Fyzioterapeut Pavel Kolář o golfu

Už v roce 2018 vyšla v nakladatelství Vyšehrad knížka-interview s nejznámějším českým fyzioterapeutem, profesorem Pavlem Kolářem, Labyrint pohybu. Autorka Renata Červenková v něm s Kolářem hovořila především v rovině medicínské, dostalo se i na otázky sportovní. A mezi nimi několikrát zmínil profesor Kolář i golf. Vybírám z textu některé golfové pasáže a doplňuji ještě pár těch, které se obecně týkají sportu a pro golf se hodí také.

„Pokud budete chtít uchopit nějakou věc, nejdříve se automaticky podíváte jejím směrem a teprve pak po ní sáhnete. To je vrozené a uděláme to tak všichni. Zrovna tak ale můžete po něčem sáhnout a při tom se podívat na druhou stranu, proti směru úchopu. Na to už ovšem musíte myslet, tedy ideativně, záměrně potlačit vrozenou verzi pohybu. K tomu musí náš mozek uzrát, ovšem už na té vyšší korové úrovni řízení. Napadá mě jeden příklad. Když budete hrát golf, hlava a oči se vám budou automaticky otáčet za horními končetinami a trenér vám bude neustále opakovat: nedívej se za míčkem tak brzy. Vás to ale k tomu bude přirozeně nutit, takže se zkrátka musíte naučit, jak to potlačit. Někomu to půjde lépe, jinému hůř.“

„Mozek se snaží ukrýt pohyby do podvědomí a usiluje o to, aby se děly automaticky. Pak ho totiž tolik nezatěžují. K tomu, abyste splnila nový pohybový úkol, naučila se novým dovednostem nebo vyřešila nějakou novou pohybovou situaci, se ale potřebujete maximálně koncentrovat na všechny informace, které vám tělo, respektive vaše smysly, poskytují… I na to, abyste za golfovým míčkem hned neotáčela oči a hlavu, se musíte pokaždé soustředit, až po delší době se tento pohyb zautomatizuje. Ani tak se ale té chyby v budoucnu stoprocentně nevyvarujete. Nižší vzory se prostě prosazují silněji.“

„Každý máme jinou schopnost osvojování si nových pohybových dovedností, máme rozdílný předpoklad si pohyb představit, plánovat, předvídat. Proto se také každý z nás učí jinak dlouho zavazovat tkaničku, navlékat ponožky, zapínat si zip, trefovat se míčem na koš nebo do branky. Někteří mají tuto schopnost omezenou až porušenou, jiní jsou na to naopak vysoce talentovaní. To je předpoklad toho, že mohou být dobrými sportovci, kvalitními chirurgy, zubaři, hodináři.“

„K významným složkám sportovního talentu, o níž se tolik nemluví, patří schopnost nápodoby, která se váže na centrální funkce. Všiml jsem si, že špičkoví hráči se v šatnách baví často tím, že zdařile imitují jiné: jsou schopni výborně napodobit manželku spoluhráče, trenéra, kolegu. Takový Djokovič dokonale napodobuje jak hru, tak chování všech špičkových hráčů, dokonce i hráček. Jednou jsem se díval na pořad o golfu. V něm stál v pokoji asi čtyřletý klučina a sledoval televizi. V ruce měl dětskou golfovou hůl, s kterou každý švih, co viděl na obrazovce, opakoval. Fascinovalo mě to: ty pohyby byly totiž stejně dokonalé jako u dospělého profesionálního hráče. Ukázalo se, že to byl malý Rory McIlroy, pozdější světová jednička profesionálního golfu. Tuto schopnost nápodoby umožňují takzvané zrcadlové neurony, sídlící zejména v čelním a temenním mozkovém laloku.“

„Neurolog profesor Ivan Lesný vytvořil specifický test, kdy se pacientovi promítnou nebo předvedou nejrůznější gesta rukou a on je má co nejvěrněji napodobit. Hodnotí se rychlost i kvalita nápodoby, která je různá, protože zrcadlovými neurony nejsme vybaveni stejně. Je to lehce rozpoznatelné ve chvíli, kdy děti mají po trenérovi zopakovat předvedený pohyb. Někdo to udělá dokonale hned napoprvé, jiný až po pár pokusech a někomu se to podaří jen vzdáleně. Kdo není schopen nápodoby v dětství, nebude to umět ani v dospělosti. Schopnost vizuální pohybové nápodoby by měla být i součástí testu sportovního talentu. V dětském věku má mnohem větší výpověď než silové, vytrvalostní a rychlostní schopnosti.“

„V posilovnách uvidíte spoustu mladíků, kteří jsou obsesivně zaměření na své tělo. Kolikrát ještě nemají dokončený růst, a už zvedají těžké činky, aby měli svaly. Chtějí vypadat. Pokud by se ale soutěžilo, kdo toho uveze víc na kolečku, kdo hodí vidlemi do seníku těžší otýpku slámy, případně kdo dřív poseká kosou zahradu, nevyhráli by nad chlapy z vesnice, kteří v životě nezvedli jedinou činku, a mohli by mít bicepsy dvojnásobné. Oni totiž trénují pouze sval, a neučí se pohyb. Jenom síla ovšem nestačí. Ten, kdo kdysi kosil trávu, házel telatům nebo skládal uhlí, se choval mnohem přirozeněji než ten, kdo zvedá činky. Někdy má takové nevyvážené posilování horší důsledky než pohybová pasivita u těch, co nevstanou od počítače.“

„Starší člověk má dělat ten pohyb, který je mu vlastní, přirozený, nebo který zná celý život. Stáří není vhodná doba k tomu, aby se učil novým činnostem, i kdyby pro něj byly výzvou. Nejhorší je, když se někdo na stará kolena rozhodne, že se konečně dá na golf. Jednoho takového pacienta mám, je mu osmasedmdesát let. Už po dvou měsících hraní přišel s tím, že má problémy s kyčlí. Těmhle lidem je těžké vysvětlit, že to je nesmysl, že tenhle věk už se prostě ke golfu nehodí. Oni vidí, že u nás i za mořem hrají důchodci golf běžně ještě v osmdesáti, jenže si neuvědomují, že ti s ním začali už mnohem dřív. V tomhle věku už nelze zkrátka s žádným sportem začínat. Pokud jsem hrál celý život tenis, nemusím přestat, protože díky té dlouhé zkušenosti vím, jak si v něm ulevit, ale nemůžu s ním po sedmdesátce začít jen kvůli tomu, že teď na něj mám konečně čas a peníze.“

„Tvořivý vliv funkce na naši anatomii trvá po celou dobu růstu, protože síly působící na kostru se promítají do růstových chrupavek. Jakmile dojde k nadměrnému nebo chybnému zatížení, ovlivní to i kosterní vývoj. Podívejte se třeba na fotbalisty, kteří intenzivně kopou už odmala, jak se jim tvarují nohy do O. U mladých tenistů nebo hokejistů zase často vidím, jak se jim nadměrnou zátěží nevhodně vyvíjejí kyčle, kolena, páteř. Všechny sporty se zkrátka vpisují do naší postury (držení těla) po svém. Když jdete po olympijské vesnici, tak už ze způsobu chůze a tvaru těla sportovců poznáte, kdo jaký sport dělá. Stejné je to ale u každé jiné činnosti, kterou děláme dlouhodobě.“