NANTZ: Vzpomínka na Paynea, dvacet let poté

JAKO KOMENTÁTOR se čas od času nevyhnete situaci, kdy máte podat zprávu o kamarádovi, kolegovi nebo lidech, ke kterým máte opravdu blízko, ale musíte si umět udržet odstup. To je v naší práci nutnost – být objektivní za všech okolností, bez ohledu na to, jaký rozruch to způsobí. Nebudu vám lhát, někdy to opravdu není nic snadného. Mám obvykle problém skrývat své pocity. Nikdy to ale nebylo tak těžké jako u příběhu, který se stal před dvaceti lety a nesmazatelně se mi vryl do paměti.

S JIMEM NANTZEM

Bylo to v pondělí 25. října 1999, byl jsem v restauraci ve Westportu v Connecticutu. Zrovna jsem obědval, když mě číšník upozornil na zprávu v televizi nad barem. „Strašlivá tragédie. Letadlo se známou golfovou osobností na palubě se pravděpodobně zřítí.“ Okamžitě jsem všeho nechal a sledoval další zpravodajství. Viděl letadlo letící na autopilota mimo kurz a uslyšel informaci, že všichni na palubě jsou patrně v bezvědomí.

O několik vteřin později mi volal kamarád produkční ze CBS News. Sdělil mi, že jeho tajný kontakt z redakce ABC mu prozradil, že na palubě je možná Tiger Woods, s tím, že jen čekají na potvrzení. CBS samozřejmě tenhle boj o informace nechtěla prohrát, a tak jsem zvedl telefon a zavolal kamaráda z IMG, agentury, která tenkrát ještě Tigera zastupovala. Ten mě ujistil, že Woods v tom letadle není.

Brzy poté letadlu došlo palivo a spadlo do kukuřičného pole v Jižní Dakotě. Zprávy byly zdrcující: Úřadující šampion US Open Payne Stewart a pět dalších osob přišlo o život. Netrvalo to dlouho a přišel další telefonát. Opět byl přímo z redakce CBS a šlo o žádost, zda bych nepomohl připravit vstup do hlavního večerního zpravodajství. Hlavní moderátor Dan Rather chtěl zpravodajství právě touto zprávou otevřít a chtěl mne požádat, abych s ním v tu chvíli ve studiu seděl a celý příběh několika vzpomínkami doprovodil.

Po cestě zpět na Manhattan jsem v mysli zápasil s tím, jak celý příběh udržet pohromadě a jak ho navíc odvyprávět naživo. Vzpomínal jsem, jak jsem Paynea poprvé potkal v roce 1979. Cestoval jsem tehdy s golfovým týmem houstonské univerzity na finále jihozápadní konference a Payne byl v té době hvězdou týmu Southern Metodist. O titul mezi jednotlivci bojovali jen dva hráči – Payne a můj spolubydlící z vysoké školy Fred Couples. Pravidla tehdy říkala, že pokud nebude rozhodnuto po 54 jamkách, nebude play-off a oba se stanou šampiony. Ale také tam bylo jedno důležité ustanovení: Vítěz jihozápadní konference získá divokou kartu na turnaj PGA Tour Colonial National Invitation. Pokud by však zápas skončil nerozhodně, o kartě by rozhodl výsledek na osmnácté jamce, v případě shody na sedmnácté a tak dále.

Fred po sedmnácti jamkách na Paynea ztrácel jednu ránu. Kdyby Fred na poslední jamce, pětiparu, zahrál birdie – Payne zahrál jen par –, oba by byli šampiony, ale pozvánka do Colonialu by připadla Couplesovi. Fred zasáhl green druhou ránou a zahrál birdie. A byl jednou nohou na cestě do Forth Worthu.

Nebo jsme si to alespoň mysleli. Jenže Fred se tenkrát rozhodl, že dá Payneovi ještě férovou šanci. „On je v posledním ročníku, já teprve ve druhém, a budu mít ještě hodně příležitostí se na PGA Tour kvalifikovat,“ řekl tehdy Fred. „Zaslouží si šanci zahrát si o kartu v play-off.“ Tak se oba vydali zpět na první jamku a Paynovi k vítězství stačilo zahrát par. Na Colonial se tak vydal on.

Samozřejmě že se poté oba ještě několikrát na světových kolbištích utkali. V roce 1999 to byl opět Payne, který po čtyřech letech bez jediného vítězství vstupoval do nedělního kola turnaje AT&T Pebble Beach Pro-Am z první pozice a s náskokem jediné rány. Toho rána jsem za ním šel na putting green. Jen abych se ho zeptal, jak mu funguje nový putter. „Tady je, zkus si ho sám, Jime,“ odpověděl okamžitě. Zahrál jsem pár nepovedených puttů, které se mu moc nelíbily. „Ne, založ ho tak, až neuvidíš tu červenou linku,“ řekl mi. „Až takhle zamíříš, zahraješ přímo na jamku.“ Měl tehdy jen pár minut před svým prvním odpalem, a přesto mi pomáhal s puttováním.

Jen krátce poté, co poslední kolo odstartovalo, se nad hřištěm přehnala obrovská bouře a turnaj byl zkrácen na 54 jamek. Payne byl opět po čtyřech letech šampionem. Vítězství věnoval své milované žene Tracy a dětem Chelsey a Aaronovi. Tehdy jen zářil štěstím. O čtyři měsíce později vyhrál US Open v Pinehurstu. O další čtyři měsíce později už mezi námi nebyl.

Dnes se sám sebe ptám, kde by býval mohl Payne být, kdyby nebyl okraden o život. Je úplně jedno, že se to stalo před dvaceti lety. I dnes mám při té vzpomínce problém své pocity skrývat.

CELÝ ROZHOVOR naleznete v říjnovém vydání magazínu GOLF DIGEST C&S, které vyšlo ve čtvrtek 3. října 2019.