Golfoví jezdci a ti, co jsou rádi doma

Golfisté se v zásadě dělí na dvě skupiny: usedlejší klubisté a cestující. Kam kdo patří, to záleží na povaze každého jednotlivce, ale také na věku. Svoji roli hraje i bydliště, zda má člověk bydlení blízko u golfu, anebo je od hřišť dále.

Moderní sport se vyvinul v 19. století především v Anglii a nedílnou součástí jeho provozu byl i sportovní klub. V průběhu 20. století však sportovní klubismus postupně ustupoval a na jeho místo se dostalo provozování „nevázané“. Nejen v golfu má dnes podobu pay and play principu: přijdu a jednorázově zaplatím za užití sportoviště.

Zdálo by se, že tento princip za současné výrazné mobility a přelétavosti zvítězí, ale není tomu tak úplně. Právě v golfu je klub stále klíčovou složkou provozu. Klub je bytostně spojen s hřištěm.

V Česku je přes 53 000 registrovaných hráčů golfu, všichni jsou v klubech. Není ovšem známo, kolik z nich platí plné roční hrací poplatky a kolik má jen tzv. udržovací, pasivní členství. Je jasné, že všichni členové tzv. přidružených klubů, tedy těch bez hřiště, mají právě onen druhý typ členství. Těchto klubů je v ČGF asi třetina. Kolik řádných a kolik pasivní členů mají ale kluby s hřištěm, to ví jen vedení každého jednotlivého klubu.

Osobně odhaduji, že minimálně polovina českých hráčů patří do kategorie cestujících. Možná to bude i víc, snad i dvě třetiny. Ale v každém případě lze v posledních letech sledovat i trend posilování klubismu.

Příčinou je změna chování hráčů. Po roce 2000 se objevily desítky tisíc nových hráčů a ti měli chuť nejen golf hrát, ale objevovat i nová hřiště. Dnes tato hřiště mají už odehraná a jejich golfový život je logicky usedlejší, klidnější. Náhle objevují kouzlo sounáležitosti s jedním hřištěm, golfového klubismu. Už je nebaví tolik jezdit za golfem – kdysi byli schopni jet i na 150 kilometrů vzdálené hřiště, dnes se jim chce tak maximálně do 50 kilometrů.

Svoji roli také hraje věk. Když je člověk mladší – a tím myslím klidně i do 50 let, ještě má chuť jezdit a objevovat. Ve starším věku má už pocit, že vše podstatné viděl. Také fyzických sil ubývá. V seniorské etapě života má člověk rád svoje tempo, pravidelnost, ustálenost. Pro takové hráče je klubismus s hrou na jednom hřišti, kam to mají deset minut jízdy autem, ideální.

Nicméně chuť střídat hřiště člověka nemusí opustit nikdy. I proto se objevují nabídky jako je Prague Golf Card, kde si hráč koupí určitý počet her na hřištích vázaných regionem. Je to něco mezi nomádstvím a usedlostí. V tomto případě hráč může střídat celkem 5 hřišť, všechny v relativně blízkém okolí Prahy. PGC navíc zavedla i finančně atraktivní pobídku, a to možnost hry s jedním dítětem o prázdninách, v červenci a srpnu, jen za jednu korunu.

Podobné regionální nabídky jsou především v cizině samozřejmostí. Vychází se tím vstříc přirozené touze člověka po změně. Navíc nejde o nic, co by šlo proti klubovému principu – kluby samy se mohou rozhodnout, zda do těchto projektů vstoupí, nakolik je to pro ně výhodné či ne.

Osobně jsem došel do stavu, kdy už mám také etapu největšího ježdění za golfem asi za sebou. Projel jsem téměř stovku našich hřišť, ale dnes už nemám příliš chutí jezdit hrát daleko. Spíš se také pohybuji v rámci kraje, maximálně tak jedu někam, kam je jízda pohodlná a rychlá. Abych se ale vázal k jednomu hřišti, hrál jen „doma“, na to se ještě stále necítím.