Hrát Challenge, to je boj o život

Pokud se o sportovní golf zajímáte víc, následující jména vám něco říkají: Matteo Manassero, Marcel Siem, Grégory Bourdy, Grégory Havret, Felipe Aguilar… Možná si je pamatujete z některého turnaje European Tour, Manassera máme v paměti i jako velký příslib nejen italského, ale celoevropského golfu. Jenže i tahle silná jména nyní občas hrají druhou evropskou ligu.

Jmenovaní by se měli představit tento týden na Prague Challenge Open na pražské Zbraslavi. Společně s jedenácti Čechy (včetně Filipa Mrůzka a Stanislava Matuše) je to atraktivní hráčská sestava, která by mohla přilákat na Zbraslav hodně diváků.

Proč ta jména zmiňuji? Ukazují transparentně to, jak vratké je postavení dnešních hrajících profesionálů a jak obtížné je udržet se na špici současného sportovního golfu.

Divák sledující golf v televizi, v médiích, nejvíce vnímá hráče ze špičky. Registruje hlavně ty, kteří se v ní drží dlouhé roky. Všímá si sem tam i mladých talentů, kteří se rychle dostávají nahoru. Vedle těchto hráčů však existuje „jádro“ hráčského pole. Golfisté velmi dobří, jenž ale o své místo na výsluní musí stále bojovat.

Udržet se na European Tour, potažmo na PGA Tour, více než deset let v jedné řadě (či ještě více), to není samozřejmost. Spoustě hráčů se to nepodaří. Za pět let se obvykle obmění třetina hráčského pole, za deset let to bývá polovina i více. Svět ví o těch, kteří se drží, ale ti, kteří ze hry vypadávají, ho nezajímají.

Vítězství na jednotlivých turnajích jsou hezká, většina hráčů vám však potvrdí, že ještě podstatnější je podávat trvale solidní výkony. Nemusíte vyhrávat, ale musíte vydělávat. Potřebujete hrát tak, abyste se pravidelně umisťovali v prvních desítkách, dvacítkách pořadí alespoň na European Tour. To vám zajistí příjmy, z nichž se dá žít nejen během hráčské kariéry, ale i po ní.

Na Challenge Tour si ovšem na důchod rozhodně nevyděláte. A dost možná ani na to živobytí momentální. Výdělky tu bývají na prvních deseti místech slušné a každoročních 15 šťastlivců také postupuje do první ligy. Jenže hráčské pole turnajů čítá 150 jmen, druhou ligu tvoří přes dvě stovky hráčů. Ti svádějí každý rok boj o to, zda propadnou sítem, anebo si alespoň udrží naději na cestu do první ligy. Challenge Tour je hra o hráčovu budoucnost - kdo projde a dostane se na European Tour, má šanci golfem se uživit. Pokud jste ale na challengích někde uprostřed nebo dokonce neuspějete, je před vámi většinou jen vidina trenérské rohožky. Anebo se živit jinak (ovšem čím, když většina hráčů umí „jen“ hrát dobře golf?).

Letošní program Challenge Tour čítá jen dvacet šest turnajů, takže šancí prosadit se je relativně málo; na European Tour se naopak hraje téměř každý týden, celkem 47 turnajů za rok. Challenge Tour je tak skutečně prubířským kamenem a opravdovou zkouškou hráčské odolnosti.

Jakkoli jsou turnaje Challenge Tour pro hráče náročné, tak jsou ale pro diváky herně zajímavé. Můžeme v nich vidět jak nastupující mladé vlčáky, kteří míří nahoru (vzpomeňme jen Brookse Koepku, který hrál v roce 2013 na Kunětické Hoře a zahrál tu 62 ran), tak ale i některé zkušenější hráče, kteří propadli sítem první ligy, ale přesto nechtějí ztratit naději dostat se zpět. Hráči hrají obecně velmi dobře až výtečně, je to golf vysoké úrovně, podávaný s plným nasazením.

I proto by neměl český divák (alespoň ten z Prahy, který to má blízko) zbraslavský challenge minout. A pokud je z Moravy, pak ho čeká ještě na konci května druhý turnaj, na Kaskádě u Brna.