získaných peněžních odměn. Pokud hráč některou podmínku nesplnil, ztratil dokonce vlastní členství na PGA Tour a za záchranou jeho udržení musel do kvalifikační školy.

S nástupem převratného konceptu člentsví tzv. All-Exempt Tour v roce 1983 – až dodnes – platí obecně pro všechny členské hráče zámořského okruhu, že důsledkem jejich neúčasti na minimálně 15 oficiálních akcích v sezoně je ztráta členství s právem hlasovat. Nepřichází však o členství na PGA tour jako takové, jak neustále dokola špatně interpretuje drtivá většina golfových médií po celém světě. Pro zahraniční hráče má však od roku 1984 tato věc jeden háček, jenž tvoří základní jádro celého našeho následujícího příběhu.

CELÝ ČLÁNEK a další témata sporu mezi Seve Ballesterosem a Deane Bemanem naleznete v novém PROSINCOVÉM čísle Golf Digest C&S. V Článku se také dočtete o:

CIZÍCH HRÁČÍCH V „PRAVĚKÝCH“
DOBÁCH NA PGA TOUR

DRAVCI, KTERÝ VSTUPUJE
NA SCÉNU (1973-1974)

ZROZENÍ BOŽSKÉHO
SEVEHO (1974-1977)

KDYŽ PTÁČKA
LAPAJÍ ... (1978)

HVĚZDA STOUPÁ, AMERIČANÉ
EVROPĚ ZÁVIDÍ (1979-1982)

DOČASNÝ SMÍR
(1983-1984)

SPOR VRCHOLÍ,
JISKRY LÉTAJÍ (1985)

KDYŽ TO V HRNCI
POŘÁDNĚ VŘE (1986)       

SMUTNÉ FINÁLE
(1989)

DOHRÁNO
(1990 – DODNES)

“POUČENÍ
Z KRIZOVÉHO VÝVOJE”