STRAŠIDELNÉ PŘÍBĚHY ze 17. jamky hřiště TPC Sawgrass

STRACH. To je to, co pociťujete na odpališti 17. jamky hřiště TPC Sawgrass Players Stadium Course. Říká se, že profesionály na tour dokážou vystrašit jen dvě věci – vítr a voda – a oběma tenhle ďábelský výtvor z pera Peta a Alice Dyeových přímo překypuje. 

Golf Digest vyzpovídal téměř 50 hráčů, kedíků, architektů golfových hřišť a televizních komentátorů, aby zjistil, co že to je za zlomyslnost a proč tahle 125 metrů dlouhá jamka páchá tolik nepříjemností i v kartách těch nejlepších hráčů ve startovním poli. Golfisté se o své nervozitě rozpovídali a většina z nich – ale rozhodně ne všichni – se nad ní dokážou pousmát. A ten tlak cítí i kedíci, a nejen v průběhu turnaje The PLAYERS Championship, který se po více než 12 letech stěhuje z května do března. Každý rok, ve středu těsně před turnajem, se právě kedíci sejdou na 17. jamce a rozdají si to mezi sebou o to, kdo dostane míček nejblíže jamce. (Ano, i tenhle souboj může být hodně vyostřený.) A zamyslíme se i nad tím, proč může být tenhle ve světě golfu nejznámější par 3 otázkou „šťastné náhody“.

S JOHNEM HUGGANEM A DAVEM SHEDLOSKÝM

 

IKONICKÁ JAMKA POVSTALA Z VELKÉ DÍRY V ZEMI

ALICE DYE (ve své autobiografii From Birdies to Bunkers z roku 2004): PGA Tour dnes vlastní mnoho hřišť, ale tohle bylo první, a rozpočet tak nebyl zrovna nejvyšší. Na písek moc peněz nezbývalo, ale Pete objevil jeho naleziště v blízkosti greenu sedmnácté jamky. A tak, jak tam kopali a těžili ho pro další greeny na celém hřišti, zem okolo úplně zmizela.

PETE DYE (ve své autobiografii Bury Me in a Pot Bunker z roku 1994): Zavolal jsem Alice, abych s ní probral možnosti, kam umístit green. A ona řekla: „Nech ho tam, kde měl původně být, a zbytek vyplň vodou.“ … Tenkrát jsem si ještě neuvědomil, jak těžká ta jamka sama o sobě bude, tak jsem zadní část greenu nechal lehce stékat k vodě. Alice mi řekla, že pokud to takhle nechám, už teď se nemůže dočkat, až bude hlasatel oznamovat, že mistrovství se trochu opozdí, jelikož 25 skupin hráčů stále čeká na odpališti 17. jamky na první tři hráče, kteří se pořád snaží udržet míček na greenu! Nakonec mi došlo, že má Alice pravdu, a nechal jsem raději zadní část zvednout.

GIL HANSE (architekt): Slovo „ikonická“ bych asi nepoužil, ale vytvořit něco podobného je cílem každého architekta.

BILL COORE (architekt): Každý by si měl představit sám sebe, jak tady hraje. To spojuje průměrné hráče s těmi nejlepšími na světě.

 

MENTÁLNÍ ODŠŤAVŇOVAČ

Jen od roku 2003 hráči na turnaji The PLAYERS a jen na 17. jamce poslali do vody 757 míčků – téměř 11 procent všech odpalů z týčka – včetně těch 93 v roce 2007, kdy jich zde jen v prvním kole utopili padesát. Sedmnáctka měla premiéru v roce 1982 a tenkrát o ní Jack Nicklaus prohlásil: „Znám hodně kluků, kteří by ji nejraději nechali vyhodit do vzduchu.“

JERRY KELLY: Jsou hlasy, které mi zní v hlavě na každé jamce, ale na sedmnáctce jsou o něco hlasitější. Kluci, kteří tvrdí, že tyto hlasy neslyší, určitě lžou.

DUSTIN JOHNSON: Nad ranami obvykle moc nepřemýšlím, ale tady? To si ze mě děláte legraci?

DAVIS LOVE III (vítěz z let 1992 a 2003): Řeknu vám to slovy [sportovního psychologa] Boba Rotelly: Když vám dám do ruky wedge a řeknu vám, abyste trefili green o velikosti 370 metrů čtverečních, minuli byste? Ne. Tak proč tam nenakráčíte, nevyberete si cíl, nevezmete do ruky devítku nebo wedge a nepošlete míček na střed greenu?

JIMMY WALKER: Kdyby to nebyl ostrovní green, nikdy bychom ho neminuli, samozřejmě. Je to gigantický green. Je to vše jen ve vaší mysli – takže to je dobrá jamka.

GEOFF OGILVY: Ve cvičném kole, když moc nefouká, trefí profíci 99 greenů ze sta. Ale přidejte do toho mixu trochu větru a představte si ji jako 71. jamku The PLAYERS, a najednou to číslo prudce klesne. [V roce 2001 jsme těsně před The PLAYERS požádali tři golfisty, aby zahráli na 17. jamce 50 ran. Mark McCumber, vítěz z roku 1998, trefil green 49× a jen jeden míček utopil. Hráč s handicapem 4 trefil 42× a osm míčků poslal do vody a hráč s handicapem 16 trefil green 30×, 20 míčků vykoupal.]

BILLY FOSTER (caddie Matta Fitzpatricka): I ti nejlepší hráči se postaví na týčko a klepou se jako čivava – a to mají v ruce jen wedge. Je neuvěřitelné, co s nimi udělá atmosféra 10 000 okolo sedících diváků žertujících na jejich účet, že trefí vodu.

GEOFF OGILVY: Ty davy vám dají velmi rády najevo, že jste netrefili green, případně že se ani green trefit nechystáte. (smích)

PAUL GOYDOS (prohrál na 17. jamce v play-off se Sergiem Garcíou v roce 2008): Nejtěžší rána na téhle jamce je ta další poté, co jste první poslali do vody.

DAVIS LOVE III: Má nejlepší vzpomínka na sedmnáctku: Jednou jsme si na hřiště zajeli zahrát s tátou a bratrem. Bylo to ještě v dobách, kdy jsme oba chodili na střední. Náš otec nám tehdy řekl: „Kdo během kola poztrácí nejvíc míčků, umyje auto.“ Věděl jsem, co si tenkrát myslel: Tihle kluci ztratí pět míčků každý. Vlastně celou dobu na hřišti si nás dobíral: „Bacha na vodu. Nepošli to rovnou do vody.“ Když jsme došli na sedmnáctku, bylo to nerozhodně. Tak jsme mu to vrátili: „Kdo tady trefí vodu, asi prohraje.“ Táta se postavil na týčko a poslal míček do vody. A my jsme vyprskli smíchy. Neměli jsme se tomu smát, ale tu sázku si vymyslel on. Tak se na nás obořil: „To je kvůli vám, že jsem tu vodu trefil!“ Osmnáctku už jsme dohráli mlčky. A když jsme nastoupili do auta, nepromluvil na nás celou cestu až domů…

 

CELÝ ČLÁNEK naleznete v březnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 7. BŘEZNA 2019.