Heroická rána, krásná rána. Ale jen jedna

Tyhle rány si člověk pamatuje. Dostali jste se na nějaké dlouhé jamce do problémů, grýn je kdesi v dáli, vypadá to na špatný výsledek. Takže vezmete do ruky ten nejdelší hybrid, nebo dokonce trojku dřevo, protože chcete ztrátu dohnat, zacílíte a ... Perfektní švih, po kterém míček vystřelí kupředu a jste zpátky ve hře. Skóre, zdá se, zachráněno.

Odvážné, heroické rány, ať už jsou hrány riskantním způsobem z pole přímo k vlajce, anebo představují záchranu v nouzi, jsou krásnou záležitostí. Obdivujeme je u profesionálních hráčů, dlouho si pamatujeme ty vlastní, které se nám povedly. I já takovou mám. Zhruba 185 metrů od grýnu, osmnáctá jamka na Kunětické hoře, míček ležel v trávě mimo fervej a před ním čtyři, pět stromků s nevelkými mezerami.

Normálně bych hrál krátké železo šikmo na fervej a mimo stromy, pak na grýn. Ale byla to poslední jamka, hra mi po celé kolo šla, tak jsem si věřil, vzal do ruky trojku dřevo a švihl. Hůl čistě trefila míč, ten proletěl přímo mezi stromy, letěl daleko a dokonce vzhůru - a přistál až na grýnu. Dva paty a par. Je to už přes deset let, ale tuhle ránu mám pořád v mysli. Nakonec jsem ten turnaj vyhrál.

Jenže to je výjimka. Pro mě fantastická rána, jakou dávám jen málokdy. Vím, že s trojkou dřevem to moc neumím - obvykle ji topnu, všelijak zakroutím, nejčastěji nemám délku, kterou bych s touhle holí mít měl. Proto beru do ruky hybrid a trojka spí dál v bagu.

Mám dnes už svoji teorii týkající se podobných heroických ran. Vím, že něco takového se mi podaří maximálně jednu za kolo. Když se například rozhodnu použít tuto ránu už na čtvrté jamce a ono to vyjde, nesmím se do žádného podobného risku po zbytek kola už pustit. Je velká pravděpodobnost, že ránu zkazím a ztráta bude dvě i více ran.

Prakticky všichni rekreanti tyhle rány hrají. Je to chvíle, kdy se mohou předvést před ostatními hráči, kdy mohou aspoň na chvíli zazářit při své jinak šedivé hře. Odvážlivec, který z odpaliště zahrál divnoránu jen sto metrů před sebe, náhle třímá v rukou dlouhou hůl a jeho cvičné švihy sviští vzduchem jak stíhačka. Je jasné, že do toho chce dát „všechno“. Obrovské úsilí však korunuje jen špatně trefený, přízemně letící banán, který míč spolehlivě zanese do autu po pravé straně. No, nevyšlo to...

Heroická rána je ve své podstatě pro každého rekreanta taktická nerozvážnost, hloupost. Je to risk, kdy téměř vše je proti vám: poloha míče, vzdálenost, vaše technická nedostatečnost, psychická nejistota a přebytek emocí. Přesto dnes a denně chtějí rekreanti nerozumně napravovat, co předchozí ranou ztratili. Výsledek bývá téměř vždy předem jasný: další chyba.

Když to ale vyjde, člověk pak podlehne iluzi: dokážu to i podruhé, potřetí... Nedokáže. Kdyby to uměl, nehrál by rekreační, ale závodní golf.

Ti nejlepší světoví hráči také občas zariskují, ale moc dobře vědí, co činí: hrají hop nebo trop, hrají na vítězství. Takový přístup ale i u nich při častém používání přináší větší ztráty než hra na jistotu. To je stará pravda potvrzená statistikou, i vítězem 18 majorů Jackem Nicklausem, který byl mistrem nehrdinského, tzv. percentuelního golfu. I Tiger Woods často hrál na jistotu, ačkoliv to tak nevypadalo. Nešel za hranici svého golfového rozumu. Co se divákovi zdá ve Woodsově podání jako odvážná či riskantní rána, je pro něj spíše jen méně obvyklá rána.

Tuhle hranici má samozřejmě každý hráč jinde - a nejdůležitější je bez iluzí si říct, kde ji vlastně máte. Co dokážete a co už ne. Pokud je vaše percentuálně pravděpodobnost pod 50%, tak takovou ránu nemá vůbec cenu hrát. Jistě, jsou okamžiky, kdy to do vás vjede a vy tak nějak chcete, cítíte se na to… Tak hurá do toho - i když je to loterie.

Ale ve většině případu zůstaňte na zemi a hrajte konzervativně, na jistotu, bezpečně ven z problémů. Kdo se nenechá strhnout emocemi a nebude hranici svých běžných možností překračovat, ten bude přinášet za celé kolo dobré výsledky. Kdo bude chtít být hrdinou pětkrát za kolo, bude nakonec poraženým.