Vydržet. Prostě vydržet

GOLF MÁ TU DOBROU VLASTNOST, že spojuje. A taky dává šanci nalézt. Mně se díky němu poštěstilo nalézt člověka, který má barvitý až dramatický životní příběh. MIROSLAV ZADÁK je z rodu ryzích selfmademanů, kteří se z nuly vypracovali vysoko. Má přitom v sobě cosi, co naopak chybí mnoha dnešním manažerům, kteří si osvojili poněkud odtažitý, korporátní styl vystupování: lidský rozměr, otevřenost, a hlavně přímost.

S ANDREJEM HALADOU

 

Když jsem poslouchal vyprávění sedmačtyřicetiletého Miroslava Zadáka, vybavil se mi hrdina slavného románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Malý pikolík, který měl sen. Sen o svém hotelu, o úspěchu a respektu, kterého chtěl dosáhnout ve svém okolí. Nakonec se mu to podaří, ale přijde rok 1948 a s ním pád. A pak cesta do horských lesů, kde najde skutečný smysl života.

Miroslav Zadák měl od dětství podobný sen. Uspět. Nebýt béčko, otloukánek. Ukázat to ostatním. Když přišla revoluce v roce 1989, bylo mu sedmnáct a hned krátce po ní vlétl do života. Začal podnikat, obchodovat a byl úspěšný. Ale pak přišel pád, s ním osm milionů korun dluhu a exekutoři. Dno. Nebyl by to on, kdyby se vzdal. Zase šel nahoru a dostal se ještě výš, než byl původně. Dnes má firmu ATT Investments, která se zabývá prodejem a nákupem investičního zlata a drahokamů, poskytuje také finanční poradenství a školí v oblasti lidských zdrojů.

Tvrdá životní rána ho nejen poučila, ale přinesla mu do života i nový rozměr. Hledání sebe sama. Nacházení toho, kým vlastně je a proč tu je. Pro koho. Miroslavu Zadákovi přinesly jeho úspěchy nejen vnější kvalitu života, ale otevřely mu i možnosti, jak hledat kvality vnitřní.

 

KLADEŇÁK

„Vyrostl jsem na Kladně a to mě určitě formovalo. Kladno je dneska město, kterému se říká noclehárna pro Prahu, ale v 70. a 80. letech to bylo město, které mělo svoji duši. Doly a hutě. Tvrdá práce, tvrdí lidé. Tady se s vámi život nemazal, pro ránu se tu taky nikdy nešlo daleko,“ vybavuje si Miroslav Zadák.

O tomhle městě, které vzniklo z mnoha vesnic a chybí mu středověký ráz jiných českých měst, psal také Bohumil Hrabal. Bylo to právě Kladno a jeho hutě, které namíchaly tu zásadní ingredienci, jež posunula Hrabalův život i psaní do jiné dimenze. V dalších etapách z toho pak bohatě čerpal. Kladno a figury a figurky, skřivánci na niti i perličky na dně.

„Táta dělal na šachtě, ale tím, kdo mě nejvíc ovlivnil, byl děda z máminy strany,“ vzpomíná Miroslav Zadák. „Děda Novotný. To byl na Kladně někdo. Když seděl v hospodě a vyprávěl, tak všichni zmlkli a poslouchali. Děda měl vychování z první republiky, jeho rodina provozovala řeznictví a taky se zabývali cukrářstvím. Na Kladně je před válkou všichni znali. Děda byl gentleman a hodně otevřený člověk. Měl v sobě i židovskou krev, za války prošel jako mladý kluk koncentrákem. Byl to rozený obchodník, který se kvůli únoru 48 nemohl obchodničinou zabývat. Stal se dělníkem, ale nezahořkl. Uměl to s lidmi a dovedl si je získat. Byl to hodný člověk a měl úsměv, který mu otevíral dveře. Když se dívám sám na sebe, tak si říkám, že jsem po něm něco zdědil. Vidím se v něm.“

I když šel Miroslav Zadák po střední škole studovat Vysokou školu báňskou, dost rychle z ní zase utekl. Rodiče to nesli těžce, protože v jeho rozhodnutí viděli zradu. Já jsem havíř, kdo je víc…?! Jenže jejich syn dobře tušil, že tohle heslo už nikdy nebude platit. Pochopil, že hornictví bude už jen kapitola na okraji.

Začal obchodovat. S čímkoli. Rychlý nákup, ještě rychlejší prodej. Hlad po novém zboží byl po roce 1990 enormní a peníze se daly snadno vydělat. Bez uzardění i s úsměvem dnes přiznává, že to častokrát byla i béčková kvalita, ovšem kdo to tehdy v Česku chtěl i uměl poznat? Stačily tři pruhy Adidas, a boty šly na dračku.

Po etapě stánkařského prodeje si pořídil síť obchodů se sportovním zbožím, které dovážel z Německa. Jeho partneři ho poplácávali po zádech, zásobovali ho, gratulovali k zisku i dále pobízeli. Pětadvacetiletý kluk se cítil být pánem – když už ne světa, tak určitě Kladna. Velké auto, velké peníze. Přišla i závist těch, kdo byli ještě před pár lety na stejné čáře, ale teď zůstali pozadu. A on jim to dával taky najevo. Prostě mladej, silnej, úspěšněj kluk. Haur.

„NĚKDO MI ŘEKL, ŽE GOLF JE IDEÁLNÍ PROSTŘEDÍ PRO BYZNYS, ŽE JE TAM HODNĚ BOHATÝCH LIDÍ. TAK JSEM DO TOHO ŠEL. JENŽE JAKMILE JSEM POPRVÉ CHYTIL DO RUKY HŮL, NA TYHLE DŮVODY JSEM ZAPOMNĚL. HNED JSEM TOUŽIL HRÁT TY KRÁSNÉ RÁNY, JAKÉ JSEM VIDĚL U LIDÍ OKOLO.“           

PÁD

Jenže časy se měnily rychle. Přišly velké sportovní řetězce, kterým malé obchody nemohly konkurovat.

„Rostl jsem expanzivně. Z Německa mi pořád dávali zboží a já pořád otevíral nové obchody. Měl jsem nakoupeno za 30 milionů korun, jenže najednou přišli, že chtějí peníze za zboží. Já je neměl – zato plné sklady kopaček a lyží. A najednou tu byl dluh osm milionů korun a exekutor. Spadl jsem na úplné dno, neměl jsem v hotovosti v podstatě ani vindru. Neměl jsem ani představu, jak se ke zboží dostanu, abych ho mohl prodat a dluh splatit. Ale věděl jsem, že musím. Tohle by mi děda nikdy neodpustil.“

Naštěstí měl stále zboží. Věděl, že je jen otázkou času, než ho prodá. Exekutor se ale taky snažil a zboží prodával za setinovou cenu. Šance, že se Miroslavovi podaří sklady nějak zpeněžit, se tenčila.

„Uhýbal jsem. Hrál jsem s exekutorem přetlačovanou. Bylo to na hraně, něco jsem přepsal i na bráchu. Byl to rok a půl obrovských nervů, rok a půl života bez jakékoli vyhlídky. Když jsem dluhy skutečně splatil, přišel mi dopis: penále za pozdní splátky. Sedm set tisíc korun. To byla snad nejhorší chvíle, kdy jsem ztratil naději. Ze zoufalství jsem šel za šéfem finančního úřadu, vyložil mu celou svou anabázi a řekl mu, že nevím, kde bych měl těch 700 000 vzít. Prostě už nemám – peníze ani zboží. Tak se asi zastřelím.

On listoval mými papíry, díval se na mě a pak říká: ‚Máte aspoň tisíc korun?‘ Jo, to jsem měl. ‚Tak běžte dolů, kupte si kolek za tisícovku a vraťte se zpátky.‘

Koupil jsem kolek, přišel nahoru, on ho nalepil na moje papíry a řekl, že mi penále odpouští. ‚Pane Zadák, kdyby všichni platili své dluhy tak, jak jste je platil vy, tak tenhle stát nemá žádné finanční problémy…‘ řekl mi na rozloučenou.

To setkání mi potvrdilo klíčovou věc, totiž že k životu patří i štěstí. Člověk ho někdy potřebuje, a přitom ne a ne přijít. Jenže štěstí k vám přijde, když vy nestojíte, ale taky jdete. Jdete mu naproti, snažíte se. Pak se setkáte. A druhá věc jsou lidé. Není to tak, že by všichni byli zlí nebo dobří. Jsou různí a chovají se dost často tak, jak se chováte vy. Když na vás vidí snahu, když vidí váš život a usilování, tak jsou vstřícní. Pomůžou vám. A vás to pak naučí zase pomáhat jiným ve chvíli, kdy jste vy silní a máte na to.“

 

VZESTUP

Neměl dluhy, neměl ani peníze, měl jen špatnou pověst. Na Kladně se mu jízlivě smáli: Hele, bankrotář! Byl pyšnej a teď je na dně!

Měl Kristovy roky a začínal od nuly. A zase ten Hrabal… Stejně jako on si našel zaměstnání pojišťovacího agenta. Na rozdíl od Hrabala, který z téhle práce vytěžil námět na povídku Bambini di Praga 1947, však Zadák prokázal vysoké nadání nikoli pro pábení, ale pro obchod. Stal se nejlepším zaměstnancem pojišťovací firmy. Zároveň ale pochopil, že být zaměstnancem není jeho parketa. Potřebuje pracovat sám a na sebe. Selfmademan.

„GOLF JE MOJE FORMA MEDITACE, UVOLNĚNÍ. JDU SI PĚT HODIN SÁM A NEVNÍMÁM NIC NEŽ PŘÍRODU, HŘIŠTĚ A SVOJE NITRO. GOLF MI UKÁZAL JINÝ ROZMĚR SPORTU, SPOJENÍ POHYBU A VNITŘNÍHO KLIDU. NĚCO JAKO KARATE, KTERÉ V SOBĚ SPOJUJE FYZIČNO I DUŠEVNO.“

Foto: LENKA HATAŠOVÁ

Pojišťovací roky byly tři, po nich se dal do služeb firmy obchodující s diamanty, ale když došlo k obchodně-partnerským potížím, jednou provždy si řekl: Jenom sám. Psal se rok 2008 a on se zase postavil jen na vlastní nohy – založil firmu ATT Investments. Ta prodává zlato a drahé kameny jako investiční produkt i bezpečné uložení rodinného bohatství. Orientuje se nejenom na bohatou klientelu, která chce své peníze rozložit do víc sfér. Zlato a diamanty nejsou v krátkém a středním horizontu výdělečnou komoditou, ale z dlouhodobého hlediska je to ideální investice. Neztrácejí nic na hodnotě, stále rostou. Desítky, stovky let. Je to pojistka pro chvíle, kdy by akcie začaly padat. A jde o ideální odložení i malé části rodinného rozpočtu na horší časy.

„Obchod je vždycky věcí znalosti, informací a pak statistiky,“ odhaluje jednoduché tajemství svého postupu Miroslav Zadák. „Musíte vědět, s čím obchodujete, jaká je situace na trhu a na koho a jak se obrátit. A pak to musíte zkoušet. Když byznys nastavíte správně na začátku, tak pak už stačí jen střílet a střílet a dřív nebo později začnete trefovat terč. Oslovíte sto klientů, chytne se jich deset. Oslovíte tisíc klientů, chytne se jich sto. Musíte být vytrvalí, a úspěch přijde. Samozřejmě si musíte umět vybrat i obor, kde je šance na výhru větší a kde jsou vysoké marže. Drahé kovy a kameny jsou ideální komodita přesně pro tuto dobu. Já si vybral tuhle oblast, ale taky jsem se musel ze začátku hodně učit, abych všemu rozuměl.“

Jakkoli byl a zůstává hlavou firmy, zvolil vnitřní mechanismus, který dává šanci ostatním. „Máme dnes na čtyřicet spolupracovníků – ‚zaměstnanců‘ – a ti všichni pracují na sebe. Mají peníze podle toho, jak jsou úspěšní. Ti nejúspěšnější dokonce dostávají jako cílovou prémii akcie naší firmy. Musím dát šanci lidem okolo, nemůžu všechno koncentrovat na sebe. Budou-li úspěšní ti vedle mne, budu z toho i já mít větší zisk.“

Pád i vzestup přivedly Miroslava Zadáka k jinému přístupu k životu. „Začal jsem se zajímat o lidskou stránku, o psychologii. Četl jsem knihy s esoterickou tematikou, v jednu chvíli jsem si ale taky řekl: Dost, tohle je hranice, kam už nechci jít. Vrátil jsem se na zem. Ale vím, že člověk je tvořen především svými myšlenkami, představami, touhami. Život není jen o materiálním blahobytu. Člověka dělá úspěšným nehmotný sen, představa. Za ní jde. Když sen a cíl nemáš, nemáš šanci jich dosáhnout.“

 

SPORT

Pokud něco hraje v životě Miroslava Zadáka klíčovou roli, tak je to jeho vztah ke sportu. Paradoxně se mu ale v mládí nemohl věnovat. Když mu bylo sedm, utrpěl vážný úraz a doktoři mu jakýkoli intenzivnější sport zakázali. Trpěl, protože všichni kluci z Kladna hráli hokej; včetně jeho o dva měsíce staršího vrstevníka Jaromíra Jágra.

Zlé věci ale často vyjeví i svoji pozitivní tvář. Tohle dětské trauma je určitě příčinou Zadákovy pozdější urputnosti, vytrvalosti a touhy uspět. V důležitých letech formování osobnosti „nic“ nemohl, ale pak přišla ve třinácti letech operace, a svět sportu se mu znovu otevřel. Bylo pozdě na vrcholovou kariéru, ale začal hrát hokej, posléze i hokejbal a v něm také dosáhl úspěchů. Začal dělat karate – to proto, aby se naučil překonávat svůj strach, dokázal se ubránit a našel vnitřní řád.

„Jako malého kluka mě i šikanovali, až jsem si jednou řekl: Tohle přece není možné. Musíš s tím něco dělat. Tak jsem se s tou partou popral. Oni najednou viděli, že jsem jiný. A rozplynuli se, jako by na tom sídlišti nikdy nebyli.“

Překonat v sobě strach – ze světa, z neúspěchu a prohry –, to je pro Miroslava Zadáka to zásadní v životě. Dneska říká, že se nebojí ničeho, jen jedné věci: samoty. I proto při nejrůznějších příležitostech zdůrazňuje, jak důležití jsou pro něj lidé okolo, jeho blízcí.

Jako dospělý se dal i na trénování v hokejbalu, ale je hodně náročný. Když jeho tým došel na mez svých možností, část hráčů obměnil. Ti horší mu to samozřejmě nemohou zapomenout, ty lepší ale posunul na vyšší úroveň. Pro někoho je tak kontroverzním mužem, pro jiné cílevědomým a usilovným.

A co golf? K téhle sféře se dostal „běžným“ způsobem: „Někdo mi řekl, že golf je ideální prostředí pro byznys, že je tam hodně bohatých lidí. Tak jsem do toho šel. Jenže jakmile jsem poprvé chytil do ruky hůl, na tyhle důvody jsem zapomněl. Hned jsem toužil hrát ty krásné rány, jaké jsem viděl u lidí okolo. Zkoušel jsem samozřejmě na golfu a turnajích i prodávat, jenže jsem dost rychle pochopil, že je to k ničemu. Ano, golf mě navede k některým lidem, poskytne mi šanci poznat potenciální klienty a partnery. Ale pro mě má dneska význam především v osobní rovině. Je to moje forma meditace, uvolnění, oproštění se od hluku a vřavy. Jsem dost otevřený člověk, rád se dělím o svoje životní zkušenosti, rád jsem v lidské společnosti, ale na golfu si užívám samotu. Jdu si pět hodin sám a nevnímám nic než přírodu, hřiště a svoje nitro. Ačkoli si vždycky kladu vyšší cíle, ačkoli bych měl toužit po single handicapu, netoužím. Golf mi ukázal jiný rozměr sportu, spojení pohybu a vnitřního klidu. Něco jako karate, které v sobě spojuje fyzično i duševno. A když mi hra nejde, prostě si jen řeknu: vydržet. Vytrvalost, to je ta vůbec nejdůležitější vlastnost. Ať děláte cokoli, kdekoli a v jakékoli etapě svého života. Vítězství dosahují jen ti, kdo vytrvají dostatečně dlouho!“ (G)