Hřiště a jejich architekti – nejen o Petu Dyeovi (1925-2020)

Před pár dny zemřel ve věku 94 let jeden z nejvýznamnějším golfových architektů, Američan Pete Dye. Běžnému českému golfistovi nemusí jeho jméno mnoho říkat, golfová architektura jako obor je u nás spíše na okraji zájmu. Dyeovo jméno jsem sice znal, ale po pravdě: nebyl bych schopen z hlavy jmenovat nějaké konkrétní hřiště, které postavil. Teprve nekrology mi musely připomenout, že je autorem slavného Stadium Course na TPC Sawgrass, kde se každoročně hraje Players Championship. Vybavuji si i jeho hřiště Harbour Town, konkrétně 18. jamku točící se podél vody, na konci s majákem.

Dye byl znám tím, že navrhoval těžká hřiště pro profesionály. V článcích o něm je také zmiňováno, že nejde o hřiště pro hráče hrající 95 ran – byť z předních odpališť se jamky nezdají být tak těžké. Proslul jamkami s mnoha bunkery i množstvím vody, jeho klíčovou vlastností nicméně byla schopnost navrhovat vždy inovativně, neopakovat se. A to i v pozdějším věku, kdy člověk už pracuje podle vyzkoušeného mustru.

Pocházel z amerického Středozápadu a byl přímým člověkem. Nepovažoval se za architekta, protože neměl příslušné vzdělání. Hřiště nekreslil pečlivě předem, byl vskutku „stavitelem“. Stavěl přímo na místě. Přírodu také masivně uzpůsoboval svým představám, potřebám hry. V tom šel vlastně proti proudu, který v zásadě velí, aby architekt využil spíše dané krajiny a nezasahoval do ní příliš.

Dye byl vysoce hodnocen i jako člověk. Příznačná je jedna historka. Když stavěl jisté hřiště a bylo zjevné, že překračuje rozpočet, investor ho na to upozornil. Dye se však nenechal znervóznit a na konci skutečně předložil finální součet nákladů, který byl shodný s plánovaným. Když se investor podíval detailně, zjistil, že v rozpisu položek chybí honorář pro Dyea samotného. Prostě bylo Dyeovi přednější dát peníze na dokonalé dílo, chtěl dostát i svému slovu, a tak si ukrojil ze svého.

Při čtení různých nekrologů, textů a vzpomínek na Peta Dye (a jeho ženu Alici, která s ním úzce spolupracovala) jsem si ovšem také uvědomil jednu věc: jak je české golfové prostředí malé a nevýznamné. A jak je i kontinentální Evropa v tomto směru sekundární. Architektonicky klíčová hřiště jsou prakticky jen ve Velké Británii a USA, mimo tyto země nenajdeme areály, které by určovaly směr a byly stylotvorné.

V historii i současnosti bychom našli golfové architekty mluvící i jinými řečmi než anglicky, ale mezi zakladatelskými, významnými a jedinečnými osobnostmi najdeme hlavně jména Britů a Američanů. Odjinud mne napadá jediný: Němec Bernhard von Limburger (1901-1981), tvůrce 74 hřišť především v německém prostoru (včetně druhých devíti jamek Mariánských Lázní).

O slavných hřištích světa, která utvářela vývoj golfové architektury, také většina českých hráčů jen čte. Znám pár lidí, kteří na ně rovněž jezdí, ale pokud český hráč jede hrát do ciziny, tak hledisko architektonické je daleko za hlediskem vzdálenostním, finančním a klimatickým. Čeští golfisté jezdí obvykle na hřiště turisticko-rekreační, také do bližších destinací, než je USA, anebo teplejších, než je Velká Británie, najmě pak Skotsko. I proto logicky nemůže být problematika golfové architektury, jejích osobností a všeho s tím spojeného v centru zájmu českých hráčů. Je to samozřejmě škoda, ale je to pochopitelné.

Přemýšlím-li také nad tím, zda u nás vůbec najdeme nějaké hřiště, které je z hlediska designu výjimečné, které bychom doporučili právě kvůli jeho architektonické osobitosti zahraničním návštěvníkům, pak mne vlastně žádné nenapadá. Máme jistě hřiště v krajině působivá, máme hřiště profesionálně navržená a herně pestrá, také dvě historicky cenná (Karlovy Vary a Mariánské Lázně), ale jen prostým designem pozoruhodná a nadprůměrná – žádné.

Však také u nás nestavěli hřiště ve větším počtu významné architektonické osobnosti. Graham Marsh vytvořil Kunětickou horu, kancelář Garyho Playera navrhovala Cihelny, Kyle Phillips je autorem Oaks. Při vší úctě ke třem zdařilým hřištím Keitha Prestona (Ypsilonka, Albatross, Loreta), on do kategorie „světových“ řazen není. Architektonicky zajímavým projektem může být slovenské Penati, a to pro kontrast dvou možných tvůrčích přístupů k naprosto shodnému terénu, unikátnímu borovicovému lesu (méně známý Jonathan Davison a kancelář Jacka Nicklause).

Pokud jde o české architekty, tak vzhledem k tomu, že vycházeli prakticky z nuly, neměli šanci se nikde naučit dané specializaci, neměli možnost být od mládí v blízkosti a každodenním styku s touto profesí a jejími špičkami, logicky tomu odpovídají i jejich výsledky. To nemá být výtka – některá naše hřiště navržená českými autory jsou dobrá, pohledná, lidé na nich rádi hrají, pozitivně plní svůj účel. Ale z hlediska oboru nejsou jakkoli podstatná.

Golfová architektura je relativně mladý obor, s historií starou jen něco přes století, ale už si dokázala vytvořit svá klasická díla, má svůj pantheon význačných osobností (do něhož Pete Dye patří), má svoji teorii, své směry a také okruh znalců. A samozřejmě má hodně praktických pracovníků, autorů. Je oblastí obecně unikátní: spojuje v sobě stavitelství a architekturu, tedy práci s neživou hmotou a prostorem, a zároveň je krajinářstvím, tedy prací s živoucí a stále se měnící přírodou. Bohužel golfová architektura jako neoddělitelná součást golfového světa, jako nesmírně široké téma, je nám spíše vzdálená a neznámá.