Matuš to má těžké, ale bojuje dobře

Stanislav Matuš prošel kvalifikační školou Challenge Tour a příští rok si může zahrát všechny její turnaje. To je další stupínek ve vzestupu českého sportovního golfu posledního desetiletí. Matuš si tuhle odměnu za své výkony zaslouží, a také za tu vytrvalost, se kterou bojuje nejen na grýnech, ale i v oblasti shánění peněz na svoji golfovou existenci.

Matušovo 62. místo na „nevýznamném“ kvalifikačním turnaji nepochybně vůbec neohromí nikoho, kdo se v golfu nevyzná. Být 62. v pořadí při jakémkoli sportovním výkonu není nic světoborného, a to ani kdybyste běželi nějaký městský maratón se stovkou tisíc účastníků. Ve sportu se prostě vždycky počítá jen zlato-stříbro-bronz a v golfu dokonce pouze to zlato.

Pro člověka, který se v situaci českého sportovního golfu orientuje, je ale Matušův výkon rozhodně hodný ocenění. Osobně se mi na tomto hráči líbí jeho vnitřní i vnější vyrovnanost a to, že i přes těžší vnější faktory hraje a hraje. Není například už žádným mladíkem mezi evropskými hráči, je také mezi spoustou Angličanů, Němců, Skotů, Francouzů, Skandinávců povětšinou osamělým zástupcem Česka a vůbec bývalých východních zemí. Ale on se pořád snaží.

Líbí se mi i to, jak vystupuje na veřejnosti: není na něm vidět nějaká suverenita, ale ani přílišná skromnost. Chová se jako dospělý a jako profesionál. Což se o některých osobnostech českého profesionálního golfu až tak říct nedá. To je občas legrační přehlídka frajeřiny nebo dětinskosti. Koho tím mám přesně na mysli, nechť si čtenář domyslí sám.

V jednu chvíli, konkrétně po 3. kole kvalifikačního turnaje, si mohl český fanoušek myslet, že by se to Matušovi mohlo povést, že by skutečně mohl skončit na nějakém senzačním místě 1-25, které zajišťovalo přímý postup na European Tour. Ale páté kolo, které bylo Matušovým nejhorším z celého turnaje (75), naděje sebralo. Po něm se hráč propadl až na chvost leaderboardu (samozřejmě toho po cutu) a ani finálové kolo za skvělých 67 na tom nic nezměnilo. Těch 67 bylo také vůbec nejlepší Matušovo skóre za celých šest kol. To ovšem známe i z rekreačního golfu: to se to hraje, když už víte, že máte své jisté, že víc už stejně nezískáte, a že tedy v podstatě o nic nejde.

Jak se ale hraje, když o něco jde, to ukazují ti, kteří se umístili právě v té první pětadvacítce. Nemyslím tím ale, že by byli třeba mentálně silnější než český hráč. Spíš můžeme jen říct: byli to v dané chvíli zjevně lepší hráči. Zní to tvrdě, ale stačí se jen podívat na výsledky ze všech šesti kol.

Matuš zahrál celkem čtyřikrát kolo za 70 a více ran, jen dvakrát byl na 69 a méně. Naopak hráči z TOP 25 hráli většinou čtyřikrát za 69- a jen dvakrát za 70+. Je přitom celkem jedno, zda je tento rozdíl daný lepší psychikou, lepším trefováním grýnů nebo patováním, lepší fyzickou připraveností a tak dále. Ať už čímkoliv, je to prostě rozdíl. Matuš zahrál šest kol za -5, zatímco ti nejlepší a postupující hráli -12 až -19. A vítěz dokonce -25.

Sedm ran na postupující pozici je nemalý rozdíl. Matuš by musel hrát mnohem více pod par, než tomu je doposud, aby se dostal mezi ty nejlepší. Dokonce i kdyby to své páté kolo nezahrál za 75, ale za 70, což je zhruba průměr jeho prvních čtyř kol (70, 71, 68, 72), neměl by šanci na European Tour postoupit. Skončil by s výsledkem -10 okolo 35. pozice.

Tento číselný pohled nám v tuto chvíli ukazuje úroveň Matušovy hry a jeho konkurenceschopnost. Na European Tour to není, ale na další žití na Challenge Tour snad ano. Matušův „průměrný“ výkon navíc nemusí být oněch skutečných -5, ale mohl by být ještě lepší, například teoretických -8. Protože počítat bychom měli hlavně první čtyři Matušovy kola, ne ty dvě další. A průměr ze čtyř kol byl okolo 70 ran.

Pro Matuše totiž turnaj „víceméně skončil“ po čtyřech kolech, oním splněním cíle, tedy postupem do cutu a jistotou hry na Challenge Tour 2020. Obě další kola byla jiná, nestandardní, tam už hrál v úplně jiném psychickém módu. Na pátém kole se mohlo podepsat jak ono uvolnění po zdolání cíle, tak i  možná až přílišné „chtění“ a snaha ještě se dostat výš, na European Tour. Tedy protichůdné pocity a stavy. Na šestém kole pak zase bylo vidět definitivní uvolnění, čistá hlava a hra „o nic“ – hra s vědomím, že nejedu domů zklamaný. Tudíž kolo zahrané výtečně.

Čísla jsou jedna věc, skutečnost druhá. Uvidíme, jak se v reálu Stanislavu Matušovi na Challenge Tour povede, zda se udrží a kde se bude výsledkově pohybovat. A jestli svoji hru nepozvedne třeba na takovou úroveň, že příští rok bude lépe bojovat o účast na European Tour. V každém případě máme co sledovat a komu fandit.