Viděl jsem: krásný golfový nesmysl

Golf v Jižním Tyrolsku není golf v Rakousku. Je to golf v Itálii. V Itálii?! Kde to Jižní Tyrolsko vlastně leží? Tyroláci jsou přece Rakušáci…

Malý historický exkurz, protože dějinné zákruty jsou v Jižním Tyrolsku určujícím faktorem. Dlouhá staletí patřila tato jižní alpská oblast velikosti našich jižních Čech rakouskému císařství, žili tu převážně Němci. Italskému státu připadla po první světové válce, a to jako odměna vítězům, byť formálně byla Itálie ještě v roce 1914 na straně Německa a Rakouska-Uherska.

Po roce 1918 se Jižní Tyrolsko cítilo v Itálii trochu jako osina v kalhotech. Neustálý pocit „sem nepatříme“ byl sice po roce 1945 řešen, ale v 60. letech vedl k vlně atentátů. Teprve masivní prvky autonomie a vstup do EU, která podporuje regionalismus a ne nacionalismus, vedl ke zklidnění vášní. Dnes je někdejší rakouský region rozdělen do dvou italských částí, Jižní Tyrolsko a Trentino.

V JižnímTyrolsku, které je veliké jako severočeský kraj, žijí hlavně německy mluvící obyvatelé (75% z cca půl milionu), vládne tu duch německé věcnosti a spolehlivosti. Ale tihle „Němci“ jsou také italští, oproti svým severním bratrancům jsou otevřenější a uvolněnější. Jihotyrolák se cítí být spjat hlavně se svým krajem, k Vídni i Římu to má daleko a tato centra jsou mu v podstatě lhostejná. 

Turisticky je Jižní Tyrolsko vděčné. Vysoké Alpy, ale nikoli alpské počasí. Slunečno je tu prý přes 300 dní v roce, tepleji je tu rozhodně víc než v rakouském Alpsku: je to už jih, mediteránský vzduch sem má ještě sílu doproudit. Horské vrcholy mají ráz někde rakouský (černá a šedivá skála, případně zelený kopec), ale jinde jsou to typické Dolomity: prudký, ostrý a světlý hrot, respektive skupina hrotů. Krása vůkol.

Má smysl jezdit sem za golfem? Není lepší vzít místo bagu bágl a „jen“ chodit po horách? Místní zástupci turistického ruchu vám ostatně řeknou, že tu nemají golfová hřiště pro to, aby z Jižního Tyrolska udělali výhradní golfovou destinaci. Mají je zde, aby turistům nabídli komplexní služby. Golfová hřiště jsou tu k dispozici v jedné řadě s horskými pěšími tůrami, půjčovnami kol včetně těch elektrických, bazény-saunami-wellnesy, s dobrým jídlem, samozřejmě vínem a tak dále.

Budiž tedy rovnou řečeno, že jezdit do Jižního Tyrolska pouze za golfem, nemá příliš smysl. Jezdí se sem také za golfem. Zdejších osm hřišť, z nichž jen tři jsou osmnáctky, není ani počet vysoký. Svojí kvalitou a typem se rovněž nemohou rovnat golfovým rájům typu Skotska, Floridy či Jižní Afriky. Ale zážitky poskytnou dobré.

Tedy o golfu a konkrétním hřišti: jako první jsem vyzkoušel devítku Carezza poblíž jezera Karersee (Lago di Carezza), ležící ve výšce přes 1 600 metrů. Pro nás je to vrchol Sněžky. Zde ovšem teplo a nevětrno. Také tu míčky létají o něco dál než v přízemních partiích, rozdíl je asi 5-10 procent délky.

Samotný příjezd do téhle horské partie vám odhalí příčinu, díky níž je turisticky oblíbená: ze dvou stran jste obklopeni typicky dolomitskou, světlou masou ostře pyšných, nedostupných skal s výškou okolo 2 500 metrů. Už v roce 1886 tu vyrostl Grand Hotel Carezza. Stojí dodnes. A chlubí se návštěvnickou smetánkou v čele s trojkorunou císařovna Sissi – Agatha Christie - Winston Churchill. Před první světovou válkou tu pro potěšení aristokracie a vysoké buržoazie vzniklo osmnáctijamkové (!) golfové hřiště, leč rozpad starého světa ve Velké válce 1914-1918 nepřežilo.

Golf se sem vrátil až v 60. letech, roku 1991 pak vyrostlo dnešní hřiště, opět z pohnutek obchodně-turistických. Hrát golf pod tak efektními dolomitskými kulisami, to má svůj smysl i cenu.

Upřímně: ty kulisy hřebene Rosengarten a masivu Latemar mne zprvu uchvacovaly tak, že jsem si kladl otázku, jestli by nebylo lepší chodit spíše po okolních horách než po fervejích a greenech. Anebo se alespoň nechat vyvézt lanovkou Paolina z výšky 1 600 do 2 100 metrů a tam po božském způsobu shlížet do krajiny pod sebou. Lanovku nemůžete přehlédnout – její sedačky jezdí přímo nad fervejemi.

Carezzské hřiště je především o krajinném zážitku, nikoli o golfu jako takovém. Devět jamek je unikátních především okolím, a pak také brutálním převýšením a sklonem fervejí. Hraje se jen nahoru a dolů. „Pošli tam plachťáka…“ vybízel mne kolega, když jsem si bral do ruky driver na odpalištích jamek jdoucích dolů. A míček tu plachtí dlouze, po doplachtění ještě běží a vás může blažit pocit, že dokážete zahrát 250 metrů délky.

Je to golf na svazích prudkých jako sjezdovky, a sjezdové dráhy tu i vedou: sloupy lanovek stojí v blízkosti drah, na deváté jamce dokonce hrajete hned z nástupní stanice vleku. V létě golf, v zimě lyže - příkladné využití prostoru. Jestli mi také devítka Carezza něco připomněla, tak české hřiště v Harrachově. Ovšem to u Karersee je větší a otevřenější, s mnohem efektnějšími výhledy. Je to rozdíl třídy.

U greenu páté jamky, když se doplazíte k nejvyššímu bodu hřiště, je lavička s výhledem. Tady má cenu spočinout, přerušit hru a jenom sedět, vidět, slyšet, cítit, vnímat, rozjímat – prostě otevřít se okolí a být jeho součástí. Všecky krásy světa se vám zde ukazují ve své nepřekonatelnosti a nenahraditelnosti.

Rád bych tu seděl až do soumraku, leč zákony dnešního cestování bohužel velí zvednout se a jít dál; rychlost a hledačská neposednost je darem i prokletím. Při golfu na Carezze si nicméně uvědomíte význam i důležitosti statičnosti, když-se-nic-neděje. Golf tu byl a pak nebyl, teď tu je a možná někdy nebude. Čas plyne a časy se mění, ale hory okolo tu budou vždycky.

Jestliže jsem během prvních tří jamek ještě vnímal golfové aspekty hřiště a říkal si, že je díky svému převýšení a „negolfovosti“ krásným nesmyslem, pak v druhé půlce rundy jsem už nad tím vůbec nepřemýšlel. Prostě jsem šel, bavil se bizarností hřiště, bouchal do míčku, rány nepočítal a jen se kochal. Hřiště je zde hlavně proto, že když jste už unaveni běháním po okolních vrcholcích, tak si pod nimi dáte jednu podvečerní rundu golfu. Carezza nabízí golfovým entuziastům hru v místě, které je možná negolfové, ale esteticky mimořádné.

Jižní Tyrolsko navíc poskytuje i hřiště jiná, sice rovněž horská a s velikými výškovými rozdíly, herně však klasičtější a kvalitou prvotřídní. O jednom z nich budu psát v následujícím článku, který na těchto stránkách najdete příští týden. Výlet po Jižním Tyrolsku je teprve na začátku.