před 5 lety, 17.07.2019 11:04 Robin Drahoňovský foto: Golf Digest ČASOPIS

POOTEVŘENÍ pro The OPEN

PO 68 LETECH DOSTÁVÁ ROYAL PORTRUSH A CELÉ SEVERNÍ IRSKO DRUHOU ŠANCI

KDYŽ PŘIJÍŽDÍTE K ROYAL PORTRUSH po pobřežní silnici A2, zvané Antrim Coast Road, celý resort vám připadá jako golfová idylka říznutá „Hrou o trůny“. Zřícenina hradu Dunluce Castle – je doložený už v 16. století a ve Hře o trůny si zahrál sídlo Greyjoyů – shlíží z útesů Whiterocks na pobřežní městečko, které bylo turistickým letoviskem už v dobách, kdy se sem ani nedalo dostat autem. Mezi mysem a hradem se rozkládají duny, které se vzdouvají jako rozbouřené moře. Tato lokalita je natolik přirozeným prostředím pro golf, že ho tady místní hráli už v osmdesátých letech 19. století. Nádherné staré hřiště dostalo jméno po hradu Dunluce a tak jako on v posledních letech překypuje novou silou a životem, rozkládá se tu hrdě a zpupně, kráska a zvíře zároveň, nahání hrůzu a zároveň láká. A tak jako u hradu i u hřiště vám připadá, že skoro přepadává do moře. Hrad v původní podobě až do dnešních dnů nepřežil. Hřiště naštěstí ano.

S MIKEM STACHUROU

Ve dnech 18.–21. července se tady odehraje 148. The Open. A Royal Portrush si tuto poctu rozhodně zaslouží, protože se dnes počítá mezi nejlepší hřiště světa.

Je až k nevíře, že Royal Portrush, který měl skoro sto let znamenité renomé, se načas ztratil z radaru golfistů. Resort měl tu smůlu, že se nacházel v zemi, která byla po tři desetiletí, nazvaná později Nepokoje (The Troubles), rozervaná násilím. Nikdy se sice neocitl v centru tohoto konfliktu, ale nebyl od něj ani daleko. Právě Nepokoje zapříčinily to, že po dobu jednoho lidského života se neuvažovalo o tom, že by se v Severním Irsku konalo The Open. Ale pokud už jméno nějakého severoirského hřiště přece jen padlo, bylo to Dunluce Links v městečku Portrush. Právě tady se konalo The Open v roce 1951 a bylo to poprvé a do letoška i naposledy, kdy se tento turnaj nehrál v Anglii ani ve Skotsku. Po několik generací nebylo možné či praktické tu The Open uspořádat, ale teď má Royal Portrush příležitost ukázat, že tuto výzvu zvládne, a Severní Irsko se chce světu předvést jako místo romantické, nikoli nebezpečné.

Pro letošní The Open v Portrushi dokonce vznikla videoupoutávka, vlastně krátký film, který by si snad zasloužil cenu BAFTA a jehož průvodní komentář tvoří slova básně, která měla původně lákat do celého regionu turisty. Má název „We’ve Come a Long Way“ (Ušli jsme dlouhou cestu) a mimo jiné obsahuje tyto verše: Žádné místo se mu nepodobá / půvab krajiny ducha povznáší / a láska místních u srdce vás zahřeje…

TRANSFORMACE

Royal Portrush pochopil, co musí udělat. Během 33 let, kdy nehostil žádnou významnější mezinárodní akci (v roce 1960 a 1993 se tu konal British Amateur, ale mezitím nic), se tak trochu vytratil z povědomí – v 80. letech dokonce úplně zmizel z některých žebříčků nejlepších hřišť světa. V té době stálo fee ani ne 300 korun, a přesto bylo hřiště zřídkakdy plné. Dnes vás hra vyjde víc než dvacetkrát dráž, a když si chcete rezervovat tee time, neptají se vás „na který měsíc?“, ale „na který rok?“.

Hřiště prošlo dramatickými, a přesto přímočarými úpravami. Znáte snad jiné hřiště, které se zbavilo 17. a 18. jamky a ještě ho to vylepšilo? Právě to v Royal Portrush udělali, aby sem znovu přitáhli The Open. Změny, které se zde udály, by na papíře mohly vypadat jako překopání designu, ale v reálu působí tak, že krásně vpluly do původního návrhu Harryho Colta z 30. let. (Za autora původního hřiště bývá označován Old Tom Morris, ale jeho jamky se zčásti rozkládaly na jiném pozemku.)

Pod dohledem golfového architekta Martina Eberta, který spolu s Tomem Mackenziem připravuje šest z deseti současných hřišť pro The Open, dnes Royal Portrush představuje stejně náročnou zkoušku jako před skoro 70 lety, kdy se tu The Open Championship hrál naposledy a kdy tu hráči zapsali celkem 69 kol za 80 ran nebo více. Těch 16 jamek, které zbyly, totiž vlastně zůstalo stejných jako tehdy, jen se trochu prodloužily. Hřiště je plné rozličných úhlů a neustále vám nabízí různé varianty, jak hrát. Jeho typickým rysem je celkem osm doglegů, které se stáčejí snad do všech světových stran. Má drsné, ale čisté linie a občas se na něm otevírají výhledy na ostrov Islay, vzdálený 40 kilometrů. I fairwaye vinoucí se mezi dunami a pořádně vzrostlým roughem – nebo mezi plochami ještě vzrostlejší pobřežní trávy kamýš – jsou přesně takové jako v roce 1951, kdy tu The Open vyhrál Max Faulkner v pumpkách a s putterem vyrobeným z naplaveného dříví.

„Když vám svěří úpravy hřiště posazeného v tak nádherné krajině, které navrhl někdo jako Harry Colt, vnímáte to jako velkou zodpovědnost, ale tady jako neskutečnou poctu,“ vyznává se Ebert a připomíná, že v prvním století své existence se Royal Portrush měnil opakovaně, a to včetně přidávání a odstraňování různých jamek. Právě tak vlastně vznikl i Coltův návrh ve 30. letech, protože i on už pracoval s existujícím hřištěm. Další úpravy byly provedeny před The Open 1951. Ebert dodává: „Největší devizou hřiště je jeho zasazení do krajiny. Neustále klesá a zase stoupá, takže každá rána znamená čirou radost.“

NEBYLO TO SNADNÉ

Přesto se jednu dobu zdálo, že se sem The Open už nevrátí. Vzhledem k tomu, že se tady konalo v roce 1951 a že roku 1960 se tady hrál i British Amateur, bylo jasné, že Royal Portrush mezi elitní hřiště patří, ale dlouhá léta se zdálo, že R&A sem turnaj už nepošle. I poté, co se tu konalo British Amateur, šestkrát Senior British Open a také Irish Open 2012, na které přišel rekordní počet diváků, se šéf R&A Peter Dawson v létě roku 2012 vyjádřil takto: „Aby se Royal Portrush stal rozumnou volbou, muselo by se tady toho dle mého odhadu hodně změnit a musela by se utratit spousta peněz […] I z komerčního hlediska je to těžké […] Kdybychom chtěli uspořádat The Open v Royal Portrush, musela by se udělat velká spousta práce […] Bude to chvíli trvat, než se dostane do hledáčku, a i pak může verdikt znít ‚ne‘.“

Royal Portrush tuhle výzvu přijal. A ani ne o dva roky později už Dawson a R&A oznamovali, že The Open se tu konat bude. Co se změnilo? Samozřejmě svou roli sehrály i ty již zmíněné úpravy hřiště, ale The Open se do Royal Portrush vrací především díky silné vůli několika jednotlivců, kteří prostě nebrali „ne“ jako odpověď. V letech 2010–2012 vyhráli rodáci ze Severního Irska – Darren Clarke, Graeme McDowell a Rory McIlroy – skoro třetinu všech majorů, čímž zajistili severoirskému golfu příliv popularity, a zastánci pořádání The Open v Royal Portrush nepřestávali zdůrazňovat, že nastal ten pravý čas. Hlasy špičkových hráčů, vedených Clarkem (Dawson tyto hlasy označil výrazem „craic“ v narážce na typický způsob konverzace místních, plný špičkování a klábosení), určitě sehrály svou roli. Dawson sice tvrdí, že ne, ale Clarke to vidí jinak.

„Pokaždé, když jsem s ním mluvil, jsem se snažil tu myšlenku nenápadně propagovat,“ líčí. „Pořád jsem mu opakoval: ‚To hřiště na to má. To hřiště na to má.‘ A on poslouchal.“

Neméně významná ale byla také houževnatost členů klubu a jejich neúnavné manažerky/tajemnice Wilmy Erskine, která se postarala o to, aby všichni důležití lidé věděli všechny důležité důvody, proč by se v Royal Portrush mělo znovu konat The Open.

Sama k tomu říká: „Když se podíváte do historie, zjistíte, že Royal Portrush byl vždycky v popředí britského golfu. Jen se stalo to, že po British Amateur 1960 a Nepokojích, které následovaly, se na nás úplně zapomnělo. Teď jakoby říkáme: ‚Haló, my jsme pořád tady! Tohle je Severní Irsko. Prošli jsme si těžkými časy, ale víte co? Všechno jsme překonali a máme co nabídnout.‘ “…