Jak šel čas Telčí s orlím odpalištěm

V poslední době mne v golfu zajímá jedno velké téma: proměna českých hřišť v čase. Naše golfové areály jsou v naprosté většině mladé, před rokem 1989 tu existovalo jen osm hřišť. Všechna další z nynějších 107 byla postavena v uplynulém čtvrtstoletí. Ale za tu dobu se mnohé z nich už změnily.

Žádné golfové hřiště na světě neexistuje dnes tak, jaké bylo v době svého vzniku, a to ani to nejslavnější i nejstarší, v St. Andrews. Hřiště je součástí přírody a vychází z ní, přírodní procesy krajinu i flóru stále mění. Vše se v proudu času vyvíjí, něco roste a něco zaniká. Někde je to vidět po pár letech, jinde po desetiletích či staletích. U geologických procesů po pár miliónech let…

Největší část českých hřišť vznikla v letech 2000-2010, tehdy jich bylo otevřeno skoro sedmdesát. Dnes tyto areály existují v průměru patnáct let. Za patnáct let vám stromek o výšce jednoho metru vyroste do pěti a více metrů. Za tu dobu se také může stát, že původní majitel/stavitel své dílo prodá a nový majitel na něm udělá změny.

Golfové hřiště v Telči, respektive u Šiškova mlýna poblíž vysočinské Telče, bylo otevřeno v roce 2005. Tehdy byla dána do provozu první devítka, o rok později tu otevřeli dalších devět jamek; od té doby je areál veden jako osmnáctijamkový. Jeho architektem byl Tomáš Stöckel, který posléze designoval i druhou devítku v Písku. Hřiště se majetkově dostalo pod křídla společnosti CZ Golf, která patřila v minulém desetiletí k největším vlastníkům hřišť u nás (Telč, Terasy Ústí nad Labem, Písek, driving Praha-Libeň, rakouský Waidhofen), dnes je však portfolio rozděleno mezi různé nájemce či nové majitele.

V Telči jsem hrál poprvé v roce 2005 a pak v roce 2006 při otevření druhé devítky. Přes deset let jsem do areálu nezavítal, a přitom jsem věděl, že patří z přírodního hlediska k pohledným a z herního k solidním. Je tu jedna jamka, která mi utkvěla v mysli: čtyřpar hraný z vyvýšeného „orlího hnízda“, míč dlouze a volně plachtí krajinou, je tu daleký výhled do okolních lesů. Ikonická jamka hřiště, pro každého zapamatovatelná.

Teď v létě jsem konečně našel čas se do Telče vydat. A byl jsem velmi zvědavý, kam se areál vyvinul.

Stejně jako na ústeckých Terasách zde změnili pořadí jamek, prohodili de facto první a druhou devítku. Dnes se začíná na rovině a jde se do zadní, vzdálenější části hřiště za silnicí. Teprve pak přichází ke slovu šest kopcovitějších jamek. Zmíněný efektní čtyřpar má dnes číslo 15, hraje se tedy v poslední třetině kola.

Navíc hřiště má dnes par 73, protože původní dlouhý třípar - ze žlutých 200 metrů - byl změněn na krátký čtyřpar 217 metrů. Tak snadná jamka (nyní č. 2) mne překvapila, green je tu lehce dosažitelný na první dobrou. Proč tak snadné, říkám si? Až pak si vzpomenu, jak v roce 2005 jsem se ptal úplně opačně: proč tak zbytečně těžký třípar? Současná varianta lehký čtyřpar mi připadá lepší, byť člověk, který historii hřiště nezná, se bude asi ptát po logice této kratičké a „nesystémové“ jamky.

Je změna pořadí jamek, kdy někdejší jamka č. 1 je dnes jamkou č. 13, k lepšímu? Nedokážu jednoznačně odpovědět. Dnešní jamka č. 1 je však příjemnější, přehledná, vidět je celá fervej i green. Dřívější jednička se hrála do kopce, green nebyl vidět. Další jamky pak šly nahoru a dolů - fyzická zátěž hned začátek kola někomu vyhovuje, někdo má raději pozvolnější rozjezd. Dnes vás tedy čeká cesta nahoru a dolů až na konci rundy; to zase může být hráč už unavený. Vskutku těžko dát někomu jasně za pravdu, záleží na osobním pocitu, preferencích.

To, že spektakulární patnáctka je až ke konci rundy, že až v závěru kola se můžete kochat dalekými pohledy do krajiny z jamky č. 14, je ale asi lepší, než když si tuhle pasáž prožijete hned za začátku. Každé dobré drama je dramatické hlavně v druhé půlce, autor by neměl všechny náboje vystřílet na začátku. To platí i pro logiku golfového hřiště. Takže z estetického, zážitkového hlediska je tato změna k lepšímu.

A v něčem určitě i z herního hlediska, alespoň pokud jde o poslední, osmnáctou jamku. Původně se končilo nynějším čtyřparem č. 12, s velmi obtížnou první ranou hranou za vodu naslepo na fervej. Těžká, nepříjemná jamka, která dokázala pocit z celého kola zkazit. Dnes je poslední jamkou čtyřpar poblíž klubovny, hraje se z nádherného vyhlídkového místa, jamka je rovná a snadnější, jde pozvolně dolů a přidává metry na doběhu. Pro špičkový turnajový golf možná příliš „slabá“ jamka na závěr, pro rekreační golf naprosto ideální. Konec korunuje dílo, říkával spisovatel Ladislav Fuks, a tohle je dnes velmi dobrá tečka za celou rundou.

Jak se proměnila ta část hřiště, která byla otevřena jako první, tedy ta kopcovitá, u klubovny? Viditelně a výrazně. Jamky a jejich plochy zůstaly sice nedotčeny, ale vyrostly stromy a ty změnily původně holý, strohý prostor k lepšímu. Dnes je tato část přírodní, živá a vyvážená, přitom stromy nejsou ještě tak vysoké a husté, aby bránily výhledům na Telč a kus Vysočiny. Partie u klubovny se změnily nejvíc z celé plochy areálu, dnes působí tato část skutečně harmonicky. Byť hřiště stále nelze označit termínem „plná vyzrálost“, rozhodně už dávno není nezralé.

Čtyřparová efektní jamka s odpalem z výšky se ale za těch 15 let moc nezměnila. Letité stromy obklopující odpaliště tu byly tehdy, jsou zde v té samé parádě dnes. Jamka je stále krásná, uvolňující. Stojí za to si stoupnout na nejvyšší bílá odpaliště a jen chvíli tu být, dívat se do krajiny tím úzkým průzorem – a pak natýčkovat a švihnout. I z bílých to pak budete mít ke greenu blízko.

Ta část hřiště, která dnes obsahuje jamky č. 2-11, a která leží za silnicí a na relativně rovném profilu, se také proměnila. I tady stromy hodně povýšily, ale protože hlavní kulisou tu byl a stále je okolní les, proměna není tak razantní. Nicméně právě tady je vidět, jak je hřiště úhlednější, vycizelovanější, jak údržba v průběhu let usměrňovala bujné přírodní procesy. Zdejší část působí vlídně, ferveje jsou širší a mají svoji hustotu, greeny jsou kvalitní. Není tu vcelku nic, co by hráče rušilo nebo činilo hru nepříjemnou.

Hřiště nebylo úplně snadné už při svém otevření, není lehké ani dnes. Ale rostoucí zelení se hra nezkomplikovala, ta na to nemá v podstatě žádný vliv. Jde především o délku: některé jamky jsou stále poněkud obtížnější, hlavně v oblasti za silnicí. Jak ale už bylo řečeno, pomohla například změna dlouhého tříparu na snadnější čtyřpar. I jinde by se daly jamky krátit o pár desítek metrů. Celková délka 5 966 metrů je pro rekreačního hráče hodně. Stačilo by mezi 5 600 - 5 700 metry.

Hřiště zaměřené na běžnou klubovou klientelu, místní i turisty, kde se nekonají ve větší míře turnaje scratch hráčů, se nemusí hnát za sportovními délkami jamek. Navíc lesa, vody, bunkerů a dalších překážek je tu dostatek, tudíž i při zkrácení by hřiště nebylo bezzubé.

Telč viděná po patnácti letech mne nezklamala, naopak potěšila. Tím, jak dospěle celý areál vypadá, jak je úhledný a vyvážený, celkově už „zajetý“ - a jak tu hra dobře jde. Telč nabízí stále to, co měla už od počátku: pěkné krajinné prostředí, tichou odlehlost a intimitu, solidní herní podmínky. Jet sem zahrát, to má cenu.